Píšu a kopu zemáky (překlad pro spoluobčany z českých zemí: Píšu a kopu brambory)
Někdy v lednu jsem se pustila do nové knihy. Její děj se tentokrát neodehrává na druhém konci Vesmíru, ale u nás doma. Ale neděste se, ještě pořád to neznamená, že bych se pustila do něčeho opravdu vážného. Na první pohled se to sice má tvářit vážně, ale ve skutečnosti půjde o historickou fikci v kombinaci s mysteriózní fantasy, opatrně kořeněnou humorem (aspoň doufám). Nemůžu se příliš rozepisovat o podrobnostech, dokonce ani o názvu, protože jsem se s přibývajícími lety stala krapet paranoidní. Odezvy na prvních šedesát stran, kterými jsem někdy v červnu oblažila přátele, které zneužívám jako pokusné čtenáře, vypadají dobře. Až to celé dosmolím, pošlu to mému přísnému beťákovi Vladimírovi, a teprve jeho názoru se skutečně obávám. Takže, jak už jsem napsala v úvodu, píšu a střídavě kopu zemáky. Každý den aspoň jeden řádek. Včera a dnes bylo naštěstí příliš mokro, tudíž jsem si s čistým svědomím od zemáků dala volno. O to víc jsem toho mohla napsat.
