Poslední kapka 1
Utíkal. S Darenem přehozeným přes rameno, přeskakoval výmoly a prodíral se trnitým křovím. Mezi kmeny stromů prosvítala mýtina shromaždiště. Už jenom kousek. Zklamaně zasyčel, když na místě napočítal devět postav, z toho tři nehybně zhroucené v trávě. Vrátila se sotva desetina jednotky. A vyzvednout je přijedou až ráno. Do té doby zranění nevydrží.
Na okraji louky ho přeživší zaznamenali. Jen mlhavě vnímal, že na něj cosi křičí, ale význam mu unikal. Bude se tím zabývat později. Nedivil by se, kdyby ho proklínali.
Opatrně složil přítele do rozdupané půdy.
Darenova tvář byla šedivá a zkroucená v křeči. Jeho víčka se zachvěla. „Uteč, Nate,“ zachraptěl. „Nechej mě tu a zdrhej.“
„Nemluv,“ zavrčel Natien. Roztrhal košili nasáklou krví a roztřeseně se nadechl, když uviděl ránu v Darenově břiše. Vypadalo to sakra zle. V zoufalé potřebě aspoň něco udělat, sáhl do torny pro obvaz.
Kamarádova ruka sevřela jeho zápěstí. „Na to… není čas.“ Jeho prsty byly chladné a vlhké, dýchal mělce a sípavě. „Jestli tě tu major… načapá, celé to fiasko… shodí na tebe. On tě zatraceně… nenávidí. Na takovou… příležitost čekal věky. Tak se… konečně seber! Mě už… nepomůžeš.“
Natien odhodil obvaz a z kleku unaveně dosedl na paty. Věděl, že Daren nemá šanci. Ale nenechá ho tu umřít samotného v blátě. Na zavšiveném cizím světě, sotva hodinu chůze od městečka, na které před svítáním zaútočili, a kde dostali na prdel.
Majorův rozkaz zněl jasně: Najděte Sarkenský kodex a pobijte všechny bez výjimky. Potom to hnízdo vypalte a srovnejte se zemí.
Nebylo jasné, kde vzal major tu jistotu, že ukradený svazek je právě ve Feusdonu. Ten, který kodex ukradl, přece nebude tak hloupý, aby se s lupem zahrabal v takové díře, a tak blízko od hlavního města. Natien už od začátku tušil léčku a taky na to majora upozornil. Za svoje připomínky si vysloužil jen další výhrůžky basou, což nebylo nic nového.
Až na to, že měl pravdu. V rozporu s majorovými rozkazy nařídil civily nezabíjet. Stačí, když je vyženou na ulici a prohledají ty tři desítky domů jeden po druhém. Ale když se do Feusdonu vkradli, po civilním obyvatelstvu nebyla ani stopa. Místo toho na ně čekalo dobře ozbrojené komando poraženého sarkenského císaře. Musela to být císařova elitní garda. Věrná až za hrob, s ohledem na to, že císaře před týdnem popravili, protože vytrvale odmítal podepsat připojení Sarkenu ke Kavisanské federaci.
Přestože dal Natien při prvním náznaku průseru povel k ústupu, jeho muži umírali jako na jatkách. Odhodlaný jejich ústup krýt, bojoval s vědomím, že je to konečná. Všechny ty legendy o jeho pudu sebezáchovy, díky kterému se jeho muži vraceli z bojů jen s drobnými šrámy, dnes vzaly za své.
„Ještě… máš… čas,“ vypravil ze sebe přítel. „Ty nejsi… uplácaný z bláta, jako my… ostatní. Vydržíš… mnohem víc. Vždycky toho víš…víc. Jsi Vertex. Jdi… tomu… naproti!“
„Není kam utíkat,“ odsekl hněvivě Nat.
To, nač Daren narážel, bylo dávno ztracené. Natien Vertex se narodil na světě, který se „dobrovolně“ stal součástí velkolepé Kavisanské federace už před sto padesáti lety. K přistoupení došlo za obdobných okolností, jako tady v Sarkenu. Celý ten jednotící mírumilovný kavisanský projekt Natienovi připomínal velké koště. Šmahem smetl do propadliště času současnost i budoucnost kdysi suverénních světů. Staré knihy byly zabaveny, chrámy rozbořeny. Když byl Natien ještě chlapcem, často se otce ptal, jak se to mohlo stát, že jeho prapradědeček tak ochotně podepsal abdikační listinu a potom nečinně sledoval, jak sjednocené federativní síly rabují vertexské knihovny a odvážejí staré vzácné dokumenty neznámo kam. Jak bourají oltáře Spících bohů, protože žádní takoví mystičtí tvorové přece neexistují. Jeho otec mu takové otázky zakazoval a nabádal ho, aby nad tím přestal přemýšlet, jinak rodinu přivede do neštěstí. Dnes už to Natien chápal. Sám se toho mírumilovného procesu účastnil. Na Lavandii, V Kerchlebské soustavě, Na Dixiru, i tady na Sarkenu. A ano, dnes už věděl, že to s bohy byl nesmysl. Protože kdyby opravdu nějací existovali, nemohli by něco takového dopustit.
Jediný přítel ho opouští. Zůstane sám jako poslední potomek rodové linie vertexských válečníků. Zabavený rodičům kavisanskou sociálkou jako vadné zboží, protože se opakovaně rval ve škole. Váš potomek Natien Vertex, věk 13 standardů, pohlaví mužské (dále jen subjekt NV) opakovaně vykazuje vrozené vlohy k násilí, stálo v úředním dopise. Konstatujeme, že v civilní mírové sféře federálního společenství není výše uvedené destruktivní jednání žádoucí. Po zralém uvážení tímto rozhodujeme o vyřazení subjektu NV z programu civilního populačního rozvoje. Dále rozhodujeme o převedení NV z civilního sektoru, do sektoru ozbrojených intervenčních sil Kavisanské federace. V rámci desetiletého výchovného procesu v kolektivním armádním zařízení, budou u subjektu NV potlačeny tendence k individuálnímu a asociálnímu myšlení a jednání a naopak budou zdůrazněny pozitivní motivace k výkonu společensky prospěšné služby federaci.
Po deseti letech převýchovy a vojenského výcviku, a následujících deseti letech služby v intervenční armádě, už mu nezbývala síla ani na vztek. Držel Darena za ruku a sledoval, jak z jeho těla pomalu vyprchává život. Znali se od začátku, dělili se o příděly i o ženské. Skvěle se doplňovali. Nat míval šílené nápady. A Daren byl tím, kdo mu je buď rozmlouval, nebo ho v nich podporoval. Když přítelova ruka v jeho dlani ochabla, a jeho srdce se zastavilo, Natien si připadal zbytečný a bezmocný, jako nikdy předtím. Ztěžka vstal a šel se podívat na ostatní zraněné.
***
Nebe se zatáhlo mračny a dalo se do deště. Riziko, že sarkenští shromaždiště vyčmuchají, se tím snížilo. Během dlouhého čekání zemřeli další dva muži.
A pak přišlo ráno. Slunce ještě úplně nevyšlo, když se vzduch nad mýtinou rozzářil modrým světlem. Pleteň reality se rozestoupila a z trhliny se vynořila transportní plošina kavisanských intervenčních sil. Pomalu se snášela dolů, až zůstala viset stopu nad terénem.
Na plošině, obklopený poskoky, stál major Glen. Zběžně přehlédl mrtvá těla vyrovnaná vedle sebe, znechuceně vzal na vědomí zraněné. Potom se jeho pozornost přesunula na Natiena, který jediný stál v pozoru, a křikl: „Kde je ten kodex?“
„Nebyl tam, pane,“ odpověděl Natien.
Glen seskočil z plošiny jako šavlozubý lev, chystající se k útoku. Zastavil se sotva stopu před Natienem. Byl tak blízko, že se daly počítat rozšířené póry na jeho nose. Natien se ani nehnul. Místo aby se hroutil pod tíhou majorovy nevole, koutkem oka sledoval, jak se členové Glenova štábu rozeběhli ke zraněným, aby jim pomohli s nástupem.
„Podejte hlášení, kapitáne,“ zasyčel Glen.
Natien tu ostudnou anabázi shrnul v pěti větách.
Tvář nadřízeného se mezitím zabarvila do svěží šarlatové barvy.
„Chcete mi říct, že jste vtrhli do města, a prakticky ihned poté, co jste narazili na odpor, jste se dali na útěk?“ zaševelil major. „Takže vy se mi odvažujete říct, že jste ten kodex vůbec nehledali?“
„Ano, a ještě jednou ano,“ potvrdil Nat.
„Ani jste se o to nepokusili?“
Natien zaskřípal zuby. „Ne, pane, protože to nešlo.“ Mluvil pomalu a důrazně, jako kdyby vysvětloval dítěti, že jedna a jedna jsou dvě. „Byli na nás přichystaní. Já vám přece včera říkal, že to vypadá jako past.“
„Ha!“ vybafnul Glen. „Tak vy už si zase hrajete na proroka? Nemyslete si, že nevím, co se o vás povídá. Ale já vám ty primitivní metafyzické bludy jednou provždy zarazím!“
„Ale ona to opravdu byla past, pane!“ neudržel se Nat. „Vsadím se s vámi, oč chcete, že tam ten kodex nikdy nebyl. Někdo ze sarkenského odporu využil příležitosti udělit intervenčním silám lekci. Ve Feusdonu čekala elitní jednotka císařské gardy. Tatáž jednotka, která se odmítla podvolit a na kterou jste vyhlásil hon. Věděli, že se z toho nevyhrabou. Chtěli zemřít v boji a vzít s sebou co nejvíc nepřátel.“
Blbec Glen vytřeštil oči. „Nepřátel?“ vyjekl. „Nazýváte vojáky intervenční armády Kavisanské federace, ve které sám sloužíte, nepřáteli?“
Nat si otráveně povzdechl. „Z pohledu sarkenských jsou federální vojáci nepřátelé. Čistě technicky…“ Když viděl, jak se majorův obličej roztáhl zlověstným úsměvem, raději už dál nepokračoval.
„To je velezrada!“ zasípal ten blbec. Ohlédl se k plošině, kde jeho podřízení dokončovali nakládku padlých. „Slyšeli jste to?“ zařval. „Kapitán Vertex právě prohlásil, že jsme jeho nepřátelé. Za to ho poženu k polnímu soudu! Chopte se ho!“
Natien věděl, že toto byla pomyslná poslední kapka. Číše majorovy nenávisti se konečně naplnila. Daren měl pravdu. Blbec Glen udělá aféru z pitomosti, aby zamaskoval svůj hloupý rozkaz. S potěšením Nata zadupe do země. Každý, kdo byl u toho, když Nat včera majora varoval před léčkou, na to rychle a rád zapomene.
***
Seděl na hromadě krihonitového štěrku, v hrdle ho pálilo, opuchlýma očima viděl sotva obrysy. Lomoz ranní směny už utichl a chodbami zněla jen ozvěna prosakujících pramínků vody.
Z kapsy otrhaných pracovních kalhot vytáhl malý vybroušený kus plechu a jeho nejtenčí hranu opatrně zasunul do drážky okovu na levém zápěstí. Výstřelek techniky nespokojeně zavrněl, když v hloubce narazil na tlakové spínače. Zelená kontrolka zasazená v plášti náramku pohasla a rozsvítila se červená. Rychle plíšek vytáhl. Měl vyzkoušeno, že pokud tak neučiní do deseti vteřin, rozječí se sirény a do dolu sjede pořádkové komando, aby ho odvleklo k technické kontrole. Usoudil, že bude lepší pár dní počkat, než vyzkouší další drážku.
Pak ho vyrušily kradmé kroky. Nahrbil se k útoku.
„To jsem jenom já, D-pětatřicítko.“ Z šera se vynořila středně vysoká postava.
Natien si oddechl, když chlapa identifikoval. Byl to ten nový. „Tak už tě uschopnili?“
„Díky tobě, můj zachránče,“ uchechtl se nováček.
„Vážně nevím, jestli máš zač,“ zabručel Nat.
Chtě nechtě musel přiznat, že tenhle chlápek vyvolává samá překvapení. Nastoupil sotva před měsícem. Vypadal tak na čtyřicet, a přestože D před jeho číslem znamenalo doživotí, působil skoro spokojeně. Mluvil jako vzdělaný člověk, ale choval se jako magor. Na všechno se vyptával, se všemi chtěl kamarádit. Nesnesitelně provokoval. Bylo jasné, že dlouho nevydrží. A žvanil a žvanil. Jmenuju se Jeroným Podivný a jsem bezpečnostní technik. Pracoval jsem ve vojenském skladu na Kavisanu tři. Já vlastně nikoho osobně nezabil. Jenom jsem zapomněl ohlásit, že ten kontejner je děravý. No a oni do něho, představte si to, napustili frubidium. Výbuch rozmetal základnu včetně kasáren a tří vesnic. Taková škoda. Nejdřív mě obvinili z nedbalosti a chtěli mě jenom popravit. Ale protože vedeme válku, a není radno plýtvat zdroji, odsoudili mě za sabotáž a napařili mi tuhle brigádu…
Podle očekávání po něm kápo brzy vyjel, aby ho „umravnil“, jak se tomu tady říkalo. Všichni čekali, že se ten chlap rozbrečí a zlomí. Ale on se nedal. Než se čumilové stačili vzpamatovat, kápo i oba jeho pobočníci se váleli na zemi. No víte, na univerzitě jsem se kamarádil s jedním Dixiriáncem. Naučil mě pár dobrých chvatů. Pochopitelně předtím, než Dixir přistoupil k federaci. Muselo to být víc, než jen pár dobrých chvatů. Jen co zraněné odtáhli na marodku, Jeroným dál dotíral s otázkami a otravoval dobrou náladou. Všichni jste tu bývalí vojáci Kavisanské federace. Musíte mít za sebou neuvěřitelné zážitky. Slyšel jsem, že někteří z vás byli až na periferii Viaranové soustavy. A co teprve Sarken? Byl někdo na Sarkenu? Taková dálka!
Natien na to nereagoval, ovšem jeho spoluvězňové takové zábrany neměli. Škodolibě na něj ukazovali prstem: Taky D-pětatřicítka na Sarkenu byl. A taky na Dixiru. I při tom masakru v Kerchlebské soustavě. Pokaždé v první linii a všechno to přežil. Říkali mu Štístko. No jo, no jo, máme mezi sebou zasranou legendu, ale nakonec tu chcípne stejně, jako my ostatní!
Natien jim ty kecy nezazlíval. Potřebovali se nějak zabavit. Za tři roky, co byl v báni, se Natien porval jenom jednou. Bylo to hned na začátku, když ho kápo testoval stejně jako Jeronýma. Nejdřív to zkusil po dobrém. Pěkní a povolní hoši jsou od největší dřiny chránění, D-pětatřicítko. Dostávají lepší příděly a taky se dožívají delšího věku. Co na to říkáš? Nabízená kariéra mazlíčka ho ani trochu nezaujala. Z boje odešel vzpřímeně, protože kdyby zůstal ležet, sesypali by se na něj všichni. Od té doby měl pokoj. Dělal svou práci, o ostatní se nestaral.
Včera ale učinil výjimku. Právě nakládal narubanou rudu, když uslyšel rachot ze sousední štoly. Nedalo mu to a šel se podívat. Mizerně podepřená výdřeva povolila, strop se zřítil a zavalil chlápka, co tam pracoval. Z hromady kamení vyčnívaly jenom boty. Odklízení mrtvol měli na starosti funebráci, kteří se rekrutovali z vysloužilých mazlíčků. Ti nikdy nespěchali. Než se sem dostanou, uplyne několik dnů. Natien se rozhodl vojákovo tělo zahrabat sám. Prostě ho štvalo, že by tam měl ležet jako kus shnilého masa. Chtěl se dát do toho, když se noha mrtvého pohnula. Natien chlapa ze závalu vyprostil. Byl to Jeroným. Až na pár odřenin byl v pořádku. Kamení se nade mnou vzpříčilo, vyprávěl rozjařeně, Ležel jsem si tam jak v pokojíčku!
Teď přišel poděkovat v místě, kde se na děkuji a prosím dávno nehraje. Prostě exot.
Zatímco Natien mlčel, otrava se pohodlně posadil. „Můžu si s tebou promluvit?“
„Neber si to špatně,“ zavrčel Nat, „ale já o žádný rozhovory nestojím. Nemusíš mi projevovat vděčnost. Jenom jsem nechtěl čichat shnilé maso.“
„Jsi to ty,“ konstatoval Jeroným. „Ten kapitán, co si vyřval evakuaci Levendinu, tři standardní hodiny předtím, že satelit explodoval. A na Kvarkenu jsi našel staré podzemní nádrže s ewariem. Přesně v místech, kde chtěli intervenční inženýři vyvrtat šachtu pro odpalovací rampu. No to byla tedy akce!“ Jeroným se rozšafně usmál. „Kdyby ty nádrže narušili… Pfff, celá Kvarkenská soustava by byla v prachu. A nebyl jsi to náhodou ty, ten nižší důstojník, co o něm psali v Kavisanském kulturním zpravodaji? Víš, ten co varoval generální štáb před chystaným biologickým útokem Dixirianských povstalců? Tvoje jméno tam sice neuvedli, ale tak nějak to na tebe sedí.“
Nat usilovně bojoval s potřebou ukončit chlapovo žvanění pěstí.
A ten blbec pokračoval: „Vyznamenání asi přehazuješ lopatou, co? Chlape, jak ty to děláš? Máš recept na předpovídání budoucnosti, nebo co?“
„Vyznamenání jsem splachoval do záchodu,“ zasyčel Nat. „Takový můj malý osobní rituál. A teď už mi dej pokoj, nebo…“
„Mohl jsi ty cetky dobře zpeněžit,“ skočil mu do řeči Jeroným. Jeho hlas nabral chladivý kovový tón, zcela odlišný od dosavadní sdílné bodrosti. „Ale to by sis pak připadal ještě špinavější než předtím, že. No jo, to docela chápu.“
„Strč si ty filozofický sračky do prdele,“ vydechl Nat. Dávno měl toho troubu odehnat, ale začínal být zvědavý. „Prostě mi řekni, co chceš a vypadni.“
„Jestli ti můžu radit, Natiene,“ řekl Jeroným, „zahoď ten plíšek, co s ním testuješ zámek náramků. Nahoře si tvých pokusů všimli. Nastavili nový kontrolní program. Každá červená kontrolka se teď počítá. Když s tím budeš pokračovat, vyhodnotí tě nad rámec statistické chyby a…“
Natovi se zatmělo před očima. Prostě se na toho šmíráka vyřítil s úmyslem vyrvat mu průdušnici a rozmlátit mu lebku na kaši.
Vzápětí ležel na zádech s vyraženým dechem, zatímco ten divný špion mu seděl na hrudníku. „Jenom klid,“ zavrněl.
„Zasranej agent z vnitra,“ vyprskl Nat. „Co tu chceš, hajzle? Mám doživotí. Nevyplatí se mě vychovávat. Tak proč mi vy, zkurvený federální pijavice, prostě nedáte pokoj?“
Šmírák zavrtěl hlavou. „Budu mluvit a ty budeš poslouchat. Pustím tě, až přestaneš dělat blbiny.“
„Vyliž si.“
„Jak chceš,“ ušklíbnul se šmírák. „Vlastně se mi sedí pohodlně. Potřebuješ vědět, že jsem tu kvůli tobě. Tři roky tě hledám po všech vojenských kriminálech, co jich federace má. Major Glen se postaral, aby záznamy o tvém umístění zmizely. Zajímalo by mě, proč tě ten chudák tolik nenávidí.“
Natien to věděl naprosto přesně. Bylo na Karuu. Tamější mocnosti válčily každá s každou. Zdecimované obyvatelstvo vítalo intervenční vojáky květinami. Glen jako velící důstojník dostal vlastní dům. Nahnal tam Natovu jednotku. Měli vymalovat a uklidit. Jakmile Nat uviděl sedm krabic různých barev, ztratil zábrany. Zavřel se ve sklepě a maloval. Krajiny se zříceninami chrámů. Bájná zvířata z otcových knih. Zátiší s ovocem a květinami. Ani si nevšiml, že vojáci včetně Darena už zmizeli v hospodě. A potom přišla ona. A líbilo se jí, co viděla a Natovi se zase líbila ona. Sakra, on přece vůbec netušil, že je to Glenova manželka. Zmizel dřív, než je Glen mohl načapat. Ale ten blbec si stejně dal dvě a dvě dohromady. Od těch dob Natovi sladil život ze všech sil.
Špehovi o tom vyprávět nebude. „No tak mě máš. A co?“ zavrčel. „Já na ty vaše vnitřní politický šarvátky zvysoka seru. Nebudu na nikoho donášet.“
„To po tobě nikdo nechce,“ odpověděl špeh. „S politickým a vojenským establishmentem federace nemám nic společného. Nejsem součástí systému. Mám pro tebe práci. Dostanu tě ven. Vrátím ti budoucnost.“
Nat zavřel oči. Vybavil si, jak vypadá nebe. Nedozírný prostor od obzoru k obzoru. Samotná představa, že by to ještě zažil, vypadala lákavě. Škoda. Jeroným je v lepším případě blázen, v horším případě je špion federální vlády. „I kdyby to šlo,“ řekl váhavě, „co za to budeš chtít?“
„Potřebuju vědět, kde je Sarkenský kodex. Jistě víš, o čem mluvím.“
Natien zklamaně zavrtěl hlavou. „Ta kniha, pro kterou mě poslal Glen do Feusdonu. Ve skutečnosti tam nikdy nebyla.“
„To vím taky,“ řekl ten cvok. „Císařovna Miraina s kodexem utekla, než jejího manžela popravili. Chci po tobě, aby ses uvolnil a zamyslel se. Kde jinde by ten kodex mohl být, když nebyl ve Feusdonu?“
Tou dobou už měl Natien jasno. Je to rozhodně blázen. Žádný špion. Celá ta situace ho vyváděla z míry. Snad aby mu dal podivín pokoj, řekl: „Vlastně už jsem nad tím přemýšlel. Podle mého ten svazek dávno není v Sarkenské soustavě. Ani na území federace. Tipoval bych to na světy Hrubé brázdy. Je to dostatečně daleko od hranic federace a ještě dost blízko, aby se tam dalo dopravit běžně dostupnými hyperostorovými kanály. Vojáci ve Feusdonu měli to nejlepší možné vybavení. Možná i raketoplán. S jejich podporou, by to císařovna zvládla.“
Jeroným přikývnul. „Kdybych přece jenom nebyl cvok. Kdyby to, co nabízím, bylo reálné. Šel bys?“
Nat se chrchlavě rozesmál. „Jasně že ne! Pomalý umírání ve tmě a prachu je přece mnohem lepší.“
Jeroným se pružně zvedl z Natova hrudníku. „Beru to jako ano. Fajn. Nechceš si před odchodem ještě něco vzít? Třeba diář. Polštářek. Nebo oblíbený kámen?“
Natien se posadil a rozchechtal se naplno. Smál se jako blázen a bylo to poprvé za tři roky. Vlastně není tak špatné povídat o nesmyslech. Jeden aspoň na chvilku zapomene.
„Jdeš už?“ Jeronýmova natažená ruka pořád čekala.
Natien se jí chopil. Ucítil prudké trhnutí. Svět kolem se roztříštil do bílých a šedých pruhů. Chtěl řvát, chtěl dýchat, ale zapomněl, jak se to dělá.
Z dálky k němu doléhal hlas rozkolísaný ozvěnou. Šššš, šššš, šššš, jenom, jenom, jenom, klid, klid, klid…
