Poslední kapka 3
Díval se na sebe do zrcadla a nepoznával se. Viděl chlápka v černých kalhotách a zářivě bílé tunice. Tmavě hnědé vlasy s načervenalým nádechem mu padaly kolem obličeje skoro k ramenům. Na bradě mu rašilo lehké strniště, o kterém Jeroným prohlásil, že se právě nosí. Nakrátko ostříhaný a hladce oholený voják federace, navlečený v přepisové blátivě šedé uniformě, byl nenávratně pryč.
„Jmenuješ se Natan Zádumčivý a pocházíš ze soustavy Dračí oko. Tvůj svět se jmenuje Antados a vládne mu král Antados Moudrý.“
„Zádumčivý. Divné příjmení,“ zabručel Nat. „Stejně jako Podivný.“
„Taková příjmení jsou v antadosských končinách běžná,“ řekl kousavě Jeroným. „A přiznávám, že moje zdejší falešné příjmení je významovým ekvivalentem mého skutečného jména. Jedni tomu říkají náhoda, druzí konvergence. Tady,“ Jeroným strčil Natovi pod nos ošoupaný společenský časopis, „najdeš článek o Kasiu Zádumčivém, co v Antadosu vybudoval Sluneční citadelu. Jeho dcera se provdala za prapředka současného krále. Většina Zádumčivých se proslavila dávno před odchodem bohů. Ti dnešní jsou nudní patroni, ale zato se rozmnožili. Jsou to úředníci, obchodníci s nemovitostmi, pěstitelé zeleniny a tak.“
„Čím se zabývám já?“ zeptal se ponuře Nat. „Kromě střílení a řvaní nic neumím.“
Emisar přemýšlivě našpulil rty. „No, mohl by ses prezentovat jako hejsek z bohaté rodiny na studijní cestě. Ale budeš důvěryhodnější, když si nějakou práci vybereš. Čím jsi chtěl být, než tě schlamstla armáda?“
Natien dlouho mlčel. Byl to jenom sen. Nikdy by se nesplnil, ani kdyby mu dovolili na Vertexu zůstat.
„No tak,“ dotíral Jeroným.
„Malířem,“ vyštěkl Natien. „Kdysi jsem rád maloval. Otec zachránil pár obrazů z rodinné galerie. Dokonce jsme doma měli knihu o výtvarném umění. Četl jsem ji pořád dokola. Je to dávno, ale pořád ji znám zpaměti.“
„No výborně,“ rozzářil se Jeroným. „Bude z tebe znalec výtvarného umění. Zaměř se hlavně na to moderní, protože tomu nikdo nerozumí. Nebude hrozit, že uděláš chybu. Nakupuješ a oceňuješ ty krámy pro Královské antadosské muzeum. Takových nákupčích muzeum zaměstnává mraky. Ovšem ty jsi něco extra, protože pocházíš ze starého rodu Zádumčivých. Na Esetu tak nikomu nebude divné, když se budeš ochomýtat kolem aristokracie. Seznam se s těmi správnými lidmi. Využij svůj exteriér. Zapomeň na všechny ty nesmysly o tvé nicotnosti, o poslušnosti a skromnosti, co ti vtloukali do hlavy kavisanští. Chovej se sebevědomě, ale zásadně na sebe neupozorňuj. Když budeš dostatečně tajemný, přijdou sami. Ten náramek nedávej z ruky. Jinak bys mě nemohl přivolat, a já bych nevěděl, kde a kdy tě vyzvednout. Ta věc reaguje i na vibrace. Pošle mi signál, kdybys dostal polenem do hlavy a ležel ve škarpě. Nikomu nesmíš říct, kdo skutečně jsi, ale sám na to nepřestávej myslet. Pamatuj, že jako Vertex z Vertexu nejsi o nic horší než oni. A co se týká způsobu pátrání, hlavně poslouchej, o čem plácají jiní. Nikdy se na sarkenskou císařovnu nevyptávej přímo, nebo ji vyplašíš…“
Nat obrátil oči v sloup, aby tím Jeronýmovi naznačil, že je sice jenom tupý voják, ale úplného pitomce z něj dělat nemusí. Naposledy si zkontroloval civilní, příjemně lehký, komunikační náramek na svém zápěstí.
***
Sídelní město Eset se rozkládalo v deltě řeky Jiskrny. Jeronýmův portál Nata vyplivnul mezi nevzhlednými cihlovými budovami přístavních skladů, v Zálivu požehnaných. Bylo teplé pozdní odpoledne, ve vzduchu bylo cítit říční bahno.
Prošel kolem námořnických hospod a zamířil do centra. Hledal decentní podnik, ve kterém se scházejí příslušníci aristokracie. Na náměstí jeden takový našel. Připomínal klubovnu pro důstojnické paničky z Kavisanu, jenom vybavení bylo honosnější. Nat se usadil k malému stolku blízko dveří a objednal si kibisové maté, které v jednom magazínu z Jeronýmovy sbírky nazvali „mlékem esetských intelektuálů“. Z vnitřní kapsy černého saka vytáhl napůl složený luxusně vypracovaný katalog z Dražby užitého moderního umění na Valvadosu. Rozložil ho na stole, a předstíral, že si ty dlouhé sloupce katalogových čísel s popisky, vytištěné na tvrdém lesklém a navoněném papíře, pročítá. Byl nervózní. Nechtěl, aby na něm bylo poznat, že s vysedáváním po restauracích nemá zkušenosti, a s tlacháním o pitomostech už vůbec ne. Během zatracené vojenské kariéry chodíval jenom do bordelů, a tam se na nějaké sociální dovednosti nikdy nehrálo.
Pročítal ty sloupce a cítil, jak se na něj upírají zvědavé pohledy.
Pak mu někdo zaklepal na rameno. Není to katalog z Valvadosu, mládenče? Byl jste tam?
Naneštěstí jsem to nestihl, odpověděl. Dával si záležet, aby reagoval tím správným roztržitým tónem ambiciózního, sebevědomého a přiměřeně nafoukaného mladého muže z lepších vrstev. Moc mě to mrzí. Víte, klient mě pověřil koupí intimního umyvadla Japeny Hašteřivé. Nabízeli ho pod číslem… Slyšel jsem, že ho koupil někdo z Esetu. Nevíte, náhodou, kdo to byl? Můj klient chce nabídnout mnohem víc… Promiňte, ještě jsem se nepředstavil…
Lov na kodex sarkenské císařovny právě začal.
***
Ubytoval se v penzionu na náměstí, ale chodil se tam jen vyspat. Trvalo sedm dní vymýšlení, improvizací a špiclování, než se doslechl první zmínku o Kalupince, která by měla být přítomna na společenském dýchánku u stařičké a silně krátkozraké baronky Alispety Mníškové, manželky ministra obchodu.
V přijímacím salonu se mezi nastrojenými panáky cítil jako nahý v trní, ale snaživě napodoboval ostatní. Nejvíc ho štvaly zvědavé pohledy pěkných mladých dívek plné náznaků a příslibů. Jejich rádoby svůdné nakrucování, špitání a významné pohledy ho rozptylovaly a otravovaly. Připomínaly mu křehké květiny lákající opylující hmyz, výměnou za péči a ochranu. Natien nic takového nabídnout nemohl a vlastně ani nechtěl. Znal jenom holky z kavisanských nevěstinců. Já dám tobě, ty dáš mě. Transakce bez zbytečných kudrlinek, to je to, co může dostat.
Přestože se dávno zatvrdil vůči falešným nadějím, nemohl se uprostřed těch vůní, barev a lákavých tvarů ubránit lechtivým myšlenkám. Byl napružený, ale navenek mluvil tiše a pohyboval se pomalu. Se sklenicí slabého šumivého vína se zdravil s pány a proplétal mezi skupinkami obstarožních dam. Přemýšlel, která z nich by mohla být sarkenskou císařovnou Kalupinkou, natahoval uši, jestli nezaslechne něco důležitého.
Roztáhl rty do úsměvu, když si ho všimla ctihodná madam Hedviga Pumprlová, se kterou se poznal v té načinčané restauraci. Poněkud odkvétající ale stále hezká sestřenice královnina vrchního lovčího byla obklopená dalším barevným hloučkem „Á, tady ho máme,“ zatrylkovala. „Dámy, představím vás.“
Natien měl v zásobě několik komentářů na téma moderní umění a zatím mu to procházelo. Odpovídal na otázky, nezřízeně si vymýšlel a sledoval reakce. Nejvíce ho zaujala drobná osůbka, která do jeho cílové skupiny vůbec nepatřila. Mladá dáma, skoro ještě děvče. Byla oblečená v cudně střižených a nudných šedivých šatech. Vlasy měla utažené v pevném drdolu. Její bledá tvář nenesla ani stopu po líčidle, takže v porovnání s ostatními dámami vypadala skoro nezdravě. Tvářila se znuděně až otráveně. Mohla by to být placená společnice některé z dam, až na to, že její krk obtáčely tři řady vzácných černých perel. Co tady vůbec dělá? Proč se nebaví s děvčaty svého věku?
Ze spárů přítelkyň ctihodné Hedvigy ho vysvobodila hostitelčina výzva k přesunu do hudebního salonku. Využil krátkodobé tlačenice u schodiště a vklouznul do zimní zahrady. Věděl, že by se měl držet u matron, ale najednou měl té šaškárny plné zuby. Jak mohl být Jeroným tak bláhový a poslat jeho, burana ze zákopu, pátrat po nějaké sarkenské exulantce? Ale dobrá. Určitě není jediný, kdo nemá rád operní árie. Jenom se trochu vzpamatuje, a potom se tam vrátí.
Zimní zahrada osvětlená plazmovými lampičkami představovala azyl pro intrikány a tajné milence. Na jeden párek narazil hned v první zelené uličce. Otočil se na patě s úmyslem vycouvat, když do někoho narazil.
„Dávejte pozor, nemehlo!“
Stála před ním ta bledule v šedých šatech. Byla o dobrou hlavu menší než on. Čišela z ní taková arogance, až ho brnělo za krkem.
„Velice se omlouvám, madam,“ zablekotal.
Její pěkná ústa se pohrdavě zkřivila. „Tak vy jste ten znalec moderního umění z Antadosu.“
„Natan Zádumčivý, k vašim službám,“ představil se. „Máte zájem o moderní umění?“
„V žádném případě,“ odsekla. „Preferuji klasiku. Precizně řemeslně zpracované umění má nadčasovou hodnotu a lidé to zase brzy pochopí. Veškeré ty moderní umělecké předměty jsou laciné narychlo uplácané krámy. Jako ten strašný obraz, co visí v knihovně nad krbem. Jistě vám ho prateta Alis ukázala. Cákance oranžové a černé barvy. Výtvor nazvaný „Rozverná svačina na úpatí hory Uff.“
„Řekl bych, že nejvíc práce dalo vymyslet ten název,“ pronesl váhavě Natien.
Zírala na něj s takovým ponurým zaujetím, jako kdyby mu brala míru na rakev. „Myslela jsem, že budete toho patlala hájit. Jeho výtvory se draží za miliony.“
Nat si povzdechl. „Asi bych měl, že?“
Pohrdavě nakrčila nos. „Na vině je slaboduchá propaganda, která sem proniká z Kavisanské federace. Všichni idioti, kteří s těmi krámy obchodují, by zasloužili zavřít.“
„Nebo rovnou zastřelit,“ doplnil melodramaticky Natien. „Za úsvitu. Při víření bubnů.“
A potom se usmála. Nejdřív jenom trošku, ale vzápětí naplno. Natovi se z té podívané zatočila hlava. Tahle ženská byla úplně jiná, než křehule v sále. Tím, jak akurátně mluvila a jednala, připomínala spíš holky z kavisanských nevěstinců, navzdory tomu, že přímo sálala noblesou. Byla nádherná a vzácná.
„Nechcete se projít do zahrady?“ vybafnul. Dal by cokoliv, aby s ní mohl zůstat aspoň ještě chvilku. Vrtalo mu hlavou, jestli jsou její ústa tak měkká, jak si představoval. Samozřejmě věděl, že ona je absolutně mimo jeho ligu. Stejně ho pošle do háje. Ale kdyby jeho pozvání přece přijala, možná, že od ní něco zjistí. Vypadala nevinně, ale chovala autoritativně. Dělala dojem osoby, která běžně svačí s císařovnami ze všech možných světových stran.
Místo aby ho poslala do háje, zavedla ho do ořešákové aleje.
***
Stromy rostly až na samém konci parku, podél zdi. Mohutné kmeny nesly větve, které se nad hlavami spojovaly do klenby. Listí ševelilo ve větru. „Jsou pět set let staré,“ řekla o nich. „Esetští je zasadili ještě předtím, než bohové zmizeli bohové.“
Řekla, že se jmenuje Nalia. Natovi bylo jasné, že její jméno bude ve skutečnosti daleko delší. Měl by ho z ní dostat celé. A měl by zjistit, co je zač. Ale pokaždé, když otevřel ústa, udělala něco, čím ho připravila o řeč.
Sledoval, jak se pohybuje mezi stromy, a jak pokládá dlaně na hrubou rozpraskanou kůru. Její tvář v měsíčním světle bledě zářila. Mluvila o moderním výtvarném umění a dělala si legraci z novodobých znalců. Chtěla znát Natův názor na nové směry estetického efektivismu, pronikající na nezávislé světy z lůna Kavisanské federace. V této oblasti se Natien kupodinu vyznal. Ideoví propagátoři chodili do kasáren pravidelně a vojáci museli ty bludy poslouchat povinně.
„O zbytečnosti a hlouposti estetického efektivitu bych mohl mluvit hodiny,“ ušklíbnul se a uvedl pár do očí bijících příkladů.
„Mluvíte o tom, jako kdybyste na Kavisanu znal každý patník,“ poznamenala.
„Ale ne,“ dušoval se. „Jenom obyčejný studijní pobyt na Lidové univerzitě. Ale přiznávám, že jsem byl z toho přepjatého optimismu vyděšený. Jednomu to zaleze pod nehty jako třísky z rakve. Konzulové z Konventu a členové a členky federálních komisí mají plné huby kolektivních hodnot, ale sami podle nich nežijí. Ovládají hordy úředníků, vynucují na obyvatelstvu dodržování jediných správných norem. V hospodářské politice, filozofii, v architektuře, v umění. Propagují estetický efektivismus, ale v soukromých rezidencích oprašují sochy a obrazy starých bohů, nakradené z pokořených světů. Mají plné huby solidarity, ale ze života svých voličů se vyčleňují úplně stejně, jako to dělali králové starých říší.“
„Takže byste se na území federace dobrovolně neusadil?“
„Rozhodně bych se tam neoženil,“ odsekl. „A už vůbec bych na ten svět nepřivedl děti. Nedokázal bych se dívat, jak je selektují, a jak rozhodují o jejich životě v zájmu kolektivního blaha.“ V té chvíli se zarazil. Konečně si uvědomil, že Nalia z něho tahá informace ve velkém. A že je daleko šikovnější, než on sám.
„Sálá z vás tolik hořkosti,“ prohodila.
V té chvíli to Natienovi do sebe zaklaplo. O pěstitelích, kteří vysadili alej, mluvila jako o Esestských. Kdyby tu byla doma, nenazývala by zakladatele aleje více konkrétně? Znamená to, že sama pochází z ciziny? A ty její nudné šaty. Copak není šedivá smuteční barvou na Sarkenu? Hledal dámu v letech, zatímco tahle je mladá. Mohla by to být císařovnina důvěrnice. Až na to, že všechny Natovy instinkty řičely, že pravá císařovna stojí přímo před ním. Skoro to vypadalo, že se neskrývá ani nemaskuje, ale naopak chce být nalezena.
„Jste císařovna Miraina Analia Ob-Tey?“
„A vy budete ten agent, kterého mi posílá doktor Jeroným Podivný,“ řekla nadurděně. „Máte tři roky zpoždění.“
„Toho pána neznám,“ zavrčel. „To je další znalec?“ Krev mu divoce zavířila v žilách. Moc dobře si vzpomínal, jak mu emisar tvrdil, že on sarkenskou císařovnu v životě neviděl. Tady je něco špatně. Že by mu Jeroným přece jen lhal? Proč by ho nechal vybírat místo císařovnina pobytu z nabídky třicíti světů, když naprosto jistě věděl, že bude na Esetu? Proč by ho nechal bloudit v hlavním městě, jestliže věděl, že císařovna bude u své pratetičky?
Čekal od ní vysvětlení, ale zatvářila se podrážděně. „No to je dobré,“ prskla. „Tak vy ho neznáte? Já toho chlapa taky neznám. Vím o něm od manžela. Haram mě zapřísahal, abych s ním odešla, kdyby nás kavisanští dostali. Těsně před jeho popravou pro mě přišli dva podivní chlápci. Objevili se v zamčené cele, právě když jsem si listovala v kodexu. Vypadalo to, jako kdyby prošli zdí. Jeden měl špičaté uši a ten druhý měl oči jako kočka. Řekli, že je posílá Jeroným. Osvobodili šest vojáků z mé ochranky a přenesli nás sem, k pratetě Alispetě. Řekli, abychom nic nepodnikali, že pro nás Jeroným někoho pošle. Soudím, že ten někdo musíte být vy.“
„Kde berete tu jistotu, že jsem to právě já?“ rozčílil se. „Uvědomujete si, že bych mohl být špionem federace? Nebo rovnou najatý zabiják?“
Mladinká císařovna ho obdařila vražedným úsměvem: „Prostě instinkt.“ Vsunula dva prsty mezi svoje pěkné rty a hvízdla.
Z korun stromů se snesly černé stíny. Než stačil Natien cokoliv udělat, sarkenští ho strhli k zemi. „Měli jsme tě na mušce celou dobu, chcípáku,“ zasyčel jeden z nich.
***
