Rawantes - 11. epizoda VII. knihy série Návrat na Mizeon
(Primera na koni)
Ditrux se nacházel v Paláci debhátarů v Kernoku. Stál v místě, kde by za normálních okolností měla být centrální věž, ale nebyla. Staří si zase jednou pohráli s rozměry. Vyjeveně se kolem sebe rozhlížel. Viděl otevřený prostor, na jehož horizontu se svíjely různobarevné provazce duhy. Podíval se pod nohy. Stál na šestistranných dlaždicích, a snad každá měla jinou barvu.
Byly částečně průsvitné. Když na ně zíral delší dobu, rozbolely ho oči.
Ohlédl se, aby zkontroloval, jestli vstup do chodby, kterou přišel od brány, náhodou nezmizel taky. Ten tam naštěstí byl. V kontrastu s okolním nedostatkem zdí to vypadalo, jako kdyby sem vedl tunel. „Hej!“ křikl, „kde jsou dveře?“
Obzor se zavlnil a v místě, kde běžně bývala kruhová obvodová zeď, se vyrýsovala šestice dveří do dalších křídel paláce.
Ditrux se zorientoval a zamířil do Brexina teritoria. Už dál nemohl snášet, jak jeden druhého ignorovali. Pokud to, co mezi nimi bylo, pro ni nic neznamenalo, ať mu to řekne rovnou. Nedokázal si představit, jak na její odmítnutí zareaguje. Pro něj těch několik měsíců znamenalo úplně všechno. Uvědomoval si, že to nebude navěky. Věděl, sakra, že si ji nezaslouží. Dokonce se na to, že ho Bree opustí, připravoval, ale jakmile se pohádali a Brexa se od něj nadobro odstěhovala, nedokázal myslet na nic jiného než na ni. V laboratoři si z něj utahovali, že sní s otevřenýma očima. Při tréningu v kasárnách dělal školácké chyby. Málem se netrefil do terče, v trenažéru se nechal podrápat obyčejným fantómem a při souboji v ringu omdlel, protože se mu nechtělo se bránit. Keinon na něho ječel, že je rozptýlený. Vytáhni si tu hlavu z prdele, Ditruxi, nebo tě pošlu do archívu počítat příručky! Ne, že by teď nějaký archív měli, ale důstojníci za starých časů to na Ditruxe běžně používali, protože se vědělo, jak moc nenávidí kancelářskou práci. Když na tu výhrůžku Ditrux nijak nereagoval, hleděli na něj, jako kdyby měl dvě hlavy. Nejsi nemocný, Dite? Někdo tě proklel, Ditruxi?
Ditrux si opravdu připadal jako uhranutý. A bylo docela dobře možné, že i byl. Co on ví, čeho všeho je taková starodávná bohyně schopná. Proto je teď tady, aby si o tom s Brexou promluvil. Chtěl jí říct, že… No vlastně pořádně nevěděl, co jí řekne. Spali spolu. Ale pro něj to nebylo jenom „spaní“. Zdaleka ne. Možná by se jí měl zeptat, co to znamenalo pro ni. Protože kdyby to i pro ni nebylo pouhé „spaní“, řekl by jí, že po ní pořád touží. Že je ochotný se plazit vařící lávou, aby mu ještě dala šanci. Aspoň jedenkrát.
Kradl se pustou chodbou a mžoural skrze průsvitné stěny. Kdyby měla společnost, asi by utekl. Nepotřebuje, aby někdo čuměl, jak se kroutí a zadrhává, jak pracně hledá slova.
„Co tu chceš?“
Vynořila se zpoza rohu a dala si ruce v bok. Byla oblečená v nějakém kaftanu, který ji zahaloval od krku po špičky bosých nohou. Vlasy měla spletené do dvou dlouhých copů, které si majestátně spočívaly na ramenou. A tvářila, jako kdyby ho viděla poprvé. Jako kdyby byl zloděj a ona ho načapala.
„Éééé, hledám Huata.“ V panice z toho, jak nesmiřitelně se mračila, nedokázal přiznat pravdu. Jsi takový zbabělec, Dite…
„Toto je můj dům,“ zasyčela. Rty měla sevřené do tenké linie.
„Už mi to došlo,“ přinutil se k formálnímu úsměvu. „To nové uspořádání v centrální věži mě zmátlo. Musel jsem si splést dveře. Já… se… omlouvám.“ Otočil se a potácel se pryč. To šlo dobře.
„A máš za co, praprasynovče!“
Prudce se zarazil a otočil. Praprasynovče. Tím vlastně dala najevo vše. Takto se na něj dívá. Měl by zmizet, přesto tam stál jako sloup, jeho tělo ztěžklo, jako kdyby samo protestovalo proti zdravému rozumu. Pořád tam stála. Ztělesnění hněvu. Její štíhlé prsty se skrze nakrabacenou látku rukávů zarývaly do předloktí tak tvrdě, až je měla úplně bílé.
„Budeš tam mít modřiny,“ vyjekl a ukázal na její ruce. Z toho mála, co se o bozích naučil, věděl, že nic je nedokáže poškodit víc než oni sami. Ani si neuvědomil, že se dal do pohybu. Najednou byl těsně u ní. Položil dlaně na její zaťaté ruce a pohladil je. „Nechci, abys měla modřiny,“ vydechl a dál ji hladil.
„A proč?“ štěkla.
„Protože tě miluju,“ vyhrkl. „Absolutně. Epochálně. Šíleně. Zběsile. Horoucně.“ Chrlil to ze sebe a slova praskala ve vzduchu jako vržené matachory.
Ohromeně na něj zírala. Hněv se přetavoval v něco jiného. Cítil, jak se pod jeho dotyky uvolňuje. „Dite… já…“
Ať si ho na místě roztrhá, je mu to jedno. Vydal ze sebe zoufalý vzlyk, přitáhl si ji ještě blíž a políbil ji. A líbal ji a líbal a ona to přijímala, dokonce se zdálo, že ochotně. Nechtěl, aby to skončilo. Byl by ji líbal třeba do skonání světa.
„Echm, echm, echm.“
Ditrux ucítil, jak Brexa v jeho náruči ztuhla. Chtěla se odtáhnout, ale nedovolil jí to. Nebyl prostě schopný ji pustit. Bylo mu jedno, že je někdo uvidí. Klidně umře, ale bude ji držet tak dlouho, dokud to půjde.
Chodbou směrem k nim připlouvala Narena. Na rozdíl od domácky ustrojené Brexy na sobě měla mechově zelenou toaletu s širokou nařasenou sukní. Její zlatoplavé vlasy byly vyčesané do vysokého drdolu pospínané hromadou sponek s diamantovými kamínky. Vysokým hlasem se zasmála, její oči pichlavě těkaly mezi Ditem a Brexou. „Tak proto jsi odmítla přijít na moje soaré.“
„Jdi pryč, Nareno,“ řekla skřípavě Brexa.
„Nemůžu,“ zašvitořila Narena a ukázala prstem na Ditruxe. „Mám u sebe osobu, která se po něm ptala. Slíbila jsem jí, že se po něm podívám. A to jsem ještě netušila, že ho najdu přímo tady. Půjde se mnou.“
„Nikam s tebou nepůjdu,“ odsekl Ditrux. „Nezajímá mě, kdo se na mě ptal.“
Narena elegantně zvedla obočí. „Myslím, že by tě to zajímat mělo. Pokud tě shání tvá vlastní manželka.“
Brexa se na Ditruxe nechápavě podívala. „Neříkal jsi, že je tvoje žena mrtvá?“
„Samozřejmě,“ odsekl Ditrux. „Primera zemřela v Den zkázy. Byly divadelní prázdniny a ona je vždycky trávila na Mizeonu.“
„Primera Arci-Jeenová, sólistka bredeonského Hudebního divadla je právě teď u mě a je živá a zdravá. A ptala se po tobě. Moc ji potěšilo, že jsi byl jmenován Arciknížetem. Dokonce se kvůli tomu rozhodla pověsit uměleckou kariéru na hřebík. Nemůže se dočkat, až ji jako arcikněžnu linie Arci-Jeenů uvedeš do společnosti.“
„Ne,“ vydechl Ditrux. „To není možné. Já byl v Den Zkázy na Bredeonu,“ blekotal, „ale ona byla určitě doma. A pokud by to přežila, proč by se neukázala na Maharáví? Proč by se skrývala a dělala ze sebe mrtvou?“
„No,“ výskla Narena, „zřejmě k tomu měla nějaké důvody. Určitě ti je sdělí osobně.“
Brexa se vykroutila z Ditruxovy náruče. „Měl bys jít.“ Její hlas studil, z jejího těla začal proudit mráz.
„Bree,“ šeptl, „přísahám, že jsem to nevěděl. A, sakra, ty přece víš, že jsem s ní nikdy nic neměl. Snášel jsem ji jen proto, abych měl pokoj od otce. Vídal jsem ji jednou ročně, a i to bylo příliš.“
Další mrazivý závan a jeho kůže se pokryla jinovatkou.
Ucítil, jak ho Narena tahá za ruku. „Na tvém místě bych se odtud klidil,“ řekla bohyně Světla s falešnou péčí. „V tohle stavu je Brexa pro nižší tvory nebezpečná.“
„Bree, prosím, věř mi,“ blekotal a pořád se díval přes rameno, zatímco jej Narena táhla pryč. „To, co jsem ti řekl, jsem myslel vážně!“ křikl. „Dám to s Primerou do pořádku. Rozvedu se s ní. A potom se vrátím.“
„Nevracej se!“ zasyčela Brexa a vyslala další mrazivý závan.
„Bree!“ křikl naposledy, než ho Narena dovlekla k lávce.
***
„Takže ty se chceš rozvést?“
„Ano, sire,“ řekl ztěžka Ditrux. Stál před Rafedaxarrem a připadal si jako školák, kterého chytili, jak krade magické křídy.
Je mi to trapné, Dite, řekl mu včera večer Jerones, ale v této záležitosti se musíš obrátit přímo na císaře. Naprosto striktně vytyčil, které věci můžu řešit já a o kterých chce rozhodovat osobně. A manželské svazky, zápisy dětí nebo zařazení do gardy nebo do armády si vyhradil pro sebe. Chce si prostě rodinu pohlídat, aby se neopakovaly věci minulé.
Včera to u Nareny vzal hopem. Jednoduše nakráčel mezi její načinčané hosty a rovnou na Primeru uhodil s dotazem, kde celou tu dobu byla. Vyměnili si sotva pár vět, když ztratil trpělivost a na plnou pusu Primeře obklopené fanoušky oznámil, že se s ní rozvede. Využil toho, že oněměla šokem, což se jí, slavné herečce, stávalo zřídka. Než se stačila vzpamatovat, otočil se na patě a odešel. Po zbytek noci ve skleníku přesazoval katusy, jak se nemohl dočkat, až ráno půjde za Jeronesem. Jenže se ukázalo, že ho Primera předběhla. Ta mrcha prostě šla za Jeronesem ještě v noci a ten nešťastník, co v císařových službách skoro vůbec nespí, ji přijal. A aby toho nebylo málo, nachomýtnul se k tomu i Rafedaxarr, který se právě vrátil s Riiberionu a chtěl vědět, co je nového. Takže se k němu Primera pohotově vnutila. Ditrux se mohl jen dohadovat, co císaři navykládala.
„A proč?“ otázal se císař a zkoumavě na Dita zíral.
„Až do včerejška jsem si myslel,“ řekl Ditrux, „že Primera zemřela v Den Zkázy. V tu dobu vždycky bývala na Mizeonu, protože byly divadelní prázdniny. Netušil jsem, že si právě v ten kritický den odskočila na Wemur na svatbu přítelkyně. Tvrdí, že ji zprávy z Mizeonu natolik vyděsily, že celé čtyři roky, co jsme byli v exilu, hrála v divadle na Koibusu pod cizím jménem.“
„Mně řekla, že si taky myslela, že jsi mrtvý,“ řekl císař.
„Já tomu nevěřím,“ řekl upjatě Ditrux. „O císařově státní návštěvě na Bredeonu musela vědět. A stejně tak musela předpokládat, že se jí jako důstojník gardy zúčastním.“
„Tím si ale na otázku, proč se chceš rozvádět, nezodpověděl,“ namítl Rafedaxarr.
„Primera a já jsme spolu prakticky nežili. Naše manželství trvalo jen kvůli našim rodinám. Byla to obchodní dohoda. Jako manželé jsme měli jistotu, že nám dají pokoj. Ona bude dál hrát a já budu dál…“
„Co?“ vybafnul císař a Ditovou pracovnou se prohnal závan horka. „Chodit za děvkama? Tak to tedy ne, pravnoučku. Ostatně, každé manželství je obchodní dohoda. A Primera, když se mnou v noci mluvila, projevila ochotu se k tobě definitivně vrátit a dělat to, co se od arcikněžny Arci-Jeenů očekává. Vaše linie je oslabená. Potřebujete mladou krev. Borden to nezachrání. Ale ty, ty jsi dostatečně při síle, abys měl s Primerou hejno dětí.“
Ditrux vyvalil oči. „Ona snad projevila ochotu mít děti? A se mnou?“
„Samozřejmě,“ odsekl císař. „Tvoje žena tvrdí, že je dokonale připravená stát se matkou. A já pevně věřím, že ty jsi připravený stát se otcem. Už aby to bylo.“
Ditrux pochopil, jak Primera Rafedaxarra přesvědčila. Na děti císař slyší. Ditrux si nedělal iluze. Jeho žena je možná ochotná rodit děti, ale rozhodně ne s ním. Taková hrůza! křičela o svatební noci. Nikdo po mně nemůže chtít, abych se s něčím takovým spojila!
„Sire,“ vypravil ze sebe, „prosím, nechtějte po mně, abych s ní byl. Nesnáším ji. Už jenom při pohledu na její afektovaný ksicht se mi dělá zle.“
„Ale mně tvrdila,“ řekl hedvábným hlasem Rafedaxarr, „že tě i přesto, jak hrubě jsi ji včera urazil, miluje. Přiznala, že vaše manželství kvůli kariéře zanedbávala a slíbila, co, dokonce mi přísahala, že tě udělá šťastným. Měl bys být vděčný, že taková krásná a charismatická arcidémonka chce být i nadále tvou ženou.“
„Já tu ženskou nechci!“ zasyčel Ditrux.
Rafedaxarr prudce vstal a opřel se dlaněmi o naleštěnou stolní desku. Tvářil se jako pořádně naštvaný krodoší býk nehledě na to, že mu z těla šlehaly plameny. „Manželství není holubník!“ zařval. „Žádný rozvod se nepovoluje! A ven!“
***
Vychovávat vás je stále potřeba
Rawantes slyšel, jak za sebou Ditrux prásknul dveřmi. Jeho dusání se ještě chvíli rozléhalo chodbou. Když byl klid, vešel do pracovny a posadil se na kanape pod okno. Rafedaxarr se hrabal v mírně očouzených papírech a vypadal, jako kdyby se vůbec nic nestalo. „Tak jsi to slyšel,“ prohodil s očima upřenýma na Jeronesovu zprávu. „Jeden aby je pořád vychovával.“
„Nemyslím, že Ditrux potřebuje vychovávat,“ namítnul Raw. „Pokud vím, je Primera Arci-Jeenová nafrněná fiflena a vrátila se jen proto, že chce hrát roli arcikněžny.“
Rafedaxarr si pohrdavě odfrkl. „No a? Je mi fuk, jestli to bude hrát nebo jestli to bude prožívat osobně. Důležité je, že mi dá další arcidémony. Po masakru je vás jak do ferety. Potřebujeme děti. Ty bys to měl přece chápat.“
„Děti za takovou cenu?“ podivil se Rawantes. „Je to stejné, jako když ti arciknížata dodávají prvorozené potomky do gardy. Protože vědí, že ty děti budou už od narození patřit tobě, pořizují je… bez lásky. Už dopředu se od nich citově distancují, aby to potom tak nebolelo, až se jich budou muset vzdát.“
„Ten starý zákon je vysoce funkční,“ zamručel ponuře Dax. „Prvorození musí být mí tělem a duší, aby jejich rodiče a sourozenci neměli sklony se mi stavět. Teď je to zapotřebí ještě mnohem více než před masakrem. Ten zákon drží mou rasu pohromadě. A vůbec. Nikdy nemůžeš předem předjímat, jak a které děti budou nebo nebudou rodiče milovat.“
Rawantes nasucho polknul, protože tak natvrdo zákon o Prvorozených ještě nikdo nikdy neinterpretoval. „Přesto si myslím, Daxi,“ řekl opatrně, „že bys po svých dětech neměl požadovat něco, co sám nedodržuješ.“
Rafedaxarr se zamračil. „Jak to myslíš? Když ještě žili mí synové, oni první byli v mé gardě! Přece jsi u toho byl!“
„Jistě,“ vydechl Rawantes, „ale byli tam dobrovolně. Stejně tak měli děti. Dobrovolně. Princové se ženili s bohyněmi a princezny se vdávaly za bohy, ale když se někdo z nich zamiloval do licha, skolla nebo wemuřana, tys jim nebránil…“
„Taky to naši rasu oslabilo,“ ušklíbnul se Dax. „Ale máš pravdu, dopustil jsem to. Ono se jim tak těžko odmítalo. Proto jsem to rozhodování později hodil na Radu. Jasně jsem stanovil pravidla a radní se jich drželi. A byl klid. Láska je ošidná věc. Nemáš na ni záruku. Stejně to ta děcka řešila po svém. Plodila hejna levobočků. Ale to nebylo na škodu. Díky tomu tu máme inteligentní a poslušnou rasu raisi.“
„Kdybych se řídily pravidly, která jsi nalajnoval a která Rada prosazovala,“ řekl Rawantes, „dávno bych byl ženatý s Floxou Riiberionskou.“
„Ó, s tím na mě nechoď!“ křikl Rafedaxarr. „Ty jsi přece mimořádný případ! Jsi inkarnát Ryany. Mé Ryany. Jsi Dárce života. Na tebe se běžná pravidla nevztahují.“
„Daxi, kdybych tě poprosil, jako tvoje Ryana, osoba, kterou miluješ a která miluje tebe, abys to rozhodnutí s Ditruxovým rozvodem ještě přehodnotil…“
„Na to zapomeň.“
„Daxi, já tě prosím…“
***
