Rawantes - 14. epizoda VII. knihy série Návrat na Mizeon
(Nová Vinice v Berízii, Mizeon)
Sibiel se povaloval v anatomicky tvarované antigravitační lenošce a sledoval, jak démoni vybavení levitačními opasky pokrývají střechy. Kdyby ho tak nesvědila dorůstající kůže, byl by se neudržel a šel jim pomoct. Destruktiel to občas dělal taky. Tím, že se otec neštítil manuální práce, uváděl ostatní arciknížata do varu. Ne, že by to dělal z nějaké naivní potřeby po sdílení s obecnými nebo dokonce s raisi. Tvrdil, že jednoduché a jasně definované úkony mající hmatatelný výsledek, mu pomáhají vyčistit hlavu. Sibiel si to vyzkoušel a fungovalo to. Teď by to vážně potřeboval. Tím spíš, že se mu včera v podvečer udělalo z ničeho nic tak divně, že by sebou byl plácnul o zem, kdyby ho Attesius nepodepřel.
Matka se vrátila z Erektiadu, kde se poprvé osobně setkala s Keren. Není taková mrcha, jak se zdálo, radovala se. A Arri s ní vypadá moc šťastně. Jenom ten jejich kluk, to bude tvrdý ořech. Ale já jsem si ho vzala do parády a řekla jsem mu svoje. Nemohl mě ignorovat, ušklíbla se, protože mu dědeček nařídil, aby se k dámě choval slušně.
Sibiel doufal, že máti nenadělala více škody než užitku. Rozhodně ji nepodceňoval. Na vlastní oči viděl, jak dobře zvládala zdivočelého Attesia. Ale Ysyan? No uvidíme. Matka se Sibielovi svěřila, co jí Arrakiel řekl ohledně toho, jak nehorázně císař vytěžuje Jeronese a Grennona.
Zkusím Wrelle vysvětlit, že musí nechat Jeronese dýchat. Když byly mocenské kliky v radě rozhádané, my s Destruktielem jsme se navenek rozdělili. Každý z nás podporoval jednu z protistran. Navenek jsme šli proti sobě, ale tajně jsme spolupracovali. Byla to jenom fraška pro veřejnost, kterou jsme zajišťovali rodině bezpečí do budoucna. Buď vyhrála strana, kterou podporoval Destru nebo ti druzí, které jsem podporovala já. Ten z nás, který byl při vítězi, pak ochránil toho, který byl s poraženým. Vždycky jsme z toho jako rodina vyšli bez úhony.
Máti Wrelle poradila, aby spolkla hrdost a vypravila se za Jeronesem sama. Řekla jsem jí, že není všechno jen o ní. Že Jerones byl jako prvorozený vychovaný k respektu vůči císaři a ona jej nemůže stavět do situace, kdy musí volit mezi věrností císaři a láskou k ní. Attesius je už dost starý na to, aby ho mohla nechat tady. Nebude jí mít za zlé, že bude pobývat i v Kernoku. Ostatně má tu i tebe.
Sibiel byl rád, že se matce podařilo Wrellu přesvědčit. Jerones s Grennonem jsou teď arciknížata paralelních linií a Arci-Quinnům jen prospěje, když s nimi budou zadobře. Z jeho rtů uniklo hysterické uchechtnutí. Je trapné, že takto uvažuje sotva půl roku poté, co je Rafedaxarr znovu na trůně. Nikdy by nevěřil, že skončí jako ztroskotanec. Ještě před sedmi lety byla jeho budoucnost jako jasně vyrýsovaná čára. Měl sloužit v císařově gardě, a měl bojovat o kapitánské výložky. Někdy v budoucnu se měl oženit s osobou, kterou mu vyberou. Pokud by se mu ta ženská nezamlouvala, byl by to zdržoval a odkládal, jak by to jen šlo, ale nakonec by poslechl jako dobře vychovaný arcidémon.
Jenže teď je jeho budoucnost znovu otevřená. Sibiel se snažil vyvarovat ukřivděných pocitů, ale moc se mu to nedařilo. Měl by císařovu vůli respektovat v plném rozsahu. Císař konstatoval, že Sibiel jako regent dělal chyby. A když to řekl císař a bůh, tak to asi chyby byly. Sibiel by měl být vděčný, že byl za ty chyby potrestán jen vyřazením z gardy. Sám pro sebe se krutě usmál. Ne, prostě to nemohl přijmout. Kdyby se situace opakovala, a on by musel rozhodovat znova, zda Rawanta pošle na Erektiad, rozhodl by se stejně. On to prostě jako chybu neviděl, což znamená, že s císařem a bohem nesouhlasí. Docela šokující zjištění. Kdyby se to stalo před převratem, Sibiel by vyřazení z gardy pokládal za újmu. Ale teď? Osobně mu to vůbec nechybělo. Jedině ho štvalo, že jeho vyřazení snížilo kredit rodiny.
***
Co vlastně řekl „Jedd Sjednotitel?“
Ditrux zamračeně sledoval, jak Urbiel posílený speciální přilbou Teggiovy konstrukce formuje kolem flesshinga v letannatovém poli infonovou síť. Děkan materializoval myšlenky a okamžitě je splétal a natahoval je na fleshinga jako ponožku na nohu.
„Je to impozantní, co?“ zakřenil se Huat.
„To je,“ hekl Ditrux. Nechtěl tu být. Nechtěl být nikde. Nechtěl ani existovat. Ale přišel za ním Grennon s prosíkem. Chci se podívat za rodinou, ale dovolenou prý dostanu nejdřív za měsíc. Potřebuju, abys šel do laboratoře a pomohl Urbielovi a Huatovi místo mě. Oni vědí, kde budu. Kdyby přišel císař na kontrolu, řeknou mu, že nakupuju letannatové patrony. Ditrux tedy šel do laboratoře místo Grennona. Vlastně ho nepřekvapovalo, že Grennon obchází císařovy rozkazy. Dělal by to taky, kdyby mu Bree dala šanci.
Jakmile byla síť kolem flesshinga omotaná, Urbiel Ditovi pokynul, aby emitor vypnul. Vzápětí Huat na flesshinga dýchnul a uzavřel ho ve vířícím proudu vzduchu. Bylo to šetrnější než držet hada do dalšího testování v letannatovém poli.
Urbiel si sundal přilbu. „To šlo docela dobře,“ zahuhlal. Žilky v očním bělmu měl popraskané, jeho soustředění si vyžádalo daň. Ve tváři byl šedý, což svědčilo, že jeho zásoba interní magie je na bazálním minimu. „Zaletím si na smrtelný svět a trochu se osvěžím,“ prohodil. „Jestli se nějaké změny projeví, bude to patrné nejdříve pozítří,“ dodal a ukázal na flesshinga ve vzdušném hnízdě.
***
Portál za vyčerpaným Urbielem se uzavřel. Ditrux se posadil za stůl a otevřel záznamový deník, aby z pomuchlaných papírů povalujících se kolem nádrže doplnil dnešní úkony. Třeštil oči v úsilí vyluštit divoký Urbielův rukopis a mezi zuby drtil kletby.
„Už jsi slyšel, co se stalo v chrámu?“ vyrušil ho Huat.
Ditrux vzhlédl od deníku a zakoulel očima. „Co? Twen se v tom písku konečně udusil? Neboj, ochočíte si jiného.“
„Objevil se prorok,“ řekl nevzrušeně Huat. „Včera večer v chrámu. Předpověděl, že Dárce života odejde, a zanechá Rafedaxarrovi žal, plíseň a červy. A než zmizí, s někým si uplete dítě. Zajímalo by mě, s kým. Tebe nikdo nenapadá?“
Ditrux se narovnal a přemýšlel, jestli si z něho Huat střílí. Jistěže slyšel, co se stalo v chrámu. Referoval mu to přímo kapitán jeho stráže. Tvil staronovému náboženství upřímně věřil a Ditrux mu v praktikování nijak nebránil. Měl zato, že náboženství je pro raisi pořád lepší duchovní stravou, než ten jejich připitomělý Kodex.
Včera se stalo něco, co Tvila přimělo překonat Ditruxův zákaz ho ve sklepě otravovat. Tvil sešel dolů, bez vyzvání se posadil na krajíček křesla po Brexe a spustil: Do chrámu dnes přišel Jedd Sjednotitel, sire. Říkal nám, co měl napsané na papíře a pak přednesl báseň. Takovou, že na mě sedla tíseň. Potom se Jeddovi udělalo zle. Král Twen nám řekl, že tou básní Jedd vyjadřoval potřebu po jednotě a podpoře. Mně to celé ale připadalo… divné. Když Twen mluvil, usmíval se. Ale mě se zdálo, že ve skutečnosti se zlobí. Vypadal stejně, jako vy, sire, když jste se věnoval hostům naší paní, které tu mívala během divadelních prázdnin.
A teď s tou lapálií přichází Huat.
„Myslíš ten incident se starým Jeddem?“ ujistil se Ditrux. „Slyšel jsem, že cosi recitoval, načež zkolaboval a král Twen to celé zamluvil.“
„Přesně to mám na mysli,“ potvrdil Huat. „My v chrámu v tu dobu nebyli. Ale všichni jsme zaznamenali pnutí a tahání v richotonní pleteni, jak se kdosi, kdo to vůbec neovládá, živelně napojil na pravděpodobnostní pole. A Rafedaxarr to musel cítit taky. I někteří arcidémoni. Zejména ti s nejsilnější krví jako Sibiel, Jerones nebo třeba generál Xan.“
„Rawantes a Rafedaxarr včera v poledne odcestovali na Kavan a ještě se nevrátili.“
Huat pokrčil rameny. „No, až dorazí a Rafedaxarr se o tom dozví, budou se třást stropy.“
„Počkej, to musí být nějaká blbost. Jedd cosi blekotal a pak se složil. Ale žádnou zmínku o Dárci života jsem nezachytil. Kdyby tomu tak bylo, můj kapitán by mi to řekl. Je sice jednoduchý, ale na raisi je docela chytrý.“
„Ten prorok použil přirovnání,“ řekl Huat. „Ani věřící v chrámu nepochopili, co to mělo znamenat. Twen to sice zamluvil, ale poznal, že se něco děje a jak obřad skončil, pořídil dodatečný zápis toho, co Jedd řekl. Narena to u něj našla a zabavila.“ Huat se rozmarně usmál. „Dlouhodobě je sice nesnesitelná, ale někdy se ta její všetečnost hodí. Tak tedy, Narena ty verše přinesla do sídla a Moneta s Tanakou si nad tím sedli. Vyvodili z toho textu, že Dárce života odejde. Mimo jiné. Taky jsem se na to díval. A řeknu ti, že můj úsudek se s tím jejich shoduje.“
Huat z kapsy bundy z dračí kůže vytáhl krepponový papír. Vypadalo to, jako kus roztržené obálky. Na něm byly naškrábané tyto věty:
Ten, co prosakuje věky, se odvrátí
Pozůstalému zanechá prázdnou síň
a potravu plesnivou a červy prolezlou
Než ten, co prosakuje věky, odejde
Další sémě v oslavu opuštěných vzejde
Ditrux nad tím zavrtěl hlavou. Ten, co prosakuje věky, by měl být jako Rawantes? Pozůstalým má být Rafedaxarr? „Může to mít tisíc jiných významů,“ zabručel, ale sám sebe slyšel, že moc přesvědčivě to nezní.
Huat se povzneseně ušklíbnul. „Jasně. A Launa na Truo-fi provozuje útulek pro sirotky z Dervosu.“
„Co s tím mám dělat?“ zaúpěl Ditrux. „Tví sourozenci souhlasili, že mi to ukážeš?“
„Všichni,“ řekl Huat. „My už tu nechceme žádné další masakry. Deset tisíc let jsme se těšili, že budeme normálně existovat. Pokud se něco chystá, přijde to z vaší strany. Přesněji od Rafedaxarra a Rawanta. Bude lepší, když si uděláte pořádek, dokud to jde.“
Huat se dávno odporoučel, ale Ditrux si stále lámal hlavu, co s tou informací podniknout. Potom zavřel deník záznamů, strčil si cár krepponu do kapsy, vstal a otevřel si portál do Berízie.
***
Spojenci z nezbytnosti
Sibiel zabořený v pohodlném křesle hleděl na verše, které mu Ditrux strčil pod nos. „Říkáš, že debhátarové to už vyložili a chceš po mně, abych to zkusil taky?“
„Potřebuju nezávislý názor,“ přikývnul Ditrux. „Ten pitomec Huat mě nejdřív seznámil s jejich výkladem a teprve potom mi ukázal předlohu. Jsem předem zaujatý. Nemůžu si pomoct, ale když na tu předlohu čumím, docházím ke stejnému výkladu jako Tanaka s Monetou.“
Sibiel si otráveně povzdechl a začal věty studovat.
Ditrux zatím pokukoval po jeho nové pracovně. Rozhodně to nepřipomínalo pracovnu venkovského arcidémona. Interiér byl ze skla, broušeného krihonitu a tvrdého dřeva ze severních lesů. Tato budova, ve které Sibiel Dita přijal, byla jen jednou z mnoha zde podobných. Některé už vypadaly hotově, na jiných se ještě pracovalo. Všechny evokovaly moderní robustuanskou architekturu. Sklo, krihonit, letannatová pole, ušlechtilý kámen. Nejvyšší budova, kterou Ditrux z náměstíčka s okrasným jezírkem zpozoroval, byla sedmipatrová. Ale kdo ví, kolik podlaží to má v zemi? To už nebyl žádný venkovský statek. Spíš malé město utopené mezi vinicemi. Vypadalo to triumfálně a v kontextu s tím, že císař odsunul Sibiela na index, i provokativně. Tak nějak se očekávalo, že ten, který upadne do nemilosti, zaleze do díry a počká, až se na to zapomene. Jenže to Arci-Quinnové nedělají, že. Buduješ vlastní dominium, Arci-Quinne? zeptal se žertem Ditrux, když mu Sibiel přišel naproti. Podle toho, jak hrozivě se Arci-Quinn zašklebil, bylo jasné, že si dosah svého počínání uvědomuje.
Zvenčí se ozval vysoký ženský jekot. Těsně kolem fasády šílenou rychlostí proletělo malé oranžové vznášedlo. A ještě jedno. A další.
„Už zase,“ prsknul rezignovaně Sibiel, aniž by zvedl hlavu od krepponu. „A to jsem jim jasně řekl, že dokud je tu staveniště, žádný závody jim trpět nebudu.“
Ditrux vstal, rozpustil letannatovou membránu a vyšel na terasu. Ty tři stroje se právě honily nad hladinou jezírka. Už mnohem pomaleji. Proto bylo snadno vidět, kdo je řídí. V jednom seděl Grennon s dvojčaty, ve druhém Attesius s Melisou, ve třetím Diriana s Owianou. „Vyhrály jsme!“ křičela Diriana. „My jsme vyhrály!“
„Není Owiana těhotná?“ zabručel Ditrux.
„Je a hodně,“ ozval se z pracovny Sibiel. „Její tuplovaný manžel, který jediný by ji dokázal zpacifikovat, je kdesi v Tramtárii. Naštěstí je Diriana skvělá pilotka a ti ostatní taky. Nic se jim nestane. Ale štve mě, že tím blbnutím ruší stavení dělníky.“
„Aha,“ řekl Ditrux. Sledoval, jak vznášedla měkce přistávají na břehu jezírka. Grennon s dvojčaty pod pažemi z toho svého vyskočil, postavil kluky na zem a rozevřel náruč, do které Diriana se smíchem skočila. Ditruxe zavalil smutek při pomyšlení, že on to nikdy nezažije. Dříve, než si ho všimli, z terasy utekl.
Sibiel seděl rovně opřený a zíral do prázdna.
„Tak co?“ vybafl Ditrux.
„Ten, co prosakuje věky,“ řekl Sibiel, „by mohl být kterýkoliv starý bůh. Nebo bájný dwu-nakhar. Nebo… Dárce života. Odvrátí se? Pokud by šlo o Rawanta, ani bych se nedivil podle toho, jak s ním Rafedaxarr zachází. Potom by tím pozůstalým byl právě Rafedaxarr. Žal? Ano, ten by v případě Rawantova odchodu jistě cítil. Plíseň a červi? Symboly rozkladu? Nelíbí se mi to. Sémě… No, Rawantes je rozsévač už z přirozenosti, že. Ale kromě té eskapády na Erektiadu se jeví skoro asexuálně. Leda, že by to sémě ztělesňovala ta dráčata. Jenže podle toho, co tvrdí Flebussion, zdědí erektiadská dráčata z Rawanta tak jedno procento vloh a zbytek si přeberou do matek.“
„Brilantní,“ zahučel nevesele Ditrux.
Sibiel se na něj podezřívavě podíval. „Právě jsi mě pochválil?“
„Ale radost z toho nemám. Ani ty nebudeš. Tvůj výklad je stejný. Totéž z toho vytřepali Moneta s Tanakou. Něco se na nás valí.“
Sibiel rozhodil rukama. „A co s tím mám, sakra, dělat?“ vyletěl. „I kdyby to fakt byla věštba, měl by ji jako první znát císař. A ty jsi člen jeho gardy. Vůbec bys o tom neměl mluvit s civilem, jako jsem já.“
Ditrux přiskočil k Sibelově stolu a praštil pěstí do desky. „S tím běž do prdele, Arci-Quinne! Ty to vidíš stejně, jako to vidím já! Rafedaxarr se sice uzdravil, ale je zdravý až příliš! Chová se jak hovado! Jako kdybychom mu beze zbytku patřili! Zlatá Rada! Nenáviděl jsem svého otce. Tanoga jsem měl za studeného čumáka. Trrisiela jsem ani neznal. Neměl jsem rád slizouna Igisia a Rigidem jsem pohrdal. Ale oni byli stokrát lepší než Rafedaxarr!“
Sibiel stáhl rty do tenké čárky. „Právě se dopouštíš velezrady, Arci-Jeene,“ zasyčel. „Nic jsem neslyšel.“
„Já ti seru na vlastenecké kecy!“ zasyčel Ditrux. „Uvědomuješ si, co znamená, že to Huat přinesl nám a ne Rafedaxarrovi? Padlí totiž za partnery berou raději nás než Rafedaxarra! Ale ano! Toto se děje! Huat řekl, že oni už další masakry nechtějí. Doslova řekl: Bude lepší, když si uděláte pořádek, dokud to jde!“
Sibiel frustrovaně zasyčel. „A co tě vede k té jistotě, že Huat mluví za všechny? Co když je to jeho soukromá intrika?“
„Padlí jsou mezi sebou až chorobně loajální,“ řekl Ditrux. „Toho by si nevšiml jenom slepý. Aisus je nadutý, Grom arogantní, Narena hašteřivá, ale když jde o kteréhokoliv z nich, dokážou držet při sobě za všech okolností. Ty věky v těsném spojení je poznamenaly. Dokonce až tak, že nedokážou existovat odděleně. To, že Huat a Moneta vyhrožovali odchodem na Riiberion, dalo Aisovi a Gromovi jasný signál, jak moc jim záleží na smíru. Aisus s Gromem jim vyhověli, přestože věděli, že s tím odchodem blafují. Všichni věděli, že omezení kontaktů by je strašně oslabilo, možná i zabilo.“
„A to máš odkud?“ štěkl Sibiel.
„Strávil jsem nějakou dobu s Brexou,“ pronesl ponuře Ditrux. „Hodně jsme mluvili. A co mi neřekla, to jsem vypozoroval.“
Sibiel dlouho mlčel, jako kdyby váhal, jestli má v hovoru pokračovat. Pak zaklel a řekl: „Zastavil se za mnou Arrakiel. Měl oči navrch hlavy. Byl předtím u Rawanta. Řekl mi, že má o Rawa strach. Můj bratr je sice ignorant, ale snad právě proto jsou jeho postřehy ostře přesné. Jenže já opravdu nevím, co bychom měli udělat. Říct Rawantovi o tom výkladu? Co když je to blábol? Co když mu o tom povíme a on s tím půjde v dobré víře za Rafedaxarrem, což povede ke katastrofě? Vždyť potom za to budeme zodpovědní my!“
Ditrux uznal, že v tomto má Sibiel pravdu. „Pro dobro vezdejší bude lepší, pokud se o tom Rawantes nedozví. Buď si ale jistý, že k Rafedaxarrovi se to stejně dostane. A jakmile se to stane, náš drahý pradědeček udělá všechno pro to, aby se proroctví nesplnilo.“
„Myslíš, že by byl schopný Rawanta uvěznit?“
„Vážně netuším,“ řekl Ditrux. „Rafedaxarr se každopádně postará, aby Rawanta od nebezpečných informací a vlivů odstřihnul. Mám Rawanta rád, ale stejně tak vidím, že plést se mezi něho a Rafedaxarra a nějak se snažit ho zachraňovat, by to jen zhoršilo.“
„Rawantes je pod Rafedaxarrovým vlivem. Výhledově se to může změnit. Ale pokud k tomu dojde, musí to být Rawantova vlastní iniciativa. Ne naše,“ přizvukoval Sibiel.
„Myslím, že Rawantes není taková bačkora, aby to područí dlouhodobě snesl,“ poznamenal opatrně Ditrux, překvapený, že s ním Arci-Quinn souhlasí. Překonal poťouchlou potřebu se Arci-Quinna zeptat, jestli pořád ještě není nemocný a pokračoval: „Rawantes je pořád synem své matky. A pokud se vzbouří, je to vlastně totéž, jako když se odvrátí, ne? Myslím, že Rafedaxarr, aby si Rawanta udržel, by v nastalé situaci neměl dělat vůbec nic, ale obávám se, že to není jeho styl.“
„To máš teda pravdu,“ uchechtl se Sibiel. „Podle toho, jak prohání Jeronese a ostatní, si regeneraci a autoritu náramně užívá.“
„Kdokoliv, kdo mu tu věštbu přinese,“ ušklíbnul se Ditrux, „si zadělá na velký problém. Rafedaxarrovi bude vadit už jen to, že se tím někdo zabývá. Asi by bylo dobré, kdybych ostatní arciknížata varoval. Nejlepší bude dělat, že o ničem nevíme, že to neřešíme, že nás to nezajímá.“
„Dělat mrtvé brouky,“ přikývnul Sibiel.
„Nechat to jít vlastní cestou,“ houknul Ditrux.
Dívali se na sebe v náhlém porozumění. Ani jeden z nich z toho nebyl nadšený, ale nedělat nic, byla v současné situaci asi jediná rozumná volba.
***
