Rawantes - 15. epizoda VII. knihy série Návrat na Mizeon
(Městečko Hreob, západně od Kernoku)
Ditrux přímo z Vinice zamířil do Hreobu, kde se odjakživa nacházel výcvikový tábor císařské gardy a s ním i depo pro menší kosmické čluny a sklady zásob. Právě proto, že už tu jisté zázemí existovalo, si městečko Rafedaxarr vybral jako místo, kde vybuduje nové sídlo. V první řadě začali s rekonstrukcí kasáren a výstavbou dalších technických budov. Realizaci měl pod palcem Jerones, ale za stavbu samotnou odpovídali civilové, arcidémoni sebraní ze všech linií, kteří sebou přivedli obecné démony na manuální práci a raisi démony na práci s technikou a administrativu.
V táboře gardy v Hreobu prožil Ditrux své mládí. Znal tu snad každý kámen. Jenže i to se mění. Ocitnul se na staveništi, sotva se mu podařilo najít střelnici. Zastihnul tam Nordena Arci-Pawnera a Padearu Arci-Fezzielovou. Oba gardisté navlečení v protifeentexových brněních poskakovali před terebetenovou zdí. Dezitegrátory střední třídy pálili do protější stěny, ze které na ně automat v náhodném sledu vystřeloval feentexové paprsky.
Když Dita viděli, postěžovali si, že hangár s trenažéry ráno shrnuly bagry. Než postaví nové, cvičíme aspoň tady. Ditrux byl rád, že má záminku se tréninku vyhnout.
Jeronese našel v improvizované plechové kůlně ve společnosti architektky Baney Arci-Ukresiové. Banea předváděla Jerronesovi detaily podzemního uspořádání hlavní budovy kasáren. Zobrazovala mentální projekci na stěnu a paprskem tryskajícím z prstu ukazovala místa, která bude třeba lépe vyztužit kvůli vzlínající podzemní vodě.
Ditrux způsobně počkal, až ti dva skončí, a pak si Jeronese odtáhnul stranou a začal vyprávět. Jak Ditrux mluvil, Jerones se tvářil čím dál víc vyděšeně. Velice záhy se pokusil Ditruxe umlčet tím, že velezrádné řeči prostě poslouchat nebude. Čeho tím svinstvem chceš dosáhnout? Burácel. Obvinil Ditruxe, že nasazuje císaři sůsí hlavu, protože mu zakázal rozvod. Ale Ditrux byl vůči takovému postupu otrlý. Jeho otec na něj řval podobným způsobem často. Ditrux se prostě zastrašit nedal. S klidem krodoší krávy Jeronesovi zdůraznil, že nechystá vzpouru ani spiknutí. Konečně se dostávám k tomu, proč jsem za tebou vůbec přišel, řekl Ditrux. A pověděl šokovanému Jeronesovi, na čem se dohodli se Sibielem. A sice, že v zájmu říše není žádoucí, aby arcidémoni na proroctví reagovali. Dokonce je žádoucí, aby o tom Jerones s nikým nemluvil, a už vůbec ne s císařem. Císař se to dozví, řekl Ditrux Jeronesovi, ale pro nás všechny bude bezpečnější, když mu to sdělí někdo cizí. Vím, že je to komplikované, ale když se nad tím pořádně zamyslíš, dáš mi za pravdu.
Jerones na Ditruxe ohromeně civěl. „Kdyby se to ke mně dostalo předtím, než jsi přišel, první věc, co bych udělal, že bych to řekl císaři.“
„A teď?“ ušklíbnul se Ditrux.
„Budu držet hubu,“ přiznal zkrotle Jerones.
***
Podobným způsobem jako s Jeronesem si v táboře Ditrux promluvil ještě s Awenem a Nordenem, které zastihnul v depu stíhaček. Oba už o veršování v chrámu slyšeli od raisi z jejich klanů. Nenapadlo je, že věty o tom, který prosakuje věky, mají skrytý smysl. Vtipálek Awen dokonce k veršíkům vymyslel melodii a holedbal se, že z toho udělá hit. Oba jen valili oči, když jim Ditrux sdělil, že je to proroctví a že není vůbec radno si s ním pohrávat a už vůbec ne před Rafedaxarrem. Víc jim říkat nemusel. Ani jeden z těch dvou neměl zájem si císaře poštvat proti sobě.
***
Ty nejkrásnější květiny bývají jedovaté
Potom se Ditrux ochraptělý přílišným mluvením vydal zpět do Kernoku. Neotevíral si portál, ale letěl, protože se potřeboval uvolnit od nastřádaných emocí. Obloha tmavla, a on pomalu prorážel vlahý vzduch a sledoval, jak se stíny stromů v Klebiově údolí prodlužují. Připadal si trochu jako blázen. Celý den cosi tropil, někoho o něčem přesvědčoval, aniž by věděl, proč to dělá. Proč se do toho vůbec angažuje? Copak mu to něco přinese? Pokud by ho někdo označil za spiklence, čekala by ho exkomunikace a potupná poprava. Měl Jerones pravdu, když ho obvinil, že o císaři smýšlí špatně hlavně proto, že mu zatrhl rozvod? Ditrux si neochotně přiznal, že na tom něco bude. Ale mnohem víc ho popuzovalo, jakým způsobem je Rafedaxarr všechny prohání a s jakou samozřejmostí očekává absolutní poslušnost, po tom, co se sto let flákal a posledních devět let prospal. Nemělo by ho to překvapit a už vůbec by ho to nemělo štvát. Rafedaxarr je nejenom císař, ale i zakladatel rasy a především bůh. Může si dělat, co chce a jeho potomci mají poslouchat. Přesto to Ditruxe rozčilovalo. Nakonec si musel přiznat, že je naštvaný na sebe za to, že je naštvaný na Rafedaxarra.
Přiblížil se ke svému pozemku a klesal do zahrady. Už z výšky to viděl. Všude plno lampiónů, stánků s jídlem. Slyšel hudbu a hlasy arcidémonů a cizích bohů a lichů a brůssů a wemurů a dalších bytostí. Snadno se dovtípil, že jsou to Primeřini fanouškové.
Jako zloděj se kradl podél stájí a hledal místo, kam by se skryl, protože kolem domu jich bylo tolik, že se vůbec nehodilo k němu přibližovat. Vmáčkl se do sedlárny a z ní do přípravny. Překonal nutkání svalit se do kupky sena nachystané k ranímu krmení a vylezl po žebříku nahoru pod střechu. Tady ho nikdo otravovat nebude. Odhodlaný přečkat tam noc se natáhl do slámy a zavřel oči. Jako pokaždé se na projekčním plátně jeho fantazie objevila Bree. Úplně nahá. Ditrux frustrovaně zafuněl. Nepotřebuje se mučit. Přinutí se k spánku, i kdyby měl sám sebe očarovat. Ještě kdyby tak dával ve škole pozor a zapamatoval si, jak se to dělá.
Už skoro spal, když se dole ozval šramot a chichotání. Tak to snad ne! Zacpal si uši. Jenomže to nefungovalo. Arcidémoní smysly jsou až nepříjemně citlivé. Šelestění, vzdechy, úpění a chrčení. Fuj. Pak byl klid. Tak to šlo rychle. Teď už jen, aby vypadli.
„Jednou to stačit nebude,“ ozvalo se zezdola hlasem uspokojeného muže.
Ditruxe nezajímalo, kdo to je. Jenom se modlil, aby se zvedli a odtáhli.
„Aby to fungovalo, musíme to opakovat,“ řekl ten chlap. „Alespoň ještě třikrát, čtyřikrát.“
Ditrux strnul a nastražil uši.
„Klidně pětkrát,“ ozvala se ta ženská. „Ale myslím, že se nám to povedlo hned napoprvé. Jakmile budu mít jistotu, musíš zmizet. Nechci se dostat do řečí.“
„Jistě arcikněžno,“ uchechtl se ten chlap. „Jenom jestli nebude vadit, že drobeček bude krapet dozrzava. Všechny moje děti takové jsou.“
„Ó, ty chlípníku,“ zaševelila. Zašustilo oblečení. „Kolik jich vůbec máš?“
„Kdo by to počítal? Na každém světě několik.“
Vrátka zavrzala, jak ti dva odešli. Teprve pak se Ditrux vzpamatoval. Nepřemýšlel. Seskočil dolů a jako blesk dvojici dostihl. Jeho žena kráčela směrem k paláci, zavěšená do chlapíka, kterého Ditrux už viděl v paláci debhátarů. Byl to ten blbec z Tenerisu, co posledně slintal po Brexe.
„Primero?“ houkl Ditrux.
Dvojice se zastavila. Odskočili od sebe a teprve pak se otočili.
„Ditruxi,“ výskla Primera tak radostně, že by zasloužila potlesk. Stébla sena uvízlá ve vlasech, osvětlená lampami z aleje, jí kolem hlavy vyčarovala svatozář. „Ty už ses vrátil? Přestal jsi s trucováním, a dokonce se mnou mluvíš? To mám ale radost. Líbí se ti zahradní slavnost? Zvala jsem i mladého Grennona, abys měl s kým popíjet, ale ten nevděčník tvrdil, že má povinnosti v gardě.“ Primera ukázala na svého společníka a jedním dechem pokračovala: „To je sahíjin Smesmech z Tenerisu. Je na návštěvě u Nareny, ale známe se z divadla.“
„To mi došlo,“ brouknul Ditrux, aniž by o toho týpka zavadil pohledem. „Měla bys vědět, Primero, že toho parchanta, kterého porodíš, neuznám. Udělám všechno proto, aby ostatní arciknížata věděla, co jsi zač. Arcikněžny tě přestanou zvát do svých sídel. Tvůj společenský status, na kterém si tolik zakládáš, zničím. Nakonec budeš o ten rozvod prosit. Pokud se rozhodneš pokračovat v herecké dráze, nebudeš to dělat jako Arci-Jeenová, za to ti ručím.“
Primera nebyla uznávaná herečka jen tak. Dlužno přiznat, že její tvář zůstala úplně nehybná. „To neuděláš. Protože jinak každému povím, jaké znetvoření skrýváš v kalhotách. Každému, kdo bude ochotný mě poslouchat a nejen tady, ale i na Bredeonu, Brussedee, Wemuru, popíšu, jak jsi mě celé desetiletí znásilňoval a mučil mě tím tvým hnusným mozaikou obloženým klackem!“
„Fajn,“ štěkl Ditrux. Při pomyšlení, do čeho se řítí, se mu zatočila hlava. Proti Primeřině herectví nemá šanci. Zmocnila se ho panika.
Primera jeho zaváhání rozpoznala. Spokojeně se usmála. „Nezmůžeš se vůbec na nic, ty chudáčku! Přijmeš to dítě a budeš předvádět nadšeného tatínka. Měl bys být vděčný, že jsem to takto zařídila a že není tvoje, protože jinak by bylo stejně poškozené jako ty.“ Načež se zavěsila do Smesmechova rámě a odplula.
A Ditrux tam stál jak rýč a připadal si jako všech idiotů král. Jako ve snách se potácel kamsi k opačnému konci zahrady. Měl bys víc přemýšlet, než něco řekneš, Dite, zněl mu v hlavě Sedenův hlas. Jak mohl čekat, že nad tou mrchou vyhraje? Ona přece dokáže zblbnout úplně všechny! Prodíral se trnitými keři, rozrýval záhony s maceškami, až se dostal ke kostře ohořelého skleníku. Jeho myšlenky zběsile těkaly. Vpadl dovnitř a sledoval žalostná torza kaktusů, které roky piplal. Takový je teď jeho život. Unaveně se posadil do popela a hystericky se rozchechtal. Seděl tam hodiny. Zdálky doléhaly zvuky hudby.
Probralo ho zapraskání větviček. Do skleníku vešel ten bůh, co plodí ryšavé děti.
Ditrux na něj ohromeně civěl.
Tenerisan se usmíval jak blbec. Měl ruce v kapsách a netrpělivě přešlapoval. „Napadlo mě,“ řekl rozšafně, „že jsem se k tomu ještě nevyjádřil. Ehm, jako otec, víš? Takže, když jsem se vlastně postaral, aby tvoje linie nevyhynula, co bychom se dohodli na nějaké… přiměřené… kompenzaci? Vy, Arci-Jeenové, vlastníte krihonitové doly, že? Stačilo by mi jenom dvacet procent z roční těžby. Co tomu říkáš?“
Ditrux nepřemýšlel. Prostě se na toho chlapa vyřítil. Použil všechno, co se naučil za roky v gardě a znásobil to zlostí nad tím nehorázným návrhem. A trhal a lámal a drtil…
Když se vzpamatoval, stál v oblaku oranžové mlhy. Pod nohama mu čvachtala krvavá břečka, všude kolem na ohořených konstrukcích visely oranžově jiskřící kusy masa. Podíval se, co tiskne v dlani. Srdce. Se spokojeným zadostiučiněním ten kus svalu zmáčkl. S nechutným plob ta věc pukla. Shýbnul se, aby se podíval, kam se zakutálela hlava. Mlhavě si vybavoval, že tu urval jako první. Přece mu do toho ten hajzlík nebude kecat, že. Spokojeně zamručel, když hlavu našel v koutě. Zvedl ji, položil do středu centrální vydlážděné uličky a vší silou na ni dupnul. Křach. A bylo.
Jeho zlost byla ta tam. Ditrux se svlékl donaha a zamířil k přístřešku na zahradní náčiní. Pod okapem stály sudy na dešťovou vodu. Do jednoho sudu skočil, vyráchal se, pak skočil do druhého. Pak si pomocí vnitřní magie uplácal jakés takés oblečení. Nebyl v tom nikdy příliš dobrý, takže se mu podařilo vytvořit jen prosté kalhoty a halenu. Ale to přece stačí. Na těch pár hodin, co zůstane na svobodě, je to až dost.
Protože teď už mu zbývá jenom jít se udat. Vypravil se k domu. Cestou čelil rozesmátým tvářím Primeřiných hostů. Budou pobavení ještě víc, až to praskne. Budou dávat rozhovory do médií a budou o nich vysílat na videxu ve všech koutech zmapovaného Metaprostoru.
Jeronese našel v kanceláři zahrabaného v papírech. Ten chlap nikdy nespí. Ditrux se zeptal, jestli je už císař zpět z Kavanu. Bylo mu řečeno, že nikoliv a ať se jde vyspat, že vypadá hrozně. Ditrux se vůbec necítil hrozně. Naopak. Byl na vážkách, jestli se má udat přímo Jeronesovi, nebo má počkat na císaře. Usoudil, že bude lepší, když počká. S Jeronesem ho pojily vzpomínky na společně strávený čas na Maharáví. Dobré vzpomínky. Nebude sekretáře uvádět do rozpaků. Řekl tedy, že se vrátí ráno, protože nezbytně nutně musí císaři něco říct. Jerones jen přikývnul a znovu se ponořil do spisů.
Noc byla ještě mladá. Ditrux nejdřív sešel do sklepa, ale na spánek teď neměl ani pomyšlení. Při pohledu na lenošku vystlanou xiřími kožešinami si drásavě povzdechl. Bree, Už nikdy ji neuvidí. Pak ho ale nepadlo, že teď nemá co ztratit. Podle dohody může kdykoliv do paláce debhátarů. Dohoda do rána platí.
***
