Rawantes - 18. epizoda VII. knihy série Návrat na Mizeon
***
(Ditruxův dům, laboratoře)
„Teď!“ hekl Urbiel a sundal si přilbu. Huat vypnul letannatovou past. Místo, aby flesshinga zavřel do větrného víru jako pokaždé předtím, nechal ho svobodně plout v nádrži. Už nebylo nutné objekt fixovat, protože ho tu držely informace, které do něj vsákly z mentální sítě.
„Je ochočený,“ vydechl obdivně Huat.
„Ještě ne úplně,“ řekl Grennon, „ale jsme na dobré cestě.“
Urbiel na Rawanta lišácky mrknul. „Císař bude mít radost. Můžeš mu říct, aby se přišel podívat.“
„Je na Riiberionu,“ řekl Rawantes. „A teď s tím procesem a vším kolem, by se na to ani pořádně nesoustředil. Počkejme ještě pár týdnů.“
Urbiel se zvážněl. „Dobře, chlapi, něco vám musím říct. Pamatujete, jak jsem měl přichystanou zprávu pro Alianci? Jak císař říkal, abych to zatím neposílal, že není žádný spěch? No, tak abyste věděli, v té chvíli už byla ta zpráva odeslaná. Poslal jsem ji hned, jakmile jsem měl závěry. Něco mi říkalo, že je důležité, aby se to k Teggiovi dostalo co nejdřív. A když mi to Rafedaxarr zatrhl, mlčel jsem, protože jsem ho nechtěl naštvat.“
„Já jsem ten poslední, který by tě za to kritizoval,“ řekl Huat. „To, čemu jsme na stopě, se týká celého Metaprostoru. Je to stejně velká věc jako tvorba vyššího řádu.“
Urbiel se tázavě podíval na Grennona.
„Pouhé nedorozumění. Nevidím v tom problém,“ zabručel Grennon.
„Mám tentýž názor,“ řekl Rawantes a křehce se usmál. „Doufám, strýčku že se neobáváš, že poběžím za Daxem, abych mu vyzvonil, že jsi tu zprávu už poslal. Jak jsem říkal, že císař má teď jiné starosti. Nebudu ho přece rozptylovat takovou maličkostí.“
Rawantes si nemohl nevšimnout, jak se Urbielovi ulevilo. Také nemohl ignorovat, jak opatrně se všichni v jeho přítomnosti poslední dva týdny, které uplynuly od Ditova incidentu, chovají. Jak váží slova. Jak si mezi sebou vyměňují vědoucí pohledy. Vadilo mu to. Chtěl jim říct, že on s Rafedaxarrovými kroky nesouhlasí, ale kdyby to udělal, překročil by hranici, jejíž překročení se bál. Bál se, co se dozví. A stejně tak se bál, že by ho od sebe odstrčili, protože mu nevěří. On sám sobě pomalu už nevěřil.
***
Periferie Metaprostoru, sektor Ehuana
Izzel Arci-Quinnová vystoupila z portálu. Pod pevnýma botama jí zaskřípal ostrý štěrk. Podle mapy, kterou nafasovala od těch zoufalců v Leno-o-winu, skákala od jednoho NZB ke druhému, až sem na periferii. Nikdy tak daleko nebyla. Nikdy by od sebe nečekala, že podnikne něco tak šíleného. Její interní magie se vyčerpávala. V duchu si spílala do pitomců. Jak mohla být tak lehkomyslná? Ona, která všem svým dětem a vnoučatům pokaždé kladla na srdce, aby zbytečně neriskovali, teď předvedla parádní odstrašující příklad. Ti dva agenti, které na základně zastihla, se nesměli ze svého stanoviště hnout. Byli vyjevení, že je Izzel tak odhodlaná se za vojskem vydat. Dokonce jí nabízeli stíhačku. Odmítla s tím, že tak by jí to trvalo měsíce a ona nemá čas. Načež ji šokovali dotazem, zda by nebyla tak laskavá a nedoručila triádě poštu. Prý je to naléhavé. Izzel usoudila, že na tom musí být Aliance opravdu bledě, když jsou agenti ochotní využívat k doručování zpráv i usedlé arcidémonky v domácnosti. Přirozeně, že ta pošta byla v krepponové obálce. Tak se tedy stalo, že se Izzel i s obálkou pustila na cestu po vlastní ose, ale zapomněla, že její síly jsou vyčerpané poté, co dotovala nemocného Sibiela. Měla se ještě před startem zastavit na některém ze smrtelných světů a „dobít baterky“. Jenže něco takového ji ani nenapadlo. Je sice skoro u cíle, ale tak vyčerpaná, jako ještě nikdy.
Rozhlédla se kolem. Na planetce nebyla atmosféra a panovala tu tma. Naštěstí ne ta absolutní, ale běžná tma, ve které se bytosti jejího druhu umějí orientovat. Předpokládala, že někde tady už musí vojska Aliance najít. Mají tu mít veškerou techniku a veškeré agenty včetně koordinátorů a tří vůdců a vědeckého zázemí. Alespoň to jí tvrdili ti dva sirotkové na základně. Viděla do daleka. Ale ač se snažila, jak mohla, všude nacházela jen spoušť. Celé systémy napadrť. Trosky světů a místo sluncí hladové díry singularit, ke kterým nebylo bezpečné se přibližovat.
Po agentech Aliance nebo jejich strojích ani stopa. Izzel potlačila nával paniky a dál třeštila zraky. V černi obzoru se barevně blýsklo. A zase. A zas. Jako by se tam v dálce převalovalo něco obrovského. Připomínalo to pletence hadů plazících se kolem hnízda s ptačími vajíčky. Izzel přivřela víčka ve snaze lépe zaostřit. Snažila se rozpoznat, co vlastně na hranici svých možností, a tudíž na hranici metaprostoru, vidí. Během svého dlouhého života nabyla docela solidního vzdělání, ale o něčem takovém ještě nikdy neslyšela. Že by to byly ty potíže v richotonním pozadí, o kterých vyprávěl Razziel?
Napadlo ji, že se to víc než cokoliv jiného, podobá flesshingovým hadům, kteří napadli Mahráví a vyřadili spojení. Jenže to, nač se teď dívá, je milionkrát větší. Frustovaně si povzdechla. Zaťukala na kontaktní plochu náramkového počítače, aby si znovu promítla mapu. Projekce se zachvěla a téměř okamžitě zhasla, jak došla energie z baterií. Izzel s úšklebem sáhla do zásob interní magie a napojila se na projektor. V duchu si vyčetla, že neměla být tak zbrklá. Kdyby si tu mapu poctivě uložila do paměti, nemusela se teď otravovat s technikou ani by nemusela plýtvat magií. Každopádně, když se mapa znovu zobrazila, a Izzel opětovně zkontrolovala trasu, kterou jí agenti vyznačili, zjistila, že dál už to nepůjde. Toto místo představovalo poslední Nouzový záchytný bod. Někde v podzemí je tu tajná základna, poskytující agentům nezbytné zázemí a zdroje k nouzové komunikaci. Izzel původně neplánovala se s tím zdržovat, ale nejspíš se jí nějaký ten teleemitor bude hodit.
Protože teď si musí přiznat, že sama se zpět nedostane. Možnost, že by tady na periferii našla svět, kde žijí smrtelníci, byla téměř nulová. A pokud tu kdy nějaký takový svět byl, je na padrť jako všechny ostatní. Tady je periferie Metaprostoru vyztužená richotonní pletení. A taky tu jsou ti obrovitánští hadi.
Izzel se zamyslela, co by se stalo, kdyby se tito maxihadi chovali podobně jako flesshingové, které kdysi studoval Destruktiel. Vždycky tvrdil, že jsou mnohem zákeřnější, než si radní myslí. Jejich výskyt v Chřtánu přirovnával k tikající bombě. Tvrdil, že jednotlivci jsou téměř neškodní. Pokud na ně arcidémon nereaguje, vysají mu jen kapičku síly a mizí. Pokud ale flesshingy ucítí jakýkoliv zájem, jakýkoliv nápor magie jejich směrem, začnou splývat do větších celků, a tehdy přestává veškerá sranda.
Co když ta monstra vojska Aliance jednoduše zhltla? Při pomyšlení, že by to bylo možné, polila Izzel taková hrůza, že se rozsvítila fialovým světlem. Razziel. Její Razziel. A Teggius? Ne, to se nemohlo stát. Owiana už se natrápila dost. A vůbec, Razziel není žádný trouba a Teggius jakbysmet. Oba jsou úžasní a chytří a silní.
Izzel dál upínala zrak k obzoru. Zdálo se jí, že to, co vidí je stále větší. Že by se to k ní přibližovalo? Pokud tu bude panikařit, plýtvat zbytky magie, a zářit jako maják, akorát na sebe upozorní. Po chvíli jí nezbylo než konstatovat, že se to opravdu blíží k ní.
Pobíhala po kamenitém terénu asteroidu a hledala vstup do podzemí. Létat už neměla sílu. Věděla, že vstup bude maskovaný, ale musela se alespoň pokusit. Za dalším pahorkem našla obrovskou díru v zemi, ze které trčely krihonitové profily. Takže tady skončila. Zvedla hlavu k obzoru. Zase to bylo blíž. A teď už viděla detaily. Příčně pruhované objekty proudnicového tvaru. Zářící a transparentní jako kdyby byly spletené ze samotného světla. Izzel už neměla pochyb, že si jdou pro ni.
Vylezla na nejvyšší pahorek, posadila se se zkříženýma nohama a zpevnila páteř. Koncentrovala všechnu sílu, co jí zbyla a vychrlila ze sebe v jediném koncentrovaném proudu naléhavý telepatický impulz: Razziele! Razziele! Razziele! Razziele! Razziele! Razziele! Razziele! Razziele! Razziele!
Svět kolem ní se rozplýval. Byla vyčerpaná na hranici existence. Tímto způsobem arcidémon nezemře, jenom usne. Může tak spát i stovky let, nebo navěky, pokud ho někdo nenajde a neposílí. V posledním záchvěvu vědomí pozorovala, jak se to barevné monstrum blíží a blíží a blíží. Tak nějak vycítila, že ji ta věc touží sežrat. Aspoň už si nemusí lámat hlavu, jestli ji tu kdy někdo najde, vysušenou a zaprášenou.
Pak se těsně před ní otevřel portál, vyskočil z něj Razziel, vzal ji do náručí a zase do toho portálu skočil. Nebyla si jistá, jestli se to skutečně děje, nebo se jedná o zbožné přání. Tehdy ztratila vědomí.
***
Vzbudila se stejně náhle, jako předtím odpadla. Nacházela se v těsné okrově světlé komůrce podobné rakvi. Okamžitě poznala, že je to obyčejná spací kóje pro posádku válečné hvězdné lodi. Kdyby se pokusila se posadit, praštila by se do hlavy. Nahmatala spínač v dosahu ruky. Stěna nalevo se rozpustila a podložka, na které ležela, se vysunula ven. Izzel seskočila dolů a ocitla se v uličce, po jejíchž stranách se ve třech řadách nad sebou nacházely další spací buňky. Všechny prázdné. Rychle si zkontrolovala garderobu. Ještě stále měla na sobě tu šik vojenskou uniformu, kterou jí dala Adwena. Uhladila si účes. Zdálo se, že vlasy spletené do copu drží.
Z prostoru za posuvnými dveřmi zaslechla rozčilené hlasy. Našlapovala zlehka. Jednomu se jen tak nenaskytne, aby mohl šmírovat Alianci.
„…přesně to, co mi chybělo. Věděl jsem, že to Urbiel nějak vymyslí! Tak dlouho to kalibroval, až se k tomu dobral. Potřebuju sestrojit totéž zařízení, co sestavili na Mizeonu. Jenom ve větším měřítku.“ Ten hlas patřil nepochybně Teggiovi. Izzel ulehčeně vydechla. Nemusí své dceři sdělovat, že je vdova.
„Vážně si myslíš, že to bude fungovat?“ ujišťoval se kdosi. To rozhodně nebyl Razziel.
„Nemáme co ztratit. Buď to tu zastavíme, nebo nás ochraňuj všichni vahanští bohové,“ řekl Teggius.
„Dobrá. Dej Kendrickovi seznam materiálu.“ To byl ještě někdo třetí, ale taky to nebyl Razziel.
„Jako by se už stalo,“ zamručel Teggius.
„Jdu zkontrolovat Izzel.“ Izzel roztála, když poznala ten hlas. Toto byl Razziel. Její Razziel. Přiskočila ke dveří a prudce je odsunula. A pak mu skočila do náručí. Měl velké štěstí, že zaváhal jen na chviličku, a téměř okamžitě ji pevně objal.
***
Razziel se tvářil stejně zarputile, jako se tvářil Destruktiel, když Izzel za poslední sunnisenské války pomáhala osvobozovat válečné zajatce na Hjevenu. „Jako kdyby ti bylo patnáct!“ burácel. „Taková partyzánština! Kdybych tě nezaslechl, mohla jsi tam trčet až do příštího zavinutí Metaprostoru!“
Izzel se roztržitě rozhlédla po malinké kajutě, do které ji přivedl. Důstojně se posadila na úzkou sklápěcí postel a položila ruce do klína. „Jsem ráda, že jste s Teggiem v pořádku,“ řekla roztomile. „A pokud jsem to dobře pochopila, dovezla jsem vám důležité informace.“
„To máš pravdu,“ přikývnul Razziel. Posadil se k ní a vzal její ruce do dlaní a přitáhnul si je k ústům. Jeho uštěpačnost byla ta tam.
„Razzi, co se tu děje?“
Posunul se až ke zdi, pohodlně se opřel a přitáhl si ji na klín. Když ji pevně držel a ona se cítila úžasně, spustil: „Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěl, že se na periferii Metaprostoru trhá richotonní pleteň? A že se k nám dostávají vetřelci?“
„Jasně,“ kývla. „A že posledních devadesát let se to zhoršilo. Proto jsi přece angažoval Teggia. Aby zjistil, co to způsobuje.“
Razziel si povzdechl. „Zezačátku jsme to pochopili špatně. A udělal jsem chybu, že jsem Teggia nechal bádat v laboratoři a nepustil ho hned do terénu. Měl k dispozici spoustu dat, ale protože ti, co je nasbírali, nevěděli, nač se soustředit, Teggius byl jako slepý v divadle. Vztekal se, že to potřebuje vidět naživo, jinak že se ničeho nedobere. Nechtěli jsme ho tam pustit, protože už jsme ztratili dvě třetiny strojů a většinu agentů…“
„Tolik?“ zhrozila se Izzel.
„Teď je to ještě horší,“ ušklíbnul se. „Zrovna před dvěma týdny jsme se zde dostali do takových potíží, že jsme ztratili spojení. Teggiovi na základně došla trpělivost, sebral svoje tři asistenty a vypravil se za námi. Stejně hazardérským způsobem jako ty, má drahá, s tím rozdílem, že se vybavil teleemitory a dalšími serepetičkami.
Dostali se na tentýž NZB, na který jsi dorazila ty. Z toho místa jsme se základně hlásili naposledy, ale to bylo předtím, než na nás megaflesshingy zaútočily a sežraly všechny naše stroje kromě toho posledního, ve kterém jsme právě teď.“
„Flesshingy jsou energetické emanace,“ vydechla Izzel. „Jak by mohly žrát stroje?“
„Stroje, agenty i richotonní pleteň,“ řekl Razziel. „Flesshingy, které znáš z Mizeonu, jsou velcí asi jako revedečtí úhoři. Ale tato mostra mají velikost celých systémů. Však jsi to viděla. Problém je v tom, že my dlouho nevěděli, že to oni jsou zdrojem potíží. Scénář vypadal pokaždé stejně. Ztratili jsme další hlídkový člun na periferii. Vyslali jsme do té lokality další čluny, ale ty pokaždé dorazily pozdě. Agenti tam našli rozbité soustavy a roztrhanou richotonní pleteň. Sem tam načapali i cizince, co se prodrali dírami ze sousedství. Dlouho jsme si mysleli, že to mají na svědomí devové z Equizia, proto jsme je nemilosrdně likvidovali. Že jsme pozorovali flesshingy – ty obyčejné, to nás vůbec nevzrušovalo. Ty se přece poflakují všude. Nejdelší byl pořád kratší než chapadlo merrikanské obludy. Prostě normální fleshingy.
Když to pokračovalo, naše přesvědčení, že to způsobují cizinci, dostalo trhliny. Změnili jsme taktiku. Za prvé jsme angažovali Teggia, za druhé jsme do citlivé oblasti přesunuli všechny prostředky a agenty, které jsme tehdy měli. Cílem bylo pokrýt co největší prostor. Tak se stalo, že jsme to konečně zažili na vlastní kůži.
Na vlastní oči jsem viděl, jak ty drobné energetické emanace obklopí hlídkový člun a znemožní mu jakékoliv spojení s vnějším světem. Agenti uvnitř jsou dezorientovaní a snaží se střílet do všech stran. Nedochází jim, že každý výstřel dezintegrátorem, každý proud feentexových paprsků vetřelce ještě víc posiluje.
Pak ty drobné flesshingy splynou v jedno velké monstrum a celý hlídkový člun pohltí. Nejdřív jsme pozorovali, jak se megaflesshingy po nakrmení zas rozpadají na tisíce těch malých. Ale v poslední době stále častěji zůstávají ve spojeném stavu. Jako kdyby už pochopili, že jsme je odhalili. Už nemají potřebu se maskovat. Než jsme ten mechanismus rozklíčovali, stačili nás zmasakrovat. Donutili nás k ústupu do sektoru Bruom, kde jsme se ukryli…“ Razziel se nadechl a zapitvořil, jak mu bylo trapné o tom mluvit, „a potupně si lízali rány. A doslova jsme se třásli z té vyhlídky, že by se ty bestie vypravily do obydleného Metaprostoru. Proto jsme je dráždili a lákali, aby nás honili. Poslední týdny jsme si hráli na kočku a na myš.“ Razziel rozhodil rukama. „Tu spoušť, ty rozbité světy a černé díry, které jsi viděla v sektoru Ehuana, jsme udělali z velké části my, jak jsme se snažili na sebe upozornit.“
„A potom přišel Teggius,“ dovtípila se Izzel.
„Teggiovi stačilo se jen podívat na obzor a okamžitě ten problém identifikoval. Mohl se zbláznit, že ztratil tolik času v laboratoři. Protože nás nikde nedokázal zaměřit, zavolal nám s pomocí teleemitoru, přičemž neměl jistotu, jestli někdo přežil. Potřeboval naše koordináty, aby se k nám mohl přenést. Mezitím ho megaflesshingy zaměřily a šly po něm, stejně jako po tobě. Naštěstí se nám podařilo ho nasměrovat dřív, než se dostaly až k němu. Než se Teggius a jeho asistenti přenesli k nám, spustili na NZB autodestrukční zařízení, aby nedali těm potvorám další informace.
Teď už se nám docela daří jim utíkat. Teggius vyvíjí zařízení, kterým je zpacifikuje. Protože zničit je nejde, musí je přeprogramovat. Ty materiály, které jsi přinesla, obsahují výsledky výzkumu Urbielova týmu, které to celé urychlí.“
Izzel si promnula spánky. „Pořád nechápu, jak ten fenomén souvisí s trháním richotonní pleteně.“
„Ty potvory jsou inteligentní. Pořád se učí. Asi před devadesáti lety se něco stalo, co je přimělo změnit dosavadní způsob existence. Soudím, a nejen já, že to mohl způsobit Trrisiel, když je učil přenášet informace o podpoře věřících skrze relikviář v Chřtánu. Prostě zmutovali. Dá se předpokládat, že několik objektů uniklo právě sem. A víš přece, jak se pohybují. V jednom momentě jsou v sektoru Wemur a vzápětí se vynoří v Pochranu. Všude, kde je potrava.“
„Ale tady na periferii přece interní magie není,“ namítla.
„Ale je tu klid. Klid na splývání, mísení a dělení. Klid na experimenty. Klid na výměnu informací. A že k té výměně informací dochází, to se Urbielovi podařilo prokázat. Až donedávna jsme předpokládali, že základní potravou flesshingů je interní magie vyšších inteligentních bytostí. Teď ale vyšlo najevo, že tyto pozměněné potvory mají alternativní stravovací návyky. Když je interní magie nedostatek, spokojí se i s informacemi. A richotonní pleteň je informacemi přímo nasáklá. Vlastně jsou to informace ve strukturované formě.“
„Takže tu richotonní pleteň požírají,“ pochopila Izzel. „No, to je docela průšvih.“
„Teggius ví, co udělat, aby s tím přestali. Už to měl skoro vymyšlené, než jsi přišla. Teď s tím návodem od Urbiela to zvládne rychleji. Máme velkou naději, že to stihne dřív, než se jim podaří nás dostat a hlavně, než je napadne vypravit se na lov jinam.“
***
