Rawantes - 2. epizoda VII. knihy série Návrat na Mizeon
Na okno vsazené do štítové zdi zabubnoval déšť. Bylo slyšet, jak se stromy v sadu ohýbají v poryvech větru. Rawantes vstal z křesla a posadil se pelest Daxovy postele. Srdce ho bolelo pomyšlením, že Dax kvůli němu téměř vyvanul. Položil dlaň na hezkou hladkou tvář a vyslal do spícího Daxova vědomí mentální impulz, který se nedal zaměnit s žádným jiným.
Daxi? Miláčku? Je čas vstávat…
Černou okenní tabuli rozzářil fialový klikyhák. Vzápětí zaburácel hrom. Rafedaxarrova víčka se zachvěla. Rawantes vytvořil mentální vizi plápolajícího ohně, živlu, který byl bohu Ohně vlastní, aby spáče trochu pošťouchnul. Daxi, jsem u tebe, tak vstávej, opakoval.
Znovu se zablesklo. Vítr nabýval na síle. Ozvala se rána, jak někde venku práskly nedbale zavřené dveře. Rafedaxarr otevřel oči a bez dalšího pohybu upřeně zíral do stropu.
„Jsem u tebe, můj drahý,“ opakoval už nahlas Rawantes.
Rafedaxarr pootočil hlavu za zvukem. Uviděl Rawanta a jeho tvář se zavlnila úlevou. „Myslel jsem, že už tě… nikdy… neuvidím,“ vypravil ze sebe. „Že jsi… navěky pryč.“
Rawantes se šťastně zasmál a zavrtěl hlavou. „Nikoliv, můj pane. Tak snadno se mě nezbavíš. Jsem tady a taky tu zůstanu.“
Dax se zvedl na loktech a pátravě studoval jeho tvář. „Tvoje matka mi řekla, že ses zamiloval do riiberionské princezny.“
Rawantes ho chytil za ramena a přitáhl ho k sobě. Spokojeně vydechl, když ho Dax pevně objal. „Lhala,“ zasyčel. „Nikdy bych tě za žádnou princeznu nevyměnil.“
Rafedaxarrovy paže se kolem něj pevněji utáhly. „Doufal jsem,“ zachraptěl Dax, „že mi to přijdeš vysvětlit. Ale ty jsi pořád nešel. Pak jsem přestal cítit tvou přítomnost. Jako kdyby ses z Mizeonu přesunul tak daleko, že už jsem tě nedokázal sledovat. Řekli mi, že jsi mrtvý! Potom mi bylo všechno jedno. Chtěl jsem to skončit.“
„Sari to nedovolil. Přidával ti sílu.“
„Co se ti stalo?“
„Byla to nehoda. Byl jsem pryč sedm let, ale už jsem zpět.“ Rawantes se měkce otřel rty o Daxovu tvář. „Jak se cítíš?“
Rafedaxar se od něj odtáhnul a zamračil se. „Kupodivu docela dobře. Ale kde to, sakra, jsme?“ Aniž by čekal na odpověď, jeho oči se rozostřily, jak rozprostíral své božské smysly a prohledával hladiny reality. „Aisus? Grom? Jsou volní?“ Hrabal se z postele ven. „Kde je Krepen? Igisius? Tanog? Co sakra dělali? Jak to mohla tvá matka dopustit? Rychle! Musíme je pochytat, než nadělají paseku!“
„Uklidni se!“ křikl Raw. Pověsil se Daxovi na krk a přiměl ho se posadit na kraj postele, jako by bylo možné rozlíceného boha zadržet tak snadno. „Nechej mě to vysvětlit!“
„Není čas!“ houknul bůh Ohně. „Když utekli minule, pozabíjeli půlku rodiny! Jsou absolutně šílení!“
„Jsou zpátky čtyři roky. Už se uklidnili. Nebyli ani tak šílení, jako dezorientovaní a vzteklí.“
„Kolik mých dětí zabili tentokrát?“
„Přežilo kolem devíti set.“ Rawantes vzal Daxovy ruce do svých. „Všechno ti povím. Jenom mi slib, že tvá mysl zůstane otevřená,“
***
Rawantes mluvil dlouho. Za oknem byl dávno bílý den.
„Protože Lissarius v Den Zkázy zemřel, rozhodli jsme se tvou abdikaci anulovat. Pořád jsi císařem arcidémonů. Ale už nejsi jediným bohem raisi a obecných. Jen jedním ze sedmi.“
Když skončil, Rafedaxarr dlouho mlčel. Pak zavrtěl hlavou, jako kdyby tomu nemohl uvěřit. „Říkáš, že… ehm… mí sourozenci nejsou šílení?“ Tón jeho hlasu znepokojivě zakolísal. „Povraždili většinu mého potomstva a teď se tu roztahují a sbírají sílu od obecných? Potom jsem asi šílený já, protože nechápu, jak se s nimi vůbec můžete bavit. Myslíte si, že to tak nechám? Vážně si to myslíte?“
„Co si myslíme a co nakonec uděláš, je na tobě,“ řekl opatrně Rawantes. „Jenom tě prosím, abys vzal do úvahy, že tví sourozenci jsou teď zcela příčetní. A není divu, že ti mají za zlé, že jsi je uvěznil.“
„A co jsem měl dělat, když zešíleli?“ zasyčel umanutě Rafedaxarr. „Po Krvavém dešti se smrtelníci začali měnit v démony. Nikdo z nás v té době ještě nepochopil, co se děje, ale mí sourozenci byli tak zdivočelí, že se pokoušeli je zabíjet. Já jediný s tím nesouhlasil. Posbíral jsem je jednoho po druhém jako spadlé hrušky a spoutal krepponovými kořeny. Kdybych to neudělal, na Mizeonu by nikdo živý nezůstal.“
„To jsem netušil,“ připustil Rawantes. Ani nemohl, protože u toho nebyl. Ryana byla v té době uzavřená v sarkofágu, ve kterém ji mizeonští získali. Přesně jako zboží v krabici.
„Mohl jsem jí – ti o tom později říct,“ připustil Dax, „ale jak si vzpomínáš, měli jsme pak jiné starosti. Držel jsem debhátary v zajetí celé ty věky, protože jsem byl přesvědčený, že jsou nepříčetní. Nechtěl jsem ohrozit ani novou populaci démonů, ani naše děti.“
Rawantes si v duchu pomyslel, že takový přístup byl z Daxovy strany hlavně pohodlný. Rafedaxarr jako každý monarcha měl sklon chodit cestami nejmenšího odporu. Spoustu špinavé práce nechával na svých dětech. Nikdy se příliš nepozastavoval nad skutečností, že mnohé z nich tu špinavou práci vykonávali s nadšením až nepěkným – jako například Seen Studená huba, Igisius nebo Krepen. Zejména posledních sto let si Radní dělali, co chtěli. A Sari? Ten se v tom dlouho vezl s nimi. Nahlas to Rawantes ale neřekl. Nechtěl Daxe obviňovat ani soudit. Jak se říká, po bitvě je každý generál. „Prostě se smiř s tím, že Padlí nejsou šílení,“ zopakoval už poněkolikáté. „Jestli tu někdo je šílený, tak jedině můj otec. To on je vypustil a v té samé chvíli arcidémony oslabil. Dobře se na to přichystal. Pracoval na tom desetiletí. Udělal to jenom proto, že nesouhlasil s naším životním stylem a že se cítil zhrzený, že ho nikdo nebere vážně.“
Rafedaxarr vstal a začal chodit po pokoji. Na jeho tváři se odráželo rozhořčení a vztek. Bylo patrné, že se mu vůbec nelíbí, do jaké situace se dostal. Ale zjevně si uvědomoval, že se o tu situaci valným dílem přičinil. Rawantes doufal, že mu to uvědomění vydrží. Ještě stále mu neřekl všechno. Zatím pomlčel o svém pobytu na Erektiadu, i o tom, že jeho totožnost Dárce života je dávno veřejně známá věc. Už vůbec ho nestačil informovat, jaké potíže na periferii teď řeší Aliance.
„Takže mi pověz,“ houknul podrážděně Dax, „co ode mě naše vypečená rodina očekává.“
Rawantes se usmál. Těšilo ho, že Dax stále uvažuje v rodinném kontextu. Tento rys jeho povahy mu dával naději. „Arcidémoni od tebe čekají, že se chopíš žezla. Potvrdíš arciknížata, které jmenoval regent. Obnovíš vztahy se sousedy a s Aliancí. Potvrdíš návrh nového mnohem úspornějšího mocenského aparátu. Je toho opravdu hodně.“
„A co ty, můj drahý? Co ode mě čekáš ty?“
Rawantes mírně prohnul rty. „Že se mnou zůstaneš.“
***
Poprask na vinici
Zvenčí se ozvalo zadunění. Dům se otřásl jako při zemětřesení. „Cítím je!“ štěkl Dax. „Vědí, že jsem vzhůru.“ Někde v konstrukci krovu ošklivě zapraskalo. Okenní tabule se s řinkotem vysypala, ve zdech se šířily trhliny.
Vzápětí kdosi zabušil na dveře. Dovnitř vpadl Sibiel. „Vaše Veličenstvo, pradědečku,“ oslovil Rafedaxarra, „jsou tu Aisus s Gromem. Chtějí, abychom vás vydali. Přirozeně jsme odmítli. Grom zatřepal zemí a myslí si, že se z něho poserem. Dal jsem vědět Xanovi. Bude tu každou chvíli.“
Dům se znovu otřásl, stěny se naklonily, strop praskal a padaly z něj kusy omítky.
Rafedaxarr vzal Rawanta za ruku, přitáhl si ji k ústům a vtiskl mu polibek do dlaně. Pak ho pustil, vyzývavě se podíval na Sibiela a krutě se usmál. „Nepotřebuju chránit, Arci-Quinne. Naopak. Rád se s nimi setkám. Postarej se, aby ostatní zůstali stranou.“
„Rafedaxarre!“ zaburácelo zvenčí. „Ty zbabělá sůsí mršino! Pojď ven!“
Pokojem se prohnala vlna žáru a Rafedaxarr byl pryč.
Rawantes si vyměnil ustaraný pohled se Sibielem. Oba se vrhli k rozmlácenému oknu. Dole na nádvoří stáli proti sobě Aisus s Gromem proti Rafedaxarrovi.
„Děláte tu nepořádek a rušíte moje děti,“ řekl ponuře Dax.
„Tvoje děti nám namluvily, že jsi zdegeneroval věkem a chcípnul!“ řval Aisus. „Jenom proto jsme jim dovolili se poníženě vrátit! Dáme ty prolhané krysy sežrat Merrikanské obludě a ty se na to budeš dívat!“
Sibiel zaryl nehty do okenního rámu. „Kde je, kurva, ten Xan?“ zaklel tiše.
„Dax neví, jak moc je oslabený,“ zasyčel Rawantes. „Musím to zastavit.“ A vrhnul se z rozmláceného okna ven. Slétl na nádvoří. Přistoupil k Rafedaxarrovi. Těsně za ním doskočil Sibiel.
Aisus ukázal na Rawanta, ale díval se na Rafedaxarra. „Tak to je ta legendární Ryana? Mám dojem, že jí něco chybí a něco naopak přebývá. Nemáte s tím problém?“
Rafedaxarr chytil Rawanta za předloktí: „Řekl jsem, že máte jít pryč.“
Rawantes nebyl bojovník. Násilí se vyhýbal, jak se dalo, ale při představě, že by měl oslabený Dax čelit sourozencům sám, zavrtěl hlavou a stejně jako Sibi zůstal na místě. Moc dobře si uvědomoval, že on je tím nejslabším článkem. Neměl sílu jako bůh a jeho interní magie stačila snad na to, aby se obešel bez potravy v místě, kde žádná nebyla. Mohl ale počítat se svou hodnotou Dárce života. Padlí nezničí cenné zboží, se kterým můžou obchodovat. Bude se držet u Daxe co nejblíže, protože kdyby na něj zaútočili, poškodili by i jeho. Tak tam stál a sledoval, jak se děje, čeho se všichni obávali. Rád by udělal něco, co by ty blázny zastavilo, ale jediné, co dokázal v dané chvíli vymyslet, bylo, že zůstával po Daxově boku.
Grom ty tři přejel opovržlivým pohledem, založil si paže na prsou a rozchechtal se. „No jo, tvoje dětičky zas tolik nelhaly. Tys vážně zblbnul věkem. Měli bychom ti poděkovat! Zakonzervoval jsi nás a tím jsi nás toho žalostného osudu ušetřil!“
„Půjdeš s námi a přijmeš důsledky svých činů, bratře,“ houkl na Daxe Aisus. „Nesnaž se bojovat. Bylo by to trapné. Sotva se držíš na nohou. A těm dvěma,“ ukázal na Sibiela a Rawanta, „přikaž, ať nedělají potíže, jinak...“
„Nikam nepůjde,“ křikl Sibiel.
„Ale jistě, že půjdu!“ ohradil se zlověstně Rafedaxarr. „Přece si nebudu dělat na dvoře binec!“
„…jinak tohle vzteklé arci-quinnovic štěně zabijem,“ pokračoval Aisus, „a Dárce života prodáme na Vahan!“
„Vzteklé štěně?“ zopakoval Sibiel a mrazivě se usmál. „To se mi líbí.“
Rawantes sledoval, jak se na Sibielově bledé kůži rýsuje síť temně fialových čar a ostře stříbřitých linií, jak se vlivem napětí aktivovaly implantáty z Chřtánu. Současně se Sibielovo tělo obklopilo sotva viditelnou fialovou aurou, ze které prskaly nehmotné ale velice pichlavé jehličky síly. Jejich bodání cítil Rawantes někde uprostřed mozku. Jemné brnění rychle přecházelo v tepavou v bolest. Podrážděně zatřepal hlavou, jak se snažil s tím bojovat. Tohle nemohly způsobit implantáty. Bylo to něco jiného. Na tak subtilní a rafinovanou úroveň magie Rawantes narazil hodně, hodně dávno. Ještě v minulém vtělení. Myslel si, že jachadei vymřeli. Bodání uvnitř Rawantovy hlavy sílilo. Bylo to sakramentsky nepříjemné. Rawantes se zapotácel, ale Daxova paže ho zachytila.
„Nepřeháněj to, Arci-Quinne!“ okřiknul Sibiela Rafedaxarr.
Rawantes měl co dělat, aby se ze Sibielovy magie nepozvracel. Ale pomyšlení, že se s tím Sibiel chystá na Aisa, jej naplňovalo zvráceným optimismem. Jenže než se Sibiel dostal k činu, Aisus nezahálel. Debhátarova zlatá aura se přetavila v cosi jiného. Bylo to neviditelné, a přesto jasně patrné. Připomínalo to polštář k prasknutí napěchovaný - prázdnotou.
Nádvořím se prohnala tlaková vlna, jak Aisus od sebe natlakovanou nicotu odmrštil. Zacílil na Sibiela.
Tlaková vlna Sibiela nabrala a smýkla s ním proti kamenné zdi skladu bednářského nářadí. Rawantovi ztuhla krev v žilách. Tělo arcidémona jen tak něco nezkruší. Ale pokud s ním někdo hodí proti opravdu bytelné kamenné zdi a pokud to udělá rychle a tvrdě, i tělo arcidémona se může změnit na krvavou kaši. Ovšem to se nestalo. Fialově prskající Sibiel zeď prorazil a zmizel v útrobách domu, který se okamžitě začal bortit.
V té chvíli vzplály rudé ohnivé jazyky, které po Aisovi s Gromem začal metat Rafedaxar. Bůh Ohně sršel jako monstrózní plamenomet a udržoval oba protivníky v sevření ohnivého kotle. Poněkud je tím omezil, ale příliš znepokojeně nevypadali. Nejspíš čekali, až se Rafedaxarr unaví.
U vrat do sadu se otevřel široký portál, ze kterého vyskákali Xan s Cadwenem, Lennym a Keinonem, všichni v brněních a plně ozbrojení. Rawanta při pohledu na ně napadlo, že jejich zbraně na debhátary nemohou stačit. Vojáci to přece musí vědět taky.
V té chvíli, a nebyla to Gromova zásluha, budova bednárny definitivně spadla. Prach ve vzduchu dusil Rafedaxarrovy plameny, a jak ohně ubývalo, debhátarové se chystali k dalšímu výpadu. Naštěstí tu byli vojáci, kteří Rafedaxxara nahradili. Cadwen s Xanem se pustili do Aisa, Lenny s Keinonem do Groma. Synové prince Ukresia a bohyně Krassiony sáhli do zásob své interní magie. Koordinovaně tak, jak do dokážou jen dvojčata, vypálili na Aisa dva oslepující světelné výboje. Jejich intenzita kolísala v šíleně divokých frekvencích a drásala všechny smysly.
Rawantes v pudu sebezáchovy přivíral oči, ale magické světlo se propalovalo skrze oční víčka, v nebezpečném rytmu rozechvívalo každý kousek jeho těla. Očima plnýma slz Rawantes sledoval, co tropí Lenny s Keinonem. Bratranci Fezzielovi zvolili jiné zbraně. Z pouzder na pásech napjatých křížem kolem hrudníků tahali miniaturní šipky, které jemným náporem interní magie dekomprimovali v bytelná kopí zakončená krihonitovým hrotem. Jedno kopí za druhým házeli na Groma. Kdyby to byla obyčejná kopí, bůh Hlubin by je změnil v prach ještě dříve, než by se do něj zabodla. Jenže tato kopí zjevně obyčejná nebyla. Rawantes to odhadoval na kletbou posílené hračky bohyně Exis z Riiberionu. Groma tento na první pohled primitivní způsob boje zaskočil. Při každém zásahu bolestivě zařval. Snažil se oštěpy se sebe vytahovat, ale zatímco jeden vytáhl, další dva ho zasáhly. Za chvíli už připomínal jehelníček.
Rawantes se trhaně nadechnul. Zatím to vypadalo docela nadějně. Potom se z trosek zřícené bednárny s rachotem vylámal Sibiel. Jeho oblečení bylo pryč. Kůže byla sedřená, kde chybělo i maso, prosvítaly kosti. Místo očí měl prázdné jámy, ze kterých crčela krev. Jeho dorasovanou postavu stále rámovala ta netypická pichlavá aura, podle níž ho Rawantes vůbec poznal. Sibiel, ačkoliv nemohl nic vidět, si to namířil přímo k Aisovi a Gromovi. Temně vrčel a jak se vytrvale blížil, stále víc připomínal vojáka Chřtánu.
„Sibiele, nezacláněj tam!“ zařval Xan.
Jenže Sibiel nereagoval a jako obživlá mrtvola se stále vytrvale přibližoval k debhátarům. Zbytky cihel a malty, skleněné střepy a třísky, všechny trosky, na které došlápnul, se pod jeho bosýma nohama se sykotem tavily a škvařily v černou lepkavou hmotu, ze které vycházela stejná fialová záře, jako ze Sibielovy postavy. Jak šel, padaly z něj kusy tkání a nač dopadly, proměňovaly v tentýž černý hnus, takže se za ním táhla černá fialově ozářená lesklá stezka.
Aisus s Gromem to zaraženě pozorovali. S každý dalším Sibielovým krokem vypadali hůř. Oba se začali prudce nadechovat, jako kdyby se jim dělalo nevolno. Bylo patrné, že si konečně začínají dělat starosti. Nezdálo se, že by existovalo něco, co Sibiela zastaví. Rawantes nedokázal odhadnout, co se stane, až se Sibiel na ty dva vrhne. Jemu samotnému bylo, jako kdyby ho ponořili do ewariové lázně, a to stál na nejvzdálenějším konci dvora. Vojáci přestali útočit, zhroutili se na kolena a drželi se za břicha. Rafedaxarr klesl na trosky zborcené zdi a s hlavou mezi koleny těžce oddechoval. Všichni byli z jedu, kterým Sibiel zaplavoval okolí, paralyzovaní. A Sibiel zatím dál postupoval.
Rawantes pochopil, že jeho přítel je připravený debhátary zničit bez ohledu na to, že padne s nimi. Něco takového nehodlal dovolit. Ačkoliv se mu zvedal žaludek a celá jeho bytost se otřásala magickou bolestí, odrazil se a letěl k Sibielovi. Chtěl ho odtáhnout mimo bojiště, aby se vojáci a Dax mohli dát dohromady. Věděl, že musí být rychlý, aby ho Sibielův jed neskolil dřív, než k němu doletí. Když už byl na dosah, Sibiel – jako by to čekal, se po něm ohnal, a měkce jej odhodil směrem k Refadaxarrovi.
A valil se dál.
Grom se mezitím zbavil posledních oštěpů, Aisus k sobě rychle přitahoval další vrstvy nicoty, stlačoval je a chystal si novou tlakovou střelu. Odhodlaně čekali, až se k nim Sibiel dostane, ale oba vypadali jako v posledním tažení, sotva se drželi na nohou.
Hustý vzduch prořízl výkřik: „Sibiele, stůj!“
Jako střela z praku se zpoza hřebene kopce řítila Wrella a za ní Jerones. Oba byli u Brigity na vinobraní, kam je Sibiel poslal. Podle toho také vypadali. Přes domácí oblečení měli přehozené velké trávově zelené zástěry a na nohou měli obuté vysoké gumové holínky. Oba se zabořili do trosek, kterými bylo nádvoří zasypané a ocitli se tak mezi debhátary na jedné straně a nepříčetným Sibielem a ostatními arcidémony na straně druhé. Rawantes si oddechl, protože jak se mu do cesty postavila sestra, Sibiel se zastavil. Bylo s podivem, že ho Wrella v tom stavu vůbec poznala.
„Chcete další Den Zkázy?“ obořila se na debhátary Wrella. Ačkoliv byla v té chvíli k Sibielovi nejblíže, nevypadala, že by ji jeho jedovaté jehličky zraňovaly. Byla snad imunní? „Chcete další Krvavý déšť? Ne? Tak už s tím přestaňte!“
Grom na ni upřel záštiplný pohled, rozpažil a země se opět zatřásla. Uprostřed nádvoří přesně v místě, kde stál Sibiel, země pukla. Sibiel se do ní propadl. Z jejích útrob se vyvalil těžký sírou páchnoucí kouř.
Zlomek nato se Jerones odrazil a po hlavě do trhliny skočil.
V té chvíli Grom znovu zadupal a stěny trhliny se zhroutily do hlubiny a s rachotem oba arcidémony zasypávaly. „Nahážu vás tam všechny,“ poznamenal spokojeně.
Hned na to se Wrella drásavě rozječela. A ječela s takovou razancí, že se zbytky zdí vyčítavě se tyčící k nebi, rozechvěly a drolily a v podobě jemného písku se sypaly k zemi. Jestli Sibielovy jehličky vyvolávaly nevolnost, tak Wrellino ječení způsobovalo, že každý, kdo na dvoře byl, zvracel krev.
Potom náhle, jako by v momentě vyčerpala sílu, Wrella zmlkla a omdlela.
V nastalém tichu se nějakou chvíli ozývalo jen chrchlání a hekání. Když se Rawantes konečně vzpamatoval, ležel na zemi a dávil se. Ucítil, jak ho Rafedaxarr zvedá a tahá na nohy. Rozhlédl se kolem sebe. Vojáci se váleli na zemi a dusivě kašlali, Aisus s Gromem seděli v kalužích vlastní krve a chrchlali, Wrella jako pohozená panenka spočívala na hromadě rozdrcených cihel.
Sibiel s Jeronesem byli pryč.
Rawantes mimoděk zaregistroval, že těsně předtím, než Grom svrhnul Sibiela do hlubiny, se nakrátko setmělo. Byl to jen mžik a hned bylo zase světlo – takové, jaké jen může být v prostředí naplněném kouřem a prachem. V té chvíli se plně soustředil na děj kolem trhliny, a pak jej zkosilo Wrellino ječení, takže si toho, že na rumiště přibyli další aktéři, všiml až teď. Tanaka s Monetou a Narenou, Huat a Grennon vypadali stejně vyřízeně jako ostatní. Choulili se v koutě a vzájemně se oprašovali. Huat čistil od krve zacákanou ublíženě fňukající Narenu.
„Cos to zplodil za monstra, Rafedaxarre?“ zakrákoral rozhořčeně Aisus a s odporem civěl na bezvládnou Wrellu.
„Okamžitě. Je. Pusť. Ven!“ vypravil ze sebe Rafedaxarr. Sotva se držel, ale stále Rawanta spolehlivě podpíral.
Grom vyplivnul krvavou slinu a samolibě se zašklebil. „Jistě. Nejsem žádný kruťas. Tak za devět, deset tisíc let je pustím.“
„Pustí je hned, když se nám vydáš,“ vypravil ze sebe Aisus. Unaveně se podíval na vojáky. „A když vy všichni odpřísaháte, že do toho nebudete zasahovat. Jinak Grom znovu zadupá a ti dva se promění v krvavou kaši.“
„A potom Groma proměníme v krvavou kaši my,“ zavrčel děsivě Xan. Konečně se mu podařilo vstát, ale dost povážlivě se kymácel.
„Možná,“ ušklíbnul se Aisus, „ale svoje příbuzné už zpátky nedostanete.“
Rawantes to všechno vnímal skrze hučení v hlavě. Uvědomoval si, že se ocitli v patové situaci. Kdyby začali na debhátary znovu útočit, Sibiela a Jerryho by už nemuseli získat zpět. Nemohli Groma zabít, i když by to všichni společnými silami nejspíš zvládli.
„Aise! Grome!“ křikl Tanaka, „copak jsme úplně přišli o rozum?“
„Ty se vrať na Riiberion a do našich věcí se nepleť!“ houkl na něj Grom.
„Odejdu s ním!“ zasyčela Moneta.
„Já taky,“ přidal se skřípavě Huat.
Aisus s Gromem si vyměnili poplašené pohledy. „To… neuděláte!“ prohlásil Aisus. „Slíbili jsme si, přece, že zůstaneme pohromadě. Jenom tak máme šanci.“
„Já s vámi zůstanu!“ ozvala se snaživě Narena. „Ale jenom, když mi dáte Dárce života!“
Tanaka zakoulel očima, jako kdyby nebylo zapotřebí Narenin výlev komentovat. „Můj švagr, bůh Zmar,“ řekl Tanaka, „mi slíbil, že můžu Monetu přivést, když tu bude moc horko. Myslím, že se nebude zlobit, když vezmu i Huata. Ale pořád je tu šance to vyřešit rozumně. Vy pustíte ty dva arcidémony a ostatní vás nechají v klidu odejít…“
„Chceme Rafedaxarra! To kvůli němu jsem ztratil Kiaru!“ křikl Grom a jeho tvář byla stažená bolestí.
„Za netrebskou genocidu odpovědnost nenesu!“ ohradil se Rafedaxarr.
„Nechal jsi nás ve tmě a mrazu! Deset tisíc let!“ zařval Aisus a jeho hlas se třepil rozhořčením. V té chvíli ho bylo Rawantovi docela líto.
„Já vím,“ přiznal Rafedaxarr. „Myslel jsem, že jste nepříčetní. Ne, že bych ten názor docela změnil,“ dodal váhavě, „ale asi jsem to… přehnal.“
„Deset. Tisíc. Let,“ opakoval sžíravě Aisus.
„A co moje děti?“ naježil se Rafedaxarr. „Pobili jste jich devět tisíc! Devět. Tisíc!“
„Ještě něco přes tisíc ti jich zůstalo,“ poznamenal kousavě Grom. „To je pořád příliš.“
„Tak dost!“ křikla Moneta. „Rafedaxarr nás na deset tisíc let zavřel. My jsme mu vyvraždili většinu rodiny. Myslím, že jsme si kvit!“
„Nejsme!“ zařvali trojhlasně Rafedaxarr, Aisus a Grom.
„Tak co jiného navrhujete?“ rozčileně houkla Moneta a vzala Tanaku za ruku. „Další masakr? Dobře! Ale beze mě. Odcházím.“
Huat k ní přešel a vzal ji za druhou ruku. „Jdu s nimi,“ zabručel. Podíval se vyčítavě na Aisa: „Upozorňuju tě, že až se to dozví Bree, tak se k nám přidá.“
„Počkejte!“ křikl schlíple Grom.
Zadupal. Země se otřásla a trhlina na nádvoří se opětovně otevřela. „Běžte si pro ně,“ procedil skrze zuby bůh Hlubin a ukázal tam dolů. „Jsou trochu pomačkaní, ale živí.“
Xan a Cadwen skočili do trhliny. Než stačil Rawantes napočítat do desíti, byli zpět. Každý z nich vlekl notně pochroumané arcidémoní tělo. Už na první pohled bylo patrné, že kosti jsou polámané na padrť, tkáně rozdrcené. Obě těla vypadala, jako kdyby je strčili do mlýnku na krihonitovou rudu. Nebylo poznat, které je které, protože Sibielovo fialové jiskření bylo pryč. Rawanta uklidňovalo, že těla zůstala v jednom kuse, což dává naději, že se díky interní magii dají dohromady.
„Jestli už neplánujete pokračovat,“ řekl s trpkým úšklebkem Xan, „přeneseme marody k Bordenovi na orbitu. Má na lodi sarkofágy s hojivým gelem. Tady na Mizeonu jste nám je všechny rozmlátili.“
***
