Rawantes - 24. epizoda VII. knihy série Návrat na Mizeon
Domem se rozléhal děsivý rámus. Grennon s Kewadou nervózně přešlapovali v hale u schodů vedoucích do sklepa.
„Ditrux demoluje sklep?“ dovtípil se Rawantes. „Co mu Rafedaxarr řekl?“
Grennon si vyměnil pohled s Kewadou a zasyčel: „Nevíme. Mluvili spolu v Loveckém salonku a my čekali na chodbě. Nic jsme neslyšeli, císař všechno zaštítil. Ale podle toho, jak Ditrux řádí, to muselo být něco hrozného. Vyletěl odtamtud jak střela.“
Rawantes se vydal dolů a přistihl Dita uprostřed trosek. Za takovou chvilku stačil rozmlátit šteláře, nábytek, dokonce rozboural i ostění krbu. A teď seděl v oblaku prachu mezi začouzenými cihlami a mezi zuby drtil kletby tak vulgární, že z toho Rawantovi hořely uši.
„Ditruxi?“
Nereagoval.
„Hej!“ zařval Raw, „ Dite! Mluvím s tebou! Co se stalo?“
„Řekl mi,“ vypravil ze sebe skřípavě Ditrux, „že to bude jenom na sto let.“
„Co?“ vybafnul Raw, ale už to stejně tušil.
„Jenom sto let a pak mě Exis vrátí na Mizeon,“ zakrákoral apaticky Ditrux. „Potom mě na dalších sto let vyfasuje Aisus. Bráchové se dohodli na střídavé péči. Když nebudu zlobit, dovolí mi Aisus pobýt nějakou dobu s Brexou. Než mě pronajme někomu dalšímu, aby mě za sto let zase předal Rafedaxarrovi.“
„On tě slíbil Exis?“
„Na sto let,“ zachraptěl Ditrux. „Chápeš to?“ hystericky se zajíkl. „Aisus prý proti tomu nic nemá. Co je to sto let? Muška.“
„Kdy?“
„Zítra.“ Ditrux třískl pěstí do cihly. Rozdrtil ji v prach.
„Co ostatní debhátarové?“ připomněl Raw. „Taky k tomu mají co říct. Zejména Brexa.“
Ditrux rozmačkal další cihlu. „Císař mi řekl, že Brexa má dítě. O mě prý zas takový zájem nemá. Lhal! Bree mi píše! Každý den. Přísahala, že nikoho jiného nechce! Císař tvrdí, že to nemyslela vážně. Proč mi lže?“
„Nevím,“ zavrčel Raw. Ale ve skutečnosti věděl až moc dobře.
„Chtěl jsem ho zabít!“ zaskřehotal Ditrux. V očích se mu zaleskly slzy. „Přísahám, že jsem chtěl. Srát na gardu! Bylo mi jedno, že je to můj bůh, můj předek, můj císař. Je mi fuk, že bych u toho zařval. Chtěl jsem po něm skočit, ale nedokázal jsem to. Něco mě drželo zpátky. Něco mě přinutilo jen poslouchat a kývat. Co je se mnou špatně? Je každý metamorf sralbotka?“
Rawantes si dřepnul a chytil Ditruxe kolem ramen. „Nejsi sralbotka, Dite,“ řekl mu. „Poslouchej mě: Není to tvoje vina. Jsi prokletý. Všichni prvorození jsou prokletí tak, že musí císaře poslouchat a nesmí ho zradit. Udělali vám to, když jste do gardy vstupovali. Císař a Seen Arci-Kessal. Jenom oni dva o tom věděli. Nikdo jiný. Já sám o tom vím teprve pár týdnů.“
„Co… mám dělat?“ vzlykl Ditrux. „Já tohle… nesnesu.“
Rawantes hleděl do jeho vytřeštěných zelených očí. „Nic,“ zasyčel. „Žádné prudké pohyby. Žádné násilí. Nechej to na mně. Věř mi, prosím. Já to… dám do pořádku.“
„A co uděláš, Rawe?“ zavrčel uštěpačně Ditrux. „Dáš Rafedaxarrovi pusu a on změní názor?“
„Něco mnohem efektivnějšího,“ řekl ponuře Rawantes.
***
Usměrňovač – vyřeší každý závažný problém
Rawantes vyběhl ze sklepa, zamířil do laboratoře a sáhnul do šuplíku. Usměrňovač. Všechno, co potřeboval, se mu podařilo vměstnat do malé plechové krabičky od kuvisových cigár, kterou sebral v knihovně na polici. Hodila se akorát do dlaně.
Na chodbě před loveckým salonkem se o zeď opírali Issak s Jeronesem a tvářili se jako na pohřbu. Rawantes kolem nich jenom prosvištěl, zaklepal a vešel.
Rafedaxarr se vznášel několik stop nad zemí tak, aby měl v úrovni očí exponát pověšený na zdi. Byl to samostříl a podle konstrukce pocházel z Brusedey. Rawantes se posadil do křesla a čekal, až ho císař vezme na vědomí. Nespěchal. Už nebyl důvod.
„Opravdu pěkný kousek,“ poznamenal císař.
„Jak bylo na Riiberionu?“ otázal se Rawantes.
Rafedaxarr sundal samostříl ze zdi a obloukem se přenesl k protějšímu křeslu. Klesl do polštářů a s očima upřenýma na subtilní konstrukci zbraně řekl: „Ta Exis je pěkná mrcha. Když se dozvěděla, co je u nás nového, řekla, že mi tu kletbu dá výměnou za Dárce života! Řekl jsem jí, že si to objednám u skřetů z Tenerisu. Trvalo by to dalšího půl roku. To jí bylo jasné stejně jako mně. Je to k vzteku, ale já tak dlouho čekat nemůžu. Mí gardisté jsou pořád víc svéhlaví a drzí. Tak Exis vymyslela kompromis. Spokojí se s pouhým pronájmem. Ditrux bude sto let na Riiberionu. Podobně jako když jsi ty byl u draků.“
„Já byl u draků sotva rok,“ namítnul jemně Rawantes.
„No a co?“ prsknul Rafedaxarr. „Rok nebo sto? Kdo by to furt počítal?“
„Ditrux? Brexa? Jejich dítě?“ nadhodil Rawantes. „A řekni mi, můj pane, co hodlá Exis s Ditem dělat? Vždyť ho nepotřebuje. Ona děti mít může. Není neplodná.“
Rawantovou myslí se prohnal barevný vír vzpomínek. V časech před Ryanou, tak vzdálených, že to vypadalo jako pohádka, se narodil na Emdevienu. Jmenoval Anaeron Terresian. Otec byl král jachadei a matka stromista. Rodiče se vášnivě nenáviděli. Dělali si naschvály, bořili si města. Anaeron vyrůstal v chaosu a hádkách. Když mu bylo dvacet, oženila ho matka s riiberionskou bohyní Exis. Exis neměla zrovna nejlepší pověst, ale v té době to byla nejsilnější bohyně ve známém Metaprostoru. Tradovalo se o ní, že s muži zachází jako s dobytkem. Exis prince omámila a celé roky ho držela v magickém spánku. Probouzela ho jen, když chtěla dalšího potomka. Anaeron žádného z nich nikdy neviděl. Exis mu ani neřekla, kolik jich má. Když Anaeronovi táhlo na tři sta let, začal se, jako každý metamorf, rozpomínat, kým je. Při každém dalším probuzení toho věděl víc a byl silnější. Vybavily se mu staré znalosti a dovednosti z předchozích vtělení. Nakonec se mu podařilo utéct. Krátce na to ho chytili vahanští stopaři. V průběhu dalších tisíciletí, co ho prodávali z jednoho světa na druhý, se doslechl, že měl s Exis devět potomků, kteří se mezi sebou vzájemně vyvražďovali tak důsledně, že do dnešních dnů nedožil ani jeden.
„Exis se kdysi pustila do křížku s dwu-nakharem,“ přerušil proud Rawantových vzpomínek Rafedaxarr. „Od té doby může mít děti jen se smrtelníky. O takové nestojí. Chce silnější krev, aby trumfla Krassionu. Ty dvě se nikdy nepřestanou hašteřit.“
Rawantes se v křesle narovnal. Pečlivě sledoval každý detail Rafedaxarrovy tváře. „A co bys řekl tomu, můj pane, kdybych se Exis místo Ditruxe nabídnul já?“
Byl si jistý, že on by Exis na rozdíl od Ditruxe dokázal zvládnout. „Můžu se k ní vypravit hned teď,“ dodal přesvědčený, že tak by se mu podařilo tu kletbu zničit dřív, než by ji Exis stačila dokončit. Byl to šílený a impulzivní nápad. Popravdě, Rawantes nevěřil, že na to Rafedaxarr přistoupí, ale kdyby ano, nemusel by použít to, co svíral v dlani. Byl by šťastný, kdyby to nemusel použít.
Rafedaxarr na něj zíral, jako kdyby ho viděl poprvé. „To nebylo vtipné, můj drahý.“
„Já nežertoval, Daxi,“ řekl s nuceným klidem Rawantes. „K čemu mě potřebuješ? No řekni! Nejsem Ryana. Jenom mám její vzpomínky. Nikdy jsi se mnou nespal. A já… no, taky mám nějaké potřeby.“
„Ty zatracené dračice,“ zasyčel Rafedaxarr a stříbřité oči mu zběsile těkaly. „Co to s tebou, sakra, udělaly?“
Raw se zasněně usmál. „Jenom mi připomněly, že život má i příjemné části.“
Rafedaxarr prudce vstal a praštil samostřílem o zem. „Dost!“ zasípal. „Už ani slovo! Ty jsi můj! Jenom můj! Žádné dračice. A už vůbec žádná Exis!“
Rawantes se smutně podíval na třísky, co zůstaly z nešťastného samostřílu. Stejně tak zůstaly třísky i z toho, co bylo mezi ním a Daxem. A teď jen zadřít je pod kůži.
„Ryana byla přesvědčená, že tě miluje, Daxi,“ řekl pomalu. „Ale mnohem víc než lásku, k tobě cítila respekt a vděčnost. Byla ti vděčná, že ses k ní choval jako k citlivé živoucí bytosti. Dovolil jsi jí vychovávat vaše děti. Naučila se mít tě ráda, a nakonec s tebou byla i šťastná.“
Rafedaxarrova tvář se zvlnila dojetím. „A já jsem miloval ji,“ řekl. „Víc než všechno na světě.“
„Já vím,“ přikývnul Rawantes. „Když mi bylo šestnáct a ty jsi mi pomohl se na Ryanu rozpomenout, miloval jsem tě. Obdivoval. Zbožňoval. Skutečně a upřímně. Dokonce mnohem víc, než tě milovala Ryana,“ řekl hlasem měkkým jako samet. Vzápětí dodal: „Jenže teď, když jsem tě lépe poznal, necítím vůbec nic.“
Rafedaxarr na něj zíral. Nevěřícně zavrtěl hlavou. „To stačí, můj drahý.“
„Už ani tu vděčnost necítím,“ pokračoval s mírnou dávkou patosu Rawantes. „Ani respekt. Možná je mi tě trochu líto, ale to je všechno.“ Jeho tělo ztěžklo. Obyčejné mluvení, pohybování čelistmi, ho stálo obrovskou námahu. Jeho obličej se měnil ve strnulou nelítostnou masku, ačkoliv hluboko uvnitř jeho hrudi probublával po tisíciletí sbíraný hněv.
Kontury Daxovy postavy zarámovaly drobné plamínky. „Jsi… rozrušený. Nemyslí ti to jasně.“
Ala Rawantes na to nereagoval. A nebyl rozrušený, nýbrž vyděšený. A ne z Rafedaxarra, ale ze sebe samotného. Vstal, aby nemusel zaklánět hlavu a zakňoural: „Mohl bys mě nechat trochu si užít.“ Neznělo to prosebně, ale vyčítavě. „Tak třeba ta bredeonská dvojčata. Zena a Zera,“ přitvrdil, přičemž přesně zacíleným mentálním impulzem aktivoval agregát skrze tenkou stěnu krabičky. „Ty bych docela bral. Dračice mě naučily pár dobrých triků.“
Rafedaxarr se rozpálil do ruda a vyjeknul: „Tyyyy….“
Rawantes přivřel oči a vycenil zuby. Chytil se za rozkrok a vyzývavě se ušklíbnul. „Tohle už nutně potřebuje provětrat. Musíš pochopit, že nejsem ze železa. Co kdybys mě k Exis doprovodil hned?“
„Neříkej takové věci,“ zaskřehotal Rafedaxarr. Rudá záře kolem něj postupně bledla, přecházela přes oranžovou do žluta. Nakonec boha obklopila aureola bílého sálavého světla.
„Bude to… fajn,“ zamručel mazlivě Raw, udělal výpad pánví a pohladil se. Ve skutečnosti z toho šílel. Byl napjatý jak struna. Potřeboval Daxe dostrkat až na okraj. Žaludek se mu obracel, srdce měl až v krku.
Pak Rafedaxarr s výkřikem vyšlehl.
Nebyl to obyčejný horký plamen. Byl ostrý. Tak horký, že krájel cokoliv, od krihonitu po axeonit.
Rawantes něco takového čekal. Pomocí usměrňovače stíhal tu horkost zkoncentrovat a průběžně ji odvádět do mikroportálu, který už měl otevřený v nitru krabičky.
Rafedaxarr sálal a Rawantes všechno to spalující a řezající horko zachycoval a odváděl pryč. Jakmile už byl tah vytvořen, dál z Rafadaxarra tahal a nasával energii, jako vzduch do komína. Raw z Daxe vytahoval sílu úplně stejně, jako to arcidémonům dělaly flesshingové emanace. Destruktiel na to přišel už před dvanácti sty lety. Stačilo do flesshingů jen magicky „ťuknout“ a ony vás zmerčily a zachytily vás jako háčkem a vtahovaly do sebe. Rawantes ten proces jen obrátil. Rafedaxarr je starý bůh, metamorf je stará entita. Oba jsou z téhož prazákladního materiálu jako flesshingové.
Rafedaxarrova postava byla stále průsvitnější a průsvitnější. Jeho tvář se protáhla údivem, když pochopil, že ze sebe vydává více a více interní magie, a že není schopný to zarazit.
„Je mi to líto, můj pane,“ řekl smutně Rawantes. Ještě by to mohl celé zastavit. Dax by zůstal oslabený, ale jeho existence by byla zachována. Rawantes zaváhal… tah se zpomalil.
Poloprůsvitné Daxovy rty se zachvěly. Jen s obtížemi artikuloval a když promluvil, znělo to jako vzdech: „Jenom… můj… můj… můj…“
„Už ne,“ odsekl Raw. Zaťal zuby a prudce tah zesílil.
A vzápětí v místě, kde předtím Dax stál, zůstala jen černá skvrna na parketách.
Krabička od kuvisových cigár byla jen o něco teplejší, než Rawantova ruka. Raw ji otevřel. V prstenci spleteném z krihonitových drátů a krepponových vláken tiše pulzovala fialová hrana subprostorální kapsy o průměru špendlíkové hlavičky. Raw trhlinu jemným mentálním impulzem zavřel. Krabičku zaklapl a strčil usměrňovač do náprsní kapsy.
Klesl na kolena a zvracel krev.
***
