Rawantes - 4. epizoda VII. knihy série Návrat na Mizeon
(Růžový palác – sídlo krále Twena)
„To je nesmysl,“ zabručel Twen. „Essia mučili tři týdny. Dušoval se, že staroch vyvanul. Vyzpíval úplně všechno, co věděl. Přísahal, že Rafedaxarr vyvanul ještě předtím, než Trrisiel debhátary propustil.“
„Říkám ti, že je naživu!“ trvala na svém Renona a měla oči navrch hlavy. „Naší kuchařce to říkala její sestra, co je vdaná za Bria od Arci-Kessalů. A ten to prý ví od svého bratrance, který se schází s jednou raisi, co žije na arci-quinnovském statku v Berízii.“
Twen se skepticky zašklebil. „Jasně, drahá. Říkala to kuchařka, tak to musí být pravda.“ Aniž by dál bral na vědomí ženinu přítomnost, znovu se začetl do zápisu z ministerstva. Ale pořád cítil její pohled. Znervózňovala ho tak, že ani nevěděl, co čte.
„To není vtip, Twene!“ vyjela znova. „Uvědomuješ si vůbec, co to znamená?“
Twen podrážděně zamručel, narovnal záda a zakroužil rameny, aby trochu ulevil strnulým svalům. Jo, kdysi by si dal useknout pravou ruku, jenom aby tu ženskou měl. No a teď by si dal málem useknout pravou ruku, kdyby ho někdo její přítomnosti zbavil. Jediné, kvůli čemu ji může vystát, je jejich syn. Dala mu legitimního syna. Jemu, levobočkovi, který už pomalu ztratil naději, že se něčeho takového dočká. Ano, proto s ní má a dál bude mít trpělivost. Odložil papír a znovu se na Renonu podíval. „Kdyby to byla pravda, jakože není, přineslo by nám to nebezpečí. Rafedaxarr by se mohl zajímat, kdo Trrisielovi pomáhal. Ale k tomu by došlo jen v případě, že by mu to jeho sourozenci dovolili. Spíš by ho roztrhali na kusy a ty by roznesli do všech koutů Metaprostoru, aby ho nikdo nemohl dát dohromady. Znáš to, bohové jsou docela trvanliví. Zničit je definitivně vyžaduje fakt hodně elánu.“
Renona třískla pěstí do jeho stolu. „Říkám ti, jsme v háji! Možná bychom se měli sbalit a zmizet odtud dřív, než se na nás dostane. Na Bredeonu zapadneme. Trestní komando už neexistuje. Nenajdou nás.“ Rozhlédla se kolem. „Sbalíme šperky a pár obrazů, co jsem si našla v té zbořené galerii. Však víš.“
Její trojčení ho přinutilo vstát. „Okamžitě se vzpamatuj, Ren! Zůstaneme tady a ani se nehneme. Mám tu práci. Bohové na mě spoléhají, věřící mi věří. Jsem jejich král a náš syn je princ. Nebyl jsem to já, kdo vraždil arcidémony. Nebyl jsem to já, kdo unesl a uvěznil jejich děti.“
„Ale já o tom věděla,“ vzlykla Renona. „Tebeva a Soliss se mi svěřovali. A naši sloužící to slyšeli. Mohli by to někomu požalovat, a…“
Twen zakoulel očima. „Ti sloužící z Trrisielova zámku v Abderanské vrchovině? Tak ti jsou všichni mrtví. Zapomněla jsi, že tam zůstal jenom kráter? Měli jsme obrovské štěstí, že jsme v době výbuchu byli tady.“
***
Velká „pocta“ pro Ditruxe
„Tento dům se mi líbí,“ prohodil rozšafně Rafedaxarr při pohledu z okna ložnice do pěkně upravené zahrady. „Malý ale pohodlný.“
Rawantes přejel dlaní po hladké krbové římse. Zelený mramor příjemně chladil. I jemu se dům líbil. Ditrux jim vyhradil celé své soukromé patro včetně své vlastní ložnice. Na Rawantův dotaz, kam se poděje on, domácí pán nedbale prohodil, že má luxusní zašívárnu v suterénu. S naprosto vážnou tváří dodal, že sklepní apartmány jsou v poslední době populární, zejména kvůli klidu a romantické atmosféře. Rawantes měl podezření, že si z něj Ditrux střílí, ale nechal to být.
„Huat říkal,“ pokračoval Dax, „že si to ten chlapec postavil sám. Jeden by nečekal, že hovado jako Krepen, bude schopné zplodit něco kloudného, ale kupodivu se překonal.“
„Přiznáváš, že byl Krepen hovado, ale v Radě ti nevadil,“ namítnul Rawantes. Nechtěl se hádat, ale ta Rafedaxarrova bohorovnost ho pořádně štvala. Ale čemu se diví? Bohorovnost se u boha dá předpokládat. Zneklidňovalo jej, jak je Rafedaxar klidný. Jeho roztomilá nálada podivně dráždila Rawovu fantazii a vzbuzovala obavy.
Rafedaxarr se od okna otočil a jeho povznesený výraz vystřídala hněvivá maska. V té chvíli bylo lepší mu jít z cesty. Rawantes se mimoděk zachvěl, jak ho zasáhla vlna horka.
„Byl bys šťastnější,“ zasyčel bůh, „kdybych si klekl a skučel? Kdybych si sypal na hlavu krihonitové piliny? Kdybych vydal veřejné memorandum, ve kterém bych sám sebe označil za senilního a neschopného idiota?“
Rawantes se přinutil zůstat na místě, když se k němu rozzlobený bůh blížil. „Ne,“ vyhrknul křehce. „Jsi císař. Nemůžeš veřejně přiznat chybu, byť ses jí dopustil. Nemůžeš vystavit svou… zranitelnost.“
Rafedaxarrovo rozčilení se přetavilo ve smutek a horko vyvanulo oknem ven. „Kdyby to byla jen jedna chyba,“ zavrčel. „Bylo jich nejmíň… tisíc.“
Chytil Rawanta kolem ramen. „Nejradši bych s tebou někam utekl, abychom tomu nemuseli čelit. Ale tu polívku, co jsem si navařil, si musím sežrat stůj co stůj.“ Jeho tvář se zavlnila úsměvem. „Vzpomínáš? Ještě, než nás Moreta načapala, jsme si naplánovali, že utečeme na Brussedeu, budeme žít v proutěné chýši a pěstovat lebedu. Měli jsme to udělat. Tehdy o tvé pravé podstatě nikdo nevěděl.“
„Nedělej si iluze, Daxi,“ řekl Rawantes. „Můj otec by se svých plánů nevzdal. Stejně by debhátary vypustil. A oni by tě začali hledat. Vyhlásili by na nás hon. Kdo najde Rafedaxarra, získá za odměnu Dárce života.“
Rafedaxarr k sobě Rawanta pevně přitiskl. „Nakonec je tedy dobře, že se věci vyvíjely takto. Tady jsi v bezpečí. Přísahám ti, můj drahý, nikomu tě nedám.“
Rawantes nevěděl, co na to říct, tak radši mlčel. Pořád úplně neuvěřil, že se to všechno děje. Trápil ho neodbytný plíživý pocit, že to všechno má nějaký háček. Že není možné, aby tak naráz získal všechno, co kdy chtěl. Děsilo jej, jak draze za to zaplatil. Přišel o Lissaria a možná přijde i o Sibiela.
„Co se ti honí hlavou?“ chtěl vědět Rafedaxarr.
„Mám starost o Sibiela,“ přiznal Raw. „Nelepší se.“
Císař se od Rawa odtáhnul a křivě se usmál. „Arci-Quinn? Však on se z toho vykřeše. Měl dostatek drzosti prodat tě drakům, takže jí bude mít dost i na to, aby se uzdravil.“
Rawantes se opřel o zeď, protože potřeboval cítit nějakou oporu. „Takže už to víš.“
Rafedaxarrův úsměv se přetavil v nelítostnou grimasu. „O čem myslíš, že jsme tak dlouho diskutovali? Narena, ta mrcha, mi neváhala pogratulovat, jak šikovně to můj regent s draky vyřídil. A nejen s nimi. I s Aliancí. A vzápětí oznámila, že teď je řada na ní, aby měla děti s Dárcem života. Její sourozenci byli stejně překvapení jako já a naštěstí se jim ten návrh nelíbil stejně, jako se nelíbil mně. Řekl jsem jim, že radši celý Mizeon sežehnu a klidně u toho vyvanu, než abych se o tebe s někým dělil. Když mi došlo, co jsi byl nucen na Erektiadu provádět, ochránilo mladého Arci-Quinna před mým hněvem jen to, že už byl na kaši.“
„Obviňuješ Sibiela?“ Rawantes si přistihl, že zatíná pěsti a zrychleně dýchá. Zdá se, že Dax už si obětního beránka našel. Zlobí se na Sibiela, aby nemusel být naštvaný na něj.
„A koho jiného?“ prsknul Dax. „Bylo by možná lepší, kdyby se v té hojivé břečce rozpustil! A pokud se uzdraví, nechci ho ani vidět! A Flebussion? Ten má veliké štěstí, že zůstal na Erektiadu.“
„Daxi, to není fér!“ vydechl roztrpčeně Rawantes. „Tys tu nebyl! Sibiel dělal, co musel. Potřeboval získat draky za spojence, jinak by Trrisiel Maharáví zničil.“
Rafedaxarr si Rawanta nasupeně měřil. „Zdá se mi to, nebo je to fakt, že se za Arci-Quinna nějak moc bereš?“
„Je to můj přítel!“ křikl Raw. „A já jsem s tím řešením souhlasil! Udělal bych to znova, kdybych musel!“
„Dost!“ křikl Rafedaxarr. „Už nikdy o tom nechci mluvit,“ zapředl ponuře. Jeho oči připomínaly bouřkové nebe. „Prostě na celé to erektiadské dobrodružství zapomeneme. Protože ty patříš jenom mně.“
***
