Rawantes - 8. epizoda VII. knihy série Návrat na Mizeon
(Ok-Sawon, hrad Ternograd)
Arri seděl ve stínu kvetoucích karranů na druhém hradním nádvoří s hrabětem Vilenem. Popíjel vychlazené pivo a poslouchal vyprávění o tom, jak se Ternod, Magineta a Vilen sžívali v netypickém manželském svazku, který díky Arriho intervenci před šesti lety uzavřeli.
Všechno to začalo dávno předtím, než se do toho Arrakiel zapletl. Králův bratranec a Kerenin bratr Ternod, úspěšně spravoval své území, vítězně pro krále vybojoval řadu bitev, šťastně se oženil a s manželkou Maginetou zplodil zdravého syna Equida. Nebylo divu, že bezdětný a neurotický král Brigius začal Ternoda pokládat za hrozbu. S každým dalším Ternodovým úspěchem se Brigiova závist vyhrocovala. Aby se král bratrance zbavil, poslal jej na sebevražednou misi do Gwimorrské pouště. Po několika letech Brigius prohlásil Ternoda za mrtvého a provdal jeho ženu Maginetu za svého bankéře, hraběte Vilena. Jenže ten nezmar Ternod se z pouště vrátil. A chtěl ženu a syna zpět. Tou dobou byla už Magineta těhotná s Vilenem. Král se ocitnul mezi dvěma ohni. Namísto sebevědomého bratrance upřednostnil loajálního bankéře. Rozhodl, že Ternodův a Maginetin sňatek je neplatný a přiklepl Maginetu Vilenovi. Ternod se vzbouřil. Málem jej popravili za útok na krále, kdyby se do toho nezamíchal Arrakiel. Pomohl Ternodovi k útěku, špetkou magie krále oblbnul. Dokonce králi pomohl celou patálii s tuplovaným manželstvím vyřešit. Poradil mu využít institut vícenásobného svazku, který ok-sawonští monarchové praktikovali před třemi tisíci lety. Tak skončila Magineta provdaná za oba muže, Ternoda i Vilena. To všechno se stalo před šesti lety.
„Ze začátku jsme na sebe s Ternodem jenom vrčeli,“ zabručel hrabě Vilen. „Dokonce jsme se dohodli, že když bude jeden doma, ten druhý odjede jinam. Ternod je obávaný rváč a já jsem spíš mužem knihy. Když jsem večer usínal, necítil jsem jistotu, že se ráno probudím. Později mi Nody přiznal, že on na tom byl stejně. Potom se narodil můj a Maginetin syn Davos. Ternodovu Equidovi bylo tehdy devět. A najednou jsme si všichni uvědomili, že nás spojuje společná krev. Ani jeden z nás to divné příbuzenství nezavinil, ale když už jsme se do toho dostali, rozhodli jsme se vytěžit to nejlepší. Oba Maginetu milujeme a milujeme i naše děti. Zvykli jsme si, že se dělíme o potěšení stejně jako o práci. Vlastně je to docela pohodlné.“ Vilen se škodolibě uchechtl a dodal: „A jediný, kdo si z toho hryže nehty, je král.“
„Jsem rád, že to tak dopadlo,“ řekl Arri. Po eskapádě s Dorresonem už svou intervenci na Ok-Sawonu snad tisíckrát přehodnotil. Ono to není jen tak, zasahovat do životů jiných lidí.
„Ysyan se chová jako spratek, švagře!“ zaburácel Ternod blížící se od stájí.
Arri při pohledu na jeho statnou postavu usoudil, že léta byla k němu milostivá. I ve čtyřiceti vypadal Nody mnohem lépe než jiní smrtelníci ve třicíti. Arrakiel si pomyslel, že je to možná právě proto, že se o povinnosti i radosti dělí s Vilenem.
Ternod sebou plácnul na lavici, sáhnul po nejbližší číši a jediným zátahem dorazil její obsah. „Víš, co řekl podkonímu? Že ho sežere.“
„A proč ho chtěl sežrat?“ zeptal se Arri. Popravdě ho ten důvod zas tak nezajímal, protože Ysyan se choval ošklivě ke každému, kdo nebyl drak. Co dorazili na Ok-Sawon, synáček prskal jedovaté sliny na všechny kolem včetně strýce a bratrance.
„Tvůj syn si vybral tříročka, který pokopal Equida a sotva před týdnem shodil Dava. Podkoní mu toho koně, pochopitelně, nechtěl dát, protože jsem mu nakázal, aby ho dětem nedával. To ho radši vyjezdím sám.“
„A ještě lepší by bylo dát toho rapla do klobás,“ zabručel Vilen. „Darmo si na něm zlomíš vaz.“
„Ysyan se na podkoního rozkřikl, že on není žádné dítě, ale drak,“ pokračoval Ternod.
Dole u stájí zacinkaly postroje. Arri se podíval dolů ke stájím. Jeho syn s Equidem doprovázení kapitánem dračí ochranky právě mířili k padacímu mostu.
„Jedou se podívat k Černému jezeru,“ referoval Ternod. „Není to daleko. Do svačiny budou zpátky.“
Arri přikývnul. Věděl, že pokud je s hochy kapitán, nemusí se o ně bát.
Ternod se na Arriho zvědavě podíval. „Kolik že mu je? Pět a půl?“ Zavrtěl hlavou. „Kdyby byl tvůj syn člověk, tahal by po nádvoří dřevěného kačera.“
Arri pokrčil rameny. „To dělají ty dračí geny. Tělesně vyspívají rychle, ale mentálně to drhne. Všechno řeší rvačkou. Dobrá polovina mladých draků zemře ještě před proměnou a z těch, co zbydou, se polovina nedožije dvacátých narozenin.“
„Něco snad zdědil i po tobě, ne?“ ušklíbnul se Ternod.
„Zatím se zdá, že hlavně exteriér,“ povzdechl si Arri. „A ten nenávidí, protože nenávidí arcidémony. Hodně se na něm podepsal jeho pěstoun, generál Dorreson. Díky tomu Ysyan nenávidí i mě. Vlastně… hlavně mě. Je přesvědčený že můžu snad za všechno zlo světa. Snažil jsem se k němu nějak přiblížit, dokázat mu že zas takový vyvrhel nejsem, ale je to horší a horší.“
„Co je horší a horší?“ chtěla vědět Keren. Přicházela od prvního nádvoří a nesla mísu ostře kořeněných jeleních kotlet zalitých omáčkou z medu a šalvěje. Položila dobroty na stůl mezi číše s pivem a tácy s klobásami a opatrně se zasunula na lavici k Arrimu.
„Neměla bys nic nosit,“ zamumlal nerudně Arri ve snaze to téma zamluvit.
„Služebných máme celé stádo,“ zamručel nápomocně Ternod.
„Ty nejhezčí holky se věnují drakům,“ prskl pobaveně Vilen.
A měl pravdu. Patnáct obrovských atraktivních chlapů v černozelených šupinatých brněních vyvolalo mezi ženským personálem Ternogradu pořádný poprask. Když se ovšem předevčírem vyvalili z portálu před hradbami, domácí zvedli padací most v dojmu, že chtějí Ternograd obléhat.
„A ty zbývající Magineta prohání do úmoru,“ usmála se Keren. „Chce, aby to zítra večer bylo dokonalé. Narozeniny jsou výjimečná událost. Můžu taky pomoct. Nejsem nemocná.“ Keren se na bratra významně podívala: „Už máš sestavené čtyřverší pro Oslovení? Jak se pamatuju, vždycky jsi s tím chodil za mnou.“
Arri si vzpomněl, že smrtelníci na Ok-sawonu přikládají narozeninám trochu jiný význam. Ok-sawonští bohové se do života smrtelníků nemíchají. Sídlí hluboko v podzemí a spí. Už tisíce let. Podle legendy se k tomu rozhodli poté, co jim prorok Feuston Úporný nabulíkoval, že je smrtelníci zničí, pokud je nenechají na pokoji. Prý se při tom oháněl příklady z okolních světů. Ale semlelo se to tak dávno, že nikdo už neví, jak to přesně bylo. Ať už ok-sawonské bohy uspalo cokoliv, ok-sawonci věří, že oslavenec má ve výroční den svého narození zvláštní moc bohy probudit. Každý smrtelník se tak večer o narozeninách při rituálu Oslovení snaží pomocí rýmovaných čtyřverší bohy z letargie probrat. Někteří přidávají i přání a prosby. Bez ohledu na to, že je ten zvyk praktikován tisíciletí, se pořád nic neděje. Ale ok-sawonští jsou trpěliví. V období mezi narozeninami si každý smrtelník vymýšlí text Oslovení a skládá je do čtyřverší. Ti, kteří jsou méně nadaní, za to platí narozeninovým veršotepcům.
Ternod nakrčil obočí. „Magineta už cosi sesmolila. Stejně to přehání. Jindy s narozeninami takové cavyky neděláme. Jenže teď je válka s Glenesií na spadnutí. Brigius už mi napsal, že mě postaví do čela armády. Na jaře se tomu nevyhnu. Magineta vyšiluje a rozmazluje mě.“ Hořce se na Arriho ušklíbnul a pohodil hlavou k Vilenovi. „Pořád jí říkám, aby se soustředila spíš na něho. Když já v bitvě zařvu, bude to on, kdo musí před Brigiem uchránit naše děti a statky.“
„Myslel jsem, že Brigius zkrotl,“ řekl Arri.
Ternod se otráveně zašklebil. „Tu kouzelnou věc, o které jsi tvrdil, že o Gwimorrský štít, Brigiovi ukradli. Udělali to lidé, které poslal Birek z Glenesie. Od té doby se Brigius změnil k horšímu. Nesnáší každého, kdo je jen o něco lepší než on. Týká se to čehokoliv. Vzhledu, úrody topinamburů, vítězství v dostizích. A ze všeho nejvíc chce od Bireka zpátky svůj štít. Chce Bireka zadupat do země a připojit Glenesii k naší říši. Birek nikdy nepřizná, že opěvovaný Gwimorrský štít ve skutečnosti žádným štítem není. Je rád, že se na něj okolní monarchové dívají jako neporazitelného. Ale to Brigia nezastaví.“
„Proč Brigia nesesadíte?“ zajímal se Arri. „Je pořád bezdětný, ne? Kdo je následníkem?“
Oba pánové Ternogradu se rozchechtali. Vilen ukázal na Ternoda. „Nody. Kdo jiný? Brigius chřadne a dlouho už nevydrží. Jenže je to žárlivý mizera. Raději snese, aby trůn dostal mladinký Equidus, než aby ho přenechal jeho úspěšnému otci. Strašně mu vyhovuje, že může Nodyho vyštvat proti Birekovi.“
Arrimu se vůbec nelíbilo, co Brigius Ternodovi chystá. Vyměnil si pohled s Keren. Ani ona nebyla z vyhlídky Ternodovy hrdinné smrti na válečném poli nadšená. Arri se vysunul z lavice a řekl: „Málem jsem zapomněl. Potřebuju si zaskočit na Mizeon. Do večera budu zpátky.“
„Neměl bys to ohlásit naší ochrance?“ zašklebila se Keren.
„Není důvod je rušit,“ zabručel ironicky Arri. Keren se zakřenila. Oba pobavilo, jak pohodově draci výlet na Ok-Sawon pojali. Místo aby hlídali princeznu a korunního prince, v jednou kuse se točí kolem ženských.
***
Arrakielovy konspirace, sídlo Ditruxe Arci-Jeena
Arri se vynořil z portálu v jižní čtvrti Kernoku. Hledal Ditruxův dům, kde, jak věděl z matčiných dopisů, v současné době bydlí Rawantes. Arri tuto část Kernoku dobře znal, protože zde sídlila rodina jeho bývalé přítelkyně Lorety Arci-Klirenové. Šokovalo jej, když místo honosného paláce v historizujícím slohu, na který byl soudce Igisius tak pyšný, našel nevzhledný věžák z kovu, betonu a skla a místo pěkné zahrady vybetonovanou plochu na které parkovala vznášedla. Arri si pamatoval, že Ditruxův pozemek s tím Igisiovým sousedil zahradní zdí. Zeď tam stále stála, a dokonce se zdálo, že ji někdo v poslední době vyspravil. Arri se vznesl, přeletěl zeď a hupsnul do Ditruxovy zahrady.
Jako kdyby se ocitnul o několik let zpět. Staré stromy, ostříhané keře, pískem vysypané cestičky. V průhledu lemovaném zelení se blýskala fasáda paláce postaveného ze zeleného mramoru. Nedaleko zaržál kůň. Na Arriho dýchla atmosféra domova a bezpečí. Ten Ditrux si to ale uměl zařídit.
Vydal se parkem k domu. Kráčel kolem skleníku, když jeho pozornost přilákalo vrnění a cinkání a syčení. Vešel dovnitř a vyjekl leknutím, protože ho přes tvář plesklo cosi zeleného a chlupatého. Natáhnul se po tom, ale uskočilo to! Třeštil oči na článkovanou lodyhu stahující se zpět k trsu jí podobných, zasazených do květináče o velikosti Ysyanova hnízda.
Všude, kam se Arri podíval, se ježily zelené, zelenošedé a zelenohnědé útvary vyzbrojené ostny. Malé, velké, tlusté, tenké. Některé kvetly. Zářivé rudé hvězdicím podobné květy doplňovaly žluté a sytě oranžové kalichy. Arrakiela napadlo, že pro věčně zašklíbeného Ditruxe je záliba v pichlavých rostlinách docela příhodná. Prodíral se uličkou, až se celý poškrábaný dostal k polici, na které spočívaly malé květníky s malinkými exempláři. Málem zakopnul o nohy vyčnívající zpod police.
„Nazdar Rawe, co tu tropíš?“ houknul Arri. Protože pokud je Teggius u Aliance, nemůže tím montérem být nikdo jiný než Rawantes.
„Přestavuju režim zavlažování,“ ozvalo se zezdola. Pak to dole zarumplovalo, a Rawantes se vysoukal ven. Jeho tvář se rozzářila úsměvem: „Arri!“
***
„…všechno nakonec dobře dopadlo,“ vyprávěl Rawantes. „Sibiel už vstal. Doneslo se mi, že prohání raisi na stavbě v Berízii. Ale to radši nezmiňujeme před Daxem, protože ten je na Sibiela poněkud alergický. Nemůže mu odpustit, že mě předal erektiadům. Ale časem ho to přejde, přísahám.“
Arri to poslouchal jako opařený. Neměl ani tušení, co všechno se tu semlelo, a že Sibile málem zemřel. Paradoxně se cítil okradený, že mu matka nedala vědět. Chápal, že zřejmě nebyla ve stavu, aby psala dopisy nebo posílala vzkazy teleemitorem, ale i tak. A co je to za pitomost, že císař nasazuje Sibimu sůsí hlavu? Jak se Rafedaxarr vůbec opovažuje Sibielovi něco vyčítat?
„Události se kupily jedna přes druhou, sotva jsme to stíhali zpracovávat,“ drmolil dál Rawantes. Tvářil se až přehnaně vesele, ale Arri z jeho projevu cítil úzkost. Jako kdyby měl Rawantes potřebu se před někým obhajovat. „Teď to snad vypadá, že příměří vydrží. Dax je na Riiberionu, aby obnovil diplomatické vztahy s Exis. Chtěl mě vzít s sebou, ale já…“ Rawantův obličej se nervózně zavlnil, „prostě jen potřebuju trochu klidu.“
Arri zakoulel očima. Jeho zrak dopadl na konstrukci altánu, ve kterém seděli. Rostliny pnoucí se po mřížce byly mrtvé. Jako kdyby je něco spálilo. Černé zkroucené listy a květy v kontrastu se sytou šťavnatou zelení okolí působily groteskně. „Ty a Dax,“ zamumlal. „Jak na tom vůbec jste?“ Normálně by se na to neptal, ale potřeboval pochopit, proč se Rawantes chová tak divně. Něco mu říkalo, že sůs bude zakopaný právě tady.
Rawantes pokrčil rameny. „Je to složité. Připadá mi jiný než dřív. Ale možná to bude tím, že já sám jsem se také změnil. Kdysi jsem si myslel, že mi stačí být s ním. Teď jsem. Sakra, miluju ho. A vím, že on mě taky, ale nevím, jestli to stačí.“ Přítel si prohrábnul světlé rozcuchané vlasy a zasmušile se usmál. „Připadám si jako idiot, protože jsem mu nedokázal o Erektiadu říct sám. Možná, že kdyby se to dozvěděl ode mne, neobrátil by všechen vztek proti Sibielovi.“
„Ten blbec nemá právo být naštvaný!“ zamračil se Arri. „On byl v komatu. Rasa byla v ohrožení. Můj bratr udělal, co musel a ty taky. Oba si zasloužíte metál!“
Rawantes udělal skeptickou grimasu. „Tak on nepřemýšlí. Sibiela bere jako voluntaristu, který rozhodoval o něčem, nač neměl právo. Ale jak jinak jsme to měli vyřešit, to už neříká, protože to sám netuší. Když mu Jerones předložil návrh na složení gardy, Sibiela z něj vyškrtl a u Ditruxe udělal otazník, prý kvůli jeho pověření ke kontaktům s debhátary. Ditrux má zvláštní režim. Musí chodit na trenažér, ale v ochrance nefiguruje. Ostatní císař zaměstnává tak tvrdě, jako za starých časů. Pamatuješ, jak to bývalo dřív, když byl Sibiel řádným příslušníkem gardy?“
Arri pokrčil rameny. „No, jako dítě jsem ho skoro neznal. Pořád byl ve službě.“
„Jeroness, Grennon, Keinon, Issak a další jsou taky pořád ve službě. Jestli Rafedaxarr něco umí skvěle, tak rozdělovat úkoly. Všichni prvorození v gardě jsou povinní trénovat a střídat se v ochrance. K tomu má každý ještě individuální pověření. Jerones, pokud nedohlíží na stavbu kasáren v jižním Hreobu, sedí na sekretariátu. Keinon jako major gardy pendluje mezi křižníkem Kessalova pomsta, kde máme provizorní sklad zbraní a tímto palácem. Issak obnovuje sbírku zákonů z fragmentů, které se podařilo dohledat. Grennon trénuje s gardou, ale ještě má vyhrazený čas na laboratoř. Ditrux jediný má trochu volnější režim, protože pořád platí, že podle dohody musí být k dispozici debhátarům, kdyby ho zavolali.
Jsou zaměstnaní až hrůza. Natolik vytížení, že jim nezbývá prostor na osobní život. Grennon se několikrát z laboratoře ulil, jenom aby mohl vidět Dirianu a děti. A my ho kryjeme. Jerones je tak na očích, že se za Wrellou nedostane vůbec. Rafedaxarr prostě prvorozené pokládá za svůj majetek, i když navenek mluví o tradicích, úctě, pořádku, deklarované soudržnosti rodiny. A dokáže to podat tak přesvědčivě a charismaticky, že nikoho ani nenapadne, jak je to od něj sobecké.“
Arri se na Rawanta překvapeně díval. Chtěl něco říct. Něco, čím by to celé nadlehčil, ale nějak mu to nešlo přes zuby. A Rawantes, jak byl rozjetý, pokračoval:
„Je tak sebestředný a bohorovný, jak jenom může bůh být. Nechápu, že jsem si toho dřív nevšiml. Asi byl takový vždycky, jenom to v dobách, když ještě fungovala Rada, šikovněji skrýval. Bylo pro nás pohodlné si myslet, že všechno špatné pochází od radních a císař, ten je přece ten ušlechtilý a čistý. Jenže to není pravda!“ Rawantes si hořce odfrkl. „Rafedaxarr je stejně arogantní jako kterýkoliv jiný bůh! S tím rozdílem, že když svou autoritu prosazuje vůči nám, dokáže ji zabalit do rodinných zájmů. Všiml sis, že arcidémon sežere skoro každé svinstvo, pokud je zdůvodněno ohledy na rodinu?“
„Vypadáš… zklamaně,“ vydechl Arri.
„Jsem hlavně nasraný,“ odsekl Rawantes. „V celém tom blázinci si připadám jako maskot. Popravdě, na Erektiadu jsem se cítil mnohem líp. Tam se mnou jednali jako se sobě rovným. Ale Rafedaxarr mě bere jako… Ryanu v novém těle. Je ke mně zatraceně majetnický na jedné straně a odtažitý na straně druhé. Já… teď zrovna nevím, co si o tom mám myslet.“
Jak Rawantes mluvil, stále svou řeč zrychloval. Střílel slova jako z kulometu, jako kdyby se bál, že ho někdo zastaví dřív, než to dokončí. Potom se odmlčel a mnohem tišeji a pomaleji pokračoval: „Pořád ho miluju,“ vypravil ze sebe. „Aspoň myslím, že je to láska. A on mi pořád zdůrazňuje, jak moc miluje mně. Několikrát jsem se pokusil s ním o tom promluvit. Jak se cítím, co mi vadí a co bych si představoval. Ale pokaždé mě umlčel nebo převedl řeč na jiné téma. Chová se ke mně, jako kdybych byl muzejní exponát, vzácný šperk, svatá relikvie. Jenom kolem mě přešlapuje a oprašuje mě, ale skutek… utek. Víš, jak to myslím…“
Arri vykulil oči, když mu to došlo. „Chceš říct, že jste spolu ještě pořád nic neměli?“
Rawantes sklonil hlavu, jak se pokoušel zakrýt rozpaky. „Tak… nějak.“
„Nikdy?“ zaúpěl Arri. „Ani před sto lety?“
Rawantova grimasa hovořila za vše. „Asi se bojí zklamání, nevím,“ zašeptal.
Pak se narovnal a zhluboka vydechl. Jasně dal najevo, že je připraven to trapné téma opustit. Plácnul Arrakiela po zádech a zahlaholil: „A teď mi pověz, co vlastně děláš. Myslel jsem, že ses zastavil cestou od Sibiela. Ale vzhledem k tomu, že jsi o jeho traumatu nevěděl…“
„Přišel jsem, protože po tobě něco chci,“ ušklíbnul se Arri.
„S dítětem nepočítej,“ zapitvořil se Rawantes. „Nejsi můj typ.“
„Jde o mého švagra. Král ho posílá do války. Potřebuju ho ochránit.“
„Co generátor silového pole?“ Rawantes ukázal na Arriho zápěstí. „Můžu ho zabudovat do náramku stejně, jako ten neutralizátor plamenů.“
„Ternod je smrtelník. Silové pole by ho zabilo dřív, než šípy a dělové koule.“
„Aha, tak jinak,“ řekl Rawantes. „Určitě by pomohl Prach Obnovy boha Zmara. Ale slyšel jsem, že Zmar s ním dělá strašné drahoty. Ale co jinádí košile?“
„Není to… amorální?“ zamračil se Arri. Taková košile by Ternoda vyléčila z každého zranění a výrazně by mu prodloužila život. Problém byl v materiálu, ze kterého se košile tkaly. Jinádí vlasy. Pokud jinádu ostříháte, na místě zemře.
„Jinádě už život nevrátíš,“ poznamenal pragmaticky Rawantes. „Dávno hotová košile za nic nemůže. Moje matka jich mívala zásobu. Jenže ta skříň v abderanském sídle vyletěla do vzduchu.“
„Nač by tvé matce byly jinádí košile?“ podivil se Arri. „Arcidémoni je přece nepotřebují!“
„Hlavně z prestižních důvodů,“ mávl rukou Raw. „Divil by ses, co je někdo ochotný pro prestiž udělat. Dokonce i Grom jednu má.“
„Ale ten nám ji asi nedá, že?“
Rawantes se rozchechtal. „Neradil bych ti ho žádat. Je poněkud nedůtklivý. Ještě mě napadá, že matka dávala jinádí košile odměnou svým raisi. Pro ně to mělo smysl. V jinádí košili byli skoro nezranitelní. Essiově matce Tebevě jednu dala. A tomu slizounovi Solissovi taky.“ Rawantes se zle usmál. „Tebeva je mrtvá, ale Soliss nikoliv. Žije tady v Kernoku. Slouží v ochrance krále Twena.“
„Prase Soliss?“ zamumlal sžíravě Arri.
Při vzpomínce na svištění Solissova biče ve vlhké, zapařené a pachem plísně prosycené umývárně v Trrisielových kasárnách se mu zvedl žaludek. Přinutil se tu hořkost polknout a zahnat vzpomínku pryč. Vyhlídka, že by košili pro Ternoda sebral právě tomu praseti, ho naplňovala škodolibým nadšením. Vyskočil z proutěného křesla. „Kde je ten barák, co v něm Twen úřaduje?“
„Uklidni se, blbečku,“ uchechtl se Rawantes. „Nemůžeš tam vpadnout jenom tak. Soliss ví, jak moc ho nenávidíš. Kdyby tě zmerčil, prásknul by do bot.“
„Hodím na sebe neviditelnou clonu, blbečku,“ ohradil se Arri.
Raw zavrtěl hlavou. „Soliss je levoboček soudního úředníka Gweniela. Nemá tak silnou krev jako Twen, ale jednoduchá kouzla zvládá. Je zapotřebí použít něco jiného.“
„Chtěl bych té svini vyvrhnout střeva,“ zasyčel Arri. „Ale nechci, abys měl potíže.“
Rawantes se jemně usmál. „No právě. Jak tě znám, roztrhal bys ho i s tou košilí, o kterou nám jde. Vrať se na Ok-Sawon k rodině. Prostě to nechej na mně. Dokonce už vím, kdo mi s tím pomůže. A rád.“
***
