Sarvonův odkaz - 20. kapitola: Světlo a otevřený prostor

09.02.2025 18:31

Otta stál před obeliskem na pahorku nad městem. Pomalu a opatrně dýchal mrazivý vzduch s vůní jehličí, aby potlačil rostoucí paniku. Soustředil se na tři úlomky jednoho sloupu, zapřené šikmo jeden o druhý a třetí, umístěné k památce Trojného rozdělení Riiberionu na jeden svět lidí a dvě životní domény nesmrtelných. Měl potřebu vzhlédnout k nebi, ale ze všech sil jí odolával v obavě, že ve chvíli, kdy to udělá, se na něj to otevřené a třeskuté nedohledno zřítí. Deset let ve tmě si vybíralo daň.

Temeno hory s pomníkem Trojného rozdělení Riiberionu bylo vykácené, ale na svazích rostly staré jehličnaté dinasy. V údolí se skvěla metropole podsvětních bohů nazvaná Levandium, což v archaickém přísvětním jazyce znamená Klidná píseň. V samém středu města se blýskaly věže Dražebního paláce, sídla nejvyšší podsvětní bohyně Exis. Toto by měl být jeho domov. V jedné z věží měl tři pohodlné pokoje nacpané vzácným nábytkem, koberci, obrazy a knihami. Aspoň to se nedalo Exis upřít, že mu vyhradila ubytování na podobné úrovni, jako svým dvěma čistokrevným dětem. Jenže Otta se ve městě, v paláci, ani ve své věži doma nikdy necítil. 

Když ho Exis pustila ze sklepa, nejvíce ze všeho toužil vplížit se do svých pokojů a zalézt pod postel. Obávaný starověký dobyvatel, a má hrůzu z otevřeného prostoru.

Přinutil se s tím bojovat. Potácel se ulicemi Levandia, děsil kolemjdoucí, usilovně držel fazónu, aby se mu hladem nepodlomila kolena. Musel dát dravenům víc potravy. Vykličkoval z města a plahočil se po lukách, až vyslídil stádo divokých koz. Draveni ta ubohá zvířata zmasakrovali během chvilky. Pak se, zamazaný od krve, vyškrábal sem, na kopec. Teprve tady mu došlo, že než odešel, zapomněl na sebe natáhnout slupku iluze. Po deseti letech tlení asi nevypadá nejlíp. Proto to pozdvižení v ulicích, přestože obyvatelé Podsvětí jsou zvyklí na ledacos.

Teď už mu zbývalo jen podívat se nahoru. Zpevnil postoj, zaťal pěsti, a udělal to.

Nestalo se vůbec nic. Nebe bylo šedé, objímalo prostor až k horám na horizontu, jiskřilo příslibem zimy. Bylo tu bezvětří a ticho. Otta v duchu poděkoval dravenům za zdrženlivost. Neviděli mu do myšlenek, ale zjevně jim došlo, že potřebuje chvilku čistě pro sebe, a zůstali zticha.  

Nastal čas navrátit se k civilizaci. Švihl zápěstím, tři kroky před ním se ve vzduchu vykrojila zeleně prskající a těkající smyčka portálu, kterým se přenese na terasu matčina paláce.

***

Procházel chodbami, a všichni před ním ustupovali stejně, jako tomu bylo v ulicích města. Dveře do jeho apartmá byly pootevřené, zevnitř se ozývaly hlasy. Nadurděně zasyčel.  

V salonu našel sourozence. Jasen se povaloval na kanapi s knihou, Šerana okouněla kolem vitrín se zbraněmi.

„Co tady chcete?“ zavrčel.

„Máme udělat zázrak,“ oznámila Šerana.

„V tvém případě je to vážně výzva,“ houkl Jasen a otočil list.

Sestra zatleskala, a do pokoje vtrhla smečka démonek v barevných šatech z tenké látky. Přinášely krabice plné lahviček a flakónů, lesklých kovových nástrojů, hromady ručníků a nějakého šatstva.

V té chvíli si Otta všiml, co za knihu si Jasen vybral. Vzácný cestopis z Equízia za Předělem. Dopálilo ho, jak necitlivě s ní ten blbec zachází. Přiskočil, vytrhl mu svazek z ruky a nechal draveny malinko prosáknout skrze rozhraní.

Jasen se jen znechuceně zašklebil. „Zastrč příšery, a padej se umýt!“

Než stačil Otta zareagovat, do salonu vklopýtala dvojice vedralů. Vlekli velký obraz v těžkém a poškozeném zlaceném rámu. Byl na něm namalovaný vojevůdce v brnění. V jedné ruce držel přílbu, druhou spočíval na hrušce meče, zavěšeného u pasu. Muž na obraze měl bledou pleť a krátkou bradku. Jeho popelavě plavé vlasy spletené do copánků byly svázané v týle. Výjev vyvedený v tmavých sytých barvách byl zašlý stářím, ale rysy ve tváři byly stále zřetelné. Jedovatě žluté oči planuly pýchou. Přísně stažená ústa se lomila do trpkého úsměvu. Když si Otta konečně připustil, že se dívá na svůj vlastní portrét, všechno se v něm sevřelo. Podobizna vznikla ještě před anexí Mandefellu a před svatbou s Newinettou. To mu nebylo ještě ani třicet. Netušil, že se obraz dochoval.

„Nejdříve ho svlékněte, a pak ho pořádně vydrbejte,“ nařídila služebným Šerana. Otta na sobě cítil jejich vylekané pohledy. Nemohly vidět draveny, ale cítily přítomnost smrtelného nebezpečí.

Draveni se naježeně vzpínali, protože nebyli zvyklí na tolik pozornosti. Klid, nařídil jim Otta. „Nepotřebuju, aby mi někdo pomáhal,“ zabručel na sestru.

„Neposlouchejte ho!“ křikla na démonky Šerana. „Svlékněte ho, jak jsem nařídila. Potom ty hnusné hadry spalte,“ dodala přehnaně roztomile.

„Stačí je vyprat,“ zahuhlal napůl poražený Otta. Kalhoty z baziliščí kůže mu dělaly dobrou službu několik desetiletí. A kabát z výprodeje bredeonského vojenského skladu měl letannatovou podšívku. Skoro vůbec se netrhal.

Démonky odložily krabice a ručníky a váhavě vykročily.

Maso, zavrněli hladovci. Čerstvé maso a krev se špetkou magie…

Ne, nic takového. Nechejte ty holky na pokoji! krotil je Otta.

Ale hladovci zřejmě vycítili jeho vnitřní nepohodu. Stáhli se jen napůl, a zůstávali ve střehu. A potom došlo k nevyhnutelnému. Jakmile se první služebná nedopatřením otřela o Ottovu kůži, s jekotem odskočila. Jeden z dravenů ji žahl, čímž navnadil zbývající další. V pokoji se rozpoutala mela. Démonky vřískaly, Šerana se chichotala a Jasen hulákal něco v tom smyslu, že tohle se matce líbit nebude.

Nakonec Otta utekl do lázně a zabouchnul za sebou dveře. Svlékl se a umyl. Když byl hotový, zamotal se do županu a smířeně se vrátil do salonu. Dovolil služebným, aby ho ostříhaly a oholily. Potom Šerana hodila na otoman balík fajnového šatstva a Jasen přidal několikery boty.

Otta to na sebe neochotně navlékl, a když se poprvé podíval do zrcadla, zíral na něj dávný orkenský císař v modernějším provedení. Místo komplikované konstrukce copánků měl vlasy svázané do koňského ohonu. Tváře měl hladké a nezvykle nahé.  

***

Trocha zábavy ve Městě bláznů

Psaní v sítích upředených z haluzí…,“ přečetla Viola a zamračila se. Co to sakra je? Jak se dá psát v sítích? Byla to nějaká netrebská libůstka?“

„Není tam psaní, ale spaní,“ řekla Grewina. „Nebuď tak zbrklá. Přehodila sis písmena.“

Otcova matka a sahíjinská bohyně smrti seděla v křesle a štrikovala cosi objemného z chladivé jiskřivě stříbřité příze, kterou si předtím zmaterializovala z nicoty a smotala do klubka. Nacházely se v útulně zařízeném budoáru, se spoustou starého nábytku. Otevřené okno Grewininy vily nabízelo výhled na altán porostlý žlutými popínavými růžemi. Za zahradou se lesklo modré jezero s průzračnou vodou. Daleko za ním, až za pruhem neplodné pustiny, se nacházelo Plamenné moře, do kterého odcházejí duše tenerisských smrtelníků, aby se buď očistily k dalšímu cyklu, nebo navždy shořely. I z té dálky byl ve vzduchu cítit slabý závan kouře, který byl pro Grewinin satelit typický.

„Aha,“ zabručela Viola. Tak znova: „Spaní v sítích upředených z haluzí... To je ještě lepší. Jak se dá příst z haluzí? „Pokud vím, tak haluze se dají splétat. Nemyslí se tím takové to doupě z proutí, co si pletou brůssové, když z rozežranosti přespávají v divoké přírodě?“

Grewina se uchechtla, a odložila pletení na stolek. „Stará netrebština je mrtvý jazyk, Violo. Ale to neznamená, že ji můžeš tak nemravně komolit. Pořádně se na ten text ještě jednou podívej. Vážně je tam napsáno haluzí? Vzpomeň si, co jsme si říkali o značce, která symbolizuje alternativu našeho písmene „i“. Že se ten symbol podobá…“

„Podobá se slabice ha,“ vzpomněla si Viola. „Takže celá věta zní: Spaní v sítích upředených z iluzí končí pádem. No to je mi novina.“ Vážně ji otravovalo, že někdo před eóny cítil potřebu takové moudro, které se rozumí samo sebou, zapsat. A ona, aby to teď luštila. „Tak dál.“ Sklonila se nad knihou a chtěla se pustit do překladu další štěpné věty.

„Počkej,“ zarazila ji babička. „Vysvětli mi, kde se u tebe vzala taková úpornost. Proč se chceš tak rychle naučit netrebsky, když ses v tom doposud plácala jen, aby se neřeklo? Když jsi tu byla s Qadrenem, a on se tě snažil k tomu přitáhnout, vzpomínáš, cos mu odpověděla? Že na to, abys rozluštila štítek u exponátu, tvoje schopnosti stačí. Proč se chceš teď najednou stát expertem na netrebštinu, když na to máš stovky let? Proč se tolik moříš se studiem, když jsi na samotném konci předposledního ročníku? A závěrečnou práci o šperkařské kolekci Havony Erektiadské máš skoro hotovou. Celý poslední ročník ji můžeš dolaďovat. Času je habaděj. Užij si volno, dítě. Jdi se pobavit! Rodiče si o tebe dělají starosti a já jim slíbila, že dohlédnu, abys začala trochu žít. Takže ti oznamuji, že za chvilku přijde Jared z Henrexu a ten jeho kamarád z Brussedey, jakžesetojmenuje…“

„Lar-Dewi,“ napověděla podrážděně Viola.

„Přesně, Lar,“ přikývla Grewina. „Tví kamarádi ze studijní skupiny tě vezmou na schůzku v hotelu Zlatý hřeb. Tam to znám. Je to slušný podnik.“

Viola ten hotel také znala. Nacházel se na bláznivém kosmopolitním světě Bredeonu, v samém středu metropole Tupi-Iranu. Robustuanská královská rodina měla v hotelu trvale pronajaté celé patro. Na Bredeonu vedle sebe žili nesmrtelní a smrtelníci, a věděli o tom. Byl cílem obchodníků všeho druhu. Tamější obchodní domy s módním oblečením s oblibou navštěvovali nesmrtelní ze všech říší Čtyřdohody.

Samozřejmě, že Viola o tom srazu na počest ukončení předposledního ročníku věděla, ale vůbec neměla chuť tam chodit. Štvalo ji, že to babička odkývla za ni. „Nevadí ti, že Jared s Larem jsou největší lumpové skupiny?“ řekla kousavě.

Grewina zachovala kamenný obličej, ale koutky jejích rtů se nepatrně zvedly. „Ale to je moc dobře, zlato. Přesně ti praví, aby na tebe stačili. Nejvyšší čas, aby sis udělala něco s vlasy a vyčarovala si pořádné šaty,“ podotkla.

Viola se podívala na svoje kamaše s vyboulenými koleny a pohodlnou vytahanou tuniku, ve které se válela v knihách. „Já žádné parádění nepotřebuju. Je to obyčejný třídní sraz. Za chvilku budou všichni zpráskaní z vitrexxu s cihusem. Jestli mě tam chtějí mít, půjdu takhle.“

Zubatá Grewina byla úplným opakem Klarisy. Tam, kde Klarisa bývávala temperamentní a společenská, byla Grewina ledově klidná a samotářská. V situacích, kde si Klarisa dělala starosti, co by tomu řekli ostatní, si Grewina dělala věci po svém. Když vyslechla Violin názor na garderobu, jen se ušklíbla: „Vlastně máš pravdu, zlatíčko. Zanedbaný vzhled je letos v módě. Aspoň se nemusím bát, že tě tam odchytí nějaký bredeonský lovec věna.“

***

Jared a Lar si pro Violu skutečně přišli. Složili jí poklonu za vskutku originální společenský oděv a svatosvatě Grewině přislíbili, že ji nazítří v pořádku vrátí. Viola se alespoň přinutila na ně nemračit. Trošku se jí nezdálo, jak se ti dva chovali. Hloupě se usmívali a tajemně mlčeli, jako kdyby měli v rukávu něco epochálního. Lar otevřel portál na Bredeon k hotelu Zlatý hřeb. Budova byla postavená s oceli a skla, a měla tvar stupňovité pyramidy. Podlaží lemovaly venkovní terasy chráněné polopropustným letannatovým polem. Prošli kolem recepce a vyletěli antigravitační zdviží na nejvýše položenou terasu. Bylo to nejvyšší místo budovy, nad ní byla už jen střecha s lesem antén. Stály tam stoly, na kterých nebylo žádné jídlo a židle ještě mokré od deště, na kterých nikdo neseděl. Vypadalo to, že tady se žádná akce nechystá. U zábradlí s výhledem na město netrpělivě podupávali Wanda, Damia, Patrik, a ostatní. Chyběla jenom Tralia z Kavanu, protože tam právě začínal další hudební festival.  

„Je zima a strašně fučí!“ postěžovala si Damia. „Kde je ten útulný salonek, který jsi nám sliboval, Jare? A proč se Patrik tváří jako idiot?“

„Tady žádný salonek objednaný nemáme,“ oznámil tázaný.

Patrik Sana-Ton, který byl mezi nimi jediný bredeonec, a jehož dědečkovi hotel patřil, se rozchechtal.  

„Cože?“ vřískla Damia. Chytila Patrika za ramena a začala s ním třást. „Co je to za podfuk, ty zvíře?“

„To já ne, to vyšší moc, má drahá!“ svíjel se Patrik. „Tuto terasu jsme si domluvili jako alibi. V hotelové knize je zapsáno, že tuto noc trávíme tady, kdyby to někdo kontroloval. Ve skutečnosti máme namířeno do riiberionského Nadsvětí. Naším cílem je Město bláznů, dohomonová herna U Divouse. To je ten bar s kaleidoskopem, kdybyste nevěděli!“

Zpráva vyvolala všeobecné nadšení. Dokonce i Viola byla na tu hernu zvědavá. O kaleidoskopu už něco slyšela. Má to být úplně nová atrakce z produkce Floenových dílen. Div přinášející exotické duchovní prožitky. Zlé jazyky dodávaly, že ono opojení funguje jako návyková droga, a že je to jenom další Floenův výtah na peníze.

***