Sarvonův odkaz - 22. kapitola: Výroční Květinkový ples
Společenskému životu na královském dvoře Robustuy Viola mnoho nedala. Na Výroční Květinkový ples ovšem chodila společně s rodiči a bratry, i když Grenedon už jedenáctým rokem chyběl. Tuto akci pravidelně pořádala Klarisina mladší sestra Jadvina. Prateta byla vyhlášenou šlechtitelkou magických rostlin, čímž naprosto splňovala ideál robustuanské šlechtičny. S oblibou nosila tradiční róby z květů, které se otevíraly a zavíraly podle její nálady, zatímco s úsměvem proplouvala sálem.
Na rozdíl od nebožky Klarisy, která se zajímala hlavně o cizokrajné starožitnosti a pěkné muže, Jadvina žila jen pro Robustuu. Ztělesňovala živoucí symbol robustuanských tradic. Zlé jazyky šeptaly, že by byla mnohem lepší panovnicí než skandály opředená Klarisa. Ty dvě se vášnivě rády hádaly kvůli politice a tradicím. Často se obracely na Eryn, aby je rozsoudila. Matka si to nechtěla rozházet ani s jednou ani s druhou, proto volala na pomoc otce. A Trajanis z toho vždycky udělal řečnické cvičení, při kterém se bavili všichni v doslechu. Viola ty disputace zažívala při snídaních, obědech i večeřích jako malá, a znechuceně se při nich šklebila.
Potom co Klarisa tragicky zemřela, stáhla se Jadvina do svého domu na nábřeží a přestala se rodinného stolování účastnit. Snídaně, obědy a večeře probíhaly v mrtvolném tichu. Viola pochopila, jak moc jí ty disputace chybí. A nebyla sama. Otci se po čase poštěstilo Jadvinu přesvědčit, aby chodila alespoň na večeře. Eryn se výběrem kontroverzních konverzačních témat statečně snažila Klarisu nahradit, ale už to byl jen slabý odvar dávné slávy.
Viola chovala vůči Jadvině sympatie obdobného typu, jako k pratetince Senedě. Obě byly zapálené pro nějaký úkol, a to bylo hodno respektu. I proto se Viola nikdy nevyhýbala Jadvinině plesu.
***
Stála na balkonu a shlížela na tančící páry. Čekala na Anadu, než se převlékne z příliš těsné toalety, ve které zpívala, do šatů určených k tanci. Chystaly se ukořistit láhev vitrexu a nějaké cukroví a zašít se do skladu zahradnického náčiní na nejvzdálenějším konci zahrady. Dlouho se neviděly a potřebovaly toho mnoho probrat.
Kdosi jí zaklepal na rameno. „Violo?“ Stál tam její kamarád z dětských let. Měl na sobě vycházkovou uniformu kapitána robustuanské císařské letky. Slušelo mu to.
Usmála se. „Ewyre. Tvůj otec říkal, že jsi odletěl na Sunnisen, vyzvednout nové lodě.“
„Museli jsme modernizovat maskovací štíty. Smrtelníci zkonstruovali dalekohledy, které prolamují naše magické slupky. Dvakrát dokonce zaznamenali strážné čluny na orbitě.“ Významně zvedl obočí. „Dokážeš si představit ten poprask? Ale už je to vyřešené a ta nová technika ze Sunnisenu na chvilku vydrží.“
„To by bylo fajn,“ prohodila. „Jinak by se nám jejich cestovní kanceláře začaly dobývat na Duanzaná.“
Ewyr si rozpačitě přešlápnul. „Pospíchal jsem ze Sunnisenu kvůli tobě. Věděl jsem, že Květinkový ples nevynecháš. Popravdě se mi hodně uleví, až na studiích skončíš a vrátíš se domů.“ Doširoka roztáhl paže. „To už mi ani nedovolíš, abych tě objal?“
Zakoulela očima a skočila mu kolem krku, jeho ruce se pevně utáhly kolem jejího pasu. Spokojeně vydechla, protože s Ewyrem se odjakživa cítila bezpečně. Vyrůstali spolu. Nejdřív si hráli, potom se škádlili, a nakonec provokovali vzájemnou představivost. Něco mezi nimi bylo, ale vydalo to jenom na pár nemotorných polibků. Zárodek vztahu, který nenechali rozvinout. Oba věděli, že by jejich rodiče byli maximálně spokojení, kdyby se dali dohromady. Ale pak Viola potkala a ztratila Qadrena. Od té doby se Ewyrovi vyhýbala. Jestli si on myslí, že můžou navázat tam, kde přestali, ona mu musí říct, že to už nejde. Raději dřív, než to bude bolet.
Pomalu se o něj odtáhla a píchla ho prstem do hrudníku, kde měl připnutý zlatý vojenský odznak. „Jak jde služba u stíhačů? Pořád kapitán? Kdy už z tebe tvůj tatík udělá majora?“
Křečovitě se usmál. „Jeden způsob, jak to urychlit, by tu byl. Kdybych se oženil s korunní princeznou. Ale ty mě už nechceš, co?“
Kousla se do rtu, až to zabolelo. „Ewy, mám tě ráda, to přece víš.“
„Ale ne dost na to, aby sis mě chtěla vzít,“ dopověděl a jeho hlas dostal ostrý podtón.
„Ale no tak,“ zabručela. „Vždyť ty mě taky tak úplně nemiluješ. Kdybys mě miloval, muselo by ti rvát žíly, že chodím s Qadrenem. Nenechal bys to jen tak. Bojoval bys o mě.“
Natáhl se k ní a zachytil mezi prsty zvlněný pramen vlasů, vinoucí se kolem ramene. „Co ty víš, jak jsem se cítil?“ zasyčel. „Když jsem se o tom doslechl, udělal jsem si výlet na Senedon. Pozoroval jsem vás ve školní chodbě. Plížil jsem se mezi sloupy, stopoval jsem vás do parku. Měla jsi oči jenom pro něj. Nevšimla by sis, kdyby na Senedon zaútočilo sůsí komando.“ Rozhořčeně rozhodil rukama. „Tehdy jsem pochopil, že ve srovnání s ním nemám šanci. Na mě ses tak nikdy nedívala.“
„Nevěděla jsem, žes tam byl,“ hlesla.
„Ale teď jsi zase volná,“ pokračoval. „Bez ohledu na benefity, které by mi sňatek přinesl, si myslím, že bychom to mohli zkusit. Hodíme se k sobě. Máme se rádi. Známe se. Já bych tě nikdy neopustil.“
„Ewyre…“
„Nechej mě domluvit,“ přerušil ji. Stál v pozoru a zněl tak naléhavě. „Nezahazuj šanci dřív, než o ní popřemýšlíš. Nechal jsem tě na pokoji poté, co tě kameňák opustil. Dal jsem ti čas, aby ses s tím vyrovnala. Teď jsi volná, tak mi dej příležitost. Alespoň to mi dlužíš.“
Viola si nemyslela, že mu něco dluží. Ale nedokázala ho poslat do háje, když viděla ten zoufalý výraz v jeho tváři. Nedal jí šanci na odpověď a chvatně odešel.
***
Sotva se stačila vzpamatovat, čelila trojici svých bratrů. V čele kráčel ten nejstarší, Hachen, absolvent oboru Mezinárodního práva a diplomacie Korporátní univerzity na Sunnisenu, toho času velvyslanec robustuanské koruny na erektiadském dračím dvoře.
„Vidíte? Říkal jsem, že bude tady!“
Hachen měl na sobě sako se stylizovanými dračími šupinami, které víc, než cokoliv jiného připomínalo lehké bojové brnění. Když ho v té parádě uviděla matka, poznamenala, že to s tou prezentací erektiadské kultury nemusí tolik přehánět. Hachen na to odpověděl, že už brzy jim přiveze ukázat svou snoubenku, neteř dračího krále, Liorettu. A bude tedy jen dobře, když si na tu skutečnost zvyknou. Mimo jiné tím naznačil, že se hodlá na Erektiadu usadit natrvalo. Matka nebyla nadšená, že její prvorozený vidí budoucnost v cizině. Vadilo jí, že Erektiad pořád ještě válčí s Mizeonem, protože to neslo rizika pro budoucí vnoučata. Doutnající hádku uklidnil otec prohlášením, že ta válka už brzy skončí.
„Schováváš se tu, abys nemusela tančit se všemi těmi hodnými chlapci, které na tebe poštvává teta Jadvina,“ dobíral si ji Grewin. „Viděli jsme odtud odcházet Ewyra Wonodena. Vypadal nasraně. Cos mu provedla?“
„Do toho ti nic není, prudce elegantní krasavče,“ odsekla.
Grewin si smetl neexistující smítko z manžety a teatrálně si povzdechl. „Nemůžu za to, že jsem ze všech nejkrásnější. Nemusíš mi to pořád předhazovat.“ Maminčin mazánek se dnes vyznamenal. Oblékl si elegantní tradiční kabátec robustuanské aristokracie z lesklého mechově zeleného sukna, utkaného z krofiniových vláken. Nedalo se říct, že byl z bratrů ten nejkrásnější, ale rozhodně budil ten dojem. Disponoval neobyčejně přitažlivým hlasem a dokázal přesvědčit kohokoliv téměř o čemkoliv. Pokud někdo zdědil otcův talent manipulovat davy, byl to právě on. Rád se stylizoval do role lehkomyslného floutka, ale ve skutečnosti byl všímavý, laskavý a vtipný. Ze všech bratrů si Viola nejvíce rozuměla právě s ním.
„A já nemůžu za to, že za mnou Jadvina posílá jenom pitomce,“ postěžovala si v návalu náhlé sdílnosti. „Vážně nevím, podle jakého klíče je vybírá.“
Hachen pokrčil rameny. „Všechno to jsou hoši z dobrých robustuanských rodin. Teta zkrátka chce, aby ses usadila doma.“
„Protože vy se tu ani neohřejete, musím to odnášet já,“ zabručela.
„Můžu ti slíbit,“ ozval se smířlivě Eudor, „že já se sem vrátím, až dokončím výzkum.“ Namluvil toho mnohem méně než jeho starší dvojče. Kdyby si oholil bradku, vypadal by úplně stejně jako Grewin, ale stačilo prohodit pár slov, a nikdo si je nespletl. Na ples si oblékl slavnostní šedočernou uniformu kapitána císařské gardy, vylepšenou temně zelenou šerpou a stříbrnými řetězy. Eudy byl odjakživa robustuanský patriot, přesto pracoval až v sunnisenských laboratořích. Zabýval se alternativními zdroji energie pro kosmická plavidla. Tvrdil, že pohon prostřednictvím magie je sice fajn, ale že neuškodí mít náhradní řešení, kdyby magie někdy selhala. Viole připadalo zvláštní, že pokaždé, když se o tom Eudy bavil s otcem, Trajanis zachmuřeně přikyvoval.
„Tvoje bádání trvá celé věky, Eudy,“ pronesla ponuře. „Dávám tomu sto, dvě stě let.“
„Mám pro tebe řešení, Vi,“ ušklíbnul se na ni Grewin. „Vyměň ty hodné chlapce za mé kolegy z Nadace. Pozval jsem tři, ale dostavilo se jich rovnou pět. Teta je z nich u vytržení, protože znají slova, která ještě neslyšela.“
„Páni encyklopedisté se ti budou líbit,“ zabručel poťouchle Hachen. „Jsou řádně praštění. Jeden inventarizuje chovy domácího zvířectva na světech ovládaných smrtelníky. A další, ten s tím drnem na hlavě, je archeolog. V současnosti se hrabe ve zkamenělých exkrementech primitivních ohnivých běsů. Ten nosatý kavanec se specializuje na moderní hudební nástroje, takže když mu ukážeš dvě poklice z kuchyně, napíše o nich seminární práci.“
„Jenom ho nenechej těmi poklicemi třískat,“ vložil se do toho pragmatickým tónem Eudor. „Jinak si ten úctyhodný kavanský frňák přiskřípne.“
Grewin se na své dvojče zamračil, ale bylo znát, že mu cukají koutky: „Není pěkné, dělat si srandu z tělesných odlišností, přestože nám připadají poněkud… hrozné.“
„Jestli tu vyhlížíš malou Anadu,“ dodal nevinným tónem Hachen, „tak nejspíš nepřijde. Zapomněla se v hudebním salonku s Ladanem. To je ten milovník kuchyňských poklic. To víš, hudba je jim vším.“ Podebral Violu pod paží a táhl ji směrem ke schodišti.
***
Violu popuzovalo, jak se ti tři pobaveně šklebí, ale neměla vůli se bránit. Nejspíš je poslala matka, protože si o ni dělala starosti. Věděla, že ji Qadrenův odchod zdrtil a poslední dobou se mnohem více zajímala o to, jak tráví volný čas. Nebudu ti říkat, že jsem ti to říkala, neodpustila si poznamenat. Je nejvyšší čas, aby ses přestala plácat v minulosti. Každé zlomené srdce jednou přebolí. Rozhlížej se kolem sebe, raduj se, užívej si mládí, drahoušku.
Vlastně měla pravdu. Drsný zážitek v kaleidoskopu natolik zpřeházel Violiny priority, že vzpomínka na Qadrena přestávala bolet. Konečně měla vysvětlení pro všechny ty záchvaty paniky, na ten nevysvětlitelný strach s různých zvuků a barev. Bylo těžké se soustředit na současné dění, když Violina hlava praskala dalšími otázkami. Zatím se neodhodlala to někomu říct. Až to udělá, máti spustí obrovský poprask. Půjde po Exis, bude chtít krev. Jenomže Klarise tím život nevrátí. A podle toho, co si Viola pamatovala, ani samotná Exis místo Grenedonova pobytu nezná. Bez dalších informací by Viola tím oznámením nadělala více škody než užitku. Proto se rozhodla naučit starou netrebštinu, aby mohla rozluštit ty deníky. Teprve až bude mít jistotu, že skutečně obsahují nějakou nápovědu, půjde s tím ven.
Ale nebylo to tak snadné, jak si plánovala. Vyšlo najevo, že Zubatá Grewina kromě mluveného jazyka ovládá jen ten nejobyčejnější typ staronetrebského písma. Ovšem staří netrebové pro své zápisy používali hned tři formace odlišných znaků. A právě ty znaky, které používal Sarvon, Grewina dobře neznala. Viola nemohla deníky prostě sbalit a odcestovat s nimi mimo Robustuu, aby je ukázala nějakému vousatému akademikovi. Na to byly příliš cenné a příliš nebezpečné. Napadlo ji, že by je mohla ukazovat po částech, ale to by trvalo věky. Taky ji rozčilovalo, že nemůže originální zápis prohnat mechanickým kopírovacím strojem, a že ho nemůže ofotit, ani duplikovat magickým odrazem. Tajnůstkář Sarvon písemnosti ošetřil matoucí kletbou, která i po staletích spolehlivě rušila všechny pokusy o kopírování. Nedaly se kopírovat, bylo možné je pouze ručně opsat.
Viola ustrnula ve slepé uličce a jak čas šel, byla stále více nakloněná se o tajemství podělit s rodinou. Váhala jenom ze strachu, co by to s nimi udělalo, kdyby se nakonec ukázalo, že její teorie byla mylná.
Sladké tóny houslí a Grewinovo hašteření s Eudorem ji vrátily do reality.
Sourozenci ji kupodivu nevedli do tanečního sálu, ale zamířili ven z budovy, na decentně osvětlené nádvoří, kde pod květinovým baldachýnem tiše vyhrávalo skřetí smyčcové kvarteto. Bylo tam mnohem příjemněji než uvnitř paláce. Hosté korzovali mezi stolečky s jednohubkami a kronýšovými koláčky. Všudypřítomní a dobře vycvičení číšníci průběžně dolévali sklenice.
„Neříkal jsi, že zůstala v salonku?“ Eudor strčil do Grewina a ukázal k proutěné lavičce u sochy Kahalei, na které seděla Anada se solidně vyhlížejícím mladíkem, jehož jedinou vadou na kráse byl trochu delší nos, který byl typickým znakem kavanských arcidémonů.
Viola vykulila oči, když viděla, jak se její přítelkyně k tomu kavanci má. Anada byla tak zaujatá, že ani nezaznamenala jejich příchod. A to se ještě včera dušovala, že si nehodlá komplikovat pěveckou kariéru vztahy. Viola zaťala zuby. Ne že by Anadě toho nosatého muzikologa nepřála. Ale když ji viděla tak šťastnou, o to více jí chybělo porozumění, které zažívala s Qadrenem. To chvějivé těšení na úplně normální situace, které se stávaly výjimečnými díky společně sdílenému prožitku.
„Subreta vylákala Ladena na vzduch,“ zakřenil se Hachen. „Svůj k svému.“
„Asi jim bylo dusno,“ prohodil důstojně Grewin. Vykročil směrem k párečku. „Představím vás.“
„Nebudeme je rušit,“ zasyčela Viola a chytila Grewina za rukáv, aby mu zabránila Anadu otravovat. „Co ti další encyklopedisté? Neříkal jsi, že se jich dostavilo pět? Kde jsou ti ostatní úžasně chytří mužové knihy?“
Zahlédli je na paloučku u fontány. Našli je v obležení matčiných dvorních dam, jimž dominovala madam Pomeranda, prostořeká osůbka, navlečená do metrů nabírané průsvitné sytě oranžové látky dovezené z ok-savonských přádelen. Ona a čtyři další dámy byly usazené na schůdcích kolem nádrže, zatímco tři zjevně rozpačití pánové, semknutí v těsném hloučku, střídavě odpovídali na rozverné dotazy ohledně doplňování údajů do knihy knih.
Viola si je z bezpečné vzdálenosti prohlížela. Okamžitě poznala toho, který se zabývá stavbami ohnivých běsů. Hachen jeho účes definoval přesně. Opravdu připomínal travnatý drn.
Když ti tři uviděli Grewina a jeho doprovod, zřetelně se jim ulevilo. Chvatně se dámám omluvili, a vyrazili Grewinovi v ústrety.
„Drahá sestro,“ obrátil se na Violu Grewin, „dovol, abych ti představil tyto pány, kteří se mnou sdílejí stejnou vášeň.“
„Spíš úchylku,“ zamumlal kousavě Eudor.
„Neposlouchejte ho,“ povzdechl si teatrálně Grewin. „Od útlého věku se vyrovnává s poškozením mozku. Jak už to u dvojčat bývá, jedno je téměř dokonalé, zatímco to druhé, hanba mluvit…“ Ukázal na toho s drnem na hlavě a řekl: „To je Klaran Restach z Javirionu. Hlavní profesí je architekt ve službách javirionské císařovny. O jeho mezikontinentálních akvaduktech jsi určitě něco slyšela. Pro nadaci pracuje externě, ale zato je jedním z nejdéle sloužících encyklopedistů. Bez jeho dobrých rad bych se zpočátku neobešel.“
Klaran se spořádaně uklonil a pak na Violu rošťácky mrknul. Nebýt té hrůzy na jeho hlavě, byl by fešák. Viola mu nabídla ruku k políbení, a řekla přesně to, co by měla mladá princezna říkat v takové situaci. Jak je ráda, že v něm bratr našel takovou oporu, a bla, bla, bla.
Stejným způsobem Grewin představil i další dva. Fidius byl ten, co se zajímal o domácí zvířectvo nesmrtelných, a Udiven sbíral, popisoval a třídil semena rostlin, které zatím v Sarvonově encyklopedii chyběly. Když bylo formalitám učiněno zadost, přišel Hachen s návrhem to setkání pořádně zapít, což všichni uvítali. Vydali se nazpátky na nádvoří. Fidius se zabral do debaty s Hachenem ohledně chovu ovcí na Erektiadu. Udiven se vrhl na Eudora a vyptával se na zbytky flóry na světech Sunnisenské federace.
Viole byli encyklopedisté vždycky sympatičtí, ale kromě Grewina žádného blíž nepoznala. Eudor se jim odjakživa poškleboval. Tvrdil o nich, že jsou to do jednoho divní pavouci, odtržení od normálního života, ale říkal to jenom proto, že on sám se svým zanícením pro motory nebyl o nic lepší. Cestou za občerstvením nabídl Klaran Viole rámě. Nejdřív se zajímal o její studium a pak se zmínil o vykopávkách raných staveb ohnivců na Ypsiu pět. Viola snaživě konverzovala, ale její myšlenky utíkaly jinam. Jestliže ten čtvrtý encyklopedista, muzikolog, se právě teď věnuje Anadě, kam se poděl ten pátý?
***
Noc mezitím pokročila. Skřetí muzikanti z besídky sbalili fidlátka a ládovali se kronýšovými koláčky. Okna z plesového sálu byla otevřená dokořán. Hudebníci Velkého orchestru přestali vyhrávat k tanci, a zařadili klidné zasněné skladby, u kterých se dalo v poklidu diskutovat až do rána. Nádvoří se zaplnilo hosty, kteří si chtěli užít chladného vánku a vůně krofínií.
Viola poslouchala Klaranovo líčení pokladů z Ypsia, ale její oči zvědavě rejdily po okolí.
Anada a muzikolog někam zmizeli, ale jejich lavička byla obsazená. Seděl tam princ Trajanis, navlečený ve slavnostní uniformě generála císařovniny gardy. Byla to jeho ryze protokolární role. Jako manžel královny prostě musel mít nějakou vojenskou hodnost, ačkoliv v reálném provozu gardě velel Wonoden senior.
Otec vypadal uvolněně. Dlouhé nohy v nablýskaných holínkách měl natažené a překřížené v kotnících, paže měl položené na hraně opěradla, až zabíral téměř celou plochu lavičky, jako kdyby tím deklaroval, že vedle sebe už nikoho dalšího nesnese. Čelem k otci a zády k Violině společnosti stál nějaký muž, oblečený jako bohatý Bredeonec, v uhlově černém kabátě s šosy, šedivých proužkovaných kalhotách, obutý v lakovaných polobotkách. O něčem mluvil, zatímco Trajanis poslouchal. Navzdory tomu, jak blazeovaně se otec tvářil, Viola usoudila, že ho téma hovoru eminentně zajímá. A bratři si toho všimli pochopitelně taky, protože otcovy diplomatické manýry důvěrně znali.
„Kohopak to tam tatík opéká?“ ozval se Eudor.
„Není to tvůj poslední kolega, Grewe?“ uchechtl se Hachen. „Neměl bys ho radši zachránit?“
To už si jich Trajanis všiml, zamával na ně a křikl: „Pánové, kde je vás víc? Potřebujeme rozsoudit. Probíráme techniku souboje podle Kelejenova úzu. Já tvrdím to, co odjakživa. A sice, že ty postupy jsou dávno překonané. Váš kolega se mě snaží přesvědčit, abych dal starému Kelejenovi šanci.“
Viola otráveně zasyčela, bratři si pobaveně odfrkli. Lichové a stromisté na Robustue byli zdatní šermíři, ale učili se od tenerisských krenevů. A Trajanis měl nejen krenevské předky, ale ještě se v šermířských školách vyznal. Dalo by se čekat, že bude hájit konzervativní metody víc než kdokoliv jiný. Ale on ne. Jedinými zbraněmi, které Kelejenův úzus dovoloval, byly dlouhé meče z klasické krihonitové oceli. Trajanis zastával názor, že takové meče se do dnešní doby moderních leptodýk a leptorapírů už nehodí.
„Připouštím,“ zabručel právě Trajanis, „že přesně definované figury Kelejenovy školy zůstávají měřítkem pohybové vyspělosti a důkazem respektu k tradici. Ale v současné praxi jsou k ničemu.“
„Stejně jako všechny ostatní dlouhé chladné zbraně, Vaše Výsosti,“ řekl cizinec.
Viole přejel po zádech mráz. Jeho hlas zněl zastřeně a hluboce. Mluvil pomalu, jeho projev působil zdánlivě ledabyle, jak protahoval některé slabiky, znělo to téměř archaicky, s onou vštípenou nonšalancí příslušníků vyšších vrstev. Co je ten chlap zač?
„Nemůžu si pomoct,“ dodal, „ale mě ta absence pravidel mrzí. Ty staré dobré časy, kdy se dal soupeř zabít podle solidních zásad, měly něco do sebe.“
Pak se otočil a Viola otevřela pusu údivem. Zírala do žlutozelených očí téhož chlapa, který ji vyvlekl z Kaleidoskopu. Zaznamenala široký hrudník, pevná ramena a napnuté šlachy na silném krku. Nastala taková ta chvíle, která se zdá být nekonečnou, zatímco ve skutečnosti trvá krátce. Viola si nemohla pomoct, a musela se dívat, přestože si uvědomovala, že působí nevychovaně.
Celou tu dobu se úporně snažila na trapas U Divouse zapomenout, a pevně doufala, že toho samozvaného zachránce už nikdy v životě neuvidí. Jeho přítomnost ji zneklidnila a vyděsila, navzdory tomu že jenom klidně stál a mlčel.
Nic netušící Grewin ji vzal za ruku a vedl ji do popředí. „Violo, toto je můj kolega z Nadace, doktor Ttumor Seviniel z Ferbua. Sbírá informace o chladných zbraních napříč historií. Orientuje se ve vahanských, netrebských a staromizeonských análech.“
Zatímco na ni cizinec bezvýrazně civěl, ona tam stála jak rýč, vyděšená z možnosti, že jí ten zatrolený chlap začne před otcem a bratry připomínat, že už se přece viděli. No paráda! Seznámili jsme se poté, co jste zkolabovala v tanečním tubusu ve Městě bláznu, vzpomínáte, princezno? Byla tak vyvedená z míry, že se nezmohla ani na slovo, a už vůbec mu nedokázala podat ruku k políbení.
Cizinec se s tím naštěstí vyrovnal docela šikovně. Ani ho nenapadlo se po její ruce natáhnout, ačkoliv přesně to by se dalo čekat od burana z Ferbua. Prostě se jen mírně uklonil a řekl: „Těší mě, že vás poznávám, Výsosti.“
Trapné ticho rozředil Trajanis, který vstal z lavičky a obrátil se na ostatní encyklopedisty: „Doufám, že se o vás synové postarali. Když jsem viděl, jak vás kohorta madam Pomerandy žene k fontáně, vážně jsem uvažoval, zda bych neměl mobilizovat gardu.“
Klaran, Udiven a Fidius se zatvářili vyděšeně. Nejspíš měli problém pochopit Trajanisův smysl pro humor.
„Nebylo by to od věci, otče,“ prohodil pochmurně Grewin. „Ty ženské se kolem nich rojily jak vosy kolem vanilkového dortu.“
Načež ten vtípek došel i encyklopedistům a všichni se uvolněně rozchechtali. Ovšem jejich čtvrtého kolegy se všeobecné veselí netýkalo. Poklidně a trochu zádumčivě zíral někam na opačnou stranu nádvoří, jako kdyby čekal, až se děti vyblbnou, a začnou se bavit dospělí.
Trajanis k němu přistoupil a bodře ho plácl do zad. „Vlastně jsem doktora požádal, aby mi pomohl s několika kusy z rodinné zbrojnice, které se mi nedaří časově zařadit. Za všechna ta staletí tam předkové mé manželky odkládali veškeré harampádí, co se jim podařilo ukořistit. Omluvíte nás?“
***
