Sarvonův odkaz - 23. kapitola: Těžké časy špionovy
Když ti dva odešli, bratři se na sebe významně podívali. „Co si dojít pro pití?“ navrhl encyklopedistům Grewin. Ukázal k nejvzdálenějšímu stolku. „Myslím, že jsem tam viděl láhev vitrrexu. Pravý vahanský. Přece si ho nenecháte ujít.“
„A když zbude, přineste krapet i pro nás,“ řekl Eudor.
Grewinovi kolegové pochopili, že sourozenci potřebují chvilku pro sebe, a spořádaně vyrazili za vitrrexem. Jakmile byli z doslechu, Hachen se na Grewina obořil: „Co je ten chlap zač? Už dlouho jsem otce neviděl, že by byl někým tak zaujatý.“
„Taky si myslím,“ podotkla Viola. „A jsem si jistá, že k určení zbraní postačí ten katalog, co vypracovala Klarisa. Sama jsem jí s tím pomáhala, sotva jsem se naučila číst.“
„Přesně tak,“ přisvědčil Eudor. „Spíš to vypadá, jako kdyby otec toho chlapa testoval.“
„Ttumor je u Nadace necelý rok,“ přiznal Grewin. „Ale má výsledky, na jaké jiní makají věky. Všechny jeho návrhy k doplnění postoupily do užšího výběru. Jestli tak bude pokračovat, začne se o něj zajímat Aliance. To není z mé hlavy. To jsem slyšel. Možná proto je na něj otec tolik zvědavý.“ Potom se Grewin podíval na Violu a zavrtěl hlavou. „Můžeš mi vysvětlit, cos to vyváděla? Hleděla jsi na něho jak na psí hovínko. Ani ruku jsi mu nepodala. Ten chudák si musí myslet, že jsi potrefená.“
Viola se zaškaredila a pokrčila rameny. „Prostě mě vyvedl z míry. V první chvíli jsem si myslela, že ho odněkud znám.“
„Odkud?“ vybafli všichni bratři současně.
„Vím já? Spletla jsem se.“
„Ttumor,“ vyprskl Hachen. „Co je to za jméno?“
Eudor se zamračil. „Zní divně. Mám takový dojem, že na jednom smrtelném světě, tuším na Zemi, to slovo znamená otok, vřed nebo dokonce nádor. Chudák chlap. Rodiče se na něm pěkně vyřádili.“
„To máš stejný,“ zapředl kousavě Grewin, „jako kdybych ti teď řekl, že jméno Eudor v jazyce strupatých skřetů z Kedvinu znamená průjem. Ostatně Ttumor je ewoui, a se smrtelníky nemá nic společného. Jeho rodiče pocházeli z Bredeonu, ale on prý vyrůstal na Ferbuu.“
„Jo, Ferbuo znám,“ řekl Eudor. „Je to satelit na periferii Sunnisenské soustavy. Věky byl neobydlený. Ale poslední dobou se tam stěhují bredeonští ewoui, kteří se nechtějí zahazovat se smrtelníky. Chtějí obnovit staré bredeonské tradice.“
„No ovšem. Ferbuané jsou tradicionalisté,“ uvažoval nahlas Grewin. „Vlastně ses s ním mohla potkat na nějaké dražbě. Profesně máte dost společného. Co třeba u Exis?“
„Tam určitě ne,“ oponovala Viola.
„Grew zapomněl,“ zakřenil se Hachen, „že v Dražebním paláci jsi pobývala výhradně s doprovodem toho dokonalého a nezodpovědného…“
„Nemluv tak o něm!“ vyprskla. Podívala se ke stolku, u kterého se mužové knihy nalévali vitrrexem s dalšími hosty, kteří je přišli pozdravit. „Víte co?“ zasyčela na bratry. „Mám plné zuby toho, jak se všichni okázale bavíte, zatímco Grenedon je kdo ví kde s kdoví kým. Už se nemůžu dívat na to, jak se všichni předháníte v pitomých hláškách, jak si hloupě utahujete z Qadrena, který se ani nemůže bránit, zatímco Grenedona jste hodili přes palubu! Běžte dál chlastat! Na dnešek mám pánské společnosti plné zuby. Encyklopedistům vyřiďte, že mě moc těšilo, ale že jdu spát.“
Otočila se na podpatku a zamířila do parku. Ještě zaslechla, jak se Grewin na Hachena obořil s výčitkou, že to přehnal, a jak se bratři začali hádat.
***
Ani náhodou nemířila do postele. Na to byla příliš navztekaná. Rázovala si to pískem vysypanou cestičkou lemovanou webanskými ploty na opačný konec parku. Hlavu měla plnou zmatených myšlenek. Zastavila se až u kůlny na nářadí, kde se původně měly s Anadou sejít. Jenomže ta zrádkyně toká s nosatým muzikologem. Hlavně, aby ji ten muzikolog nenechal se zlomeným srdcem.
Poraženě se posadila na obrubu studny a vzpomínala na Qadrena. Už od začátku věděla, že s ním nezestárne, ale nebyla připravená, že to bude tak těžké. Zavřela oči ve snaze připomenout si jeho tvář. Vyděsilo ji, když to nedokázala. Místo Qadrenových pevně tesaných a tolik milovaných rysů, se jí nabízela tvář cizince s očima barvy rašícího plevele. Bylo k uzoufání, že jeho si dokázala vybavit úplně přesně. Zaznamenala, že od posledního setkání změnil účes. Vlasy měl teď ostříhané nakrátko a na bradě mu rašilo tmavší strniště. Jeho obočí bylo elegantně klenuté, ale už viděla, jak dokonale se dokáže naježit. Jeho nos byl rovný a ústa byla pěkně tvarovaná. Jeho rty byly sevřené tak pevně, jako kdyby nebyl zvyklý se smát. Ramena měl široká, a Viola si byla jistá, že to není díky vycpávkám v dobře ušitém večerním obleku.
Když se při těch myšlenkách přistihla, rozbrečela se. Proč myslí na chlapa, který ji má za blázna? Který se na ni podíval jen jednou, a pak dělal všechno možné, aby znovu nemusel?
Seděla na hrazení stařičké zahradní kamenné studny a nechávala slzy volně téct. V té chvíli pochopila, že je připravená nechat Qadrena za sebou. Poslouchala šumění listí a cvrlikání hmyzu, a užívala si chvíle, kdy si nemusela dávat pozor, zda se tváří patřičně důstojně a vlídně.
Mrzelo ji, že byla na sourozence zlá. Vylila si na nich vlastní nespokojenost, i když věděla, že Grenedonovo zmizení je bolestné pro všechny. To, že po tolika letech nenašli jedinou stopu, brali bratři jako prohru. Viola si uvědomila, jaké měla štěstí, když se jí v kaleidoskopu vrátila paměť.
A co je nejdůležitější: pořád má důvod se domnívat, že cesta ke Grenedonovi vede přes Sarvonovy diáře, které leží ve třetí polici v sále s rukopisy Klarisina podzemního archívu.
Babička tam Violu vodila hlavní branou dřív, než ji naučila číst. Po babiččině smrti musela Viola otci slíbit, že do archívu bez matčina souhlasu nevstoupí. Bránu do sklepení jsem dal trvale střežit, řekl otec. Ale vím, že to pro tebe není žádnou překážkou. Přesto bych byl rád, kdybys tam nechodila, dokud se nenaučíš, jak s těmi věcmi zacházet. Takových sto, dvě stě let…
Až do toho trapného rozhovoru s Van-Disem otcovo přání respektovala, pak už ne. Do archívu totiž vedly i další cesty. Viola věděla o pěti. A i kdyby žádné náhradní neexistovaly, pořád by to nevadilo, protože ona dokázala do archívu prorůst. Stačilo se postavit na palácové nádvoří a zakořenit.
Přidržela se obruby a přehodila nohy v tanečních střevících do studnové šachty. Podívala se dovnitř v naději, že zahlédne hvězdy odrážející se na hladině. Ale nebe bylo zatažené. Díky magickému rozhraní viděla v šedé barevné škále a rozeznávala tak všechny detaily. Věděla, kolik je ve studni vody, i jak je studená. Poznala, kolik je na dně štěrku a kolik bahna. Odrazila se a skočila dolů.
***
Těžké časy špionovy
Manžel robustuanské královny Ottu zavedl do zbrojnice v suterénu. Provedl ho několika propojenými sály a zastavil se až v tom posledním. Ukázal na kolekci starobylých kousků a chtěl, aby je Otta klasifikoval.
Otta spolehlivě rozpoznal dva dlouhé meče ze starého Vahanu, popsal jejich zpracování, poukázal na signaturu zbrojíře, odhadl stáří. Určit dva těžké ok-sawonské palcáty z feustonské éry bylo snadné, protože v dobách, kdy vládl Orkenu, měl podobné. Pak přišla na řadu dvoubřitá sekera. Podobala se sekyrám staromizeonské epochy, ale stejně tak připomínala staré netrebské kusy. Gravírovaný ornament kombinace plamene a šípu Ottu zmátl. Takovou značku ještě neviděl. Když si všiml, že Trajanisovi cukají koutky úst, znovu se na zbraň podíval a všiml si, že rukojeť je podezřele hladká a naleštěná. Byla to kopie! Velmi zdařilá kopie staronetrebské válečné sekyry, prohlásil. Trajanis přikývnul a dodal: Je to dárek. Ukoval ji můj krenevský prastrýc Kresen na počest narození našeho prvního syna. Ta značka není podpisem zbrojíře, ale symbolizuje mou rodinu. Plamen je znakem mé matky, sahíjinské bohyně smrti, šíp je znakem mého napůl krenevského otce, grenedonského krále.
Další exponáty šly jak na běžícím pásu. Zvláštní pozornost Trajanis věnoval starému jeden a půl ručnímu meči, který byl uložený v boxu z křišťálového skla. Původ tady toho meče znám. Ale zajímá mě, co mi o něm řeknete.
Otta ani nepotřeboval vytahovat meč z vitríny. To je dílo smrtelníka, řekl. Nemá v sobě magii, ale cítím z něj auru tvarového zářiče. Vyrobený na Tenerisu asi před dvěma sty lety.
Královnin manžel se potěšeně usmál. Teneris, dvě stě pět let starý. Je to první meč, který jsem si nechal vykovat na zakázku. Dal jsem za něj roční plat. Byl jsem hodně mladý, pracoval jsem jako Vykladač pro nemesijského hraběte Erijena. Načež začal Trajanis Ottovi vyprávět, jak prvních třicet let života prožil na Tenerisu jako smrtelník. Jak se vyučil Vykladačem triftových karet v akademii na Trnitém ostrově. Jak se tam díky knize nalezené pod skříní naučil vyvolávat démony, a jak se seznámil s Trsuahem, Weynou a Neceomem, kteří původně sloužili starorodým bohům krenevům, ale po jejich porážce zběhli k mladorodým sahíjinům. Jak se oněch prvních třicet let svého života snažil zavděčit mocným a bohatým smrtelníkům, skoro stejně jako se ti démonští renegáti snažili zavděčit sahíjinům. Jak stoupal po lidském společenském žebříčku v domnění, že tak konečně najde, co hledá, ačkoliv netušil, co to vlastně je. Byl jsem tak naivní. Byl bych se pro svého posledního zaměstnavatele, akezonského krále Gwena, rozkrájel. To já mu pomohl na trůn. Žil jsem v dojmu, že jsme přátelé. Taky mě o tom neustále ujišťoval. Ale jakmile se dozvěděl, o mém skutečném původu, a zjistil, že na tom formálním společenském žebříčku stojím vysoko nad ním, byla po přátelství veta.
Otta poslouchal, ani nedutal. O Trajanisově rozhodujícím podílu na krenevském osvobození mnohé slyšel. Manžel robustuanské královny a on měli hodně společného. Oba byli míšenci, oba vyrůstali mezi smrtelníky. Kdyby Otta nebyl pod stálým dozorem dravenů, byl by přiznal Trajanisovi pravdu. Byl by mu řekl o Grenedonovi a o elixíru, i o tom, že Sarvonovy diáře musejí být zničeny, protože pokud je Exis nedonese on, pošle někoho dalšího.
Ale takový luxus si Otta nemohl dovolit.
Draveni by mu to překazili, jako to udělali mnohokrát předtím. Jakmile by rozpoznali zradu, smýkli by s Ottou do Podsvětí, předhodili by ho Exis dřív, než by stačil dokončit první větu. A dokonce i kdyby Otta stačil to varování vyslovit, neměl by jistotu, že by Trajanis ty diáře skutečně zničil. V každém případě by si to Otta u Exis slíznul způsobem, který si netroufal představovat. Ne, takový mučedník zase není. Jeho život za mnoho nestojí, ale dobrovolně na jatka nepůjde.
Když se úzkými okny do suterénu začalo linout ranní světlo, začal Trajanis okázale zívat. A jéje! povzdechl si. Ani jsem si nevšiml, že je tak pozdě. Musíte se přece trochu prospat!
Doprovodil Ottu ke dveřím, vystrčil ho na chodbu pod nosy klimbajících strážných a nechal ho svému osudu. Kamenné stěny palácových prostor byly zevnitř obložené dřevem. Veškeré dřevěné plochy zdobily jemně řezané ornamenty s rostlinnými motivy. Bylo tam čisto a vonělo to tam voskem a bylinami. Na chodbách i na schodištích bylo plno pokojových rostlin. Všude, kde bylo místo, stály velké kamenné nádoby, ze kterých vyrůstaly kvetoucí stromečky na kmíncích nebo keříky s ozdobnými listy.
Ottovi bylo trapné vojákům přiznat, že pořádně neví, v jakém křídle paláce se nachází. Alespoň je poprosil, aby ho nasměrovali na nádvoří, protože odtamtud se zorientuje. Byli tak laskaví, že ho tam zavedli.
