Sarvonův odkaz - 24. kapitola: Tanec v dešti
Venku bylo příjemně pusto a šero. Nebe nad Duanzaná překrývala těžká šedivá oblaka. Vzduch byl teplý a dusný, zvedal se vítr. Při pohledu na oblohu si Otta vzpomněl na barvu princezniny sukně. Spodní vrstva byla z pevné a lesklé šedivé látky. Překrývalo ji několik dalších průsvitných vrstev vyšívaných stříbrnými perličkami. Bylo to jednoduché, a přece tak působivé, že se na to nedalo zapomenout. Otta byl sám ze sebe v rozpacích, že nad tím vůbec přemýšlí. Dokonce mu utkvělo v paměti, že princezniny střevíce byly výrazně červené. Na jejích nohách vypadaly stejně ztřeštěně, jako byla ona sama.
Ottovi démoni doposud poslušně zalezlí za rozhraním, začali vystrkovat růžky:
Co chtěl ten krenevský míšenec?
Proč se nás ptal na ty meče a sekyry, když o nich všechno věděl?
Ty palcáty vypadaly jako ty tvoje.
Otta byl rád, že doposud vydrželi být zticha, a nechávali ho v pohodě jednat. Možná to bylo tím, že měli po dlouhé době ke zkoumání myriády nových podnětů. Jenže teď, když byl sám, byli nažhavení k výměně dojmů. A protože se drželi za rozhraním a komunikovali pouze telepaticky, nemohl jim to mít za zlé.
O co tomu králi šlo?
Proč byla ta sekera nová, ale vypadala jako stará?
Měl bys mít taky takovou.
Není to král, ale manžel královny, vysvětloval Otta, i když moc dobře věděl, že Trajanis prakticky králem je, ale nejspíš mu vůbec nevadí, že na trůnu sedí jeho žena Eryn. Ta sekera je tak udělaná úmyslně. Zbrojíř chtěl ukázat, jak by vypadala, kdyby byla pět tisíc let stará. To je taková móda.
Opřený o kamennou fasádu v sílícím větru nehlasně odpovídal hladovcům, a současně studoval detaily na oknech a římsách v jednotlivých patrech budov. Robustuanský královský palác byl postavený do tvaru čtverce svírajícího nádvoří s fontánou uprostřed. Fontáně vévodilo sousoší zakladatelů zdejší smíšené královské rodové linie, kolem nádrže se vinul pruh květinových záhonů s lavičkami. Hned včera si Otta všiml, že okna jsou zdobena vitrážemi s rostlinnými motivy. Každé patro jinými. Okno v jeho pokoji mělo vitráž s rudými květy a zelenými lístky. Teď zbývalo jenom zjistit, ve které části komplexu ho má hledat. Vzpomněl si, že když se z toho okna podíval ven, bylo k němu sousoší na fontáně otočeno zády. Protože teď viděl sochám přímo do obličejů, jeho pokoj je v budově naproti, ve třetím patře.
Spokojený s výsledkem pátrání se vydal přes nádvoří. V té chvíli se mraky protrhly. Velké těžké kapky začaly s rachotem bušit do střech a do oken. Nebe se rozsvítilo fialovým zábleskem, vzápětí zaburácel hrom. Ota byl ve chvíli promočený až na kůži. Nemělo smysl běžet, a on už vlastně ani nechtěl. Nádvoří bylo rozlehlé. Kráčel pomalu v houstnoucím dešti a užíval si, jak sprška chladí jeho rozpálenou kůži.
Došel ke květinovým záhonům kolem fontány. Plánoval je obejít a pokračovat na druhou stranu nádvoří, kam skrze nepřetržité proudy vody ani nedohlédl. Další záblesk a další zahřmění. Udělal ještě jeden krok a pak se zastavil, protože mu došlo, že v tom záblesku zahlédl přímo před sebou něco, co tam předtím nebylo.
Rostlo to ze spár v dláždění, zvedalo se to, bobtnalo a kypělo. Bylo to tmavé a připomínalo to chuchvalec tenkých zmítajících se kořenů.
Zabít! Zabít! Zabít! překřikovali se draveni. Vycvičení k jeho ochraně dotírali na bariéru rozhraní, celí říční se na tu podivnost vrhnout.
Jenže Otta se ohrožený necítil. Jenom klid, tohle je na Robustue přirozené, okřikl je. Dál fascinovaně zíral, jak se stromista, který právě na nádvoří prorůstal odněkud z podzemí, dává dohromady.
Aby na stromistu skrze lijavec lépe viděl, popošel blíž. Vláknitá struktura se rychle přeměňovala a spojovala do kompaktní formy, začala nabývat lidských tvarů. Objevily se jemné barvy a konečně i vrstvy oblečení, které se ale vlivem neutuchajícího deště stávalo průhledným. A taky boty. Přesněji tytéž sytě rudé střevíce, jaké měla na nohách princezna Viola. Otta stoupal pohledem po její nově zformované postavě. Vrstvy zmáčené šedostříbrné sukně se lepily na její dlouhé štíhlé nohy. Zatajil dech, když zaznamenal kulaté boky, štíhlý pas a výstavní hrudník. Štíhlý krk byl bez ozdob, mokré vlasy se zplihle vinuly kolem ramen.
Zase ona! Vetřelec z pokladnice! zpozorněli hladovci.
Ta, co ji máš svádět, jak madam přikázala!
Na co čekáš, promluv s ní!
Ottovi se do toho vůbec nechtělo. Vždyť princezna ho svým chováním stále více ujišťovala, že je slaboduchá. Ale kdyby se jí vyhýbal, hladovci by to požalovali Exis, až půjde podat hlášení. Asi bude lepší něco říct, než ji docela vyděsí. Něco obyčejného, neškodného a nepříliš náročného, aby to pochopila. Hlasitě na ni zahalekal, aby ho v šumění deště vůbec slyšela: „Dobré ráno, Výsosti! Máte pěkné boty!“
Vykulila oči a vybafla: „Zase vy?“
Nejspíš nečekala, že tak časně zrána na prázdném nádvoří a v prudkém dešti někoho potká. Zablesklo se. Princezna vzhlédla k nebi a potěšeně se zašklebila. Zablesklo se podruhé a potřetí, pak se spustila kanonáda hromů. Ta podivínka nevypadala, že by jí to vadilo. Naopak. Zvedla ruce nad hlavu a zatočila se dokolečka. Tancuje? Ona si tu bouřku užívá. Potom, jako kdyby si až pak vzpomněla, že není sama, na Ottu houkla: „Proč nejste v posteli? Co tady pobudujete? Nevidíte, že prší?“
„Byl jsem ve zbrojnici s vaším otcem!“ zahulákal do burácení deště Otta. „Propustil mě teprve před chvílí.“ Máchnul k otevřenému nebi. „A déšť mi nevadí.“
Obdařila ho spikleneckým úsměvem. „Tady na Robustue déšť milujeme!“ zakřičela. „Ale všude jinde před ním utíkají pod střechu!“
Ottovi to prohlášení připadlo skoro rozumné. „Taky mám rád déšť. Asi jsem mimo tabulky.“
Zkoumavě mu hleděla do tváře. Vypadala, že se rozmýšlí, jestli má něco říct nebo ne. Náhle lijavec ustal, stejně rychle, jako se spustil. Smutně si povzdechla. „Škoda, těšila jsem se, že to potrvá déle.“
„Chcete říct,“ vybafnul Otta. „že jste sem… ehm… prorostla jenom proto, abyste se nechala zmáčet?“
Asi ji tou otázkou popudil. Podle toho, jak se zatvářila, pochopil, že atmosféra sounáležitosti, kterou ještě před chvilinkou cítil, je ta tam.
„No samozřejmě,“ odsekla a odběhla.
***
Podařilo se mu úspěšně najít svůj pokoj. Na robustuanských se mu líbilo, že ze všech možných vynálezů smrtelníků si ponechávají jenom ty užitečné. Například sprchy. Pořádně se vydrbal v horké vodě a pak padl do postele. Byl unavený jako kotě, ale nemohl usnout. Neustále mu vrtalo hlavou, jestli je princezna skutečně takový blázen, nebo jestli to předtím nebyla jen kaskáda nedorozumění. Dalším rušivým elementem byli podrážděně repetící draveni v jeho mysli. Nelíbilo se jim, že s princeznou nebyl dostatečně aktivní.
Nechtěl jsem ji vyplašit, vymlouval se. Pozvání od Grewina platí na celý týden. Na Robustue trvá týden deset dní. Mám ještě osm dní k dobru, uklidňoval je.
Už když se na Robustuu vypravoval, věděl, že hladovci celých deset dní bez potravy nevydrží. Ne, když mají kolem houfy lákavých soust. Brzy se o ně musí postarat, než něco vyvedou.
***
