Sarvonův odkaz - 26. kapitola: U světla se můry slétnou
Z aktuálního vývoje Otta vůbec nebyl šťastný. Zato jeho démoni se mohli radostí zbláznit. Malá mazlivá voňavá věcička! Budeme se kolem ní točit, budeme jí lichotit, budeme ji lákat. A ona nám ty papíry z archívu přinese. A naše paní nás odmění! Bude maso a krev, kolik budeme chtít.
Princezna Ottu provedla úzkou uličkou mezi hospodářskými budovami, a potom se vydala ostrým tempem přes park. Za celou dobu neřekla ani slovo. Možná se chtěla svižnou chůzí mezi živými ploty zbavit napětí, nebo to bylo dalším příspěvkem z balíku její ztřeštěnosti. On sám šel také mlčky, protože měl co dělat, aby mu nepraskla hlava z šepotání dravenů.
Ocitli se v užitkové části pozemku, lemované zdí. Mezi zelinářskými záhony stál zahradní domek, vedle byla kůlna na nářadí a přístřeškem na seno. Uprostřed zatravněného plácku se nacházela stará studna s masivní kamennou obrubou a rumpálem.
Viola se posadila na hrazení studny. Ruce si položila do klína, ale nedokázala je udržet v klidu. Brala do hrstí záhyby cukrátkově růžové sukně, různě je muchlala a neklidně se při tom vrtěla.
Otta se opřel o sloup přístřešku, založil si paže na prsou a tázavě se na ni podíval.
„Chci vám poděkovat, doktore,“ řekla konečně, „že jste mi pomohl z kaleidoskopu a že jste si to nechal pro sebe. Asi si o mě myslíte, že jsem rozmazlená a lehkomyslná osoba. Ale ujišťuji vás, že pro všechno, co dělám, mám závažné důvody.“
Otta byl z jejího chování zmatený. Teď mluvila docela rozumně. Tak je ta holka blázen nebo ne? Proti své vůli se na ni usmál. Zaujalo ho, s jakou grácií uznala, že jednala pošetile. Ještě více ho zaujalo, že v jejím prohlášení necítil ani špetku viny.
Zeptej se na ten archív! doráželi na něj démoni. Požádej, aby nás tam zavedla!
Na to je brzy! okřikl je.
Nestůj jak mrtvola! Řekni jí, že je pěkná. Že se nám líbí její prsa! Řekni jí, že s ní půjdeme do postele!
Klid, vy bestie! Jestli okamžitě nezmlknete, napařím vám dietu!
Princezna zřejmě nepatřila k nejtrpělivějším, protože vyštěkla: „Slyšel jste mě? Právě jsem vám poděkovala. A nasypala si popel na hlavu. Snažila jsem se udělat ten nejlepší dojem!“
Pomyslel si, že tím vzteklým výpadem veškerý předchozí dobrý dojem úspěšně vymazala. Zarazil se dřív, než by se s ní o ten závěr podělil. Kdyby tu byl sám za sebe, nic by ho nezadrželo. Když chtěl, uměl být jízlivý až hrůza, což byl pozůstatek z manželského soužití s Newinettou z Mandefellu. Kher kdysi poznamenal, že podle toho, jak často Otta na ty malicherné hádky s člověčí manželkou vzpomíná, ho musely jistým způsobem bavit.
Jenže Viola byla úplně jiná než Newinetta. Jednala jako osoba s posláním, čímž Ottu k jeho nelibosti fascinovala. „Oceňuji vaši upřímnost, Výsosti,“ přinutil se říct. Tak nějak by měl zareagovat snaživý encyklopedista z Ferbua. „Na to nedopatření v herně jsem dávno zapomněl,“ dodal. „Stačí, když řeknete, kdy mám přijít a já tam budu.“
Pátravě na něj civěla. Asi přemýšlela, zda to s tím nedopatřením myslel vážně nebo ironicky. Pak se uvolnila a řekla: „Zítra po snídani by to bylo nejlepší.“
Napadlo ho, že by neuškodilo se přeptat na podrobnosti té práce. Když se později dotáže na deníky, nebude tím překvapená. „Ještě jste mi neřekla, o jaké prameny technicky jde. Jsou to formální listiny? Vědecká pojednání? Nebo se jedná o úryvky z letopisů? Je to něco, co už někdo citoval? Kdybych to věděl předem, mohl bych se podívat do vaší knihovny a udělat si rešerše z novějších vydání ve dwentenštině. Mohlo by to práci urychlit.“
Zatvářila se vyděšeně. „Jsou to osobní zápisky. Týkají se různých oborů, ponejvíce technických. Však uvidíte sám. A jsem přesvědčená, že žádná verze téhož ve dwentenštině neexistuje.“
Takovou odpověď neodpověď si mohla strčit za klobouk. „To jsem tedy sám zvědavý,“ zabručel. Odlepil se od sloupu. „Takže jsme domluvení?“
Řekni jí, že je pěkná! Řekni jí, že se nám líbí! skandovali hladovci v Ottově hlavě.
„Jsme domluveni,“ přisvědčila.
Lehce se jí uklonil. „Přeji pěkný zbytek odpoledne, Výsosti.“
Otočil se a šel. Z pomalé chůze přešel téměř do běhu.
Měli jsme se jí věnovat víc! Měli jsme se víc usmívat! Měli jsme jí říct, že se nám líbí, jak je čerstvá a voňavá, jak rychle jí tepe horká krev v žilách!
Zatímco mu repetili v hlavě, jeho vlastní myšlenky byly jeden velký binec. Jasně že je princezna pěkná. Teď když s ní promluvil, musel uznat, že je nádherná. A určitě není blázen, alespoň ne trvale. Možná má jenom takové výpadky. A určitě má něco za lubem, protože se chovala, jako kdyby něco skrývala. A nejspíš to nebude ten trapas u Divouse.
***
Vrátil se k velkolepému pavilonu zimní zahrady, který přiléhal k jednomu z křídel paláce. Skrze prosklené stěny zahlédl, že hudební prezentace před chvílí skončila. Dovnitř se mu ještě nechtělo. Přešel k okrasné suché zídce u bylinkové zahrádky, usadil se do vyhřáté trávy a sledoval trojici krásných zelenovlasých běsích zahradnic v maceškovém záhonu. Uštipovaly odkvetlé květy žlutých, fialových, modrých a růžových macešek, lehkým kouzlem čechraly listové růžice sazenic a hezky se u toho smály.
Čerstvé horké maso kořeněné magií, ozval se jeden z hladovců.
Taky mám hlad, dodal ten druhý.
Hezky si je rozdělíme, přitvrdil ten třetí.
Huš vy, zpražil je Otta. Naštěstí věděl, že to jenom zkoušejí. Byl by se na zahradnice vydržel dívat až do večera, když démoni varovně zasyčeli. Otočil se a uviděl Ladena, přicházejícího od skleníků. Kavanský muzikolog měl hubu roztaženou v žoviálním úsměvu. Trochu se potácel, což dokazovalo, že přebral. Aby získal stabilitu, chytil Ottu za rameno.
Draveni těsně pod povrchem se podrážděně vzepjali.
„Zdravím, kolego,“ zahalekal kavanec. „Prozradíte mi, jak to děláte?“
Otta vstal, chytil chlapa za paži a pohotově ho usadil na zídku. „Nevím, o čem mluvíte, kolego.“
Laden se trochu zakymácel a houkl: „To, jak šikovně jste si vyjednal prodloužení pobytu na jednom z nejprestižnějších dvorů. A ještě se budete denně vídat s korunní princeznou. Vy bredeonci máte na takové věci talent.“
Zatímco draveni nehlasně ječeli, aby otrapovi jednu ubalil, Otta sevřel ruce do pěstí a zůstal v klidu. Násilí by totiž nesedělo k roli ambiciózního teoretika v oboru starých zbraní. Kdyby proti kavanci vystartoval, démoni by se urvali z řetězu. Ne, musí reagovat vyhýbavě a smířlivě. „Vlastně pocházím z Ferbua,“ řekl škrobeně.
„Ferbuo!“ vybafnul kavanec. „To je přece koncentrovaný Bredeon. Jeden ewoui snob vedle druhého! Možná by bylo lepší říct: Jeden lovec věna vedle druhého! Řekněte mi, kolego, je vaše krev dostatečně silná, abyste si mohl dělat naděje?“
„Trpíte falešnými představami,“ procedil skrze zuby Otta. Napadlo ho, že ten chlápek je ze stejného těsta jako byla nebožka Newinetta, císařovna Orkenská. Cpe se někam, kam nepatří. Chce si vydupat respekt, na který nemá.
„Princů je tu jak nastláno,“ blábolil dál nosatec a zapadlá očka mu zaníceně plála, „ale princezna jenom jedna, vy filuto.“
Dej mu do nosu! skandovali trojhlasně draveni.
Otta je ignoroval a řekl: „Přestaňte s pitím, jinak se do večera dočista ztrapníte.“
Bez dalšího komentáře vstal a šel směrem k paláci.
***
Napadlo ho zajít do kanceláře a vyjednat si přístup do knihovny. Zaklepal na dveře královniny tajemnice a vešel dovnitř. Uviděl dvě dámy sklánějící se nad rostlinou s útlým kmínkem a kulovitě sestříhanou korunou, zasazenou v keramickém kořenáči. Květináč byl položený na hromadě papírů, uprostřed pracovního stolu. Z toho se dalo usoudit, že ho tam někdo položil těsně před chvílí. Dámy mezi sebou šeptem diskutovaly, a tvářily se velice vážně. Ta první byla tajemnice Tahara, ve druhé poznal radní Sijanu, se kterou se potkal na obědě. Otta si pomyslel, že tu rostlinu asi napadl nějaký škůdce, a ony řeší nápravná opatření. Tady na Robustue by to nebylo nic divného.
„Omlouvám se, dámy,“ řekl. „Přijdu později.“
Teprve tehdy ho ty dvě vzaly na vědomí. „Doktore Seviniele!“ zaševelila Tahara. „Právě jsme o vás mluvily. Jenom pěkně zůstaňte a řekněte nám, co si přejete.“
Taharu Ottovi představil Grewin na Květinovém plese. Byla to éterická vrásčitá dáma v krajkovém kaftanu. Sloužila nejen současné královně, ale i dvěma předchozím, tudíž byla stará i na robustuanské poměry. Nejspíš proto se dívala na svět smířlivým zasněným pohledem. Jakmile ale přišla řada na její úřad, ožívala jako květina v dešti a proháněla úředníky jako na chrty na závodišti.
Sijana mezitím uchopila květináč ve snaze ho sundat z Tahařina stolu. Otta přiskočil a ujal se toho sám. Položil kytku na zem pod okno, kam mu Sijana ukázala. Tato radní s hlasem jako břitva a pichlavýma očima působila vedle Tahary nezvykle moderně. Oblékala se do zelené tuniky a kalhot, a s vlasy stočenými v praktickém drdolu připomínala měsíční tenerisskou bohyni Senedu. Na první pohled dělala dojem líté dračice, ale říkalo se o ní, že sbírá brouky. Otta z vlastní zkušenosti věděl, že osoby holdující nějaké zájmové činnosti nemívají tolik energie na antipatie vůči ostatním, ba naopak, sympatizují s osobami podobně ujetými. Sijana toho byla živým důkazem, neboť se navzdory přísnému výrazu chovala velmi vlídně.
Jakmile byl květináč na podlaze, přednesl Otta žádost ohledně přístupu do knihovny. Obě dámy ho svorně ujistily, že pro něj, jakožto encyklopedistu, žádná omezení neplatí. Náš knihovník, magistr Radix, vám ochotně najde všechno, oč požádáte, řekla Tahara. Stačí, když povíte, že vás posílám já. A já se zase postarám, dodala Sijana, aby vám do knihovny i do čítárny nosili svačiny. To je za normálních okolností zakázané. Ale ve vašem případě uděláme výjimku. Nechceme přece, aby nám tu takový dobře vychovaný hoch umřel hlady.
Otta byl z laskavosti obou dam poněkud zmatený. Zkušenost ho poučila, že pokud se k němu někdo bez zjevných důvodů chová příliš vlídně, vždycky je za tím lumpárna. Až na to, že Tahara ani Sijana k tomu neměly důvod, o kterém by věděl. Možná to souvisí s tou rostlinou. Když je Otta nad ní uviděl, chovaly se, jako kdyby je přistihl při něčem nekalém.
***
