Sarvonův odkaz - 27. kapitola: Následky Klarisiny eskapády
Zbytek dne se poflakoval v knihovně. Knihovník, stromista tak starý, že zažil příchod předků na Robustuu, se vyptával na preferovaná témata, a následně Ottu zavalil knihami o válečných strategiích a bitvách. Ottovi imponovalo, že starý pán nedělal skrupule a předváděl se světu ve své rostlinné formě, s tělem spleteným z větví a s pletí, která připomínající drsnou stromovou kůru.
Listoval v knihách, které mu stromista přinášel, a ještě si užíval koláčků a čaje, které poslala radní Sijana. Když se mu dostal do rukou svazek nazvaný Zápisky z bitvy o Lennion od Krepena Arci-Jeena, uklouzla mu ze rtů nadávka, čímž přilákal knihovníkovu zvědavost.
„Takže Krepenovo pojetí Lenionské intervence se vám nelíbí, doktore?“
Otta knihu zavřel a křivě se na stromistu usmál. „Autor zjevně nepochopil, oč tehdy na Lennionu šlo. Tvrdí, že Vahanci obsadili Lennion jen tak, zčista jasna. Vůbec nezmiňuje, že dervosská královna Assi-Siona padesát let předtím satelit Lennion přislíbila Vahancům výměnou za dodávku nových stíhaček, a pak na to příhodně zapomněla. Naštěstí u toho byly spousty svědků, včetně Dea z Nikodemu, Floena z Riiberionu a Khera z Dervosu, Assi-Sionina bratra. Čtyřdohoda svolala arbitráž, při které zúčastněné vyslechla. Vahanští nakonec z Lenionu odtáhli, ale Assi-Siona jim musela vyplatit kompenzaci.“
Knihovník zamyšleně nakrčil obočí, což byl vzhledem k jeho rozvrásněné pokožce výkon, a řekl: „Tak proto dala Assi-Siona potom Khera popravit? Víte, že nad tím důvodem si lámaly hlavy celé generace historiků?“
Otta pokrčil rameny. „Assi-Siona byla na Khera vysazená odjakživa. Jenom čekala na dobrou záminku,“ řekl ponuře. „Na její zášť krutě doplatila celá Kherova rodina.“ Už nedodal, že Kher byl jeho nejlepší přítel, protože by tím přiznal, že je mnohem starší, než předstírá.
Knihovník se uctivě uklonil. „Nevím, jestli je vám známo, že zde na Robustue žijí dvě Kherovy dcery. Lady Menisa a lady Triven, manželky generála Wonodena, mají v opatrování otcovy zápisky. Já sám jsem je měl v rukách jen jednou, ale kdybyste měl zájem, možná bych to mohl zařídit.“
„Byla by to pro mě veliká čest, pane magistře,“ vydechl Otta a myslel to smrtelně vážně.
Stařičký stromista se potěšeně zatetelil. „Tedy se vynasnažím pro vás tu knihu zapůjčit. Možná to potrvá pár dní, ale jak jsem slyšel, nějaký čas se u nás zdržíte.“
***
Setkání s knihovníkem Ottovi připomnělo, že jeho život sestával z dlouhých úseků, kdy bojoval, intrikoval, kradl nebo špehoval, které střídaly kratinké barevné epizody, ve kterých se cítil skutečně naživu, a toto byla jedna z nich. Díky masce učence ho nesvírala minulost. Jeho ještě neposkvrněná budoucnost se rozprostírala do dálky jako mlha nad nehybnou jezerní hladinou. Dokonce ani draveni neotravovali, protože měli dost mentálních podnětů z okolí.
Od propuštění z vězení toho stihl udělat hodně. Změnil exteriér, získal novou identitu, absolvoval testy v Sarvonově nadaci. Vzápětí podal první návrhy k doplnění encyklopedie, čímž na sebe upoutal pozornost. Díky tomu se seznámil s Grewinem, a obdržel pozvání k robustuanskému dvoru. Až se matka dozví, jak rychle a snadno se dostal k princezně, nejspíš ho i pochválí. Přitom se vůbec nesnažil. Cítil hluboký vnitřní neklid, protože tentokrát musí, navzdory trvalému dozoru dravenů, matčiny plány zhatit.
***
Nazítří po snídani vešel do čítárny. Princezna seděla za stolem a před sebou měla hraničku čistých papírů a jeden list popsaný staronetrebským textem. Bylo na ní vidět, že těžce krotí netrpělivost. Tváře měla růžové a oči barvy lesního mechu jí dychtivě jiskřily. Otta se, raději než na ni, zaměřil na předmět jejího zájmu. Překvapilo, že se jedná o opis – mimořádně špatný. Podle všeho byl pořízený zcela nedávno. Papír s textem byl stejného formátu a kvality, jako ty nepopsané listy.
„Kde máte originál, Výsosti?“ vybafnul. Hrábl po popsaném papíru a pozorně se zahleděl na řádky, zatímco se usazoval. Některá slova dokázal přeložit snadno, ale jiná nedávala žádný smysl. Ten, co slova přepisoval z originálu, zjevně neznal význam kvaliduktů ve staronetrebském záznamu.
Nemohl přeslechnout, jak princezna podrážděně zasyčela, když jí to lejstro tahal z ruky.
„Kvalitní opis zajisté postačí!“
Její útočný tón ho přiměl hodit za hlavu i ty chabé pozůstatky dvorské výchovy, co uvízly v hlubokých vrstvách jeho paměti. „Nepostačí,“ odsekl. „Tohle je naprosto nepoužitelné! Dejte divochovi z Iqui sadu pastelek, a výsledek bude stejný.“
„No dovolte?“ vybuchla „Přepisovala jsem to tři hodiny! Každé písmeno jsem dokonale napodobila!“
Aniž by zvedl hlavu, sáhnul po tužce a začal v textu podtrhávat nesrozumitelná slova, a bylo to téměř každé třetí nebo čtvrté v řadě. „Tato slova byla opsána špatně, takže se přeložit nedají,“ řekl. „Když jste to přepisovala, soustředila jste se na znaky, ale úplně jste ignorovala kvalidukty.“
„Kvali co?“
„Různě široké mezery mezi písmeny uvnitř slova, která zjednodušují zápis do formy zkratek. Ne všechny mezery ve staronetrebském zápise jsou mezerami mezi slovy…“
„Mezera signalizuje zkratku?“ podivila se Viola. „O tom jsem nikdy neslyšela.“
„Není to zase tak neobvyklé,“ zabručel. „Užívalo se to i ve staré kavanštině, než se tamější zbláznili a začali místo písmen používat notový zápis. Vtip je v tom, že různě široké mezery mezi písmeny ve staronetrebském textu naznačují různě rozsáhlé zkrácení a ten znak, po kterém mezera následuje, je klíčem k tomu, jaká zkratka byla mezerou nahrazena. Nejčastěji se jednalo o ustálená spojení tří až čtyř slov a…“
Princezna netrpělivě vyfoukla vzduch skrze zuby, a zasyčela: „Dobře, doktore. Můžeme se pohnout dál?“ Jak se nakláněla nad stolní desku, ovanul Ottu její dech. Ucítil něco svěžího a ovocného. Obezřetně se odtáhnul.
„Co znamenají ta slova,“ dorážela Viola, „mimo ta, kterým nerozumíte? O čem to je?“
„Z toho, co dokážu přečíst, se jedná o zápis dialogu mezi dvojicí osob. Jedna z nich by mohla být samotným pisatelem a ta druhá je podle všeho smrtelným prorokem. Pisatel nazývá toho proroka Bláznivec F,“ Otta ukázal na místo v textu, „tady, vidíte? A tady,“ ukázal na další slovo, „jej dokonce nazývá celým jménem, které zní Feuston.“ Překvapeně se na Violu podíval. „Datum záznamu je špatně přepsané, ale je docela možné, že se jedná o toho ok-sawonského proroka.“
„Toho, co napsal Píseň písní?“ ujistila se. „Kterému se po jeho smrti začalo říkat Feuston Úporný?“
„Pravděpodobně,“ potvrdil. „Ovšem jestli to chcete přeložit slovo od slova, musíte mi dát k dispozici originální text. Z tohoto paskvilu víc nevytřískám.“ Byl vážně zvědavý na původ té listiny, protože Feuston Úporný zemřel dávno předtím, než se narodil.
Princezna se začala kousat do rtů. „Jste si jistý, že na této listině není nic jiného, než zápis dialogu s prorokem?“
Otta rychle přehlédl zbývající řádky. „Vypadá to tak. Když mi seženete originál, bude překlad otázkou chvilky.“ Tolik řečí kvůli tak jednoduché záležitosti.
Její oči neklidně těkaly. „Toto je vlastně jenom taková rozcvička,“ přiznala. „Ve skutečnosti je to jeden list z mnoha.“
„Z kolika?“
Pokrčila rameny. „To přesně nevím. Je to asi takto tlustá… složka.“ Položila dlaň na stolní desku a pak ji oddálila, aby naznačila velikost.
Otta na ni zůstal beze slova hledět. Bylo jasné, že překládat něco takového značně převyšuje rozsah běžného doplnění už téměř dokončené závěrečné práce. A ona moc dobře věděla, že mu to právě došlo. Zatvářila se rozpačitě. Její pohled spočinul na dvojici pokojových rostlin u okna. Byly to malé stromečky na kmíncích s kulatými korunami zelenofialových listů, zasazené ve velkých keramických nádobách. Princezna na ně ukázala a přiložila si prst ke rtům. Pak nasadila přátelský úsměv a řekla: „Těší mě, jak snadno jste určil povahu té listiny, doktore. Co se jít protáhnout do parku? Na to, abych si zapamatovala ty ustálené zkratky po mezerách, potřebuju na vzduch.“
Přitáhla si jeden z papírů a něco na něj naškrábala. Přistrčila ho k Ottovi. Stálo tam: Musím s vámi mluvit o samotě. Prosím.
Otta se kolem sebe teatrálně rozhlédl, aby tím naznačil, že kromě nich v pokoji už nikdo jiný není.
Zavrtěla hlavou a zatvářila se jako agent s posláním.
Dovtípil se, že tu mají nějaký odposlouchávací systém, a on by s tím měl v budoucnu počítat. „To vlastně není špatný nápad, princezno,“ řekl uznale. „K pochopení zvláštností toho zápisu napomůže demonstrace názorným příkladem. Jak asi víte, staří netrebové se často inspirovali přírodními jevy.“
Šťastně si vydechla. Znovu přiložila prst ke rtům, vzala Ottu za ruku a táhla ho ke dveřím. Dusala palácovými chodbami a on za ní povlával, jak poštovní čmelák na provázku. Nejspíš vypadal vyděšeně, protože gardistům, které míjeli, cukaly koutky.
***
Viola prosvištěla nádvořím, proběhla protilehlým křídlem a vedla Ottu kolem hospodářských budov, až se zastavila u výběhu pro koně. K jeho údivu prolezla kůlovou ohradou a naznačila mu, že ji má následovat. Širokým obloukem obešla stádečko klisen s hříbaty, a pokračovala ke skupině stromů rostoucích ve středu pozemku.
Otta ji s brbláním následoval a pečlivě se vyhýbal koňským koblihám. Když byli oba ve stínu velkého ořešáku, už to nevydržel a řekl: „Máte nějaký důvod, proč jsme právě tady?“
Opřela se o kmen a přikývla. „Toto je jedno z mála míst, která nejsou odposlouchávána.“
Co asi používají? Magii nebo techniku? „Chcete mi říct něco, co nesnese svědky?“
Zatvářila se zarputile. „Asi jste se domyslel, že s tím zadáním jsem lhala. Omlouvám se. Potřebovala jsem záminku, abych vás získala. Přísahám, že mám zatraceně vážné důvody ty texty prozkoumat. A nemůžu o tom s nikým z rodiny mluvit, protože bych tím zpustila… zemětřesení.“
Otta už vytušil, že texty pocházejí ze Sarvonových diářů. Ale jak se princezna dopídila, že jsou důležité? Snad není tak šílená, aby hledala návod na Zmatečník? Další důvod zničit ty diáře dřív, než bude pozdě.
To znamená, že on je vlastně v dobrý čas na dobrém místě. Připomněl si, že hraje ambiciózního encyklopedistu. Měl by se tvářit rozhořčeně. Měl by si postěžovat, že princezna plýtvá jeho časem. Ale bude natolik zvědavý, aby se nechal přesvědčit a využít. Nadechl se, a řekl: „Jaké vážné důvody? A proč o nich nemůžete říct rodině? Jistě chápete, že pokud jde o něco nelegálního, tak…“
„Ty texty pocházejí z deníků encyklopedisty Sarvona,“ přerušila ho. „Patřily mé babičce, emeritní královně Klarise. Informace v nich mě mohou dovést k mému bratrovi. Grenedon studoval alchymii. Slehla se po něm zem v souvislosti se zkázou Seveneku. Vyrojily se různé fámy. Asi jste o tom slyšel.“
Otta jí nemohl říct, že tou dobou bručel v pokladnici, a žádné fámy se k němu nedostaly. Tak jenom přikývnul.
Bojovně vystrčila bradu. „Jsem přesvědčená, že Grenedon nic špatného neudělal. Možná se kamarádil s nesprávnými osobami. Možná se nechal napálit. Odstranili ho, protože věděl příliš, ale nezabili ho, protože, víte, zabít někoho z naší rodiny je… nesnadné. A co se týká těch textů, mám důvod se domnívat, že předtím, než zmizel, s nimi pracoval. Nedávno je ode mě někdo chtěl koupit. Šlo o jednu z osob, s kterými se bratr stýkal předtím, než zmizel.“
Otta se snadno dovtípil, že tou osobou byl Van-Dis. „Ale to ještě nevysvětluje,“ hrál dál, „proč to nechcete říct své rodině. Váš otec je exponentem Čtyřdohody a bývalým agentem Aliance. On je přece vysoce kompetentní něco takového vyřešit.“
Co to říkáš? Máme to na dosah. Proč to kazíš? rozčilovali se draveni. Byli ve svém živlu. Sledovali počínání svého nositele jako v divadelní představení.
Tiše, okřikl je. Potřebuju získat její důvěru. Dělám obstrukce, aby uvěřila, že jsem mravně na výši. Když mi uvěří teď, bude mi věřit napořád!
Princezna utrhla list z větve a žmoulala ho mezi prsty. Zjevně si nebyla jistá, co všechno může prozradit. Otta oceňoval, jak šikovně si dala ty informace dohromady. Mlčky čekal. Chtěl vědět, co všechno ví. Potřeboval ji dostat do situace, kdy hodí pochybnosti o jeho důvěryhodnosti úplně za hlavu.
„Krátce předtím, než byla babička zavražděna,“ řekla, „mě vzala k jedné známé. Ta osoba patří k významným prominentům Metaprostoru. Vlastnila Hlubinu věčnosti. Babička chtěla, abych se do Hlubiny podívala, a hledala stopy Grenedonovy paměti. Udělala to bez vědomí rodičů. Něco jsem tam viděla, ale bylo to tak cizí, že jsem to nedokázala zpracovat. Když jsem se pokusila dostat blíž, odmrštilo mě to do tmy…“
„Promiňte,“ zavrčel, „ale jak jste byla tehdy stará?“
„Bylo mi čtrnáct.“
„To bylo od vaší babičky, při vší úctě, nesmírně… nezodpovědné.“
„Je pozdě ji odsuzovat, protože je mrtvá,“ odpověděla. „Jedenáct let jsem si nedokázala vybavit vůbec nic. Až když jsem se dostala do kaleidoskopu. Však víte. U Divouse. Tehdy jsem si na tu událost s Hlubinou paměti vzpomněla. Vybavilo se mi modré světlo a postavy klečící v kruhu. A modré blesky. Jedno vím určitě. Souviselo to s Grenedonem.“
Ottu polila hrůza. Modré blesky? Viděla Síň Snovačů v jeskyni pod Floenovým sídlem, která je proti rušení chráněná nulovým polem. Ovšemže ji odmrštilo. Nejspíš do nějaké přísvětní dimenze, kterou tím vpádem sama vytvořila. Nemusela se z té „tmy“ nikdy vrátit.
„Nikomu jste nic neřekla? Proč?“
Pokrčila rameny. „Asi za to může ta hrůza, co jsem ve tmě zažila. Něco se ve mně zaseklo. Když se na to dívám zpětně, mám pocit, že bych o tom nedokázala promluvit, ani kdybych si na to pamatovala.“
Otta ji v duchu pochválil, že je natolik obezřetná, že neprozrazuje cizímu chlapovi úplnou pravdu. Neřekla ani jméno té „známé“. A nechala si pro sebe, že na vlastní oči viděla, jak ona „známá“ Klarisu otrávila, a potom jí samotné vybílila paměť. A vzápětí se sám sobě podivil, že nad tím uvažuje právě takto.
„Jestliže to rodičům přiznám,“ pokračovala Viola, „půjdou po krku té babiččině známé. Vyvolají skandál, možná dokonce válku. Bezpečně vím, že ta známá, byť ji babička podezírala, o bratrově současném pobytu nic neví. Kdyby se to celé rozvířilo, jenom bychom vyplašili toho, kdo skutečně Grenedona vězní. Mimo jiné by rodiče začali vyvádět kvůli mému bezpečí. Nejspíš by mě zahrabali do skleníkového kompostu, aby mě udrželi v bezpečí. Proto si, alespoň prozatím, tu záležitost s Hlubinou nechávám pro sebe. Nechci dávat rodičům naději, která se zhroutí. Už se kvůli Grenedonovi natrápili dost. Jde mi o ty deníky. Jejich obsah se zmizením Grenedona souvisí. Proto je potřebuji přeložit.“ Úpěnlivě se na něho podívala. „A vy jste moje jediná naděje.“
„Obávám se, že vám nemůžu být nápomocný,“ řekl škrobeně. „Zavázal jsem se Nadaci na dvacet let. Kdybych se zapletl do politického skandálu…“
Odhodila rozdrcený ořešákový list a řekla: „Do ničeho se nezapletete. Chci od vás jenom ten překlad. Otec vám zaplatí. Kdyby to pomohlo najít Grenedona, budeme vám vděční do konce života. Celá naše rodina. Grewin zmínil, že jste u Nadace vycházející hvězda. Je veřejným tajemstvím, že ty nejlepší encyklopedisty si vyzobává Aliance. Neříkejte, že byste k nim nechtěl. Slibuju, že se postarám, aby vám otec umetl cestičku.“ Svezla se podél kmenu na zem, objala si kolena a vyčerpaně vydechla. „Pochopte, jsem do toho zapletená už jedenáct let. Musím prostě zjistit, co se s bratrem stalo.“
Vzhlédla k němu tak zoufale, jako kdyby ten Zmatečník umíchala ona. Otta cítil, jak se jeho nedobytná ochranná krusta zvolna rozpouští. V žilách mu zabublal vztek na starou královnu, že tu malou do toho svrabu vůbec zatáhla. Takové svinstvo.
Jak si jenom mohl myslet, že Viola je zpovykaná fiflena? Ztřeštěná semetrika? Mentálně postižená? S Hlubinou zažila jedno trauma, v pokladnici s jeho přispěním to druhé, a když Exis zamordovala Klarisu, třetí. A k tomu ta vymazaná a znovu obnovená paměť. To by složilo i quosibana. V jejím podvědomí panuje jeden velký zmatek. Potřebuje ochránit zejména před netvory jako je on, a jako jsou draveni. Taková ironie.
Došel k závěru, že nastal pravý čas ke kapitulaci. Dřepnul si k ní, a překryl její malé ruce svou velkou dlaní. „Tak dobře, Výsosti,“ zabručel. „Pomůžu vám. Ale potřebuji originální texty. Ty přepisy, které jste nasmolila na koleni, nestojí za nic. Ledaže byste se chtěla naučit kvalidukty, což by nám zabralo několik let.“
Křehce se usmála. „Uděláme to takhle: Budu vám nosit vždycky několik listů, a…“
„Nevěříte mi?“ podivil se. „Trochu pozdě, ne? Mohl bych hned teď naklusat k vašemu otci a všechno mu vyžvanit. Pokud jste hned uvěřila, že to neudělám, nechápu, proč mi nemůžete vysvětlit i ten zbytek. A ano, bylo to od vás lehkomyslné, svěřovat se cizímu chlapovi, kterého znáte dva dny a ještě letmo.“
„Otci se líbíte,“ zabručela. „Vzal vás do zbrojnice.“
„Spoléháte na jeho intuici?“ uchechtl se. „Nemyslím, že se mu líbím. Byl jenom zvědavý. O vašem otci se šušká, že je zakuklený prorok. Ale já na proroky nevěřím.“
Nesouhlasně potřásla hlavou. „Věřte si, čemu chcete. Jenom mi přeložte ty deníky.“ Poraženě si odfrkla. „Každý den vám přinesu několik stránek. Vy je přeložíte a já si je zase odnesu. Nemůžu vám to dát k dispozici v jednom kuse. Na to jsou ty materiály příliš… nebezpečné.“
„Nevím, jestli mám být pyšný, že jste se mi svěřila, nebo jestli se mám urazit, že pochybujete o mé loajalitě, ale budiž. Jdeme do toho.“
***
