Sarvonův odkaz - 29. kapitola - Raport v Dražebním paláci
Nazítří seděli nad pasáží, která popisovala další lokální potyčku ve válce mezi draky a arcidémony. Sarvon si do diáře v několika chaotických větách poznamenal, kolik lodí měli Mizeonci a kolik Erektiadé. A taky předběžně odhadl, kolik vojáků padlo. Zápis byl pořízený ve stavu vrcholného rozčilení. Celé tři poslední řádky obsahovaly pisatelovy nadávky. Kupodivu nebyly to nadávky jen ve staronetrebštině. Byla to celá směsice starověkých jazyků a dialektů.
Když skončili, a Ttumor překlad kontroloval, přemýšlela Viola nad tím, jak mohl někdo tak úžasný jako Sarvon, skončit tak špatně. Přestože ho mizeonští odsoudili jako velezrádce, jeho poznámky a názory působily i po staletích veskrze sympaticky.
***
Při loučení Viola Ttumorovi připomněla, že se setkají, až za dva dny. Před dobrým půlrokem slíbila Tralii z Kavanu, že ji doprovodí na dražbu vzácných hudebních nástrojů a pomůže jí s výběrem dárku pro babičku. Jako naschvál se aukce měla konat v Podsvětním paláci bohyně Exis. Viola věděla, že takový výlet by jí rodiče nikdy neschválili, ale stejně na to Tralii kývla v domnění, že pro jednou se svět nezboří. Teď, když si opět pamatovala, co Exis udělala Klarise, bude taková výprava ještě obtížnější. Ale slib je slib. Rodičům stejně jako Ttumorovi řekla, že poletí na Kavan, což samo o sobě nebyla lež, protože tam si daly s Tralií sraz.
Ttumor Violu překvapil zprávou, že jemu se ta přestávka ohromně hodí. Zrovna měl v úmyslu požádat o dva dny volna, aby si vyřídil jisté záležitosti na Bredeonu. Když se ho neomaleně zeptala jaké, neochotně přiznal, že tam má dům a blíží se termín placení pozemkové daně.
Toho večera nemohla Viola usnout. Snažila se znovu pročítat přeložené texty, aby měla jistotu, že jí nic neuniklo, ale nedokázala se soustředit. Místo toho přemýšlela o Sarvonovi, o Kherovi, o Klarise a Grenedonovi, ale hlavně o Ttumorovi. Takže on má na Bredeonu dům? Jestlipak tam bydlí sám?
Na druhý den si s matčiným laskavým souhlasem na nádvoří paláce otevřela portál na Kavan, ale už se těšila, až bude zpět.
***
Hlášení mezi kapkami krve
Hlad. Hlad. Hlad. Hlad, skandovali démoni v Ottově mysli. Byl na Ok-Sawonu. Maskovaný slupkou iluze se vznášel nad plání, na které se schylovalo k bitvě. Draveni se kolem něho třepotali jako dlouhé černé praporce. Otta sledoval místo, na kterém se první linie znepřátelených stran střetnou, a kde dojde k největšímu krveprolití. Bylo časně zrána. Nad lesem se válela mlha, od řeky se ozývalo kvákání žab. Louka pod ním by vypadala jako na obrázku, kdyby po ní nedupali po zuby vyzbrojení vojáci.
Ozvalo se troubení k útoku, obě vojska se s mohutným rykem dala do pohybu. Když se armády srazily, a první těla s usekanými údy a probodenými hrudníky začala padat k zemi, slétl Otta níž. Levitoval nad hlavami umírajících bojovníků, a věděl, že oni ho vidí, protože vůči smrti je jakákoliv iluze bezmocná. Nejspíš už o něm slyšeli. Četl v jejich tvářích hrůzu, ale současně i úlevu. Věděli, že pokud se nad bojištěm objeví Třepotavý přízrak, nebudou trpět dlouho. Když byla řež největší, dovolil Otta démonům se nakrmit.
Než si otevřel portál na Riiberion, vyráchal se v řece, jejíž vody dál po proudu zrudly prolitou krví.
***
Přistání proběhlo nezvykle civilizovaně. Vedraly zřejmě zaskočilo, že je Otta pocákal vodou ze svého oblečení, a draveni byli tak přežraní, že ani nedutali, jen se spokojeně váleli za rozhraním.
Vklouznul do palácové dvorany a málem vrazil do strážného. „Jsem pozvaný k Nejvyšší Paní,“ ohlásil.
„Madam teď provádí hosty restaurátorskou dílnou,“ odpověděl voják s šupinatým obličejem. „Máte na ni počkat ve svých pokojích.“
Otta vyrazil ostrou chůzí k bočnímu schodišti, kterým vystoupal do své věže. Svléknul se z promočeného šatstva a zavřel se v lázni. Ráchal se ve vodě ohřáté kouzlem, což bylo jedno z mála, které zvládal. Draveni se přelili skrze rozhraní a spokojeně se vlnili kolem. Až se bude matka ptát, co je nového, řekl jim, bylo by lepší, kdybyste nechali mluvit jenom mě. Slibovala, že na to nebude spěchat, ale víte, jak je netrpělivá a prchlivá. Nezapomínejte, jak jste nám to pohnojili posledně, když jste jí vyžvanili ten incident s Hanovým kamenem.
Princezna nosí papíry, ale do archívu nás pustit nechce, durdili se hladovci.
Přepisujeme staré Sarvonovo písmo na mladé, a ztrácíme čas, mumlali.
Měli jsme princeznu pomuchlovat, připomínali. Je měkká a teplá a voňavá. Plná krve a staré magie. Líbí se nám. Ale ty ses jí dotknul sotva dvakrát, vyčítali. Taky jsme chtěli, ale tys nám to nedovolil.
Ještě to tak! zavrčel. Naštěstí věděl, že jenom provokují. Kdyby Violu požahali, matčiny plány by byly v háji. Pod sevřenými víčky si vykreslil tu scénu z nádvoří, kdy malá princezna v prudkém dešti tančila oslavný taneček. Jak se zasněně usmívala, než zjistila, že není sama. A jak se potom zastavila a ladně se otočila. Co tady pobudujete? Nevidíte, že prší? Její předtím rozostřený pohled se soustředil na jeho postavu. Zvolna klouzala od jeho hlavy ke špičkám bot a zase nahoru. Pak se zajíkla rozpaky. Ta vzpomínka byla tak živá, že mimoděk zatajil dech.
V té chvíli něco hluboko v něm zařvalo souhlasem, zatímco draveni zůstali zticha. Jeho tělo se napjalo jako po zásahu bleskem. Jak si o ní mohl myslet, že je mentálně postižená? Ve skutečnosti je úžasná. Možná je ztřeštěná, ale kdyby nebyla, nikdy by se na něj nemohla dívat takovým dráždivým způsobem. A když na ni teď myslel, jeho tělo ponořené v teplé vodě, na to odpovídajícím způsobem reagovalo. Samozřejmě že ji chtěl. Ale při představě, že by se o ni draveni byť jen otřeli, se mu dělalo fyzicky špatně. Takové riziko ho nikdy předtím od intimních hrátek neodradilo. A to ho zneklidňovalo. Vyhoupnul se z vody a sáhl pro ručník. Cestou do šatny se uklidňoval vědomím, že draveni jeho myšlenky neslyší.
Bral si čistou košili, když v salonu bouchly dveře.
„Ottumore? Kde vězíš?“
„Okamžik, madam!“ Nasoukal se do kalhot, vklouzl do bot.
Exis nebyla sama. Navlečená v nádherných rudých šatech a ověšená šperky trůnila uprostřed pohovky. Po jejím boku seděl muž v šedém plášti se zlatou maskou na tváři, kterého Otta znal pod jménem Pán Stínů. O krbovou římsu se opíral zlatě světélkující Van-Dis, mladší bratr vansionského monarchy.
Ó jéje! zasyčeli draveni. Zplozenec pekelné díry a Vrchní popichovač z Vansionu! Byli zklamaní, protože v přítomnosti cizích osob nemohli pozdravit svou paní. Copak pro nás asi mají?
Otta ty dva naposledy viděl před pádem Seveneku. Stín se za tu dobu nezměnil, zato ten světélkující darebák ano. Tehdy se Van-Dis oblékal do rozevlátého umělecky naaranžovaného roucha, nosil dlouhé vousy a vlasy s copánky. Dnes byl ve fraku bredeonského vzoru, oholený a ostříhaný nakrátko, podle poslední módy. Přítomnost Van-Dise Ottu nepřekvapila, protože ten s Exis spolupracoval odjakživa. Starosti mu dělal Stín. Tento známý obchodník s uměním se v Dražebním paláci objevoval vzácně a vždycky s maskou. Exis jeho totožnost určitě znala a Van-Dis nejspíš také. Nikdo jiný netušil, ze které soustavy Stín pochází. Jisté bylo jen to, že jde o někoho důležitého, koho by veřejná známost s Exis z nějakých důvodů existenčně poškodila. Otta se dovtípil, že právě Stín v trojce nahradil zrádnou Berionu.
Van-Dis si Ottu s neskrývaným zájmem prohlížel. „Tohle že je ten věčně ušmudlaný Uvyenův kluk? Excelentní proměna. Ty ušlechtilé úhly a ty proporce!“ Udělal několik dlouhých kroků, v pečlivém odstupu Ottu obešel dokola. Vrátil se ke krbu a pochvalně pokýval hlavou. „Umělecké dílo! Škoda, že jsem si ho pod tou špínou nevšiml dřív.“
Exis se samolibě uchechtla. „Je to i můj kluk, tak nechápu, čemu se divíš.“
Otta potlačil vztek, který mu svíral žaludek, a uctivě sklonil hlavu. „Nejvyšší Paní. Pane Van-Disi. Pane ze Stínu.“
Stín se ani nehnul, zato Van-Dis potěšeně zamžikal. „Takže si mě pamatuje!“
„To že je míšenec, neznamená, že je blbec,“ usadila ho Exis.
„Jeho rozhraní je slabé,“ ozval se konečně Stín. „Kdyby to prasklo, dá si ho Trajanis k svačině.“
Exis se zatvářila uraženě. „Ottumor má jiné zbraně.“
„Jaké?“ vyštěkl Stín.
„Garantuji, že přiměřené,“ odpověděla Exis.
Nás! Má přece nás! syčeli hladovci. Vadilo jim, že se nemohli předvést.
„Nechceš o tom mluvit, chápu,“ zaševelil chlápek v masce. V jeho očních průzorech Otta neviděl nic než tmu. Přesto věděl, že je pozorně sledován. Připadal si jako volek na trhu.
„Vzhledem k tomu kousku na Seveneku,“ prohodil rozmarně Van-Dis, „jsem nakloněný uvěřit, že na to má. Jenom doufám, že se nevydá v Berioniných stopách.“
„Můj syn je loajální,“ zavrčela Exis.
„Já jenom, že jsem ho tu pěkných pár let neviděl,“ namítl hedvábným tónem Stín. „Nějaká dlouhodobá mise v cizině? Nebo bručel v díře za tu zpackanou věc s alchymistou?
„Já bych z toho takové drama nedělal,“ vložil se do toho smířlivě Van-Dis. „Každý občas udělá chybu.“
„Přesně tak,“ broukla matka. Ve snaze téma rychle opustit se obrátila na Ottu: „Na Robustue ses uvedl extrémně dobře. Trajanis tě vzal do zbrojnice, stará Jadvina tě velebí kudy chodí. Tak jak to vypadá s princeznou? Je skutečně tak potrefená, jak se říká? Už jsi ji zpracoval? Kdy tě pustí do archívu?“
Otta od začátku počítal s tím, že matka má na Duanzaná špehy. Možná nepatří do okruhu nejvyšší společnosti, ale svou práci udělají. Začal obšírně líčit, jak skrze překládání starých listin pomalu získává princezninu důvěru. Zdůraznil, že princezna je po traumatu z dětství emocionálně nestabilní, ale že není tak bláznivá, jak si původně mysleli. Řekl o ní, že většinu času se chová docela racionálně. Bude proto nějakou dobu trvat, než se mu podaří k ní proniknout blíže. Má na to necelých devadesát dní, než se princezna odebere na Senedon k závěrečným zkouškám. Do té doby udělá Otta maximum.
Krev mu vřela v žilách, protože mazlíci se vzpínali těsně za rozhraním, natěšení doplnit podrobnosti, které Exis záměrně neřekl. Dával si záležet, aby referoval nevzrušeně a věcně, aby tím posluchače ujistil, že opravdu je tím loajálním poskokem, který by se v žádném případě neodvážil projevit osobní iniciativu.
Exis vypadala zamyšleně, Van-Dis se poťouchle křenil, Stínovy postoje úspěšně kryla maska.
„Tak co tomu říkáte?“ zvolala Exis poté, co Otta domluvil.
„Tvrdím, že tvůj emisar by měl zapracovat na svém projevu,“ prohlásil Van-Dis. „Mluví jako ředitel kovisanského starobince. Není v něm žádná jiskra! S takovým přístupem tu holku na lopatky nedostane.“
„To nebude zapotřebí, sire,“ řekl nakvašeně Otta. „Princezna mě bere jako experta na staré jazyky. Při troše snahy mě do archívu pustí legálně.“
Van-Dis obrátil oči v sloup. „Svatá prostoto! Myslíš, že by to Trajanis dovolil? Takový nesmysl!“
„Na dlouhé tanečky nebude čas,“ dodal Stín. „Jakmile Viola obdrží diplom, chtějí se o ni ucházet Sana-Tonovi z Bredeonu.“
Exis se překvapeně narovnala. „Myslela jsem, že tradici organizovaných námluv Eryn dávno zrušila.“
Stín se její interpretaci zasmál. „Jistě. Ale nemůže ve vši slušnosti zabránit ostatním vládnoucím rodům, aby se nepokusili získat princezninu ruku pro své syny. Slyšel jsem, že bredeonští tajně sumírují návrhy ohledně možného zasnoubení Violy s mladým Patrikem Sana-Tonem. On má našlápnuto na post předsedy Konventu a sňatek s robustuanskou princeznou by jeho kariéře hodně pomohl. Zná Violu ze studií a s matčiným výběrem nevěsty souhlasí.“
Van-Dis s ironií vykulil oči. „Jaký to ambiciózní mladý muž.“
„Odkud to máš?“ zajímala se Exis.
Stín si promnul ruce navlečené v šedých rukavicích, a řekl: „Od sestřenice Patrikovy matky. Ctihodná Francínie Sana-Tonová si v té záležitosti dlouhodobě dopisuje s princezninou pratetou Jadvinou Robustuanskou.“
„Takže je to čistě Jadvinina iniciativa?“ Exis nakrčila nos. „To neznamená, že to Eryn podpoří. Ostatně, Viola je kapánek vyšinutá. Kdo by ji chtěl?“
Vansioňan se zamyšleně podrbal na bradě. „Mluvíme o princezně silné krve. Její sourozenci jsou normální. Můžeme očekávat, že i její děti budou normální. Budou se o ni rvát nejmocnější rodiny v Metaprostoru.“
Maskovaný přikývnul. „Bredeonští chtějí Patrika robustuanským oficiálně představit na plese Ořechové burzy. Jakmile se to profláklo, projevily zájem další vladařské rodiny ze sousedství. Viola Robustuanská bude brzy na roztrhání a ztratí o staré papíry zájem.“
„Pořád mám devadesát dní, než dokončí lyceum,“ ozval se Otta. Byl si jistý, že princezna o Jadvininých plánech neví. A možná o nich neví ani královna Eryn. Violu pratetiny pokusy spíše rozzuří.
„Přesto bude lepší, když změníš přístup,“ ušklíbnul se na Ottu vansioňan. Významně se podíval na Exis. „Jestlipak víš, kdo se dnes zúčastní hlavní dražby, má drahá?“
Matka nakrčila čelo. „Myslíš tu aukci hudebnin z Oduvenovy pozůstalosti? Kupci jsou uvedení v seznamu. Nedávno jsem ti ho ukazovala.“ Pak potřásla hlavou, jako kdyby si na něco vzpomněla. „Všimla jsem si, že je tam přihlášená Tralia z Kavanu. Tu holku sledujeme, protože se s Violou přátelí. A co má být?“
„Měla bys donašečům snížit plat, Exis,“ uculil se Van-Dis. „Podle mých zdrojů bude mít kavanka doprovod. Bude s ní i jistá Viola Robustuanská.“
Exis roztáhla ústa v úsměvu. „Co kdyby se ta holka cestou domů někam ztratila? Jako výkupné bychom požadovali ty diáře.“
Van-Dis se chytil za hlavu: „No skvělé! Robustuanské vůbec nenapadne, že s tím máš něco společného! Po tom, co přišli o Klarisu a Grenedona, a obojí jaksi souviselo s tvou osobou!“
Zatímco máti soptila, maskovaný si odkašlal a ukázal na Ottu: „Raději se zaměřme na tvého syna, Exis. Marní čas v kůži nudného vědátora, místo aby tu malou rychle pobláznil. To se musí změnit. Na dnešní dražbě chci vidět výsledky.“
Otta zíral do černých průzorů Stínovy masky, na tváři udržoval lehce znuděný výraz, zatímco v jeho nitru zuřila bouře. Draveni se vlnili těsně pod povrchem a syčeli. Ne na Ottu, nýbrž na sebe navzájem, což se stávalo zřídka.
***
