Sarvonův odkaz - 3. kapitola
Otta alchymistu přenesl do soukromého křídla, kde měla Exis kabinet, vyšetřovnu a laboratoř. Položil ho na vyšetřovací stůl, a začal ho svlékat. Bylo to jako hlídat pytel plech, protože hochovy ruce a nohy se trhaně zmítaly. Když byl nešťastník připoutaný kovovými obručemi, uklidnil se. Skoro to vypadalo, že uvítal něco, co udrželo jeho údy na místě. Ležel na břiše, hlavu měl položenou na stranu. Zkroucené rysy jeho tváře se vyhladily. Otta až nyní zaznamenal anatomické detaily. Vzpomněl si, že Exis zmínila jeho původ. Z otcovy strany Tenerisan, z matčiny Robustuan. Proč ho příbuzní lépe nechránili, proč ho nevarovali? Jak se ten kluk mohl dostat do takové šlamastiky?
Potom přišla Exis, převlečená do praktické šedé tuniky a kamaší. Způsobem, jakým to dělala už nesčetněkrát, položila ruce na vězňovo temeno, aby mu pronikla do vědomí. Jakmile její magické rozhraní narazilo na to chlapcovo, v místnosti se zablesklo. Zajatec vytřeštil oči a vzepjal se, co obruče dovolovaly.
Exis zařvala. Magický výron ji odmrštil na opačnou stranu pokoje.
„Co to sakra, je?“ zaječela.
Ottu napadlo, že ten odpor způsobilo zajatcovo rozhraní. Přestože je roztříštěné, instinktivně chránilo aspoň to, co z jeho nositele zůstalo. To jen potvrzovalo jeho sílu.
Bohyně se pomalu zvedla, a vzala ze stojanu těžký bič z dračí kůže.
Otta už už otevíral ústa, aby jí řekl, tady že bitím nic nezmůže. Zajatcův rozum je nenávratně v háji. Neexistuje žádná bolest, která by ho mohla dát dohromady. Ale sveřepý výraz v její tváři mu napověděl, že v tomto rozpoložení by nebrala jeho doporučení vážně. Vyložila by si to jako změkčilost a malou důvěru v její schopnosti z jeho strany. Jediné, čeho by tím docílil, by byl trest.
Exis se znovu přitočila k mládencově hlavě. Tentokrát si dala velký pozor, aby své rozhraní udržela uvnitř sebe. Opatrně hocha uchopila za chomáč plavých vlasů a zašeptala: „Víš, kdo já jsem?“
„Pfšššš,“ vypravil ze sebe. Nebyla to vědomá odpověď. Spíš reflexní reakce.
Exis zatahala za hochovu čupřinu. Jeho hlava se nadzvedla jen natolik, co krihonitová obruč kolem krku dovolila. „Jsem Exis Riiberionská, a ty mi dlužíš přípravu jistého elixíru. Už si vzpomínáš?“
Otta si pomyslel, že kdyby trochu více zapáčila, mohla by tu hlavu urvat. Ale ani to by zajatce s tak silným rozhraním nezabilo. Naneštěstí pro něj.
„Grrrm,“ zablekotal mládenec.
„Tak ty si budeš ze mě utahovat?“ Uchopila násadu biče do obou rukou. „Já tě z toho zatmění mysli rychle vyléčím!“ Napřáhla se a švihla.
Zajatec se znovu vzepjal a z jeho popraskaných rtů se prodralo vyděšené zaúpění.
Otta sledoval, jak bič dopadá zas a znova na mládencova záda, zadek a stehna a poslouchal ten zoufalý řev, zatímco hladovci zvědavě vířili kolem něj. Usilovně se soustředil, aby zůstal klidný, protože je nechtěl vyburcovat k nějaké pitomosti. Ještěže jsou nažraní, jinak by byli celí říční se zapojit.
Opíral se o sloup s rukama založenýma na prsou. Čelisti ho bolely, jak silně je zatínal. Tohle se mu nikdy nepřestane hnusit. Kdyby jen mohl, zavřel by oči, a ucpal by si uši. Věděl, proč u toho Exis nikoho jiného nechce. Kryje si záda, protože zajatec je zatracený prominent. To je divné. Tenerisských a robustuanských bohů je jen hrstka a jsou mezi sebou rodově spříznění. Vždyť ten kluk může být snadno příbuzný těch, co jsou na trůně.
Otta chápal, proč chce máti alchymistovu přítomnost v laboratoři utajit a proč nevěří ani démonům, které sama stvořila. A taky věděl, že o jeho loajalitu se Exis nebojí. Protože ona si ho přece zplodila, porodila a vychovala přesně k takovému účelu.
Zpočátku vyrůstal v blažené nevědomosti mezi riiberionskými smrtelníky, v sídelním městě Orkenu, v péči soukromých učitelů a vojenských instruktorů. Jeho otcem byl orkenský král Uvyen Hrozivý. Vinou nemoci nebyl Uvyen schopný zplodit životaschopného dědice, poprosil proto podsvětní bohyni o pomoc. Exis ho vyslyšela. Slíbila mu syna, dokonce se nabídla, že ho sama porodí. On bude mít dědice, ona získá dobře ovladatelného polokrevného potomka. Dohodli se, že Otta prožije prvních šedesát let v orkenské říši, pořídí dynastii následníky, a teprve potom se odebere do Podsvětí k matce.
Otta se s otcem vídal zřídka, ale vzpomínal na něj v dobrém. Do dneška pamatuje na jeho chraplavý hlas a na vůni oleje, kterým si sám čistil zbraně. Na tvé zbroji záleží tvůj život, Ottumore. Nikdy ji nedávej do pracek hloupým slouhům, nebo na to doplatíš.
Když bylo Ottovi patnáct, Uvyen padl při dobývání Sevidionu. Rázem zdědil říši vyčerpanou válečnými výpravami, se zpovykanou šlechtou a zbídačelým a nedůvěřivým obyvatelstvem. Plánoval zúrodnit kamenité planiny, vysadit nové lesy, vyhloubit vodní nádrže, obnovit cesty, založit nové školy, podporovat rozvoj řemesel a umění. Jenom co začal ty plány uskutečňovat, vzpomněla si na něj Exis.
Stalo se to v den jeho šestnáctých narozenin. Všechna orákula v chrámech po celé orkenské říši skandovala jedinou a tutéž zprávu: Klaňte se mé krvi, orkenskému králi Ottumorovi! Novina se šířila silou vichřice. Nestávalo se často, aby se některý z bohů – ať podsvětních, nebo nadsvětních, přihlásil k příbuzenství se smrtelníkem.
Byl by rád žil stejně jako doposud, kdyby se mu Exis nezačala věnovat. Jedné zlé noci ho přenesla ze světa lidí do podsvětní říše. Oznámila mu podrobnosti dohody s Uvyenem, a nastínila mu jeho zářnou budoucnost. Čeká ho dalších čtyřicet let mezi lidmi, než bude povznesen, ale ona že pomůže s přípravou. Potom Ottu uspala, a věnovala mu prvního dravena. Pomocí kleteb ho v něm ukotvila, a napevno je spolu svázala. Poté, co se Otta probral, mu Exis nařídila, aby symbionta ve všem poslouchal. Pochází z počátku času. Nebylo snadné ho ulovit. Bude tvým učitelem, strážcem a pomocníkem. Kdyby tu povlával samostatně, parchanti z Aliance by mi ho zabavili. S tebou bude v bezpečí a ty budeš v bezpečí s ním.
Dokonce i dnes, po stovkách let, si Otta naprosto přesně vybavoval, jak se cítil, když se mu cizí entita začala vlamovat do myšlenek. Jeho vůle mu nepatřila, protože měl problém odlišit, co chce on, a co mu našeptává ten parazit. A potom tu byly jeho potřeby. Draven se živil masem a krví teplokrevných tvorů, ze kterých nasával vitální energii. Z toho důvodu bylo nezbytné, aby jeho potrava v době krmení ještě žila.
Ottu nájemníkovy choutky nezřízeně děsily. Oddaloval krmení do nejzazších mezí, zamykal se v pokoji bez oken, škvírou pode dveřmi prostrkoval klíč. Nehty si drásal obličej, ostrým střepem si řezal žíly, ale ten zatracený parazit mu vždycky zabránil se zabít. Tak alespoň mlátil hlavou o zeď a skučel. Po nocích se plížil potemnělým matčiným chrámem a žadonil, aby ho raději zabila. Ale orákula zůstávala v klidu a Otta bez odpovědi.
Potom ho hladem nepříčetný draven zcela ovládl. Otta rozlámal dveře holýma rukama, načež se vyřítil na první potravu, která se mu dostala do cesty. Služebnictva v paláci valem ubývalo. Někdy v té době začali poddaní předtím tak slibnému mladému orkenskému vladaři říkat Ottumor Šílený. Tři generálové se pokusili ho udusit polštářem, ale hladový draven je všechny zmasakroval a snědl. Další už to raději nezkoušeli.
Když Otta nepřestával s dravenem bojovat, a neustále sám sebe zraňoval, Exis ho znovu unesla a vložila do něj toho druhého, a nakonec i třetího. A všichni tři prahli po krmení. Tehdy Otta pochopil, že jeho nájemníci jsou stejně nesvobodní, jako on sám. Uzavřel s nimi příměří: on jim čas od času dopřeje potravu, za podmínek, které sám vybere, a oni jej nechají na pokoji, a ozvou se jenom, když je sám povolá.
Dalších tři a čtyřicet let to fungovalo k všeobecné spokojenosti. Otta se naučil lépe chránit soukromé úvahy a vzpomínky. Dravenům ukazoval jenom takové, které sám chtěl. Komunikoval s nimi mentálně i nahlas, když nebylo zbytí. Jejich dotěrné a poťouchlé poznámky mu způsobovaly bolesti hlavy, ale někdy se ukázaly jako užitečné, a ve výjimečných případech i zábavné, což Otta nerad přiznával.
Jako Ottumor Šílený Otta zveleboval orkenskou říši. Tvrdě pracoval a statečně dobýval nová území. Oženil se z rozumu s Newinettou z Mandefellu. Spojil tři království, stal se císařem a zakladatelem nové dynastie. Říkalo se o něm, že je nepředvídatelný, nelítostný a krutý. Že mu není zatěžko osobně řešit i malicherné šarvátky v pohraničí. Nikdo nevěděl, že to dělá proto, aby trojici nakrmil a udržel na uzdě.
Když mu bylo šedesát, málem zemřel rukou úkladných vrahů. Nejdřív ho přiotrávili, pak umlátili jeho vlastním žezlem. Zajímavé, že tehdy mu draveni nepomohli. Ačkoliv jindy byli pohotově připraveni k jeho obraně, tentokrát jen počkali, až bude mít smrt na jazyku, a pak ho přenesli k matce do Podsvětí. Otta si bláhově myslel, že ho Exis od dravenů osvobodí, a mnohem později mu došlo, že draveni na to spoléhali také. Byl přesvědčený, že šlo o zkoušku, ve které obstál, protože místo aby se zbláznil, naučil se s hladovými koexistovat. Byl na sebe pyšný, že to dokázal, ale už se nemohl dočkat samostatnosti. Chtěl studovat tvůrčí magii, chtěl poznávat další světy Metaprostoru, chtěl konečně žít po svém. Přepočítal se.
Líbí se mi, jak spolu vycházíte, prohlásila Exis. Takový dobrý nápad. Řeklo by se obyčejný míšenec. Šoupněte mu za rozhraní tři prapůvodní a nikdo z čistokrevného příbuzenstva se mu nevyrovná.
Ottův věkem zakalený zrak se po přesunu do nové existenční roviny vyčistil a otupělý sluch vyostřil. Mnohem déle trvalo, než se dravenům ve spolupráci s nově osvobozeným magickým rozhraním podařilo srovnat jeho polámané kosti. Exis Ottovi hned zpočátku nastínila, že od něj nečeká intelektuální ani společenské výkony. Žádné studium ani objevné cesty. On a jeho draveni poslouží jako beranidlo proti oponentům a konkurentům z Nadsvětí. A jedině když bude spolehlivý a výkonný, bude k němu osud laskavý.
V oněch dobách, kdy se v Podsvětí zabydloval, utíkal z matčina sídla do ulic Levandia s chumlem dravenů za krkem. Věčně nasupený a dezorientovaný, likvidoval každého démona, který před ním nestihl utéct. Koho nezabil on, toho dostali hladoví.
Hned jak se naučil otevírat vesmírné portály, utekl na sunnisenský měsíc Tzen, což bylo nejdál, kam dokázal zacílit pozornost. Doufal, že draveny přesvědčí, že jim v cizině bude líp, a že možná časem přijdou na způsob, jak se od sebe oddělit. Jakmile se přenesl na tzenskou půdu, a vylíčil své návrhy, spustili neskutečný poprask a násilím ho vrátili nazpátky na nádvoří matčina paláce. A byl to ten nejhorší přesun, co Otta kdy zažil. Protože prapůvodní nepotřebovali tvořit prostorové brány. Používali jiný, daleko primitivnější způsob. Setrvávali na místě, a nechali realitu míhat se kolem. Provrtávali se oky v pleteni reality. Jako cizopasný červ se prokusovali pohybujícím se, živým a dýchajícím organismem. Po tomto drastickém zážitku se Otta ujistil, že kosmologické teorie, podle kterých se veškerenstvo neustále kamsi řítí závratnou rychlostí, mají něco do sebe.
Při druhém pokusu o útěk počkal, až dravenům vyhládne. Vybral vzdálený, téměř neobydlený svět Nokuum, kde se pásla stáda zvěře. Mazlíci milovali lov, a on věřil, že přestanou vyšilovat s návratem. Zezačátku to fungovalo. Draveni honili svince a divoké krodochy, krmili se jejich masem, až byli líní a přežraní. Už pomalu přemýšlel, na jakém místě si postaví dům, když ho znenadání popadli a nešetrně ho přetáhli zpět do riiberionského Podsvětí.
Ukázalo se, že jen reagovali na Exisino zavolání. Teprve tehdy se Otta dozvěděl o matčině pojistce. Stačilo jí vyslovit jejich jména. Specifické vibrace přinutily draveny k návratu. Opakovanými pokusy Otta ověřil, že na vzdálenosti nezáleží. Jak jména rezonují prostorem, draveni letí ke zdroji a Ottu táhnou s sebou, protože jsou jeho součástí. Jména zná pouze Exis, a nemá v úmyslu se podělit.
Vědomí, že vlastně nikdy neměl šanci na svobodu, Ottovi na optimismu nepřidalo. Chodil oblečený v nikdy nepraných kalhotách z baziliščí kůže, zabalený v plášti s letannatovou podšívkou, z produkce bredeonských zbrojíren. S provokativně vyholenou hlavou a s vousy jako s roštím na podpal vypadal celkově jako vandrák. Exis na truc brázdil naleštěné chodby Dražebního paláce v bagančatech, ze kterých padalo bláto smíchané s krví. Když plnil úkol, při kterém potřeboval udělat dobrý dojem, maskoval zanedbaný zevnějšek pomocí té špetky magie, kterou zdědil. Na světy smrtelníků vstupoval obklopený oparem iluze. Ženy mu samy padaly k nohám, slabí muži se mu snažili vlichotit, ti silní s ním chtěli bojovat, ti nejsilnější mu nabízeli přátelství. Ovšem na bohy, arcidémony nebo draky jeho přitažlivá slupka nezabírala. Nesmrtelní podle magického rozhraní snadno rozeznali míšence, a proto nad ním zpravidla ohrnovali nos, a Exis je v tom mlčky podporovala.
Postupně, jak se Otta přizpůsoboval, zadávala mu Exis pestřejší práci. Méně zabíjení, více jednání a pátrání. Cestoval na vzdálené světy, zastupoval matku v obchodních, vojenských či politických jednáních, kupoval nebo kradl vzácné artefakty. Ve stopách svého oblíbeného hrdiny Sarvona se potloukal v ruinách vyvanulých civilizací, pátral v muzeích, archívech a depozitářích. Podnikal to tak často, až to začal mít rád. Zajímal se o staré zbraně, vojenské strategie, sbíral záznamy dávných bitev tak usilovně, že tyto aktivity dělaly jeho existenci téměř snesitelnou. Dokonce potkával osoby, se kterými si mohl o své vášni povídat, a kterým nevadil jeho pochybný původ, jako byli princ Kher, nadsvětní strýček Floen, nebo ten raubíř Deo z Nikodemu. Vděčný za přátele začal pomalu od života brát to lepší a ignorovat, co nemohl změnit.
Nedokázal bez námitek plnit rozkazy, které shledával nedomyšlenými nebo zbytečně krutými. Takže občas něco udělal jinak, a potom Exis namluvil, že okolnosti se změnily a on musel improvizovat. Protože mazlíci byli stále s ním, dalo to hodně smlouvání, aby ho nepodrazili. Někdy se nechali ukecat, jindy se rozhodli Exis požalovat. Ve věci zkázy Seveneku se Otta vzácně shodoval s Exis, že Beriona musí zemřít. Zatímco matčiným motivem byla pomsta, Ottovým motivem byl elixír, který se už nikdy nesmí dostat do nepovolaných rukou. Teď jen, aby draveni nenapráskali, že rozbil tu láhev.
Exis jim za donášení dovolovala nasávat energii z jejího božského rozhraní. Ottu za trest zavírala do kobky pod palácem, ve které skladovala nejvzácnější cennosti. K jeho úlevě takové tresty nikdy netrvaly dlouho, protože draveni zoufale nesnášeli tmu, samotu a hlad. Vylévali si zlost na Ottovi, zahlcovali mu hlavu výčitkami, trojhlasně v různých variantách opakovali a zdůrazňovali, co a proč udělal špatně, on jim stále dokola opakoval, že kdyby nežalovali, žádné útrapy by z toho nebyly.
Byla to jejich stará společná bolest. Svázaní v jednom těle pomocí kletby, proti které byli bezmocní. Exis je poštvávala proti sobě navzájem, čímž měla jistotu, že nikdo z nich nezradí.
***
Zatímco se Ottovy myšlenky toulaly, mučení alchymisty pokračovalo. Zajatec dávno přestal křičet. Teď už se jenom třásl, obracel oči v sloup a tichounce chroptěl. Kůže na jeho krku, zápěstí a kotnících, v místech, kde ho svíraly obruče, byla sedřená do živého masa. Záda, zadek i nohy křižovaly hluboké otevřené rány. Ty starší se už stačily zajizvit, ty čerstvé se právě zavíraly. Cáry magického rozhraní se naježeně tetelily nad povrchem těla.
Uřícená Exis to konečně vzdala. Odhodila bič a zasyčela: „To nepůjde! Jeho vědomí je na sračky!“
Rázovala po vyšetřovně podél zdi, osm kroků tam a osm zase zpět, a lamentovala: „Ta čubka ho úplně vyřídila. Co by se ještě dalo použít?“ Její pravidelná a věčně mladá tvář se rozzářila úsměvem. „Už vím! Santarionský lapač ozvěn! Ten dokáže zpětně zopakovat, co už bylo jednou řečeno.“ Pak její nadšení zase pohaslo. „Ale ten krám funguje jenom na stejném místě, kde k vyslovení došlo. Zpátky na Sevenek ho nedostaneme. Tam už se teď roztahují čmuchalové z Aliance.“
Otta nečinně přihlížel a pevně doufal, že matka už nic dalšího nevymyslí. Nejlepší by bylo, kdyby mu přikázala toho nešťastníka dorazit. Potom by si nemusel dělat starosti, že se uzdraví a znovu ten dryák namíchá. Zabíjet Otta uměl skvěle. Nemělo smysl to lakovat na růžovo. Udělal by to, přestože věděl, že se ten kluk jenom dostal do špatné společnosti.
Jeho naděje se zhroutila, když Exis výskla: „Už to mám! Jestliže je vědomí mrtvé, vzpomínky se dají odchytit v mlze věčnosti. V tom nám pomůže Hlubina věčnosti. Van-Dis se onehdy chvástal, že jednu Hlubinu má.“
„Pohlídej mi ho, Ottumore,“ obrátila se na Ottu. „Zaskočím za Van-Disem radši hned, ať nám ty vzpomínky neodletí moc daleko.“ Výhrůžně vycenila zuby. „Ale nejdřív se u všech vedralů běž převléct z těch špinavých hader!“
***
