Sarvonův odkaz - 30. kapitola: Prsten Uvyena Ukrutného
„Mám já tohle zapotřebí?“ Šerana vlekla Ottu za rukáv směrem k perleťovému schodišti, které stoupalo k jejím a bratrovým pokojům.
Otta tam byl jen jednou. Přinesl Jasenovi jeho meč, který našel v bedně s kuchyňským odpadem na dvorku herny u Divouse. Místo díků se dočkal obvinění, že meč ukradl. Tehdy se v bratrův prospěch angažoval úplně naposledy.
Vystoupali do haly, jejíž skleněný strop podpíraly alabastrové sloupy. Na rubínově rudých dlaždicích ležely kožešiny exotických šelem, na stěnách visely obrazy nejslavnějších malířů. Ve výklencích se tyčily sochy běsů a běsek rodu domvoa, o kterých se tradovalo, že mají ty nejladnější tělesné proporce. Kam oko dohlédlo, samá nádhera.
„Nic od tebe nechci,“ houkl v pudu sebezáchovy.
„Matka tvrdila něco jiného,“ odfrkla sestra. „A když se namaškaříš do něčeho nemožného, odnesu to já. Prostě ti vyberu něco z Jasenovy skříně a ty si to bez kafrání navlečeš.“
Vešli do Jasenových pokojů. Otta zaznamenal, že k těžkému tmavému nábytku v bratrově ložnici přibyly vitríny plné palných a chladných zbraní. Pod okny trůnila dvě feentexová děla střední ráže. V posteli se povaloval znuděný Jasen. Nejspíš už věděl, co má Šerana v plánu, protože vstal, a mlčky zamířil do vedlejší šatny.
Otevíral skříně a vyhazoval z nich jedno sako za druhým. Šerana posuzovala, které je vhodné ke konkrétním kalhotám, a které je třeba vyřadit, protože už není v souladu s posledními trendy. Zatímco ti dva se přehrabovali v oblečení a hádali se nad volbou bot, zůstal Otta stát před vitrínou v koutě, ve které ležel Jasenův meč z kaleného krihonitu. Jeho ostří svítilo modrým světlem. Bratr si na něm hodně zakládal. Byl to tentýž, co za nevyjasněných okolností ztratil. Otta ho našel, vrátil, a se zlou se potázal. Až teď ho napadlo, že v odborné literatuře o tom meči nenašel ani zmínku.
„Dědictví po otci,“ zabručel Jasen, jako kdyby mu četl myšlenky.
Otta se překvapeně otočil, ale to už se Jasen věnoval Šeraně, protože ho vyzvala, aby posoudil z pěti variant tu nejlepší. Společnými silami vyřadili ty nejzdobnější a nejbarevnější kusy, až zůstaly dvě poslední kombinace. Volba ležela mezi kompletem šedého saka s falešnými nárameníky, tmavě šedých kalhot a černých vysokých holínek, nebo sestavou složenou z tmavě modré tuniky z ok-sawonského brokátu s šerpou, stříbrných kamaší a měkkých nízkých střevíců z baziliščí kůže.
Otta znechuceně zasyčel při pohledu na super těsné lesklé šedostříbrné kalhoty. Než něco takového, to by radši šel s holým zadkem. Modrá tunika s vetkaným motivem motýlů připomínala kousek z divadelní maskérny. To šedé sako a tmavé nohavice mu připadly mnohem vhodnější. Střihem a strohým zdobením ten komplet připomínal vojenskou uniformu. To důvěrně znal, proto by se v tom mohl cítit jakž takž přirozeně. „Jednoznačně to první,“ vybafnul.
„Jo, černá a šedá to jistí,“ podpořil jeho volbu Jasen. „V modro stříbrném by vypadal jako šašek.“
Šerana na Jasena uraženě nakrčila nos. „Lesk a obtažené siluety jsou letos trendy. Ty sám jsi v tom zazářil na té premiéře na Vorilanu. Vzpomínám, jak jsi utíkal, aby tě ty vdovy nedohonily.“
Při představě, jak žádoucně asi Jasen v tom upnutém a lesklém modelu vypadal, se Otta kousal do rtů. Bylo jasné, že bratr se při takovém tématu necítí zrovna pohodlně. Byl by se důrazněji přidal na jeho stranu, kdyby neměl vyzkoušené, že by se to obrátilo proti němu. Dvojčata se mezi sebou hašteřila často. Ale stačilo, aby se mezi ně vložil někdo cizí, a okamžitě se semkla. Jasen a Šerana čelili světu v tandemu, v dobrém i ve zlém. Otta už dávno došel k závěru, že by těm dvěma prospělo, kdyby se naučili myslet a jednat více samostatně. Takto se jen podporují ve svým slabostech. Ale kdyby jim to v dobré víře řekl, jen by je proti sobě poštval.
„Preferuji šedou variantu,“ trval na svém Jasen. „Proč po mě chceš názor, když se nakonec stejně rozhoduješ sama?“
„Ok-sawonský satén je v kurzu,“ přimlouvala se.
Zatímco se ti dva hádali, Otta si všiml, jak moc se Jasen podobá otci. Jeho a Šeranin otec se jmenoval Klebius. Byl synem staromizeonského boha Rafedaxarra a legendární dárkyně života Ryany. Proslýchalo se, že Exis s ním ulehla jenom proto, aby otěhotněla. Když ji pak požádal o ruku, pustě se mu vysmála. Stejně jako její sestra Krassiona, se nechtěla dělit o moc. Klebius zahořkl a krátce poté padl při dračím masakru. Do posledního dechu prý nepřestal Exis proklínat, že mu znemožnila se s dvojčaty vídat. Otta znovu zabloudil pohledem k vitríně. Už chápal, proč si Jasen toho meče tak cení.
Hádka o ničem zdárně pokračovala.
„Modrý brokát je pro panáky, co nosí krajkový kapesníky,“ zahučel Jasen.
Šerana ukázala na Ottu a konsternovaně si povzdechla. „V černé a šedé bude vypadat jako požírač nemluvňat.“
„Ty žeru jenom z nouze,“ podotkl škrobeně Otta.
Šerana naposledy pohodila hlavou a vzdala to. Na odchodu Jasenovi připomněla, aby Ottu nepouštěl z dohledu, než pro něj matka někoho pošle.
Jasen neprodleně udělal pravý opak toho, co mu sestra řekla a nechal Ottu samotného, aby se v klidu převlékl. Když se potom Otta s náručí starého šatstva vracel skrze Jasenův pokoj do haly, zastihl bratra u otevřené skříně s dýkami. Jednotlivé kousky kovově zvonily, jako kdyby tam něco hledal. Asi mu to moc nešlo, protože tlumeně nadával.
Otta přidal do kroku, aby už byl pryč.
„Počkej,“ houkl Jasen. Na dlani mu ležel prsten z bílého kovu s nenápadným perleťově šedým kamenem. „Tohle asi znáš. Hlavně neříkej Šeraně, že jsem ti to dal.“
Ohnivý prsten! Otta ho opatrně převzal. Bodejť by ho neznal. V otcově rodině se dědil z generace na generaci. Uvyen ho nikdy nesundával. Jednou toho víc vypil a přiznal, že je ten prsten kouzelný. Až zemřu, bude tvůj, hochu. Dobře se o něj starej. Taková věc tě udrží v teple i v nejmrazivější noci. Otta byl tehdy příliš malý, a vůbec nechápal, jak to otec s tím teplem myslí. Prsten zmizel ze světa poté, co krále trefila dělová koule. Nevědělo se, jestli ho sebrali okrádači mrtvol, anebo vojáci, co přepravovali tělo z bojiště do sídelního města. Teď se ukázalo, že ho z Uvyenova vychládajícího prostředníku stáhla samotná Exis. Povrch kamene byl poškrábaný, kovový kroužek byl trochu pokřivený. Když ho Otta držel v prstech, cítil, jak se mu do kůže zapichují tenké a mrazivé jehličky staré magie.
„To je nějaký chyták?“ vydechl, protože mu Jasen ještě nikdy nic dobrovolně nedal.
Bratr se zamračil. „Ani ne. Šerana ho objevila v kazetě s matčinými šperky. Zeptala se, co je na takové poškozené tretce zvláštního. Matka řekla, že prsten patřil Uvyenovi. Nechala si ho, protože chtěla zjistit, jakou magii v sobě skrývá. Jednou si na to prý udělá čas.“ Jasen se odmlčel a pokrčil rameny. „Tak jsem ho sbalil.“
Otta sevřel prsten v pěsti. Se staženým hrdlem vnímal jeho magii. Pulzovala ve stejném rytmu, v jakém bušilo jeho srdce. Nechápal, odkud se bere Jasenova nečekaná vstřícnost. Takové věci se nedějí. Hej, proberte se! Vyburcoval démony. Co je s tím prstenem špatně? Nějaká kletba? Nebo devastační infonová matrice?
Draveni proklouzli skrze Ottovo rozhraní. Seskupili se do černé aureoly kolem jeho těla. Vlnili se a mihotali jako chaluhy na dně rybníka.
Jasen se ostražitě narovnal, ale zůstal na místě.
„Nicotná tretka,“ konstatoval jeden z dravenů.
„Tvarový zářič. Zadání je slabé a stále funkční. Něco jako: Shoř, nebo Zloba budiž spálena. Vypadá neškodně,“ poznamenal další.
„Dobrá leda pro smrtelníky,“ dodal poslední.
Tentokrát komunikovali nahlas, aby to slyšel i Jasen. Každý sociální kontakt dobrý.
„A ten program, co vyzařuje, je podpůrný nebo oslabující?“ ujišťoval se Otta.
„Spíš neutrální,“ zněla odpověď. „Můžeme si tu hračičku vzít a nic se nám nestane.“
Jasen bojovně vystrčil bradu: „Co sakra čekáš? Že tě oslepí? Nebo vyžere mozek? Nebo že ti usmaží koule?“
„Nedivil bych se,“ odsekl Otta. „V čem je háček?“
Bratr se křivě usmál. „Jde o ten meč. Teprve nedávno jsem zjistil, že mi ho sebral Smesmech. Ale mě tehdy namluvil, že ho odnesl špindíra s vyholenou hlavou a zarostlým ksichtem. Nesmíš se divit, že…“
„Takže něco jako kompenzace?“ dovtípil se Otta.
„Ber nebo nech být,“ zaškaredil se Jasen.
***
Naleštěné a prázdné zážitky z dražební síně
„Tři a třicet tisíc hřebenů!“ jásala licitátorka. „Dámy a pánové, kdo dá víc? Á tady madam v rudé róbě navyšuje na čtyřicet tisíc! Čtyřicet tisíc zlatých hřebenů za tuto nádhernou tamburínu z pozdně kvarionské éry!“
Přihazování se protahovalo. Program ukazoval, že ani zdaleka nejsou v polovině plánovaných prodejů. A Otta byl čím dál víc nevrlý. Svědila ho zpocená kůže za krkem. Zabloudil pohledem k čestné lóži, odkud ho přísným zrakem sledovala matka.
Uprostřed oválné aukční síně se nacházel prostor k prezentaci, do kterého ústila chodba z výstavních sálů a restaurátorských dílen. Od mantinelů předvadiště se stupňovitě zvedaly řady polstrovaných sedadel, oddělené šesti postranními schodišti, po kterých se vznášely dlouhonohé hostesky, nabízející chlazené nápoje a kronýšové rolky. Stěny věnčily lóže pro eminentní hosty, úplně nahoře pod stropem se vinula galerie pro hudebníky, dopisovatele kulturních magazínů, módní experty, a další čumily, kteří neměli v plánu nakupovat, ale chtěli být v obraze.
Právě odtamtud Otta, hladce oholený, skvěle učesaný a nevtíravě navoněný, navlečený do luxusní šedo černé kreace, sledoval dění v sále. V matčině sídle se pohyboval sedm století, ale ještě nikdy se žádné dražby formálně nezúčastnil. Jeho úkolem bývalo vymáhat opožděné platby a nahánět hrůzu obchodním konkurentům. Když si chtěl prohlédnout exponáty, vkrádal se sem brzy ráno, kdy byly prostory pro veřejnost uzavřené. Odjakživa se nejvíce zajímal o zbrojní techniku a staré vojenské mapy. Ačkoliv zdejší proslavené prostory důvěrně znal, ještě nikdy se tu necítil tak zranitelně jako právě dnes. Není tu jako Ottumor Zuřivec, ale jako Ttumor Seviniel. Bylo téměř jisté, že žádný z matčiných známých ho nepozná.
„Šedesát tisíc zlatých hřebenů poprvé! Šedesát tisíc zlatých hřebenů podruhé! Šedesát tisíc zlatých hřebenů potřetí! Prodáno!“ radovala se licitátorka. „Dámy a pánové, gravírovaná tamburína byla prodána pánovi…“
…s kokrhelem umělých vlasů a tlustou prdelí, zaševelil poťouchle draven v Ottově mysli
…neboli typický bredeonský senátor na penzi, pokračoval další.
…jehož vášeň pro kolekce starožitností je přímo úměrná sumě korupčně nabytých peněz, navázal plynule třetí mazlík.
…které náš úctyhodný penzista elegantně vypere nákupem tamburíny z Oduvenovy pozůstalosti, dokončil první.
Otta jejich glosy ignoroval. Ocenil, že rabiáti nejeví potřebu na sebe upozorňovat, a spořádaně hřadují za rozhraním. On sám z hudebních nástrojů dokázal rozpoznat leda tak válečný buben. Jeho pozornost patřila výhradně Viole. Nemělo cenu si nic nalhávat. To ona byla hlavním důvodem jeho neklidu. S dalšími dvěma dívkami seděla uprostřed třetí řady. Zpoza sloupu Otta viděl její profil. Zatímco moderátorka veršovaně vychvalovala kvalitu řemeslného zpracování draženého nástroje, listovala princezna katalogem, jako kdyby plnila zodpovědný úkol.
Ta výraznější z jejích společnic, kučeravá černovláska, pošťuchovala tu druhou, mírnější hnědovlasou, která třímala mávátko s číslem, opravňujícím se aktivně účastnit dražby. Hnědovlásčin delší nos prozrazoval kavanský původ. Kavané se rodí pro muziku a mívají absolutní hudební sluch. Při jakékoliv tělesné činnosti dodržují nějaký rytmus.
Bylo jasné, že Kavanka chce něco koupit. Nadskakovala při každé replice. Bylo zábavné sledovat, jak Viola její nadšení krotí, a v neuváženém přihazování jí zabraňuje, důsledkem čehož se kavanka tvářila stále více rozmrzele. Otta se nemohl ubránit podezření, že princezna moc dobře ví, co dělá.
Prokázalo se to ve chvíli, kdy přišel na řadu strunný nástroj nazvaný variola. Podle katalogu ho stávající majitel získal od staromizeonské bohyně Tmy, Monety. To se nedalo prokázat, protože jmenovaná vyvanula následkem Krvavého deště, kterážto událost se odehrála přibližně před desíti tisícovkami let. Otta bezpečně věděl, že z toho období se na Mizeonu žádné industrie nedochovaly. Neortodoxní autority z Tupi-Iranské univerzity tvrdily, že něco by se dalo vyhrabat v pověstném Chřtánu, ale všeobecně se vědělo, že mizeonské podzemí má pod kontrolou Rafedaxarrův nechvalně známý pravnuk Seen řečený „Studená huba“, který tam žádné hledače pokladů nepustí.
Ottu nepřekvapilo, že vyvolávací cena nástroje je tak nízká, protože ho znalci s klidnou duší klasifikovali jako napodobeninu. Jak také jinak? O to více se podivil, když Kavanka variolu na Violino doporučení koupila. Viola se tvářila spokojeně, což Ottovi připadalo divné. Nechtělo se mu věřit, že by princezna kamarádce vědomě doporučila padělek. Nemohl se dočkat, až se na to Violy zeptá.
Po ukončení obchodování se přítomní odebírali na recepci do zimních zahrad. Otta užasl, když zaznamenal, jak jsou Viola a její společnice oblečené. Ty tři na sobě měly komplety hladkých a lesklých kalhot a tunik. Odstíny látek působily nevýrazně, jako rozředěné vodou. Nedalo se jednoznačně určit, jestli je Violin úbor spíše šedivý nebo špinavě modrý. Svršky výbušné černovlásky byly nejspíše béžové, zatímco kavančin komplet se barevně blížil hnědozelené. Možná šlo o nějaký kavanský módní výstřelek. Přístup do Dražebního paláce měly pouze dámy z nejvyšších kruhů, které nosily okázale přezdobené róby. Nebylo divu, že Viola a její společnice vzbudily rozruch.
Z volby Violiny garderoby si Otta snadno odvodil, že princezna rodičům neřekla, že si z Kavanu odskočí právě sem. Proto má na sobě oblečení z kavanského šatníku. A ta třetí se k nim přidala, aby nekazila partu. Když dívky stoupaly po schodišti, přítomné dámy se po nich s despektem ohlížely. Z galerie se blýskalo, jak se reportéři snažili defilé zvěčnit pro bulvární média.
***
