Sarvonův odkaz - 32. kapitola: Perné dny na Duanzaná
Viola a Anada se uvelebily na odřených lavicích v soukromém „salonku“ hospody Temná díra. Salonek se mu říkalo ze srandy, protože to byl kumbál bez oken, kde se odjakživa scházeli neortodoxní příslušníci robustuanské šlechty. Zamlada se tu tajně scházel Trajanis s Eryn, když pracoval pro Alianci a působil na Robustue pod cizím jménem.
Putyka byla zaplivaná a zakouřená dost na to, aby se jí vyhýbaly i dámy z Jadvininy Komise dobrých mravů. Platily zde odlišné manýry než na zbytku světa. Zásadně se tu nepoužívaly tituly. Ať sem zavítal kdokoliv, musel počítat s tím, že mu personál bude tykat, a že mu bude předhozeno i takové občerstvení, které si neobjednal. Fungovalo to tak po několik staletí.
Zlé jazyky šeptaly, že hospodu zřídila stromista Seobhan v dobách, kdy jí bývalá královna Klarisa odloudila manžela a ji samotnou poslala do exilu. Bylo užitečné si tu historii připomínat, protože díky ní Viola vnímala babičku bez příkras. Nic na tom neměnil ani fakt, že stará královna milovala své děti i vnoučata. Pokud se na její skutky Viola podívala objektivně, musela připustit, že Klarisa se v minulosti často chovala jako sebestředná a sobecká mrcha.
Kdysi se o tom Viola bavila s otcem, Trajanis Klarisu omlouval. Tvrdil, že takto vladaře korumpuje moc. I ti nejlepší z nejlepších, pokud za sebou nemají kvalitní oporu, lákadlům moci podlehnou. Je to jako plíživá nákaza, která rozežírá charakter. Je těžké jí odolat, a ještě těžší je se jí dobrovolně vzdát. Funguje jako zdroj slasti. Nahrazuje afrodiziakum. Když chtěla Viola vědět, jestli ta nákaza nehrozí matce, otec se rozesmál. Tvoje máma? Má přece mě. Viola tehdy jen zaraženě přikývla. Později jí došlo, že tak úplně nepochopila, jak to otec myslel. Asi by se na to měla zeptat ještě jednou.
Tohoto večera byly Anada s Violou v kumbále jedinými hosty. Anada se ládovala pikantními šátečky z křehkého těsta, ačkoliv jindy se ošklíbala, že koření není dobré pro hlas. Její vzplanutí k Ladenovi vzalo za své a ona se vyrovnávala s citovou kocovinou. „Možná bych měla stáž na Kavanu přerušit a vzít tu nabídku Bredeonského operního domu,“ lamentovala.
Viola souhlasně zafuněla. „To bude nejlepší. Každý další nosatec by ti toho idiota připomínal.“
Snažila se být Anadě oporou, ale její myšlenky utíkaly ke včerejšímu setkání s Ttumorem, a k tomu co následovalo.
Bezprostředně po jeho odchodu ji Wanda s Tralií zasypaly otázkami: Odkud pochází? Kde bydlí? Jaké má majetky? A jaké závazky? Proč jsi nám o něm neřekla dřív? Takový materiál a ty si ho držíš jenom pro sebe! Na svou obranu jim připomněla, že se o Ttumorovi zmínila v souvislosti s dokončováním závěrečné práce. Načež jí Wanda vyčetla, že zapomněla upřesnit, jaký je to kus.
Zatímco se hloupě dohadovaly, přitočila se k nim Šerana. V nádherných růžových šatech s vlečkou připomínala bohyni Úsvitu, pramáti dávno vyvanulých kvarionských bohů. Vzala Violu za předloktí, jako kdyby byly letité přítelkyně, a s vysoce vytaženým obočím řekla: Nebyl to Ttumor Seviniel, se kterým jste tančila, Výsosti? Dejte si na něj pozor! Na první pohled tichá voda, ale když si ho pustíte k tělu, stává se z něho sexuální dravec!
Zaskočená Viola zaznamenala Šeranin nezvyklý doprovod. Šlo o tři dámy, horlivě přikyvující na vše, co jejich velitelka vypustila z úst. Měly na sobě přehnaně nařasené šaty v barvě špinavé žluti, které deformovaly jejich postavy a vůbec jim nešly k pleti. První šilhala, druhá měla na nose bradavici, třetí měla pod bradou lalok.
Zatímco Viola uvažovala, pod jakou hrozbou Šerana ty chuděry přinutila dělat stafáž, dotyčná dál kydala na Ttumora špínu: Je jako každý ewoui z kolonií. Pod slupkou vzdělanosti skrývá nenávist ke všemu, co je ušlechtilejší než on. Vytrvale cílí po silnější krvi, a když dotyčnou zkompromituje…
Tralia a Wanda zůstaly na Šeranu bezhlesně zírat, ale Viola vzala rozum do hrsti. Rychle jí došlo, že Exisina dcera za nimi přišla s jediným cílem – a sice šokovat. Viola jí nebude skákat na špek. Než ale stačila na ty nevkusné řeči odpovědět, objevil se Jasen. Rázným gestem uchopil Šeranu kolem pasu. Omluvte nás, dámy, zasyčel a odtáhl sestru pryč.
V rozpačitém rozpoložení se frekventantky Senedina lycea vracely na Kavan. Semínko pochyb stran Ttumorových morálních kvalit bylo zaseto. Když už Viola ty zkoumavé pohledy nemohla vydržet, prohlásila, že ona Šeraně nevěří. Nehodlá se zabývat pomluvami zdegenerované riiberionské fifleny.
Z neradostných vzpomínek ji vyrušilo písknutí.
„Ty mě ale vůbec neposloucháš!“ škaredila se Anada. Odsunula poloprázdnou mísu a zachmuřeně si Violu přeměřila. „Něco se s tebou děje. Trvá to od Květinkového plesu. Že by ten pěkný encyklopedista z Ferbua? Na čem vlastně děláte? Jestli budeš dál tvrdit, že na závěrečné práci o tiárách, sežvýkám koncertní pelerínu. Tu těžkou, sametovou.“
Viola shrnula své drobečky do úhledné hromádky. Dostávala se na tenký led. O incidentu v Hlubině a babiččině vraždě musí mlčet, jinak by Anada okamžitě běžela za královnou.
„Ttumor Seviniel mi pomáhá s překladem manuskript z babiččina archívu,“ broukla. „Mohlo by mě to zavést ke Grenedonovi. Ještě o tom nemůžu mluvit.“
Pěvkyně zaraženě přikývla. „Takže s tím chlapem nic nemáš.“
V rozmáchlém gestu Viola rozhodila rukama. „Jak tě to jenom mohlo napadnout? Jeden drastický rozchod mi stačil. Jestli se někdy s někým zapletu, bude z přiměřených kruhů. Takového si klidně vezmu.“
Anada pochybovačně našpulila pusu. „Někdo jako Ewyr Wonoden? Včera se mnou mluvil. Chtěl, abych se za něj přimluvila, což nechápu, protože vy dva jste přece…“
Vtom se rozletěly dveře a do kumbálu vešel Ewyrův otec, generál Wonoden. „Princezno, vaše paní matka s vámi chce mluvit. Ihned. Doprovodím vás a slečnu Anadu do paláce.“
Viola se vysunula z lavice. S Anadou za zády vklouzla do dveří, které jí Wonoden podržel. „Tak pozdě?“ Její hrudník sevřely obavy. „Je otec v pořádku?“
„Nevím o tom, že by nebyl,“ odpověděl škrobeně generál. „Je doposud v cizině, ale snad se brzy vrátí.“ Jeho holínky v pravidelném rytmu dusaly po kamenné podlaze.
Jakmile se ocitli na hospodském dvoře, začal generál otevírat dimenzionální koridor. Proč takový spěch? Nebe bylo zatažené, zvedal se vítr, brzy se dá do deště. Violu napadlo, že tentokrát si vodu padající z nebe nejspíš neužije.
„Co se stalo?“ dorážela, zatímco Wonoden vykrajoval ze vzduchu fialově prskající oválnou bránu. „Něco s bratry? Nebo s Trsuahem?“
Wonoden ji místo odpovědi nabídl jednu ruku, a Anadě tu druhou. „Všechno se brzy dozvíte,“ řekl, než s nimi skočil do portálu.
***
Eryn Zlověstná pochodovala po pracovně a z ramen a odhalených paží jí pučely ratolesti, což se stávalo pokaždé, když byla s nervy na dně. Úměrně s jejím rostoucím rozrušením se větvičky košatily do prostoru, sílily na objemu. Málem se zdálo, že už klesnou tíhou k zemi vlastní vahou, ale rostlinný organismus držel pohromadě vlastní interní magií. Ale protože se Eryn neustále pohybovala a gestikulovala, stromistí křoví za ní elegantně povlávalo.
V ruce svírala rámeček, uvnitř kterého se míhaly odstavce textu s titulky, proložené obrázky, které rychlost načítání měnila do barevných skvrn. Na videxovém válci visícím ze stropu se promítala tlumeně komentovaná reportáž nějaké vesmírné potyčky, ale na tu se královna nesoustředila.
Jakmile zaznamenala dceřin příchod, plácla tabulkou o stůl a řekla: „Tohle mi před chvílí přinesla Sijana. Čerstvá zásilka z Bredeonu. No, podívej se na to!“
Viola s ohledem na matčino rozkošatění zachovala taktické mlčení. Musela chvíli počkat, až se zběsilé míhání na projekční fólii ustálí. Vypadalo to na společenský magazín. Matka si občas nějaký vypůjčila od radních. Odůvodňovala to potřebou vědět, co zajímá běžné občany, jak doma, tak v cizině. Ale Viola ji mnohokrát přistihla listovat módními rubrikami, anebo pročítat sloupky o skandálech uměleckých, politických a sportovních celebrit. Jenže tentokrát pobaveně nevypadala.
Konečně se na tabulce zformoval text i obraz. Článek měl palcové titulky: „Osvěžující kavanský módní styl prosvítil zšeřelá zákoutí Podsvětního paláce!“ Článek adoroval čisté linie oproti přehnané zdobnosti a teatrálnosti. Nebylo v něm zmíněno žádné jméno. Titulní fotografie zachycovala Tralii a Wandu v popředí, a Violu za nimi v nepatrném odstupu. Nezaujatý čtenář je mohl pokládat za modelky předvádějící kalhotové kostýmy, které tak vehementně propagovala Traliina babička. Ale každý, kdo alespoň trochu znal poměry na robustuanském dvoře, musel Violu poznat.
„Aha,“ hlesla. „Asi tě zajímá moje návštěva u Tralie. Přihodilo se toho tolik, že jsem úplně zapomněla, že jsme si včera večer odskočily na dražbu hudebních nástrojů.“ Ve snaze, matčin hněv odklonit, začala překotně blekotat: „Představ si, že ta sbírka vězela celé věky v zaprášeném depozitáři…“
„Dost!“ zařvala Eryn.
Wonoden, vartující u dveří, zakoulel očima. Viola se poraženě odmlčela. Za pokus to stálo.
„Snažila jsem se být ohleduplná,“ zasyčela Eryn, „protože jsi v útlém věku utrpěla ztrátu bratra a babičky. Souhlasila jsem s tvým studijním oborem, i když jsem znala rizika. Přivřela jsem oči nad Qadrenem, i když jsem věděla, že tě opustí, a potom se budu muset dívat, jak se trápíš! Ale uklidňovalo mě, že taková zkušenost tě alespoň odradí od jiných, mnohem nebezpečnějších, experimentů!“
„Vůbec nic se nestalo, mami,“ namítla chabým hlasem Viola. Okamžitě zalitovala, že otec není doma, protože rozzuřenou Eryn nemá kdo krotit.
Královna pobouřeně zatřásla hlavou. „Když jsi nastupovala do lycea, slíbila jsi, že do Podsvětí nikdy bez ochrany nevkročíš!“ Jak mluvila, pomalu zvyšovala hlas a křoví kolem ní se dál košatilo. „Ale ty jsi to porušila! Věřila jsem, že jsi zodpovědná k sobě i k jiným! Že si uvědomuješ, co děláš. Ale šeredně jsem se spletla!“
Viola na matku obezřetně shlídla. „Nechceš mi za trest zakázat závěrečné zkoušky, že ne? Uznávám, že jsem měla požádat o ochranku. Příště to udělám. Na mou duši.“
Eryn chňapla po tabulce a obloukem s ní mrštila proti krbové římse. „Trest?“ houkla. „Ty si vážně myslíš, že řeším nějaký malicherný trest?“
Pozůstatky technologické hračičky vyráběné v sunnisenských strojírnách se s jiskřením snesly k podlaze.
Wonoden se trhaně nadechl. Byl připravený kdykoliv přiskočit a nastavit královně pomocné rameno místo nepřítomného Trajanise, ale zatím zůstával u dveří. Violu napadlo, že to s tím matčiným výbuchem možná není tak spontánní, jak se na první pohled zdálo.
Máti si založila ruce v bok a tvrdě se na ni podívala: „Je to i moje vina. Byla jsem příliš ponořená do hledání Grenedona. Teprve až jsi onemocněla, uvědomila jsem si, že jsem se ti málo věnovala. Víš stejně dobře jako já, že původem tvé nemoci musel být nějaký magický útok. Děsí mě, že dodneška nemáme tušení, kdo ho vyvolal. Ale jisté podezření mám. Souvisí s podsvětní bohyní a její vazbou na tvého bratra.“ Křoví se vlivem Erynina emočního přepětí zlověstně zavlnilo. „Všechny ty roky jsem si vyčítala, že jsem tě nedokázala ochránit. Ale teď mám toho věčného strachování dost!“
Viola vytušila, že jde do tuhého. Přesto se znovu pokusila zachránit situaci: „Už dávno mi nic není. A v Dražebním paláci jsem celou dobu byla s Tralií a Wandou. Ani na chvíli jsem se od nich nehnula. Pomáhala jsem s výběrem dárku pro…“
Matka ji rázným gestem umlčela. „Zapomněla jsi zmínit, že tam byl i ten šikovný encyklopedista.“ Klesla pohledem k troskám informačního média. „Vyfotili vás, jak tančíte. Ty s ním něco máš?“
„Samozřejmě že ne,“ odfrkla. „Potkali jsme se tam náhodou. Byl tam pracovně.“
„Je chytrý a hezký, ale jeho krev není dostatečně silná,“ podotkla poněkud jedovatě matka.
„Nic s ním nemám,“ opakovala popuzeně Viola. „Je to suchar, oddaný práci pro Sarvonovu nadaci.“ Pomyslela si, že máti je ta poslední, která by měla udělovat kázání v této oblasti. Než potkala Trajanise, nežila zrovna ctnostným životem. Omlouvalo ji snad jen to, že babička se zatím vloupávala do cizích zapečetěných archívů, což u panovnice mocné říše není zrovna zanedbatelným prohřeškem.
Bylo znát, že si Eryn po Violině ujištění oddechla. Přesto pořád vypadala, jako kdyby měla trn pod nehtem. „Jadvina chystá jubilejní Ořechovou burzu. Očekáváme, že se dostaví několik… ehm… perspektivních mužů. S některými se znáš. Možná se ti budou dvořit,“ pokračovala neúprosně. „Taky jsem pozvala Ewyra.“
Vypadalo to jako vtip, ale máti neměla smysl pro humor. „Chcete mě provdat?“
„Ne nevyhnutelně,“ řekla překvapivě krotce matka. „Uznávám, že máš ještě spoustu času. Ale kdyby na tebe některý z nich udělal dojem, a kdyby ses rozhodla založit rodinu, podpořila bych tě. Pochop, že nechci, abys dopadla jako tvá babička.“
To nechtěla ani Viola. Chápala, čeho se máti bojí. Ona a Klarisa měly hodně společného.
„Tvá prateta došla k závěru, a já s tím souhlasím,“ pokračovala neúnavně máti, „že s oddaným a milujícím partnerem bys přestala obcházet bezpečnostní pravidla.“
Kdyby tak máti věděla, jaké rizikové aktivity už Viola díky Klarise podnikla! „Dobře, budu na ty prominentní panáky milá,“ zaševelila. „Ale nečekej, že si některého vezmu.“
„Postačí, když tomu dáš šanci,“ hlesla královna.
***
Té noci se Viole zdálo o Exis a Klarise. Klarisa černala a uvadala. Exis se oháněla stříbrným cedníkem. Odněkud vyšlehly třásnité stuhy a dožadovaly se masa. Monstrum schoulené v šeru otevřelo jedovatě žluté oči. Vzbudila se zpocená a vyděšená. Znovu přehodnocovala, zda nemá o svém výletu do Hlubiny rodičům říct. Vzpomněla si teprve nedávno, ale připadalo jí to jako věky. Ale ne. Jenom by všechno zkomplikovala. Každým dnem překládala další pasáže. Cítila se jako kůň před dostihem. Potřebuje jen trochu času.
***
