Sarvonův odkaz - 33. kapitola: Netvorem snadno a rychle
Následujícího dne Viola vešla do čítárny. Ttumor už tam čekal, a tvářil se nerudně a odtažitě. Navlečený v nenápadném šedivém saku, působil jako typický akademik. Přesto se Viola nemohla ubránit dojmu, že na plese při tanci si její společnost užíval. Že by se tak dokonale přetvařoval? Možná měla Šerana pravdu.
„Předevčírem mě oslovila Šerana Riiberionská,“ řekla a usadila se naproti němu. „Víte přece, kdo je její matka. Přišla mě před vámi varovat. Prý jste nezdravě ambiciózní, a sexuální predátor k tomu.“
Ttumor se podíval na zvědavé krofínie pod okny. Jeho tvář se ještě více zatvrdila. „Pokud Šeraně věříte, navzdory tomu, čí je dcera, asi bychom se měli rozloučit princezno.“
„Nechtěla jsem vás urazit, doktore,“ bránila se. Vzala z připravené hraničky svrchní list a podala mu ho. „Jenom mi přišlo divné, že právě Šerana cítila potřebu vás pomluvit.“
Papír převzal, upřel pohled na první odstavec a řekl: „Chodím na dražby z ryze profesionálních důvodů. Nemůžu se vyhýbat komunikaci s ostatními znalci. Šerana, je hloupá, vlezlá, zvědavá a mstivá. Protože je v Dražebním paláci doma, je lepší s ní být zadobře. Jednou mě požádala o znalecký posudek. Šlo o kroužkovou zbroj, v jejích struktuře měly být vpletené jinádí vlasy. Stačilo se na to podívat, a hned jsem věděl, že jde o padělek. Strašlivě se urazila a od té doby se mi mstí.“
„To je mi líto,“ hlesla.
„Nemusí,“ odsekl. „Co kdybychom se pustili do práce?“
Texty v diářích byly řazeny podle toho, co Sarvon právě prožíval. Některé stránky obsahovaly jen několik vět, jako například poznámky ohledně Sarvonova diplomatického úsilí zastavit válku mezi erektiady a mizeonskými, typu: Dnes jsem se znova nepohodl s Vikkasonem. Obvinil mě, že se nedostatečně snažím. Odmítá akceptovat, že mé možnosti ovlivnit mizeonskou radu jsou omezené. On si vůbec neuvědomuje, jak riskuji, když se s ním stýkám. Naši by mě za to mohli obvinit z velezrady. A slizoun Seen by si na mě s gustem smlsnul. Ale takovou radost mu neudělám!
Z toho vyplývalo, že se Sarvon dobře znal se současným dračím Rexem Vikkasonem. Společně se snažili o ukončení mizeonsko erektiadské války. Širší souvislosti těch krátkých poznámek se daly odvodit jen podle data a místa, a někdy ani to ne. Jinde naráželi na rozsáhlé traktáty na nejrůznější témata podle toho, kterého světa se týkaly. Devátý, osmý, sedmý, šestý a pátý svazek už byl přeložený, zbývaly čtyři. Viola se konečně začínala hrubě orientovat v používání kvaliduktů, ale Ttumorova pomoc byla stále naprosto nezbytná.
Mimo práci s Violou, pobýval doktor v knihovně, nebo ve svém pokoji. Výjimečně se ukázal při procházce v zahradě. Když si myslel, že ho nikdo nepozoruje, tvářil se zádumčivě, jako kdyby neustále nad něčím smrtelně závažným přemýšlel. Pozvánky od Jadviny k účasti na dvorském společenském životě zarytě odmítal. Tvrdil, že je zde kvůli práci, a ne pro zábavu. Během pětatřicíti dnů si udělal volno jen třikrát, kdy odcestoval kvůli práci pro Nadaci. Až na ty tři výjimky byl stále k dispozici.
Viola se nemohla ubránit dojmu, že samotář Ttumor něco tají. Někdy jí připadal podrážděný až nevrlý. Na každou sebenevinnější otázku měl v zásobě štiplavou odpověď. Jindy byl zase mírný jak beránek, ochotný dlouze vysvětlovat téměř cokoliv. Ať už objasňoval důsledky Rean-Kwanterské dohody, rozebíral příčiny vahanského embarga, nebo vysvětloval průběh riiberionského trojného dělení, vždycky tu záležitost podal z úplně jiné perspektivy, než jak byla popsána v učebnicích a Viola jen valila oči.
Několikrát ho přistihla, jak na ni zírá. V těch prchavých okamžicích zahlédla v jeho tváři dychtivý až hladový výraz. Kdyby si nebyla naprosto jistá jeho bezúhonností, musela by si přiznat, že je v něm něco, co podněcuje ostražitost. Navíc ji fyzicky přitahoval, což ji rozčilovalo. Protože byl tak zpropadeně hezký a ona se na něj tak ráda dívala. Líbilo se jí, jak zatínal rty při soustředění nad překládaným textem. Obdivovala jeho oči, doutnající skrytým žárem pod přivřenými víčky, zatímco zbytek jeho tváře vyjadřoval dobře natrénovanou lhostejnost. A co teprve jeho chůze? Pozorovala, jak kráčí, jak se jedno jeho dlouhé stehno otírá o to druhé. Vzpomínala na tanec v Podsvětí a zatoužila si to zopakovat.
Cítila se za ty nemravné představy provinile, tím spíš, že on se k ní choval naprosto bezchybně. Dokonce nabyla dojmu, že jeho přístup k ní, po návratu z Podsvětí, ještě více ochladl. Ve snaze své nevhodné myšlenky zaplašit se Viola rozhodla být na Ttumora milá. Bude k němu přistupovat tím roztomilým diblíkovským způsobem, jakým se mladé studentky chovají k váženému obstarožnímu profesorovi. Tělesné vášně akademika jsou dávno za zenitem, ale pozornost dívek mu ještě stále lichotí. Jak dívka, tak akademik dobře vědí, že zůstane jen u slov. Ne že by s tím Viola měla zkušenosti. Flirtování s kýmkoliv odjakživa považovala za ztrátu času. Kdykoliv předtím někoho v takové situaci pozorovala, pohrdavě se šklebila. Takže teď vlastně překoná samu sebe.
Pustila se do toho s elánem ze dne na den. Začala svůj projev prokládat vtípky a lichotkami. Nosila doktorovi dobroty z palácové kuchyně, žertovala na adresu pratety Jadviny, dobírala si Ttumora kvůli jeho pečlivě organizovaným pracovním návykům. Ale nezdálo se, že by to oceňoval. Nejdřív reagoval nechápavě, pak rozpačitě. A čím byla roztomilejší, tím víc se od ní odtahoval. Vyvrcholilo to jednoho pozdního odpoledne.
Šla z archívu s další zásobou vytržených stránek. Jako vždy se tam dostala prorůstáním skrze zahradní studnu. Vracela se stejnou cestou. Vyšplhala ze studny, přeměnila se, načež zahlédla v záhybu cesty známou postavu rámovanou září zapadajícího slunce. Pomalu se od ní vzdaloval. Věděla přesně, jak by vypadaly jeho oči, kdyby se otočil. Měla ho nechat jít, ale něco v ní, cosi primitivního a hluboko dřímajícího, to nedovolilo.
Pevněji sevřela balík s papíry chráněný před poškozením jednoduchou kletbou. Přidala do kroku, a křikla: „Doktore! Počkejte!“
Jeho ramena se napjala. Zastavil se a otočil. „Přeji pěkný večer, princezno,“ zabručel. Ocitl se v místě, kde se pěšiny křížily. Měl namířeno na širší dlážděnou cestu podél zahradních zdí vroubenou ořešáky. Nepříliš nadšeně sledoval, jak k němu Viola chvátá.
Jeho nevlídné přijetí ji z podráždilo. Nasadila široký úsměv. „To vám nestojím ani za kus řeči, doktore?“ zašvitořila. „Nemáte ani chvilku, ve které byste poznamenal, jak je tady krásně, že listí šumí a noční květiny voní? Nechybí vám takové to nenápadně příjemné plácání o pitomostech?“
Podíval se na ni jako na otravný hmyz. Tvář měl nehybnou a elegantní, jako kdyby nechtěl svým znechucením obtěžovat ostatní, kdyby tu ovšem někdo další byl. Viola si vždycky myslela, že něco takového se prostě nedá naučit. Umějí to pouze dětičky z nejmocnějších rodin, a ty se s tím přímo rodí. I ona to v sobě měla. „Zítra ráno,“ pronesl skřípavě, „se uvidíme u překladu, Vaše Výsosti. Užijeme si plácání o kvaliduktech. Nemusíte se tak úporně snažit mi zdejší pobyt zpříjemnit. Šetřete síly na osoby, které to ocení.“
Jako kdyby jí vlepil facku. Vystrčila bradu, vypjala hruď a řekla: „Jste hulvát, pane! Myslela jsem, že jsme… přátelé. Evidentně jsem se spletla.“
Mračil se jak noc. „Nemáte za potřebí se nakrucovat. A už vůbec ne přede mnou. Poroučím se.“
Otočila se na patě a pelášila pryč. Do očí se jí draly slzy. Nenáviděla svou slabost. Tu pitomou potřebu hledat v každém to dobré. Ačkoliv se o to nijak nesnažila, začala Ttumora obdivovat. Líbil se jí jeho způsob interpretace dějin, líbily se jí jeho úsporné pohyby, a líbily se jí jeho ruce, kterými svíral pero. Provokovala ji strnulost rysů jeho tváře. Jako kdyby byl donedávna sochou, kterou oživil vrtkavý bůh. Jako kdyby se teprve nedávno naučil používat mimické svaly, a úsměv mu pořád ještě tak docela nešel. Ttumor. Co je to za jméno? Neříkal Eudor, že to v nějakém primitivním jazyce znamená vřed?
***
Netvorem snadno a rychle
Hned po lapálii v parku si Otta dělal starosti, jestli to nepřehnal. Odkázal princeznu do patřičných mezí, a udělal to tvrdě. Cíle ale bylo dosaženo. Přestala s neumělými pokusy o koketerii, a začala se chovat jako správně vycepovaná příslušnice své společenské vrstvy.
Každé ráno přinášela nové texty k překladu. Byla přesná jako kvantová časomíra. Hezká ústa stažená do tenké linky. Nikoho nenechávala na pochybách, že je už předem naštvaná. Používala minimum slov. Sledovala a zapisovala překládaný text, aniž by se na cokoliv zeptala. Když splnili denní příděl, stroze poděkovala, sbalila originály a důstojně odkráčela. Teprve teď, když neztráceli čas „plácáním“ o historii, začalo Ottovi to jejich spiklenecké tlachání chybět.
Draveni náhlý zlom princezniných sympatií zaznamenali s daleko větším humbukem. Cos to udělal? Měli jsme ji na talíři! Byla připravená se muchlovat! Voňavá a vstřícná! A ty jsi ji odehnal! Hloupý, hloupý, hloupý Ottumore!
Ale on trval na svém. Udělal dobře, že princeznu poslal do háje. Její strojené cukrování mu děsivě připomínalo manýry dam ze dvora jeho dávné manželky Newinetty. Viola nemá takových slabomyslných praktik zapotřebí. Je nejenom krásná, ale i chytrá a vtipná. Otta se cítil zahanbeně místo ní, a to se mu ještě nikdy v životě nestalo.
Než se mu podařilo Violu nadosmrti urazit, lámal si hlavu, jakým způsobem proces s pátráním po receptu urychlit, než Exis a její bandě dojde trpělivost. Problém byl v tom, že Viola striktně dodržovala zavedený postup. Z archívu přinášela omezený počet listů. Nikdy s nimi Ottu nenechávala o samotě. Po práci je přepočítala a nosila zpět. Takto byl Otta nucený se každý večer zavřít ve svém pokoji a pracně vzpomínat a přepisovat, co přesně bylo v originálech. Takovým způsobem získával „kopie“ ve staronetrebštině, které později předhodí matce.
Poté co Violu tolik naštval, už ji zřejmě nepřesvědčí, aby mu ty originály dala k dispozici v jednom balíku. Pravděpodobnost, že by mohl recepty najít a zničit beze svědků, se blížila nule. Proto hledal nouzové řešení, ke kterému mu dopomohl časopis z knihovny. Věstník Bredeonské lékařské komory. Uvnitř byl článek o náchylnosti k chorobám podle síly krve. Ze soupisu vyčetl, že míšenci ewoui špatně snášejí výpary silic jehličnatých dřevin, protože na Bredeonu žádné jehličnany nerostou. Všiml si, že v robustuanské palácové zahradě je jehličnanů spousta. Takže Ewoui z Ferbua, Ttumor Seviniel, začne být alergický. Až Otta tu inkriminovanou pasáž v Sarvonových písemnostech najde, zinscenuje princezně pod nosem parádní alergický záchvat. A při „kašlání“ z magií nasyceného zdroje létají jiskry, jak ví každé malé děcko.
Draveni do Ottovy mysli nevidí. Vnímají jenom ty myšlenky, které jim vědomě pošle. Čtení je taky moc nebaví. Kdyby měli recept přímo před sebou, nevšimli by si toho. Otta jim může nakecat, že k ohni došlo nešťastnou náhodou.
A Viola? Jestli jí na stole shoří část originálu, už nikdy Ottovi nedovolí sáhnout na zbytek. To je trochu problém. Protože Otta musí podle něčeho dokončit staronetrebské přepisy pro Exis. Pokud nebudou kopie vypadat věrohodně, čeká ho krátký proces.
Zatím to pustí z hlavy. Vyřeší to podle okolností, i kdyby si měl ty zbývající texty vymyslet.
***
Tentokrát pracovali na poznámkách z výstavy časomír na Kvauru šest. Hemžilo se to tam odbornými termíny a rovnicemi. Otta se smutně podíval na šest přeložených stránek, které ležely na stole. Netušil, zda dokáže dát ty rovnice zpětně dohromady. Musí běžet do pokoje a udělat zápis dřív, než se mu závorky a zlomky vykouří z paměti.
„Budeme pokračovat až pozítří, doktore,“ oznámila princezna, když se před obědem loučili.
„Jak si přejete, Výsosti,“ zamumlal. Sledoval princezniny štíhlé prsty, když se probírala listy originálu, když je počítala, aby je pak nasoukala do průsvitné krepponové obálky.
„Nezajímá vás, co bude zítra?“ zeptala se.
Konečně se jí podíval zpříma do tváře. Byla naštvaná víc než jindy, a on nechápal proč. Obezřetně zatlačil ramena dozadu. „Soudím, že to není moje věc.“
Zatvářila se, jako kdyby jí oběsil kočku. „Právě že je. Pamatujete, jak jsme se potkali na dražbě hudebních nástrojů? Na moje kamarádky jste udělal velký dojem. Až takový, že vás chtějí poznat blíže.“
„To je od nich hezké,“ zabručel. „Ale já takové touhy nesdílím.“
„Včera jsem dostala poštovního fantóma od Wandy z Tenerisu. Na zítřek se k nám pozvala na čaj. Očekává, že vás uvolním z práce, abyste se jí mohl věnovat, protože – jak doslova napsala – se do vás zamilovala na první pohled.“ Princezniny oči zlostně zasršely. „Ten čaj se bude podávat ve tři.“
„Rohatá hubatá černovlasá? Ale proč ne. Při nejhorším ji sežereme!“ glosovali dialog mazlíci.
„Jakého zločinu jsem se dopustil, že mě trestáte, Výsosti?“ naježil se Otta.
„Netřeba být sarkastický, doktore,“ zasyčela. „Víte, co mě překvapilo nejvíc? V jakých superlativech vás Wanda popsala. Prostě mám pocit, že potkala úplně jiného encyklopedistu, než kterého znám já.“
***
Bylo po půlnoci. Otta skončil zapisování staronetrebské kopie pro Exis. Přidal listy na hromádku ostatních a promnul si unavené oči. Šlo to pomaleji nejen kvůli těm zatraceným rovnicím, ale hlavně kvůli tomu čajovému dýchánku, který ho čeká zítra.
Pořád musel myslet na to, jak byla Viola rozlícená. Chovala se, jako kdyby jí vážně vadilo, že si nějaká jiná dívka nárokuje jeho čas. I to její předchozí cvrlikání, které tak ošklivě utnul, by tomu napovídalo. Jako kdyby o něj stála. Ještěže netuší, co je zač. Hloupá, hloupá, hloupá Viola, řekli by hladovci, a Otta by s nimi výjimečně souhlasil. Ostatně ti tři se poslední dobou chovali lépe než kdykoliv předtím. Místo aby mu neustále bušili do hlavy nesouhlasné připomínky ke všemu, co dělal, stále častěji ho nechávali jednat a jen přihlíželi. Téměř jako kdyby se mezi sebou dohodli, že ho na této misi nechají dělat věci po svém.
Zasunul hromádku kopií pod matraci a plácnul sebou do postele. V temnotě pokoje si promítl její tvář. Jak legračně krčí noc, když se jí něco nelíbí. A jak jí srší oči, když je nadšená. Jak špulí rty, když nad něčím usilovně přemýšlí. Jak živě se směje, s jakým zápalem mluví o své rodině. Takovou dívku on nikdy mít nebude.
***
