Sarvonův odkaz - 34. kapitola: Zlé sny
Toho dne pršelo. Princeznin dýchánek se odehrával uvnitř paláce. Královnina dvorní dáma přivedla Ottu ke dveřím Violina apartmá s tím, že dál může jít sám. Ocitl se v prostorném předpokoji. V rohu stála křesla kolem malého stolku, u stěny kolem oken trůnily velké květináče s krofíniemi. Otta už věděl, že ty rostliny přenášejí zvuky, a že umějí perfektně reprodukovat slova i zabarvení hlasu. Podíval se na dvoukřídlé dveře do princeznina salonu. Byly vyrobeny z několika vrstev tvrdého dřeva, na povrchu zdobené lístky perleti a vzácnými kameny. Rudé hemakrytty vsazené na obvodu sálaly akumulovanou magií. Otta by se byl vsadil, že pohlcují všechen hluk, který by sem pronikl ze salonu. V duchu složil malé princezně poklonu. Pro klid v rodině toleruje odposlouchávání v předpokoji, ale dál už nic. Sáhl po klice a vešel.
Uvnitř nebyla po rostlinách ani stopa, místo toho se to tam blýskalo vzácnými artefakty. Byly ve skříních, visely na stěnách, ležely na stolcích. Dokonce i lustr visící na těžkém pozlaceném řetěze evidentně pocházel z mobiliáře slavné dračí královny Drebedey. A mezi vší tou nádherou se Ottovi naskytla podívaná na tři krásné dívky a jednoho hodně naježeného důstojníka. Ewyr Wonoden tu nejspíše nebyl úplně dobrovolně.
Viola vstala z pohovky a mile se usmála. „Doktore Seviniele! Skvělé, že jste přišel.“ Ukázala na své společnice. „Mou přítelkyni Anadu jste asi zahlédl na Květinkovém plese.“
Otta se uklonil. „Je mi potěšením, slečno,“ zapředl.
Anada měla namodralou pleť a černé jemné vlasy zapletené do copu a obtočené kolem hlavy. Byla to krásná a milá dívka, která se na Ottu hezky usmála. „Slyšel jsem váš zpěv, a četl jsem o vašem otci,“ dodal. Jejím otcem byl koordinátor Aliance, Trsuah, Trajanisův starý přítel.
„A mou kolegyni ze studií, lady Wandu, jste potkal v Dražebním paláci,“ pokračovala v představování Viola.
Wanda natěšeně podala Ottovi ruku k políbení. Úslužně vyhověl. Ne že by nebyla hezká. Ale tím úsilím se zalíbit, Ottovi připomněla dvorní dámy jeho smrtelné manželky. Newinetta byla frigidní. Spala s ním jedině, když chtěla dalšího potomka. Aby ulevila svědomí, cpala mu do postele svoje společnice. Pečlivě vybírala, aby byly mdlého rozumu a mnohem ošklivější než ona.
Viola se podívala na Ewyra, který Ottovi úsečně kývnul. „Majora Wonodena si nevšímejte. Vlastně je tu za trest.“
Otta tázavě zvedl obočí.
„Dovolil jsem si předložit návrh, který jsem pokládal za rozumný,“ řekl skřípavě Ewyr.
Viola zakoulela očima. „Ano. Major včera požádal královnu, aby mi na poslední dva týdny, co mám být na Senedonu, přidělila vojenskou ochranku. Očekával, že mě bude ve dne v noci hlídat banda vojáků. Oháněl se zmizením mého bratra a zájmy říše.“ Rozhořčeně rozhodila rukama. „Dokážete si představit, jak by se tam ti pánové nudili? Řekla jsem matce, že nebude od věci, když si major to hlídání vyzkouší na vlastní kůži při dnešním odpoledním čaji. Ať si poslouchá naše tlachání o výprodeji pelerín v bredeonském obchoďáku! Královna s mým návrhem souhlasila. Tak proto ho tu máme. Aby se přesvědčil, že já žádné nebezpečné věci nepodnikám, a proto nepřetržitou ochranu nepotřebuju.“
Otta z toho vydedukoval, že Ewyr chtěl Violu ohlídat především před ním. V duchu s ním soucítil. Ten nešťastník je zamilovaný. Možná, že něco zaslechl z toho rozhovoru, který vedli včera. Nejspíš v Ttumorovi neviděl přímo lovce věna, ale přinejmenším pořádně žárlil.
Viola Ottu vyzvala, aby se usadil a Wanda mu nalila jeremenkový čaj. A potom to začalo. Stovky stupidních otázek ohledně jeho plánů do budoucna, rádoby vtipných poznámek ohledně místa, kde by se rád usadil. Natřásání a chichotání. Wanda si Ottu zabrala pro sebe. Zatímco ho vyslýchala, ostatní se polohlasně bavili na téma nejnovější Smesmechovy hry.
Trvalo to nekonečně dlouho a Otta se překonával. Konečně se zvedl, aby se rozloučil. Wanda se zatvářila, jako kdyby jí trhali zub. Viola se začala přimlouvat, aby je doprovodil na večeři a potom na baletní představení v paláci pratety Jadviny, ale on trval na tom, že má práci. Wanda teatrálně zavzdychala, Ewyr se spokojeně zašklebil. Princezna vypadala naštvaně, Anada pobaveně.
Když se dostatečně odporoučel, a vydal se na ústup, démoni za jeho rozhraním nespojeně ječeli. Hloupý, hloupý, hloupý Otta! Měli jsme jít s nimi. Mohli jsme se pomuchlovat alespoň s tou černovlasou holkou. Voněla pěkně. A chtěla nás.
Jak se blížil ke dveřím s hemakrytty, koutkem oka tu věc zahlédl.
Byl tak ohromený, že se zastavil, aby se ujistil, že vidí to, co vidí. Viselo to na stěně mezi dvěma obrazy venkovské krajiny. Ta věc zakrytá mihotavou ochranou clonou vypadala jako Hanův kámen. Takový, jakým uspal draveny, což mu umožnilo bezpečně předat Grenedona Floenovi.
Chtěl jít blíž. Chtěl tu vitrínu rozbít. Chtěl si ten kámen vzít.
Zapomněl, že není sám. Tři všeteční draveni, kteří pozorovali svět prostřednictvím jeho smyslů, kámen okamžitě poznali.
Stůj! zařvali v trojhlasné shodě.
Běž od toho dál. Břitký příkaz se zařezával do Ottovy mysli.
Okamžitě vypadni! Ostrá bolest uprostřed hlavy ho nutila poslechnout.
Svět se s ním zatočil. Běž ke dveřím, běž ven, hned, hned, hned… dotírali. Vlnili se těsně pod jeho rozhraním. Stačilo málo, a byli by se prodrali ven. Ve chvíli, kdy šlo o sebezáchovu, jim bylo fuk, jestli je někdo uvidí.
Otta přemožený drásavým bodáním v mozku zalapal po dechu a zavrávoral. Se vší vervou se odvrátil od vitríny a zamířil ke dveřím.
Někdo ho chytil za předloktí. Viola. „Doktore, jste v pořádku?“
„Jistě,“ procedil skrze zuby. „Jenom… se mi… zatočila… hlava.“ Šikovně se jí vysmekl. „Musím… jít.“
Jeho démoni zatím vzrušeně brebentili. Byli pyšní, že kámen poznali, a že Ottu včas zadrželi. Blokátor! Malá stromista má na stěně blokátor! Hloupý, hloupý, hloupý Ottumor! Nikdy ten blokátor znovu nepoužiješ! My to nedovolíme!
Uháněl z princeznina apartmá, jako kdyby ho honila smečka vedralů. Vzpamatoval se až ve svém pokoji. Posadil se na postel a teprve se roztřásl. I kdyby kámen znovu získal, účinkoval by jen na chvíli. Ale získal by prostor, aby Viole pověděl, kde je Grenedon, aniž by se to mazlíci dozvěděli. Mohl by jí říct všechno o Exis a Paridiánském parfému. Protože střízlivě nahlédnuto má jeho mise jen zdržovací účinek. Až matce dojde, že v kopiích recept není, znovu po něm půjde. Využije jiné nástroje. Mnohem horší.
Vymýšlel nejrůznější varianty, jak hladové oblafnout, aby se ke kameni dostal. Trápil se s tím hodiny a hodiny, zatímco oni se mu pošklebovali a ujišťovali ho, že repete nikdy nedopustí. Ten kámen ve vitríně nemohl být tentýž. Ten jeho se pořád povaluje někde v pokladnici. Není mu to nic platné. I kdyby se do pokladnice vypravil, draveni se podruhé napálit nenechají.
Nad ránem se probudil z děsivého snu. Viděl sama sebe, jak plní manželské povinnosti, v ložnici své manželky v císařském paláci v Orkenu. Sledoval svůj smrtelný zadek mezi Newinettinými stehny, kterak se rytmicky zvedá a klesá. Očima nehmotného pozorovatele viděl, svou sevřenou čelist a slyšel skřípající zuby. Dýchal ústy, aby nemusel čichat její lepkavou zapařenou kůži. V úsilí vyhovět v plném rozsahu, plodil dalšího dědice, zatímco ta strašná ženská ho při tom sekýrovala kvůli nedostatečné podpoře obchodu s Jižním Valdurem, kvůli školním osnovám, nebo skrze novou cestu do Fibone, kterou nechal nově předláždit, podle ní špatně. Ty kameny se mi nějak nezdají. Že tys je přivezl z Ledové nížiny? Neříkala jsem ti, že nejdřív máš vytěžit lom v Pustinách? Proč mě vůbec neposloucháš?
Vyhrabal se z postele, smyl z kůže studený pot a vypotácel se do zahrady. Potřeboval na vzduch.
***
Třepotavý přízrak
Té noci Viola nemohla usnout. Pořád se jí vracela scéna, kdy se Ttumor na odchodu zastavil, a pak se zapotácel, až se zdálo, že se svalí na zem. Protože ho téměř neustále pozorovala, všimla si jeho potíží dřív než ostatní. Bez přemýšlení mu běžela na pomoc. Chytila ho za paži, aby jej podepřela. Nadskočila leknutím, protože v prstech ji zabrnělo, jako kdyby dostala slabou elektrickou ránu. Ani ji nenapadlo jeho paži pustit. Ještě pevněji ho sevřela a zeptala se ho, jestli je v pořádku.
Otočil se a ve tváři měl úžas. Hned nato se jeho rysy bolestně stáhly. Chytil se za hlavu, zalapal po dechu, jeho pokožka zešedla. Zdálo se, že vůbec nevnímá, že na něj Viola mluví. Ale trvalo to jenom chvíli. Potom, jako když utne, se vzpamatoval a odběhl.
Bylo s podivem, že přátelé si ničeho zvláštního nevšimli. Zaznamenali, jak doktor zavrávoral a pohotová Viola mu nabídla pomoc. Ewyr si to vyložil tak, že encyklopedista v rozpacích z Wandina usilovného svádění, samým rozrušením klopýtnul o koberec.
Ona věděla své. Poznala syrovou magii, která z Ttumorovy bytosti vyšlehla. Její kůže na prstech a na dlaních, byla v místech, kterými na Ttumora sáhla, zarudlá a svědila. Viola potkala spousty ewoui. Všechno to byli míšenci pradávných superbožských jachadei s démony nebo dokonce se smrtelníky. Jejich magické rozhraní sálalo méně nebo více podle toho, kolik silné krve jim rodiče předali. Ale ještě u žádného ewoui nezažila takový magický výron, aby jí to popálilo kůži. Ledaže by Ttumor nebyl ewoui. Ledaže by byl někým jiným.
A jak se k tomu zážitku neustále vracela, uvědomila si, že zahlédla ještě něco navíc. Něco tak neuvěřitelného, že to okamžitě vytěsnila, protože jí to připadalo nemožné. Bylo to jako blesk. Spatřila to, když stoupala pohledem od svých rukou k jeho obličeji, těsně předtím, než se na ni podíval. V té kratinké chvilce skrze látku rukávu Ttumorova saka vyšlehly a zase zmizely třásně koncentrované tmy.
Tenké stužky. Viola je zahlédla jen na dobu mrknutí oka. Ale přesto se až nepříjemně podobaly těm černým záclonám, povlávajícím kolem monstra v podsvětní pokladnici před lety. Vzpomněla si na Qadrenovo vyprávění o hladových démonech. Tehdy se tomu smála, protože si na zážitek z podsvětní pokladnice nepamatovala.
Byla ještě hluboká noc, když se bosá a v županu, který si přehodila přes noční košili, vykradla na nádvoří a zapustila kořeny mezi dlažební kostky.
***
