Sarvonův odkaz - 36. kapitola: Recept na Zmatečník nalezen!
Vešel do čítárny, odhodlaný chovat se tak komisně, jak to jen bude možné. Nejraději by se na dnešek vymluvil, ale čím dříve misi dokončí, tím lépe pro oba.
Seděla za stolem, před sebou měla vytržené listy s originálním textem. Když ho uviděla, zamračila se. „Copak je s vámi, doktore? Vypadáte, jako kdybyste něco špatného snědl.“
„Trochu mě bolí hlava,“ řekl škrobeně. „Nejspíš alergie na rostlinné silice. Ale nemějte obavy, mou pracovní výkonnost to nenaruší.“
Posunula k němu první list. „Tady je nějaké dlouhé povídání o Paridii.“ Ukázala na slovo s kvaliduktem. „Toto jsem přeložila jako muzeum.“
Přečetl první dva řádky a srdce se mu rozbušilo. „Těsně vedle,“ zabručel. „Nikoliv muzeum, ale mauzoleum. Píše se tu o vykopávkách. Pisatel se chystá odletět na Paridii a zapojit se do průzkumu trosek Mauzolea císaře Mastara.“ Dál četl, průběžně překládal a zapisoval:
Musel jsem Rafedaxarrovi slíbit, že všechno, co tam najdu, ukážu nejdříve jemu, a teprve pak s tím půjdu za Zmarem. Nejsem z takového uspořádání nadšený, protože bez Zmarovy přímluvy by mě paridiánští běsové k troskám nikdy nepustili. Ale povinnosti vůči rodině jsou přednější.
Už se nemůžu dočkat, až se pustím do práce. Najdu krystal Merr a sjednám pro Kajiru spravedlnost.
„Co je to krystal Merr?“ přerušila ho.
„Nemám nejmenší tušení,“ zabručel. „Zato vím, že Kajira byla Sarvonovou ženou.“
Viola se zatvářila, jako kdyby o tom musela přemýšlet. „Máte na mysli poslední netrebskou bohyni?“
Opřel se zády o židli a založil si paže na hrudi a pásl se na jejích rozpacích. „Kajira vyvanula v rámci první tenerisské genocidy,“ řekl. „Sarvon z její ztráty obviňoval nejenom krenevy, ale i exponenty okolních světů, protože tomu nezabránili. Tvrdí se, že Kajiřina smrt byla poslední kapkou vedoucí ke změně Sarvonovy osobnosti, takže nakonec dopadl jako velezrádce a masový vrah.“
Pokývala hlavou. „Mluvíte o něm s takovým zápalem…“
„Mám pro Sarvonovu postavu slabost. Myslím, že nebyl takové monstrum, jakého z něj Mizeonci udělali. Celá ta záležitost s jeho velezradou má spoustu slepých míst.“ Vzal do ruky druhý list. „Chcete pokračovat?“
„Samozřejmě.“
Druhý list pojednával o válečné potyčce mezi erketiadskými draky a mizeonskými arcidémony na periferii světa Uom. Pisatel podrobně vyjmenoval použité zbraně, popsal ztráty na obou stranách a na závěr ironicky poznamenal, že s takovou se obě rasy brzy zlikvidují navzájem a bude konečně klid.
Na další stránce stálo toto:
Kámen jsem pořád nenašel, překládal nahlas Otta. Místo toho mám jednu mírně poškozenou Hlubinu věčnosti, jeden vybitý vahanský tvarovan, a jednu naprasklou tabulku z vypálené hlíny, na které je uvedený jakýsi soupis, který vypadá jako kuchařský recept. Hlubinu a tvarovan jsem poslal Rafedaxarrovi, ale ten recept nejdříve přeložím a prostuduji, než ho pošlu dál. Přestože vypadá dost komplikovaně, zdá se zajímavý. Je totiž napsaný ouou kartušemi. Podobné jsem viděl ve sborníku staromizeonské bohyně Monety. Nečekal bych, že na ty kartuše natrefím právě na Parídii. Tomu říkám výzva!
Viola zastříhala ušima. „Kartuše ouou? Odkud se vzaly?“
Udělal na ni shovívavý obličej. „Jestliže je používala Moneta Staromizeonská, byly běžné před deseti tisíci lety.“ Odložil tužku a zabalil ruce do pěstí, aby se mu netřásly. Následující text totiž Viole nepřečetl. Stálo tam: V záhlaví tabulky je varování. Píše se v něm, že obsahuje návod na Zhoubu Mastarovu. Osoba, která zhoubu připraví, získává moc manipulovat vůli bohů. Stává se Absolutním Hegemonem. Mastarova sestra Hema přípravek vyzkoušela. Stala se Hegemonem a vyhladila celý paridianský pantheon. Následně vybila veškerou smrtelnou civilizaci paridiánské říše. Nakonec sama vyvanula, protože nenechala přežít žádné uctívače, kteří by udrželi v existenci její ideovou formu. Paridiánská říše zmizela v šeru dějin tak dokonale, že i staří Vahanci ji zpočátku pokládali za legendu o bozích, kteří tolik toužili po moci, až se z ní pomátli. Ale jak to tak vypadá, ti nešťastníci se nepomátli ze své moci, ale z toho Hemina elixíru.
„Co je tam?“ dorážela Viola. „Proč nepřekládáte?“
„Obtížně se to čte,“ houkl. „Dejte mi chvilku.“
Vůbec to nebylo obtížné. Otta měl před sebou sloupec napsaný ve znakovém písmu, které sice neznal, ale pod kterým byl naškrábaný Sarvonův překlad do staronetrebštiny. Sloupec obsahoval tyto položky:
30 kesionů za studena lisovaného oleje z paridiánských ořechů
Půl kesionu vody z pramene Váhaumu
Tři jinádí vlasy
Tři kvilichy Prachu obnovy
Tři trny z Launina krunýře
Tři střepy ze Zrcadla bohyně Šaviry
Otta okamžitě začal posuzovat dostupnost přísad. Ořechový olej je jasný. Váhaumské zřídlo je známou turistickou atrakcí na Bredeonu. Je to voda obohacená o reziduální maggi vyzařující z kostí pohřbených jachadei, kterými protéká. Jinádí vlasy? Energetická magická konzerva. Prach obnovy? Ten přece opatruje bůh Zmar. Trny z Launina krunýře – ty by mohly obsahovat otisky multidimenzionálních vibrací, protože Launa jako tvor Třetího řádu prosakuje do všech dimenzí. Střepy Šavirina zrcadla zřejmě fungují jako katalyzátor…
Pod sloupcem následoval odstavec s dalšími pokyny: Smícháním uvedených přísad dostaneme matrici, do které zaséváme předem naklíčená infonová jádra v následujícím pořadí…
„Tak co se děje?“ ozvala se znovu Viola. „Vypadáte nějak bledě. Nemám poslat pro svačinu?“
Zavrtěl hlavou, jako kdyby potřeboval chvilku, než se zmůže na odpověď. Takže tím nejdůležitějším prvkem jsou infonová jádra! Předem naprogramovaná podle identity hegemona – osoby, která bude elixír aplikovat. To kvůli nim potřebovali Exis, Beriona a Van-Dis excelentního alchymistu! Protože ingredience potřebné na přípravu Zmatečníku byly sice exotické, ale při troše úsilí a intrik se poshánět daly. Ovšem programování infonových jader, jinými slovy „klíčení“, jak to nazval Sarvon, to bylo něco jiného, mnohem obtížnějšího.
Při představě, co by se stalo, kdyby se Exis stala dalším hegemonem, se Ottovi udělaly mžitky před očima. Ne, to nedopustí.
Nadechl se a kýchnul, až všechny papíry poprskal. Sálavým kouzlem, jehož formování si předtím pečlivě natrénoval, poprskané písemnosti podpálil. Stůl zachvátily plameny, ke stropu stoupal černý dým.
Viola vykřikla a polekaně odskočila, až se s ní židle s rachotem převrátila.
„Uhaste to!“ vřískla.
Bez ohledu na silný žár, sáhla do plamenů, aby zachránila, co se dá.
Otta ji chytil za ruku, aby ji ochránil před šupinkami papíru se žhavými okraji, které poletovaly kolem. Oheň pomalu dohoříval. Lakovaný povrch stolní desky byl zprohýbaný a popraskaný, dřevěné kazety na stropě zčernaly mastným koučem. Z větviček košatých krofínií se k podlaze pomalu snášely pokroucené listy. Všechno působilo téměř pokojně, až na princeznu, která se na Ottu rozlíceně obořila: „Cccco to ssssakra bbbylo?“
Omlouvám se,“ pošeptal. „Opravdu se moc omlouvám.“
Teprve tehdy do čítárny vtrhlo vojenské komando.
***
„Dračí plivnutí? Myslel jsem, že ewoui se s draky nekříží.“
„Prý to jenom vypadalo jako dračí plivnutí. Princezna řekla, že ten chlap obyčejně kýchnul. Ty papíry se vzňaly až potom.“
„Tvrdil, že má alergii na magické rostliny. Někteří ewoui mají mezi předky ohnivé běsy z Landau. Ve stresu plivají ohnivé sliny. Kašlal vlivem alergie. Když kašlal, taky prskal, a oheň byl na světě. Taková pitomost…“
Mírně ožehlý a potlučený Otta s rukama složenýma za hlavou ležel na dřevěné pryčně v šatlavě a čekal, jak to s ním dopadne. Zamřížovaným okýnkem ve dveřích cely slyšel, jak se strážní rozšafně dohadují a vymýšlejí nejrůznější teorie.
Draveni jim statečně sekundovali, a jejich výlevy naštěstí nikdo kromě Otty neslyšel.
Ten oheň, to měl být pokus o svádění?
Záminka, abychom ji mohli pomuchlovat?
Exis nebude ráda, když tě dnes vyhodí!
Proč by mě vyhazovali? bránil se. Byla to nešťastná náhoda. Nezpůsobil jsem to. Ty papíry musely být něčím potřísněné. Lak na stolní desce asi obsahoval nějaký katalyzátor. Prostě to vzájemně zareagovalo.
Tak proč jsi argumentoval alergickým záchvatem? Ty žádnou alergii nemáš! Jsme s tebou už sedm století! To bychom si všimli!
V dané chvíli mi to připadalo víc uvěřitelné, připustil.
Jestli to začalo hořet samo, neměl jsi důvod nic vymýšlet.
Zpanikařil jsem.
Tak to šlo pořád dokola. Nejdůležitější bylo udržet hladové v přesvědčení, že oheň nemá vůbec nic společného s obsahem překládaných textů. Zatím se to dařilo.
Než Ewyr osobně Ottu zavřel do basy, předvedl ho k výslechu. Zdůvodnění o kýchnutí vyvolaném alergií na rostlinné silice přijal skepticky. Byl přesvědčený, že Ttumor chtěl tímto způsobem Violu na sebe upozornit. Několikrát zdůraznil, jaké má Ttumor štěstí, že se princezně nic nestalo. Sleduju tě od začátku, ty sráči! hřímal. Vím, oč ti jde! Její Výsost je mírně přecitlivělá. Má sklon se zahazovat s kdekým. Ujišťuji tě, žádný bezvýznamný kariérista s nudlí u nosu princezniny důvěřivosti zneužívat nebude!“
Teď záleželo jenom na Viole, jestli bude ochotná v překladech pokračovat až do konce, nebo zda Ottu pošle pryč. Výhodou bylo, že královna včera odcestovala k příbuzným na Vress, a královnin manžel se pořád ještě nevrátil z ciziny. Rozhodovací pravomoci v současnosti třímala Rada vedená Jadvinou. Otta předpokládal, že právě jí Ewyr o neblahém incidentu raportuje.
Ať už to dopadne jakkoliv, to nejdůležitější má za sebou. Recept na Zmatečník už neexistuje. Zbývá zkontrolovat, jestli ho Sarvon v následujících textech nějakým způsobem nezopakoval, což bylo sice málo pravděpodobné, ale stát se to mohlo. Proto se Otta vynasnaží, aby mu Viola dovolila dokončit i ten zbytek. Nehledě na to, že je zapotřebí doplnit hromadu přepisů pro Exis, aby to celé vypadalo věrohodně.
***
Vlastně se vůbec nic nestalo
Jadvina se probírala větvovím pokojové krofínie a malinkými kleštičkami uštipovala uvadlá poupata. „Chudinka moje, takový šok už dlouho nezažila. Nemám pravdu?“
Rostlina se zachvěla, jako kdyby přesně chápala význam řečeného. A taky že ano. Madam Krofiona byla matkou všech ostatních krofínií, co byly naaranžovány po salonech a chodbách v paláci. Nebyla usazená v přenosném květináči. Kořenila v záhonu vykopaném v podlaze, a byla tak mohutná a košatá, že stínila celou pratetinu pracovnu. A právě tato rostlina se nacházela na vrcholku robustuanského informačního systému. Ke Krofioně proudily neviditelnými drahami veškeré signály webanské bezpečnostní sítě z palácových zahrad. Od přeletu čmeláka nad růžovým záhonem, po průchod zahradníka nesoucího bednu liliových cibulí. Komplikovaný rostlinný organismus prosycený magií ty impulzy vyhodnocoval a předával Jadvině.
Prateta se na Violu úkosem podívala: „Nechceš mi vysvětlit, co to má znamenat? Na čem s tím encyklopedistou děláte? Myslela jsem, že dokončuješ přílohu k závěrečné práci. Jestli se dobře pamatuji, týká se kolekce Havoniných šperků. Ale podle odposlechů je patrné, že ty překlady s tvou prací nesouvisejí. O tiárách Havony Erektiadské tam zatím nepadlo ani slovo.“
Viola rozhodila rukama. „Potíž je v tom, že nevím, kde konkrétně je mám v té sbírce hledat. Postupuju vylučovací metodou. Už jsem ve dvou třetinách, takže…“
„Do odevzdání práce ti zbývá deset dní,“ přerušila ji Jadvina. „Má vůbec smysl, ztrácet s tím čas?“
Viola urputně přikývla. „Jistěže to má smysl. Nebyla jsi to ty, kdo mi nedávno mlátil o hlavu, že jako princezna bych měla pracovat důsledněji a pečlivěji?“ Nasadila kajícný výraz. „Když jsem ten materiál našla, ani jsem nevěděla, jaký poklad se mi tím dostal do rukou. Obsah té sbírky nikdy nebyl prozkoumán ani citován v žádné vědecké práci. Chci ten předklad dokončit, dokud je doktor Seviniel na Robustue. Studiem dwentenské verze se můžu bavit roky. A to ti povídám, udělám s tím díru do světa. Věděla jsi, že k prvnímu pokusu vyjednat příměří mezi erektiady a mizeonci došlo těsně před smrtí prince Tassia? A že staromiozeonská bohyně Tmy Moneta používala obrázkové písmo ouou?“
Jadvina uštípla další uvadlý kvítek, a zamyšleně přikývla. „Já se vyznám jenom v rostlinách. Chápu to správně, že toho encyklopedistu necháš jít, jakmile překlad dokončíš?“
„Přesně tak,“ přitakala Viola. „Ale žádný strach. Ttumor podepsal doložku o mlčenlivosti, a nemá důvod ji porušit, protože mu přiznám spoluautorství.“
„Přesto se mi na tom dnešním minipožáru něco nezdá,“ namítla Jadvina. „Nechala jsem poslat zbytky těch ohořelých papírů k prozkoumání do laboratoří profesora Urbiela Arci-Nubiela, na bredeonskou pobočku Mizeonské univerzity. Jestli někdo dokáže zjistit, co ten oheň způsobilo, je to právě on.“
„A co obsah těch textů?“ zeptala se Viola. „Podařilo se Ewyrovi něco zachránit?“
Prateta se zamračila. „Jenom šupinky. Podívej, až do dneška nebyly s tvou nebývalou studijní aktivitou, ani s tvým mentorem, žádné problémy. Tudíž jsem nakloněna to prozatím neřešit. Aspoň, než dostaneme výsledky testů od Urbiela. Je to sice Mizeonec, ale žije na Bredeonu, do Rafedaxarrovy politiky se neplete. Jeho žena byla smrtelnice. Zemřela asi před sto lety. Urbimu věřím.“
Viola se radostně nadechla. „Takže doktora pustíš a necháš nás pracovat?“
Jadvina pokrčila rameny. „Vypadá to na nešťastnou náhodu. Nemám důvod ho nepustit.“
***
Večer Viola zaklepala na dveře Ttumorova pokoje. Už to vypadalo, že tam není, když jí otevřel. Pod okem měl blednoucí modřinu. „Co pro vás můžu udělat, Výsosti?“ zabručel.
Medově se usmála. „Chtěla jsem si promluvit, doktore. Hodilo by se to při večeři, ale vy na večeře nechodíte.“
Postavil se tak, aby jí zabránil vejít. „Nejsem moc společenský. Pozval bych vás dál, ale ve všech dvorských příručkách se píše, že se to pro princeznu nehodí.“
Jemně ho odstrčila a nahlédla pootevřenými dveřmi dovnitř. Měl tam dvě krofínie, díky kterým by soukromý rozhovor stejně vzal za své. Přiložila prst na rty, a řekla: „To máte pravdu, doktore. Princezna musí dbát na svou pověst. Dnes je pěkný večer. Co se projít do růžové zahrady? Je ze všech stran dobře osvětlená. Strážci dobrých mravů se můžou jít vycpat.“
Vykulil oči. „Vycpat? Taky nějaký místní zvyk? Jako to válení sudů?“
***
