Sarvonův odkaz - 38. kapitola: Šikovný encyklopedista Ttumor
Viola odcestovala na Senedon dokončit studia. Ottovi alias Ttumorovi slíbila, že hned po zkouškách se vrátí k překladům Sarvonových diářů. Otta ten čas nenápadně přežíval v riiberionském Podsvětí. Až na nezbytné výpravy na ok-sawonská bojiště se zavíral ve svých pokojích. Zatímco on si četl, draveni sledovali filmy z matčina archívu. Milovali detektivky sunnisenské produkce, a kupodivu se jim líbily i hloupé bredeonské komedie, ve kterých excelovaly spoře obnažené krásky a svalnatí hráči ferety. Když je omrzelo i to, pouštěl jim Otta skladby kavanského symfonického orchestru. Ukolébaní dřímali za rozhraním, a ztráceli zájem o okolní svět.
V takových chvílích Otta „zdokonaloval“ přepisy Sarvonových textů, které přinesl z Robustuy. Chtěl, aby vypadaly patřičně opotřebovaně. Válel je v prachu, který vymetl zpod postele. Otíral se o ně mastnýma rukama. Různě stránky muchlal a přehýbal. Prskal na ně vodu a vyráběl na nich mapy s šedavými okraji. Opakovaně ty ubohé listy devastoval, až byl nakonec problém některé z nich vůbec přečíst. Kdyby je vydával za originály, Exis by mu to nespolkla, protože pravé Sarvonovy diáře vyzařují reziduální magii svého tvůrce. Ale od přepisů pořízených neznámo kým, a neznámo kdy, se nic takového neočekávalo. Ty projdou. Existují četné metody k ověření stáří předmětů, ale ty jeho matka nepoužívá. Tvrdí, že je natolik zkušená, že padělek pozná od pohledu.
Držel se stranou, protože teď v Dražebním paláci nefiguroval jako Ottumor z Orkenu, nýbrž jako Ttumor Seviniel. A Ttumor neměl v soukromém křídle sídla co pohledávat. Společenským událostem se ale úplně nevyhnul. Zdálo se, že matka je z jeho falešné identity příjemně pobavená. Bavilo ji předvádět Ttumora svým známým, a poslouchat jejich pochvalné komentáře, jak je ten hoch vzdělaný, a jak dobře je vychovaný, a že je jasné, že má u Sarvonovy nadace velkou budoucnost. Tajně se jim chechtala, až se za břicho popadala. Kdyby jenom věděli, kdo ten šikovný encyklopedista ve skutečnosti je! Kdyby jenom tušili, že je to tentýž rabiát, kterému dřív děsem ustupovali z cesty!
***
Jednoho večera se v podsvětním paláci výjimečně nekonala žádná aukce, konference, ba ani kolokvium. Otta už měl sedavých aktivit plné zuby. Draveny už nebavily ani vzácné dokumentární snímky ze světů zpoza Předělu. Byli popudliví a hledali záminky ke sporům, což Ottu vyčerpávalo.
Jdeme na vzduch, oznámil jim. Nezapomeňte, že se nesmíte nikomu ukazovat. Mazlíci se potěšeně zatetelili a spustili hádku na téma cíl výpravy, která byla na rozdíl od předchozích alespoň konstruktivní.
Vykradli se z budovy a vydali se na obhlídku palácových pozemků. Nebe bylo zatažené, vál teplý suchý vítr. Ve tmě, ve které by si smrtelník neviděl ani na špičku nosu, Otta vnímal barvy a tvary v uklidňující škále šedého spektra. Draveni měli v zásobě daleko širší pozorovací možnosti, ale dokázali je využívat jen v případě, že prosakovali rozhraním. Ukrytí uvnitř Ottova těla pozorovali okolí pouze skrze jeho smysly.
Obešli feretové hřiště, minuli altán s tanečním parketem, předupali květinové záhony, až se dostali k vysoké zdi, za níž žili polodivocí vedralové. Z obory se ozývaly vzdálené tlumené zvuky. Aniž by Otta přemýšlel o tom proč, vylezl na zeď a skočil dovnitř. Hebkou trávu z parku vystřídala tuhá stébla ostřice a kamenitý divoce působící terén. Každý keř tu měl trny, nebo listí, jehož šťávy spalovaly pokožku. Nežila tu žádná drobná zvířata, dokonce i hmyzu tu bylo pomálu.
Staré a vysoké stromy patřily k nejodolnějším druhům. Říkalo se, že pocházejí z dob před Trojným dělením Riiberionu. Jejich kůra byla odřená, jak si na nich vedralové brousili drápy. Otta šel podle sílícího vrčení a pachu krve. Na plácku mezi keři zahlédl vedralí smečku, seskupenou kolem kořisti. Jejich šupiny byly naježené. Kostěné hřebeny na šíjích byly vzpřímené jako lodní plachty. Jejich opancéřované ocasy se stáčely do ladných smyček a posílaly tím okolním dravcům jasnou zprávu – nepřibližovat se.
Dva nejsilnější samci rvali maso z nahého těla, nejspíš démona, který se matce znelíbil. Ale možná, že ten nebožák podlehl úrazu nebo se stal obětí nešťastné náhody, kdo ví. Dvě samice a jeden slabší samec netrpělivě ňafali a čekali, co na ně zbude. Otta je začal opatrným obloukem obcházet, držel se po větru. Nechtěl vyvolat rvačku.
Slabší samec Ottu zaznamenal, a ňafnutím upozornil vůdce smečky. Ten zvedl hlavu, upřel na Ottu velké stříbrné oči a varovně zavrčel. Ostatní vedralové sborově zavyli.
Chcete se prát? zaševelili skrze Ottu démoni a všichni současně prorazili rozhraní.
Šupinatí strnuli v pohybu, změnili se v živoucí sousoší.
Draveni se mezitím extravagantně doširoka rozvinuli a rozvlnili. Natáhli chapadla od Otty až k nejslabšímu zvířeti ve smečce. Hladili ocas hrůzou ztuhlého tvora, a bezostyšně provokovali. Ssssssssssssssss!
Zpátky! zavelel Otta. Nechejte je na pokoji! Nechtěl být svědkem narušení hierarchie smečky. Stačilo, že vedraly otravovala Exis, když jim odebírala mláďata na experimenty. Mimoděk ho napadalo, že stejně jako s mláďaty vedralů, Exis experimentuje s ním a s draveny. Nechtěl se tím zabývat, protože to bylo ponižující. Byl natolik rozrušený, že si neudržel mentální bariéry, a draveni pronikli k jeho myšlenkám. Udělalo se mu až fyzicky špatně, když ucítil, jak se v jeho zahanbení nechápavě přehrabují. A potom, kupodivu, poslechli jeho rozkaz a stáhli se.
Kdykoliv v minulosti mívali v podobné situaci tisíce námitek. Ještě se nám nechce. Vždyť nás nikdo nevidí. Jenom si trochu pohrajeme! Taky se potřebujeme protáhnout… Ovšem tentokrát udělali přesně to, co po nich Otta chtěl.
Vůdčí samec se pohnul. Kostěné ostny na jeho hřbetě se smířlivě sklopily. Nastartovaná agrese se přetavila do zvědavého pobavení. Vědomý si toho, že ohrožení pominulo, se vedral vrátil ke své kořisti a ostatní ho napodobili.
Když byli od smečky dostatečně daleko, Otta se rozeběhl. Přeskakoval kameny a klestil si cestu trnitými keři, probíjel se nepřístupných terénem. Slyšel šumění krve v žilách a vlastní sípavý dech. V úsilí nepřemýšlet nad tím, co nikdy nemůže mít, se uvolňoval od nastřádaného napětí.
***
Zlatý hřeb a Rychlá smrt
Otta se opíral o zábradlí široké terasy prestižního bredeonského hotelu Zlatý hřeb. V prstech svíral sklenici s vitrrexem a shlížel dolů na Tupi-Iranský bulvár, kterým se ve třech výškových úrovních proháněla barevně osvětlená vznášedla připomínající ryby v rozvodněné řece.
Pozoroval sevřené hradby domů z krihonitu, betonu, plastexu, skla a silových polí, vyšňořené propagačními tabulemi, na kterých rozjásaní mužové a ženy s dokonale vybělenými úsměvy doporučovali nejlepší pasty na zuby, obohacené nejúčinnější magickou formulí, sestavenou v laboratoři okrašlovacích kleteb. Některé domy suplovaly obří videxové válce. Po jejich opláštění se promítaly záznamy z feretových utkání, grafy z bredeonské burzy, denní zprávy, zahraniční zprávy, nebo dokumentární filmy.
Naštěstí to reklamní šílenství tady, na terase, úspěšně přeřvávala kapela Rychlá smrt. Smrťáci hráli tři desetiletí, a Otta měl to štěstí, že se přichomýtnul k jejich začátkům. Jejich jednoduché vtipné texty a divoké rytmické melodie mu připomínaly jeho samotného, když se na válečném koni řítil do útoku v čele armády. Potěšilo ho, že zatímco bručel v pokladnici, neztratila produkce kapely na kvalitě. Dokonce i mazlíci byli po Smrťácích celí diví. A teď, uvelebení těsně pod rozhraním, si notovali refrén: Mor, mor, mor, valí se z hor, hor, hor, a na konci každé skladby výskali společně s posluchači.
Kapela a její písničky byly jediným světlým bodem večera. Protože dobrovolně by sem Otta nikdy nepřišel. Wanda z Tenerisu ho na dražbě klenotů pozvala. Prý oslava k ukončení studia. Snažil se z toho vykroutit, ale Šerana pohotově číhající za jeho zády, démonce odpověděla za něj. Následně se tam vnutila i ona a neváhala s sebou přitáhnout i Jasena.
Ottovi sourozenci s Wandou a Tralií křepčili v hustém chumlu pod pódiem, zatímco on si užíval relativní svobody na nejvzdálenějším konci terasy. Smrťáky poslouchal rád, ale raději by byl sám uprostřed mrazivé pustiny, než aby musel o přestávkách delikátně konverzovat s vdavekchtivými ženskými, případně odpovídat na přitroublé otázky jejich spolužáků.
Ovšem ta největší hrozba, které bude dnes čelit, se jmenuje Viola Robustuanská. Objevila se teprve před chvílí, společně s Anadou a Ewyrem. Trojice se hned po příchodu nechala vtáhnout do tancujícího davu. Otta uvažoval, že práskne do bot dřív, než princeznu Wanda s Tralií na jeho přítomnost upozorní.
Ty dvě se ho celou dobu snažily opít, což bylo s draveny za rozhraním naprosto neproveditelné. Pustily ho z dohledu, protože se vymluvil, že si potřebuje odskočit. Jak trapné. Ještě mohl říct, že ho bolí hlava, ale to by se začaly předhánět v doporučení nejúčinnější kletby proti bolesti. Jako další důvod by mohlo posloužit ryze pravdivé přiznání, že nesnáší tanec, ale to by se ty dvě mohly urazit, nebo by ho to, nedej bohové, chtěly naučit.
A co ho rozčilovalo nejvíc? Že ve skutečnosti sem chodit nemusel. Kdyby si postavil hlavu, že zůstane doma, Exis by se s tím srovnala. Opravdu moc chtěla ty diáře. Bez ohledu na hloupé Van-Disovy rady uvěřila, že Otta je od Violy získá snáz jako učenec a konzultant než jako milenec. Ačkoliv by se nic nestalo, kdyby Otta Wandino pozvání odmítl, přesto se dostavil. Kvůli Viole. Na jedné straně se toho setkání obával, na druhé straně se ho nemohl dočkat.
Trapnééééj Gvééén, měl v práci těžkéééj dééén, vyřvávali Smrťáci.
Trapnééééj Gvééén, měl v práci těžkéééj dééén, přizvukovali hladovci.
Nadskočil, když mu kdosi poklepal na rameno.
„Doktore Seviniele!“ zahalekala Viola. „Jak jste se celou dobu měl?“ V temně modré tunice pošité blýskavými kamínky a úzkých černých kamaších vypadala jako sen o hvězdnatém nebi. Přátelsky se zubila, až příliš rozevlátě gestikulovala, a něco v jejím výraze Ottu nabádalo k ostražitosti.
Nepatrně se uklonil. „Gratuluji k úspěšnému ukončení studií, Vaše Výsosti.“
Mávla rukou. „Díky. Byla to šaškárna. Jak se máte?“ Natáhla se k jeho sklenici. „Co to pijete?“
Otta ji sklínku ukázal. „Jenom čistý vitrrex.“
K jeho překvapení po ní sáhla. Jedním dlouhým douškem to do sebe hodila, ani nemrkla. „Perfektní,“ hekla. „Škoda, že toho není víc.“
Pomyslel si, že je to naopak dobře, protože ona už má dost.
Podívala se směrem k pódiu a křikla: „Brzo bude přestávka! Co se někam uklidit, než se na nás sesypou? Potřebuji s vámi mluvit, a tady je strašný randál.“
Otta pokrčil rameny. Podnikne cokoliv, co ho dostane dál od Wandy a Tralie. Zatajil dech, když ho vzala za ruku a táhla ho do nitra budovy, odkud v nepřetržitém sledu proudili číšníci s dalšími nápoji. Zapadli do kabiny antigravitačního výtahu. Všechny zvuky zvenčí se utlumily. Chvíli trvalo, než Viola na ovládacím panelu našla příslušné tlačítko. Otta zatím s mírným znepokojením shlížel pod sebe skrze průhlednou membránu silového pole nahrazující podlahu. Tubus protínal všech devadesát devět podlaží a pasažéři v kabinkách mohli skrze transparentní přepážky podlah a stropů vidět osoby cestující nad sebou i pod sebou.
„Taky vás to znervózňuje?“ prohodila. „Nemám tyhle serepetičky ráda. Jeden si připadá, že těm dole padá na hlavu.“ Zdviž se jemně zhoupla a začala stoupat.
