Sarvonův odkaz - 39. kapitola: Morous a koketa
Vystoupili na vrcholku budovy. Ocitli se v houští nejrůznějších antén a zesilovačů signálů. Foukal studený vítr, bylo tam šero, randál z oslavy sem doléhal jen tlumeně.
„Naše rodina má celé patro v devadesátém šestém,“ řekla a posadila se na soklík, ze kterého se k nebi vypínal stojan osazený širokým talířem satelitní antény. „Ve všech apartmánech jsou naslouchací krofínie a na terase rostou webani. Sem ale nechodí nikdo. Objala si rukama holeně a položila bradu na kolena.
Otta ji sledoval s rostoucími obavami. Evidentně vypila víc, než měla.
Opřel se o konstrukci zakončení výtahové šachty, a založil si paže na hrudi. Kdyby jen tušil, kam se princezna kvůli rozhovoru vypraví, byl by se vzepřel. Nedalo moc práce si představit, jak bude Ewyr řádit, až to zjistí. Tak ať to netrvá dlouho. „Chtěla jste probrat něco důležitého, Vaše Výsosti?“
„Která z nich vás přitahuje víc? Wanda nebo Tralie?“
Vychrlila to ze sebe tak rychle, že to znělo jako jedno dlouhé slovo. Rty měla sevřené a pohled vyčkávavě upřený vzhůru.
Nasadil blazeovaný výraz a naklonil hlavu do strany. „Proč vás to zajímá?“
Nadechla se a spustila: „Během závěrečného soustředění mluvily jenom o vás. Ttumor Seviniel. Okouzlující perla dražebního byznysu, co má kontakty na Podsvětní bohyni. Encyklopedista excelující v resortu magického haraburdí. Doktor přes rezavé meče a halapartny a současně neodolatelný krasavec!“
Zatlačil ramena dozadu, a opřel se stěnu tak silně, až kovové trámce zaskřípaly. Tohle nebude poslouchat. „Oč vám jde, Jasnosti?“ vyštěkl.
Narovnala záda a zaťala ruce do pěstiček. „Wanda s Tralií si během zkouškového období dvakrát na zapřenou odskočily do riiberionského Podsvětí, protože doufaly, že tam budete. Nezklamal jste je. Jednou vás zastihly poblíž Jasena a Šerany, podruhé vás viděly v rozhovoru s Exis. Prý vám důvěrně klepala na rameno, a vlídně se usmívala. Nemůžete se divit, že jsem z toho kapánek vynervovaná.“ Plácla dlaní do betonového schůdku, až se zaprášilo. „My dva máme dohodu! Obchodní vztah, za který vás otec slušně platí! Dala jsem všanc citlivé informace. Jak vám mám teď věřit?“ Byla tak rozhořčená, že jí vyhrkly slzy. Vztekle si je setřela rukávem a napjatě vyčkávala na jeho reakci.
Uvědomoval si, že všechno, co o něm věděla, je lež. Nelíbilo se mu to, ale pravdu říct nemohl. „Nevím, co vám o mě vaše kamarádky napovídaly, ale…“
„Nejsou to moje kamarádky!“ vyštěkla.
„To je na vás, jak to s nimi máte,“ připustil. „Byl jsem tam pracovně jako mnohokrát předtím. Nemůžu za to, že kolem mě Exis prošla, a letmo mě pozdravila.“
Její zaťaté rysy poněkud roztály. „Wanda a Tralií mají pocit, že si s nimi zahráváte. Wanda si dokonce myslí, že jedete po samotné Exis. To ona je plnokrevná bohyně s nejsilnější krví. S ní byste si polepšil. A nebylo by to poprvé, co se ewoui oženil nad svůj stav.“
Nastal čas ten nemožný rozhovor utnout. Trhaně se nadechl a řekl: „Spojovat mě s Exis takovým způsobem je naprosto směšné, absurdní a nehorázné. A když už jsme u takových delikátních témat, Výsosti, ocenil bych, kdybyste mě přestala dávat dohromady s vašimi… spolužačkami. Nemůžu se vázat. I kdybych mohl, nechtěl bych je.“
Vzdorně k němu vzhlédla. „A proč? Nelíbí se vám Traliin nos? Nebo vás rozčiluje Wandino žvanění o feretě?“
Otráveně si odfrkl. „Ty ženské mě nezajímají. Nechci se o nich bavit. Měla byste se vrátit, než Ewyr vyburcuje bredeonskou domobranu. Já se teď omluvím. Už mám té zábavy dost. Pokud naše dohoda stále platí, uvidíme se za sedm dní na Robustue.“
Prudce vstala. „Líbí se vám muži?“ vyhrkla.
Beze slova se na ni podíval. Její oči se skelně leskly. Zorničky měla rozšířené, zelené duhovky byly stažené do tenkého kroužku. Tohle nezpůsobil vitrrexx. Musela mít něco silnějšího. Nejspíš vitrrexx říznutý cihusem, protože ten zabírá i na bohy. „Už byste neměla pít,“ zabručel. „Princezna, a chová se jako bredeonská středoškolačka,“ dodal, a rozčilovalo ho, že mu to vadí.
„Ptám se vážně!“ prskla. „Když nechcete Šeranu, Wandu, Tralii ani samotnou Exis, napadlo mě, že možná dáváte přednost stejnému pohlaví. Třeba na vás udělal dojem Jasen. Nebo že by Ewyr?“ Uštěpačně se zašklebila. „Já samozřejmě proti alternativním preferencím nic nemám.“
Potlačil nutkavou myšlenku jí hned teď prakticky dokázat své preference a vykročil ke dveřím do výtahové šachty. Ale ona mu velice hbitě zahradila cestu. Vložila do toho tolik energie, že se zastavila až o jeho hrudník. Byli by se oba rozplácli na zem, kdyby draveni nevyšlehli skrze Ottova záda a zezadu ho nepodepřeli. Jakmile zpevnil postoj, a zachytil vrtošivou princeznu do náručí, mazlíci se diskrétně stáhli. Jejich expozé trvalo sotva jeden nádech a výdech. Viola byla naštěstí natolik rozptýlená, že si ničeho nevšimla. Chtěl ji pustit a konečně odejít.
Sundal paže z jejích ramen, ale chňapla ho za klopy černého saka z Jasenovy skříně a zasyčela: „Tak mi přece odpovězte!“
Chytil ji za zápěstí, aby se jí konečně zbavil. Dech se mu zadrhl, když ucítil, jak prudce jí v žilách proudí krev. Tvář měla staženou vztekem. Její oči už nebyly zelené, ale černé. Ústa měla pootevřená, rty se jí leskly. V té chvíli ji nedokázal pustit. Vlastně by dal cokoliv, aby ji mohl takto držet ještě aspoň malou chvilku.
„Líbí se ti Jasen?“ šeptla.
„Ne,“ vydechl. „Líbí se mi jedna malá zelenooká koketa.“ Věděl, že dělá chybu. Tohle si nemůže dovolit. Tohle se neděje.
Vypjala se na špičky. „Nejsem zase tak malá.“
Zahleděl se na její ústa. Stačilo se malinko sklonit a mohl by ji políbit. Neměla by jak utéct. Nezdálo se, že by chtěla. Pořád držel její zápěstí, palci třel jemnou kůži. Svět se s ním zatočil, když si ty nádherné rty, o kterých celé noci fantazíroval, olízla. Všechny rozumné zábrany shořely na popel. Pohnul se tak prudce, až překvapeně vyjekla. Pustil její zápěstí, obemkl její pas. Přitáhl si ji těsněji k sobě, přitiskl svoje ústa na její. Jejich zuby o sebe křísly. Líbal ji, nasával její chuť a vůni, jako kdyby byla to poslední jídlo, které v životě dostane. Ucítil, jak ho tahá vlasy v týle. Jak se k němu vzpíná, jako kdyby se po něm chtěla vyšplhat. Přesunul ruce na její zadeček, podebral ho a přizvedl. Její klín se mu otevřel. Skrze několik vrstev látky se o ni otíral, zalykal se sladkou bolestí a chtěl víc.
Kovové zacinkání je zastihlo rozpálené a zpocené. Polekaně od sebe odskočili. Zvuk vycházel z Violina náramku. „To bude Ewyr,“ procedila skrze zuby. Rozechvělými prsty nahmatala spínač. „Co se děje?“ řekla do komunikátoru. „Proč ten krizový signál?“
Otta musel obdivovat její věcný tón. Jak snadno a rychle vklouzla do role dobře vychované princezny.
„Kam ses zatraceně poděla?“ ozval se z přístroje major.
Zatímco ona snaživě popisovala, že na terase potkala známou, a zašla s ní na skleničku do sousedního podlaží, měl Otta čas se vzpamatovat. Byl na sebe naštvaný, že se neudržel. Paradoxně ještě víc ho zlobilo, že dělal přesně to, co po něm matka s kumpány chtěli, a že se mu to zatraceně líbilo. Viola se mu líbila. Její duše i tělo. Úplně celá. A v tom byla ta potíž.
Konečně Viola komunikaci ukončila. Pak se podívala na Ottu. „Musím jít.“ Její tón byl omluvný.
Zajímalo ho, jestli ji mrzí to, co před chvílí katalyzovala, nebo to, že se musí rozloučit. Nevěděl, co je horší. Když neodpovídal, řekla: „Uvidíme se za sedm dní?“
„A jste si jistá, že pořád chcete, abych pro vás pracoval, Vaše Výsosti?“ Dal si záležet na uctivém projevu, správně použil její titul. Jeho otázka vyzněla stejně neutrálně, jako její komunikace s Ewyrem.
Naježila obočí. „No samozřejmě.“
Nemohl se nedívat na její rty. Byly temně rudé. Napuchlé od jeho polibků.
Společně opustili střechu hotelu, a pak se jejich cesty rozdělily.
***
Blížící se zlom
Viola se probudila až po poledni. Hlavu měla těžkou z cihusu. Urovnávala si vzpomínky na uplynulou noc.
Původně na ten večírek jít nechtěla, protože ji dopalovaly Traliiny a Wandiny kecy o Ttumorových pletkách s podsvětní bohyní. Hned odpoledne zatáhla Ewyra a Anadu do Temné díry a pro každého objednala Tassiův šleh, což byl dvojitý vitrrexx doplněný cihusem. Plácali o všem možném, než se podřekla, že na bredeonském večírku hraje Rychlá smrt. Ewyr s Anadou pak nebyli k zastavení. Smrťáci? No vážně? Proč tam ještě nejsme?
Vypadli z Temné díry, otevřeli si portál, a přistáli rovnou na přeplněné terase hotelu Zlatý hřeb. A tančili a pili… Potom se Viola šla podívat po Ttumorovi, i když věděla, že by neměla. A chovala se jako šílená. Nejdřív ho obvinila, že dělá kariéru přes postel. Potom se ho zeptala, jestli není na chlapy. A pak ho vyprovokovala, aby ji políbil. Nebyla si úplně jistá, proč to udělala a odmítala nad tím přemýšlet. Hlavní bylo, že ten za všech okolností disciplinovaný a odtažitý morous její výzvu přijal. Bylo to divoké a živelné jako bouřka nad krajinou. Když na to teď znovu myslela, celá se třásla. Protože byla… uchvácená. Takové vznešené slovo. Ale žádné jiné nevystihovalo lépe, co s ním cítila. Jak se na ni díval. Jak se jí dotýkal.
Z denního snění ji vytrhla služebná s oznámením. Na Robustuu přicestovala Zubatá Grewina z Tenerisu. Právě nyní svačí s pratetou Jadvinou v zahradní besídce u skleníků. Viola pořád napůl ve snách, se vyhrabala se z postele, něco na sebe hodila, a šla se s babičkou přivítat.
***
Besídka byla hustě porostlá hroznovým vínem. Na dámy uvnitř nebylo vidět. Ale bylo je slyšet. Viola zvolnila krok, protože téma jejich rozhovoru ji zaujalo.
„Viola přece není žádná pasačka čmeláků,“ ozvala se prateta. „Zvládne to s grácií, protože chápe naše důvody.“ Následoval povzdech. „Ujišťuji tě, že ani pro mě to není snadné.“
„Zajímalo by mě, jestli bys byla taky tak rozumná a klidná, kdybys byla na jejím místě,“ prohodila Grewina a Viola si úplně přesně dokázala představit, jak se u toho zaškaredila.
„Ale to jsem nikdy nebyla,“ ohradila se prateta. „Klarisa byla následnicí, já se srovnala s rolí náhradnice. A když sestru korunovali, hodně času mi zabralo žehlení jejích průšvihů. Víš, přece, jaká byla. No a taky jsem měla svoje květiny.“
„Kolem kterých se vždycky točil nějaký ten dobře stavěný a mimořádně pohledný zahradník,“ dokončila Grewina. „Jenom si nemysli, že si toho nikdo nevšiml.“
Jadvina se uličnicky rozchichotala. „Však já se za to nestydím.“
„Ale vážně,“ dodala Grewina. „Nikdy ti nechyběl ten jeden jediný? Takový, o kterého by sis mohla ohřát studené nohy? Nikdy jsi neměla potřebu se vdát?“
„Moje nároky byly příliš vysoké,“ odpověděla Jadvina. „A přiznejme si, že vydržet se mnou dlouhodobě, by nebyl žádný med. Však ty ses taky nikdy nevdala.“
„Ne veřejně, ale srdcem ano,“ připustila Grewina. „Taky jsem za to zaplatila.“
Viola ten příběh přirozeně znala. Babička Grewina se zamilovala do prince Eudora a porodila mu syna, Trajanise. Později se ukázalo, že zdánlivě neškodný smrtelník Eudor má napůl krenevský původ. A protože krenevové byli v té době na Tenerisu v nemilosti, bylo Eudorovo království rozmetáno na prach a on sám byl zavražděn.
Grewinin hlas nabral kovový tón. V té chvíli bylo snadnější uvěřit, že babička je pořád tenerisskou bohyní smrti a obávanou Paní plamenného moře. „Když mí vlastní příbuzní Eudora zavraždili, a Trajanis se ztratil mezi lidmi, trvalo mi třicet let, než jsem se vzpamatovala.“
„Kdybys věděla, co tě čeká,“ řekla po chvíli Jadvina. „V ten den, kdys Eudora poprvé potkala. Kdybys věděla, že o něj přijdeš, a že vašeho syna třicet let neuvidíš, šla bys do toho znova?“
„Bez váhání,“ pronesla Grewina. „A ty Violko,“ dodala zvýšeným hlasem, „se nám pojď konečně ukázat.“
Viola se k nim rozeběhla. „Dobrý den oběma. Ráda tě vidím babičko.“
Jakmile se vystavila jejich pohledům, Jadvina se zamračila, zatímco Grewina se zazubila a řekla: „Měla jsi divokou noc?“
Jadvina ukázala na volnou židli. „Pozvala jsem tvou babičku a tebe, protože musíme probrat zahajovací ples Ořechové burzy.“
„Máti už mě varovala. Chcete pozvat perspektivní nešťastníky, aby mohli projevit zájem o mou ruku,“ zamumlala Viola a plácla sebou na židli. „Předesílám, že já se vdávat nechci.“
„Nemusíš být tak naježená, zlatíčko,“ povzdechla si Jadvina. „Nepůjde o skutečné námluvy. Jenom ti dáme možnost se s někým seznámit. Lépe když budeš znát okolnosti předem, než abys potom způsobila skandál.“
Viola sáhla po hrníčku s jeremenkovým čajem a zapitvořila se. „Já a skandál? Vyloučeno!“ Bylo jí jasné, že pratetě a babičce v ničem nezabrání. Mohla by ples sabotovat. Ale byla příliš dobře vychovaná na to, aby si uvědomovala, že něco takového si prostě s ohledem na dobré vztahy mezi mocnostmi nemůže dovolit.
Zatímco Grewina se tiše rozchechtala, Jadvina pokračovala. „Zájem o seznámení projevily čtyři spřátelené mocnosti. Bredeon, Erektiad, Teneris. A samozřejmě Robustua.“
„Tak proto se na mě Ewyr pořád mračí,“ podotkla Viola.
„Je nervózní z konkurence,“ uchechtla se Grewina.
„Věc se má tak,“ přerušila jejich tlachání Jadvina, „že předevčírem jsem dostala dopis ještě z Mizeonu. Císař Rafedaxarr žádá, abychom přizvali jeho vnuka, potomka prince Klebia. Klebius tragicky zahynul před čtyřmi stoletími. Jeho syn ovládá kreativní magii, je přiměřeně vzdělaný, nezávadného charakteru, a velmi pohledný.“
„Jako všichni mizeonští arcidémoni,“ prohodila kousavě Grewina.
„V čem je problém?“ otázala se Viola. Napadlo ji, že pokud je Klebius dobrých čtyři sta let po smrti, musí být jeho synovi minimálně taky tolik. Takže už to nebude žádný chlapec.
Jadvina si povzdechla. „Princ Klebius toho hocha zplodil s Exis Riiberionskou.“
Viola věděla o jediném synovi podsvětní bohyně. „Jasen? Toho znám. Jenom dobře nastrojený blbec!“
Jadvina nesouhlasně nakrčila nos. „Připadá ti jako blbec, protože žije pod vlivem své matky. Je také synem svého otce. A já jsem Klebia znala. Velel mizeonské bojové flotile. Byl chytrý, mazaný a šarmantní. Udělal v životě jedinou chybu, že se zapletl s Exis. Císařův tajemník Lissarius se mi svěřil,“ Jadvina významně nadzvedla obočí, „že Jasen v poslední době Mizeon pravidelně navštěvuje. Jeho přítomnost má prý blahodárný vliv na císařův duševní stav. Exis prý o Jasenových návštěvách u císaře neví.“
Grewina sáhla po ubrousku z ok-sawonského ručně dělaného papíru, přeložila ho napůl a prskla: „Spíš bych uvěřila, že tam Exis toho kluka sama poslala. Možná chce jeho prostřednictvím manipulovat mizeonskou politiku. Rafedaxarr slábne před očima. Mizeonští budou jednat o nástupci. Proč by to nemohl být právě Klebiův syn?“
Viole to připadalo přitažené za vlasy. Jasena aspirujícího na post mizeonského císaře si nedokázala představit. Chudák. „Dobře, jsem ochotná tu Jasena, syna Klebiova, strpět,“ prohlásila. „Ale nečekejte ode mě zázraky. Stejně si žádného nevyberu.“
***
Grewina s Jadvinou dál repetily o plánovaných námluvách, probíraly podrobnosti o vybraných kandidátech. Viola upírala pohled do zelené stěny listů a přemýšlela o uplynulé noci.
Líbí se mi jedna rozmazlená koketa. Drzoun jeden. A jste si jistá, že pořád chcete, abych pro vás pracoval, Vaše Výsosti?
Evidentně dal najevo, že se mu líbí, ale o vztah nestojí. Přesto se necítila provinile. Naopak. Když se zahleděla do Qadrena, ani na moment nepochybovala. Poté co ho ztratila, byla přesvědčená, že už se nikdy nezamiluje. Namlouvala si, že je to tak dobře. Jak mohla být tak pošetilá?
***
