Sarvonův odkaz - 4. kapitola: Malá vzpoura taky vzpoura
Jakmile Exis zmizela, ticho ve vyšetřovně narušoval jen zajatcův sípavý dech. Otta se tím hlupákem nechtěl zabývat. Ještěže má rozum v háji. Ale co když bude ta Van-disova magická vychytávka fungovat? Co když Exis ten zpropadený recept z alchymistovy hlavy přece jen získá?
Představil si matku, jak se postříkaná Paridiánským parfémem rozvaluje na Krassionině nadsvětním trůně, zatímco zpitomělá Krassiona s úsměvem idiota vytírá podlahu. A co hůř! S elixírem by se Exis rozmáchla doširoka. Co by jí zabránilo dobít základnu Aliance? Chtěla by zavádět nové pořádky v celém Metaprostoru. Nic by jí nebylo dost.
Ne, takové riziko si Otta na svědomí nevezme.
Alchymista musí pryč. Pokud tělo zmizí, Hlubina věčnosti nebude mít k čemu se ukotvit. Ale kamkoliv ho Otta přenese, mazlíci půjdou s ním. Nedá se spoléhat, že by něco takového Exis neprozradili, zejména když se dotyčná rozpálí vztekem doběla. Mít tak něco, co mazlíky rozptýlí nebo aspoň na chvilku oslabí…
Napadlo ho, že v matčině soukromém křídle, nikdy nebyl úplně sám. Exis ho sem pouštěla, když chtěla s něčím pomoct. Z laboratoře ho posílala do knihovny pro knihy, nebo do skladu pro baziliščí vejce. A ten sklad přímo přetékal magickými artefakty. Bedny naskládané vedle sebe, láhve s rozbředlým narůžovělým obsahem, minerály napěchované surovou magií, kovové a kamenné tvarové zářiče z nejrůznějších materiálů. Dračí lebky, prameny jinádích vlasů svázané mašličkami, moderní teleemitory i zastaralá magická zrcadla k dálkové komunikaci mezi soustavami. Akumulátory magické energie, a další serepetičky. Když byla Exis v dobrém rozpoložení, občas o pokladech něco prohodila. To další si Otta nastudoval vlastními silami, protože ho fascinovalo, jak se ve skladu zpomaluje anebo zrychluje běh času. Pokaždé, když tam vešel, zavalovala ho tíha koncentrované magie. Plaval proti proudu husté medové řeky, jejíž vlny ukolébávaly draveny do slastné dřímoty. Vypozoroval, že jedna nevinná pochůzka do skladu a zpět mazlíky uspí na několik hodin. Z toho usoudil, že někde mezi těmi krámy musí být něco, co draveny paralyzuje. Metodou pokus omyl se mu podařilo vymezit správnou polici a správný předmět, ale nikdy nedostal příležitost tu věc vynést ven.
Sám pro sebe se zasmál. Exis musela být skutečně hodně rozrušená, když ho tu nechala bez dozoru. Jakmile překračoval práh skladu, draveni se dotčeně vzepjali. Ale než stačili protestovat, magie místa je ochromila, téměř ihned zmalátněli.
V Ottově mysli se rozhostil podivný klid. Dýchal pomalu a pravidelně, ani smítko paniky. Metodicky prozkoumával věci v policích. Co chvíli se nějaký z předmětů zadloubal do Ottova rozhraní a žadonil o pozornost. Ukryté a nevyužité poklady žily vlastním životem. Vábily, vydávaly nezvučné melodie, které se splétaly do jediné krásné nesrozumitelné písně. Otta si uvědomoval, že nemá času nazbyt. Mezi exponáty nedozírné ceny potřeboval najít jeden, zdánlivě bezcenný. Zavřel oči a naslepo v polici zašátral.
Jeho ruka narazila na cosi tvrdého, oblého a hladkého. Závan chladu ho málem srazil na kolena. Jakmile předmět uchopil, poprvé co pamatoval, ztratil s draveny kontakt. Zůstávali hluboko v Ottově mysli, ale mentálně nereagovali. Jejich stav spíše než spánek, připomínal hluboké bezvědomí.
Otta svíral kámen z Hanova nátepníku! V Sarvonově encyklopedii se o něm psalo, že ho vyrobil vahanský bůh Han pro své generály. Měl je chránit před hladovými démony. Hladoví náleží do rodiny éterických parazitů. Umějí manipulovat myšlenky smrtelníků, nižších démonů a běsů. Draveni také patří mezi éterické parazity, jenom jsou asi tisíckrát starší, mocnější a mazanější, než obyčejní hladoví. Taková éterická šlechta. Nic na tom nemění všeobecné přesvědčení, že éteričtí parazité se v Metaprostoru nevyskytují, protože je agenti Aliance dávno odlovili a dali sežrat Launě.
***
Otta vsunul ledově mrazivý kámen do kapsy a rychle se vrátil do vyšetřovny. Když uvolňoval blekotajícího alchymistu z pout, všiml si, že rány se téměř zahojily. Mohl by ho přenést na nějaký smrtelný svět. Na Zemi, Ok-sawon nebo na Poviikan. Mají tam zařízení, do kterých umisťují lidi, co přišli o rozum, aby si neublížili. Jenomže i tam se čas od času nějaký nesmrtelný zvědavec podívá. Pro takového pozorovatele, by chlápek s rozhraním zářil jako slunce na bezmračné obloze.
Ne, musí to udělat jinak. Dostane kluka do míst, kde by Exis ani nenapadlo hledat. Nebo ještě lépe: ukryje ho tam, kam podsvětní vládkyně z trucu nikdy nechodí. O jednom takovém místě by věděl.
S chlapem přes rameno opustil matčino křídlo, a zamířil do své věže. Bizárová vlákna vetkaná do tapet, drapérií, koberců a závěsů uvnitř paláce spolehlivě mařila všechny pokusy o otevření divokého portálu. Ale stačilo vyjít na balkon.
***
Město bláznů, riiberionské Nadsvětí
Alchymista ležel na zemi, schoulený na boku s koleny u hrudníku a drkotal zuby. Jeho oči zíraly do prázdna, ruce s olámanými nehty zatínal do pěstí.
Nadsvětní bůh klamu a hazardu Floen, správce Města bláznů, se pochybovačně zašklebil. „Tohle že si udělal sám?“
„Cihus zkombinovaný s dryákem bohyně Šaviry,“ lhal Otta. „Užíval to několik let. Je úplně vymazanej. Proto ho rodina vydědila a posílá ho tobě. Podmínkou je naprostá diskrétnost. Jako snovač bude perfektní. Rozum by mu byl jenom na škodu.“
Floen zavrtěl hlavou. Přešel ke stolku a dvojici pohodlných křesel. „Tak zhuntovaného feťáka jsem ještě neviděl,“ řekl a usadil se. „Jo, ochutnej tohle,“ ukázal na mísu s koláčky. „Pravena je upekla podle receptu Grewiny z Tenerisu. Nepoužila ani špetku magie.“
Otta neměl mnoho příležitostí vídat se s nadsvětním příbuzenstvem. A když k tomu došlo, děti bohyně Krassiony se k němu chovaly jako k prašivému psovi. Sestřenka Pravena, velectěná ochránkyně pravdivých slov, byla ze všech nejhorší. Zatímco Kvilon nebo takový Euthon Ottu okázale ignorovali, Pravena nikdy nezapomněla prohodit pár vřelých slov. Co to tu máme? Není to ten nepodařený tetin míšenec, co ho vytáhla z orkenského hnoje? A já si říkala, co tu páchne… Navzdory jedovatým replikám byla Pravena krásná. Čišela z ní jakási těžko definovatelná neposkvrněnost, která Ottu fascinovala.
Floen se zarazil, když si všiml Ottova zarytého výrazu. Narovnal se a obranným tónem dodal: „Nemůžu za to, že nad tebou ohrnují nos. Nemůžu za to, jakým ostudným způsobem tě Exis zaměstnává.“
„Já vím,“ odsekl Otta. Dnes poprvé mluvil s Floenem bez rizika, že to draveni napráskají. Klesl pohledem na alchymistu kroutícího se na podlaze. Nechtěl být vůči Floenovi nespravedlivý, ale uráželo jej, že si o něm strýček myslel, že je padavka, která nemá odvahu vymanit se z matčina vlivu. Floen stejně jako ostatní příbuzní žil v dojmu, že příčiny Ottovy slabosti tkví v jeho smíšenému původu. Lepší to neměnit. S tímto závěrem sebou Otta plácnul do křesla, a jeden koláček si vzal.
Floen si založil paže na prsou a pokýval hlavou. „Předpokládám, že matka o tvém vedlejším přivýdělku neví.“
„Předpokládáš správně,“ přikývl Otta. „A byl bych rád, aby to tak zůstalo.“
Floen se křivě usmál. „Konečně se osamostatňuješ. Ale dávej si pozor. Kdybys přeběhl, Krassiona by ti poskytla azyl z čiré zlomyslnosti. A až by s tebou skončila, opět z čiré zlomyslnosti, by tě vydala zpět. Potom teprve bys měl peklo. Mnohem lepší vyhlídky bys měl mimo Riiberion. Přemýšlej o tom.“ Na chvilku se odmlčel, přejel Ottu pohledem od hlavy k patám, a poněkud opatrněji dodal: „Ale ať se vypravíš kamkoliv, dej se předtím trochu do pořádku. Jinak tě v jakémkoliv světě hned první den zavřou pro potulku.“
Otta neodpověděl, protože Floenovi nemohl říct, že on prostě z Podsvětí utéct nemůže. Na znamení příměří se zakousnul do Praveniny placičky. Pomalu žvýkal, vychutnával si delikátní chuť medu a vůni koření, jako kdyby ten slintající a huhlající kluk, stočený do klubíčka u jeho nohou, neexistoval. Všude jinde by něco takového bylo považováno za vrchol nevkusu. Ale tady ve Městě bláznů, plném hráčů, feťáků, podvodníků, dobrodruhů a důvěřivých hlupáků všeho druhu, to bylo téměř normální. Bylo obecně známo, že toto město Krassiona svěřila Floenovi poté, co ho zabavila bohu Tanakovi. Tradovalo se, že Město bláznů je jediným místem v Nadsvětí, kde Krassiona Floenovi všechny ty neřestné podniky trpí.
„Divím se, že ještě nevyvanul,“ poznamenal rozšafně Floen, sledující zmítajícího se chlapce.
„To je právě ten problém,“ ušklíbnul se Otta. „Kdyby vyvanul, jeho příbuzní by si oddechli.“
Floen sáhl po karafě s vitrrexem a zamyšleně se podíval směrem ke dveřím, které vedly do pověstné Síně snovačů. „Kolik za něj chceš, Ottíku? Mám pocit, že bys mi měl spíš zaplatit, že se o něj postarám.“
„Jeho rodina ti posílá tři sta zlatých hřebenů,“ řekl Otta. Bylo to jen o padesát hřebenů méně, než činila veškerá jeho hotovost. Ale to je fuk. Dnes možná natrvalo opustí riiberionské trojsvětí. Vše záleží jenom na tom, jestli Hanův kámen udrží mazlíky v kómatu natrvalo, či ne.
Floenovy obvykle bezvýrazné rysy se roztáhly mazaným úsměvem. „Takže příbuzní předpokládali, že si ho nevezmu zadarmo, co? A to jsi mi nemohl říct hned, synovče?“ Nadsvětní bůh klamu nadevšechno miloval intriky. Radoval se, když dokázal odhalit lest. Kdyby se Otta o nic nepokusil, strýček by to bral jako urážku. Otta ho měl rád. Floen se nikdy nesnažil dělat lepším, než byl. Otevřeně a hlasitě o sobě prohlašoval, že je zloděj, manipulátor a podvodník. Někdy až příliš hlasitě, jako kdyby se v tom potřeboval sám utvrdit.
Otta vysázel na stůl peníze a pokrčil rameny. „Kdybys ty prachy nechtěl, tak bych si je nechal. Musel jsem to přece zkusit.“
Floen s úšklebkem přikývnul. Znovu se podíval na alchymistu. „Stejně se mi zdá nějak povědomý. Jeho pravé jméno mi asi neprozradíš. Tak jak mu mám říkat?“
Otta mávl rukou. „Co já vím? Třeba Trubka.“
Floen se potměšile usmál. „Něco se s tebou děje, synovče. Nesvěříš se?“
„Na to je brzy,“ broukl Otta.
Oba věděli, že Exis do Nadsvětí zásadně nechodí, stejně jako její setra Krassiona nechodí do Podsvětí. Ačkoliv jsou všichni původní riiberionští bohové produktem totožného ideového kadlubu, nevraživost mezi oběma vládkyněmi trvá. Záminkou se může stát cokoliv: území, partneři, zbraně, magické hračky, smrtelní mazlíčci. Bohové z oddělených pantheonů se vzájemně vídali, ale před oběma panovnicemi to zbytečně nezdůrazňovali. A taky bylo obecně známo, že o tom obě semetriky věděly, ale dělaly, že ne.
***
Opouštěl Město bláznů s rozechvělým srdcem. Draveni stále spali. Měl tím zaručeno, že se matka o jeho kšeftech s Floenem nedozví. Nehrozí, že by mohla alchymistu, alias Trubku, najít a využít.
Hanův kámen v kapse kalhot ho chladil do stehna. Možná, že to vydrží, a draveni zůstanou za katrem navěky. Exis může volat jak na lesy, a oni ji neuslyší. On bude volný! Bavil se představou, jak bude Exis řádit, až to zjistí. A co teprve až se ukáže, že alchymista zmizel. Šťastný jako nikdy dříve si otevřel portál a přenesl se na industriálně vyspělý svět Nikodem.
***
Nikodemské intermezzo
Kráčel širokým štědře osvětleným bulvárem hlavní nikodemské metropole. Nahoře mezi vysokými budovami neslyšně klouzala vznášedla, a vysoko nad mraky burácely motory letadel, startujících z nedalekého vesmírného přístaviště.
Přestože byla noc, Otta míjel houfy pestře oblečených a dobře živených domorodců. Asi se vraceli z barů a divadel, protože se smáli a povykovali. Poté, co zahlédl svůj odraz ve výloze obchodu se zbraněmi, držel se ve stínech. Měl na sobě stále totéž, co na Seveneku. Otrhaný a špinavý od krve a bláta, vypadal jako vyvrhel. Už se nedivil, že ho na to Floen decentně upozornil. Raději rychle zamířil z osvětleného centra směrem k periferii.
Svět Nikodem byl významným překladištěm strategických surovin. V souvislosti s tím poskytoval zázemí kšeftařům a pašerákům, kteří se drželi poblíž nelegálních heren a barů. Kdokoliv si tu mohl vsadit na sůsí zápasy, sehnat cihusové kapky, koupit otroka na práci i pro zábavu. V laciných ubytovnách v okolí vesmírného přístavu žili míšenci snad všech smrtelných i nesmrtelných ras Metaprostoru. Mezi nimi se dalo snadno zmizet.
Otta měl u sebe zbývajících padesát hřebenů. Bylo pozdě litovat, že nenašetřil víc. S trochou štěstí najde ubytovnu pro zahraniční dělníky. Za pár šupů sežene použité oblečení. Potom si sjedná pracovní pohovor. Začne od píky. Klidně bude přenášet krihonitové traverzy nebo umývat nádobí. A po večerech by mohl studovat.
Byla by tu i snadnější cesta. S Deem, majitelem přístaviště, se znali celé věky. Deovi se říkalo „Kníže tichého teroru,“, protože dokázal vydělat na všem a na každém. Deo byl zábavný, extravagantní a mazaný. Měl pod palcem snad všechny potentáty v Metaprostoru vyjma těch z Aliance, ale ani to nebylo úplně jisté. Deo o sobě veřejně prohlašoval, že je s Ottou kamarád. Činil tak s předpokladem, že Otta patří mezi privilegované. Ale jak by reagoval teď? Otta si už nebyl jistý, zda by se dalo na Deovu loajalitu spoléhat.
Směrem od centra se ulice zužovaly. Světla a reklam ubývalo. Otta právě přecházel na druhou stranu ulice, když mu po kůži za krkem přeběhla armáda mravenců. Ťop ťop ťop… Vzápětí ucítil, jak se draveni za jeho rozhraním poprvé zavrtěli. Zaraženě strnul a sáhnul do kapsy. Hanův kámen už nestudil. Byl teplý. A jak ho Otta sevřel v dlani, zahříval se stále víc. Odhodlaně vyrazil dál. V panice se dal do běhu, přesto nemohl ignorovat, že draveni se probouzejí, a že dloubají nehmotnými prstíky uvnitř jeho lebky.
A pak, v jednom jediném záběru, s rozhořčeným sykotem prorazili rozhraní.
Ottovi se podlomila kolena. Byl by klesl na betonový povrch vozovky, kdyby ho draveni neuchopili a kdyby s ním nesmýkli skrze prostorovou pleteň přímo na mramorové dláždění vyšetřovny.
***
