Sarvonův odkaz - 40. kapitola: Práce na dohodu
Otta se vykulil z portálu na palácové nádvoří, když ranní slunce vykukovalo nad břidlicové střechy. Kývnul na královniny gardisty, ohlásil se u tajemnice a pak se vydal do čítárny, aby počkal na Violu. Procházel chodbami mezi špalíry krofínií, vdechoval vůni listí a včelího vosku, kterým leštili dřevěné parkety. Z interiérů sídla robustuanské královské rodiny na něj dýchala atmosféra klidu a důvěry. Něco úplně jiného než v Dražebním paláci.
Viola si toho dne dávala načas. Otta si z knihovny přinesl ročenku Sunnisenského technického institutu, aby se zabavil. Prolistoval ji téměř do půlky, když se princezna konečně dostavila. Měla na sobě nějaký šedivý overal, vlasy měla stočené v chaotickém drdolu, tvářila se zaměstnaně a povýšeně. Položila na stůl texty k překladu a beze slova se posadila. Bylo na něm, aby udělal první krok a uctivě pozdravil. A ona mu stejně komisním tónem odpověděla. Pustili se do práce. Mechanicky překládal, ona mechanicky zapisovala. Nedívali se na sebe. Počínali si, jako dvě bionické jednotky sunnisenské produkce.
Otta si dělal starosti, co Viola udělá, až jí docvakne, že v diářích žádné vodítko k bratrově nalezení nenajde. Dojde jí, že incident se zapálenými stránkami nebyl náhoda? Patřilo by se tomu nějak předejít. Přesměrovat její pozornost na něco jiného. Příhodně ji navést na Floenův Dvůr rozkoší ve Městě bláznů. Upozornit ji na snovače infonové sítě. Poradit jí, aby se zeptala na jednoho konkrétního, kterému říkají Trubka. Rozhodl se, že o tom Violu poinformuje těsně předtím, než odejde, Aby to draveni nevyžvanili Exis, předá jí onu třeskutě tajnou informaci písemně a nejlépe anonymně.
Když denní dávku dokončili, podívala se Viola na ročenku a sykla: „Aplikovaný výzkum letannatových technologií? Další vědecký obor, ve kterém excelujete?“
„Právě naopak, Výsosti,“ přiznal. „Chtěl jsem se dozvědět, co všechno o tom nevím.“ Trochu jí lhal. Jeho poznatky týkající se letannatových technologií byly deset let staré, ale docela solidní. Mezi misemi míval i několikaleté proluky. A za těch necelých sedm století se věnoval všemu, co se týkalo zbraní, a nejen těch historických, ale i prudce současných.
„Můj bratr Eudor je na letannatová pole expert. Kdybyste měl zájem o stáž pro účely encyklopedie, napíšu vám doporučení.“
Když s ním mluvila, důsledně se dívala na svoje ruce, položené na čerstvě napsaném dwentenském překladu. Zatoužil ty ruce zlíbat. Místo toho teď odejde do svého pokoje a rychle ty texty napíše ještě jednou – pro Exis. A potom bude na ty stránky sahat umatlanýma rukama, bude je válet v prachu pod postelí a otírat je o zdi.
„Děkuji za nabídku, Výsosti. Možná vaší laskavosti využiji,“ odpověděl. Pozorně studoval její tvář sklánějící se k papírům. Bolelo ho pomyšlení, že za pár dní tu skončí a potom už nikdy nedostane šanci být s ní. Po této misi ho matka pověří jinými úkoly a draveni dohlédnou, aby je plnil. A zatímco on bude pod maskou encyklopedisty povlávat Metaprostorem a zabíjet, Viola se provdá za nabubřeného šťastlivce se silnou krví.
Pomalu a trochu nemotorně se zvedla ze židle a řekla: „Uvidíme se zítra.“
Nadechl se, aby odpověděl. Podávala mu kousek složeného papíru. Vzal si ho a vykoktal: „Mějte pěkný zbytek dne, Výsosti.“
***
Přečetl si ten vzkaz v bezpečí svého pokoje. Stálo tam: Přijďte o půlnoci do ňavamového sadu, prosím.
***
Měl před sebou spoustu času do půlnoci. V mysli měl zmatek. Co může chtít? Nejspíš pokládá za potřebné uzavřít ten večer na Bredeonu. Nedopatření. Asi ho požádá, aby o tom s nikým nemluvil. Tak toho se bát nemusí.
***
Pozdě večer už nemohl vydržet mezi čtyřmi stěnami, proto šel do parku. Procházel po pískových cestičkách lemovaných špalíry šumějících webanů, a lámal si hlavu, co bude dělat dál, až bude práce hotová.
Předpokládal, že Exis zabere studium opisů nějaký čas. Nakonec ale zjistí, že návod tam chybí a začne vyvádět. První nápor vzteku si vyleje na něm. A bude se ptát, jak je to možné. A Otta bude ze sebe dělat pitomce.
Nejhorší varianta nastane, pokud Exis dojde k názoru, že kopie jsou padělek a bude dál pást po originálech. Ví, že je Grenedon získal z Klarisina archívu. Ona se nezastaví. Sundá si rukavičky. Je schopná najmout vahanské žoldáky s feentexovými paprskomety. Kdyby se do archívu probourala, nezůstane na Duanzaná kámen na kameni. Pochopitelně by předtím pod nějakou falešnou záminkou odlákala královninu armádu mimo Robustuu – třeba na Vress. To by jí bylo podobné.
I kdyby Exis zničila Robustuu stejně jako Sevenek, byly by to jen nepatrné ztráty v porovnání se spouští, kterou by způsobila pomocí Zmatečníku. Raději ať zničí jeden svět, než aby zlikvidovala všechno. Takto pragmaticky se na to Otta díval na začátku. Jestli Exis někdo nezastaví, Robustua dřív nebo později padne. A padne zcela zbytečně, protože návod na Zmatečník v těch originálních textech už není. Ale až teď, když Violu a její rodinu poznal, mu to začínalo vadit.
Ať se Exis prohrabuje přepisy, ať hledá návod, který neexistuje. Kdyby se později rozhodla proti robustuanským použít sílu, Otta jim pošle varování. Pustí dravenům nějaký cestopis, aby je rozptýlil, a nějak to zařídí. Potom ale musí počítat s tím, že robustuanští vyburcují Alianci. Agenti půjdou po Exis a ta shodí všechnu vinu na Ottu a draveny. To se přece přímo vybízí. Ať Otta udělá nebo neudělá cokoliv, jeho konec se nachází v Launině tlamě.
***
V ňavamovém sadu byl s předstihem. Usadil se u paty téhož stromu, kde posledně. Tráva mezitím ještě povyrostla, ale zválená stébla se už nenarovnala.
Co tady děláme? Chtěli vědět hladovci.
Čekáme na princeznu. Dala si s námi schůzku. Bylo to napsané v tom dopise, co mi dala v čítárně, vysvětloval Otta.
Zase se budeme muchlovat?
Nic takového. Hlavně mě nerušte, až s ní budu mluvit.
Ale my se chceme muchlovat. A tobě se to taky líbilo. Proč nám to odpíráš? Proč to odpíráš sobě? Chceme to! Chceme to! Chceme to! skandovali v trojhlasné shodě. Cítili Ottovy emoce. Žili s ním sedm století. Neomylně rozpoznali, co se mu líbí a co ne. To, jak byli svázaní s ním, jako s hostitelem, omezovalo jejich obzory. Podle poznámek, které občas prohodili, si Otta odvodil, že nebyli svobodní už dlouho předtím, než je matka spojila s ním. Byli jako malé děti, které se dívají na svět z něčí náruče. Vládli zkušenostmi nekonečných věků, které nemohli využívat a které dnes nikoho nezajímaly.
Šelestění trávy upozornilo na její příchod.
„Ehm, Ttumore?“ Stála tam rámovaná měsíčním světlem. V ruce držela hrst nezralých ňavamových bobulí.
Pružně vstal a řekl: „Co pro vás můžu dělat, Vaše Výsosti?“
„Chtěla bych se omluvit.“ Hlas se jí třepil rozpaky.
Už zase? Všechna předsevzetí vypořádat se s ní rozumně a bez emocí, se někam vypařila. Draveni zvědavě nalepení těsně pod rozhraním se natěšeně tetelili. „Čekal jsem,“ řekl, „že mě upozorníte, abych si nedělal falešné naděje. Samozřejmě bude nejlepší, když na to, k čemu došlo, rychle zapomeneme.“
„Nechci!“ odsekla. „Byla jsem omámená cihusem, ale věděla jsem, co dělám. Potřebuji vám říct, že kdybych mohla jednat nezávisle, udělala bych první poslední, abych vás získala, svedla, dovlekla k oltáři. Cokoliv, abych vás přiměla se mnou zůstat. Protože mě fascinujete. Přitahujete. Provokujete. A taky trochu děsíte, protože vám nerozumím, ale chtěla bych.“
Zůstal jako opařený. To myslí vážně? Ale ona se tvářila naprosto vážně. Vlastně skoro naštvaně, jako kdyby si uvědomovala absurdnost řečeného. Snažil se odklonit svůj pohled jinam. Cokoliv, jenom se na ni nedívat. „Violo, musíte pochopit, že…“
„Ještě jsem neskončila!“ zasyčela. „Zametala jsem ty pocity pod koberec příliš dlouho. Odmítala jsem připustit, že byste vy mohl mít zájem o mě. O Violu s pochybnou pověstí. A ne o robustuanskou princeznu s nóbl rodokmenem. Proto jsem se na tom večírku neudržela. Potřebovala jsem vědět, jestli bych měla šanci. Za příznivějších okolností, v jiném vesmíru, v jiném životě. A teď už vím, že bych tu šanci měla. Nezdálo se mi to! A nechci na to zapomenout. Bylo to vzájemné. A byla v tom magie. Naše rozhraní splývala! Opovaž se to zlehčovat nebo popírat!“
Nabízela mu srdce na dlani a on si připadal jako vyvrhel. Protože přesně to dostal za úkol. Získat si její náklonnost, aby mohl snadněji krást.
Jenže ona byla tak blízko. Oči jí zářily upřímností. Krásná ústa měla úzkostlivě stažená. Kdyby jí teď zalhal, zem by se musela otevřít a pohltit ho, a on by si to byl v té chvíli zasloužil.
„Za příznivějších okolností,“ zachraptěl, „v jiném čase, v jiném vesmíru, v jiném životě, bych udělal první poslední, abych tě svedl a dovlekl k oltáři. Byl bych pyšný a vděčný, že chceš právě mě. Protože jsi mě očarovala. Znervózňuješ mě. Nutíš mě přehodnocovat všechno, čemu jsem doposud věřil. Ale my oba přece víme, že…“
Ani si neuvědomil, že se dala do pohybu, dokud nestála těsně u něj. Než se tím začal rozumově zabývat, držel ji v náručí. Nedokázal odolat jejím nabízejícím se rtům. Nemohl ignorovat její hebkost a poddajnost oproti jeho tvrdosti.
***
Vzbudil se jako první. Ležel na zádech v trávě a Violiny stříbřité vlasy ho šimraly na bradě. Její lahodně nahé tělo, rozprostřené na jeho, příjemně vonělo a hřálo, vyvolávalo další vlny touhy. Prvním jeho impulzem bylo zmizet, ale každý moment v její přítomnosti měl cenu nejvyšší. Od okamžiku, kdy se ho včera poprvé dotkla, už nedokázal říct jedinou smysluplnou větu. Jenom jí snad stokrát opakoval, jak je krásná, a jak moc po ní touží.
Slova by mohla všechno zkazit. Cítil potřebu ji před sebou varovat. Chtěl jí říct, že se k ní nehodí, což byla trpká pravda. Jenomže pokušení, kterému ho vystavila, bylo příliš silné. Miloval se s ní, a bylo to skutečné. Až se Viola jednoho dne dozví o jeho pravé identitě, bude ho nenávidět. Věděl, že to má spočítané. Ale pokojně za to zemře s úsměvem na rtech, protože to bylo to nejlepší, co kdy zažil.
Bylo zvláštní, jak nezvykle se tentokrát zachovali draveni. Kdykoliv se dřív s někým vyspal, ať už to bylo v dobách Orkenské říše, kdy zahýbal frigidní Newinettě, nebo v Podsvětí, kdy se dostal pod sukně nějaké dotěrné démonce, zasypávali ho mazlíci rádoby vtipnými průpovídkami, pošklebovali se a popichovali ho. Ale nyní ani slovo. V rozporu s tím, co vyváděli předtím, teď zaraženě mlčeli.
Světlo rozpouštělo tmu, bylo na čase se rozloučit. Nadzvedl se na lokti a vlepil jí první ranní polibek na líčko. „Sluníčko? Musíme vstávat.“
Zatřepotala řasami a spokojeně zavrněla. „Ještě ne.“ Její malá dlaň pohladila jeho rameno a sjížděla dolů do hrudníku, pomalu a hebce hnětla jeho svaly. „Co kdybychom spolu utekli?“ broukla. „Třeba na Ok-Sawon. Postavíme si chatrč u jezera na úpatí Kallesijských hor. Ty budeš lovit ryby, já budu pěstovat zelí. Nebo bys mohl pást ovce a já bych pletla vlněné čepice. Mohli bychom tam spokojeně žít celé věky a nikdo by nás nenašel.“
Překulil ji pod sebe tak prudce, až vyjekla a otevřela oči. Dívala se na něj s důvěrou a s potěšením. Neexistovala slova, kterými by dal najevo, jak šťastným ho to dělá.
Nakrčila čelo, jako kdyby o něčem usilovně přemýšlela. „Pro mě jsi ten nejlepší. Moje magie zpívá, když na tebe myslím. Nelíbí se mi na tobě jenom jedna jediná věc.“
„Copak?“
„To tvoje jméno Ttumor. Vyvolává ve mně potřebu praštit tě po hlavě. Ale jestli si ho považuješ, slibuji, že si zvyknu.“
Pomyslel si, že její instinkty, alespoň ohledně toho hrozného jména, jsou správné. „Mám ještě jedno jméno,“ vyhrkl. „Nikdo jiný mi tak neříká.“
Zvědavě se napjala. „Jaké?“
„Musíš mi slíbit, že ho budeš používat jenom, když budeme sami.“
Zvážněla a přikývla.
Řekl jí ho.
„Otta?“ Vykulila oči. „Nejmenoval se tak nějaký prastarý dobyvatel?
Chtěl se uraženě odtáhnout, ale ona mu to nedovolila. „To je ono!“ Šťastně se rozesmála. „Přesně takové jméno ti pasuje. Otta. Chci být s Ottou. Toužím po Ottovi.“
„Takže se ti to jméno… líbí?“ ujišťoval se.
„Je úžasné!“ výskla. „Otta a Viola. Viola a Otta. Viola miluje Ottu.“
„A Otta miluje Violu,“ dopověděl, aniž by o tom přemýšlel, a pak mu došlo, že je to pravda. Kdyby věděla, jak moc pro něj znamená, dala by se na útěk. Neměl zkušenosti s majetnickými pocity, ani s živelnou radostí, kterou v něm vyvolávala. Rozbíjelo to veškerou disciplínu, ve které se dlouhé roky cvičil. Sledoval, jak se spokojeně zatetelila, když konečně vyslovil, nač zřejmě čekala. „Nikdy na to nezapomeň, prosím,“ dodal. „Nikdy o tom nepochybuj. Ať se stane cokoliv.“
Ruku v ruce se vraceli k paláci, aby se pak rozešli každý do jiného křídla.
Poprvé od chvíle, co Uvyen padl na bojišti, Otta zatoužil zastavit čas. Než se Violina přízeň překlopí v odsouzení, bude si užívat každý okamžik v její přítomnosti. Sledovat její pohyby, obdivovat její nádhernou tvář, oceňovat břitkost jejích myšlenek, poslouchat její cinkavý smích. Cítil se změněný. Velice dobře si uvědomoval, že se ocitl za bodem návratu. Starý Otta by se tomu novému vysmál.
***
