Sarvonův odkaz - 41. kapitola: Hrom do police
„Výstavní pavilony dokončíme do tří dnů. Máme deset dní rezervu, než se dostaví první hosté,“ referovala Jadvina. „Elitní hosté ze spřízněných vladařských rodů budou ubytovaní v šeříkovém křídle. Běžní návštěvníci Burzy ořechů budou přespávat v hotelích ve městě. Dělicí linie mezi výstavní plochou a soukromou partií zahrady povede mezi sklady na západě a rozáriem na východě, jako vždycky, se zvláštním důrazem na ochranu skleníků. Radní Sijana má na povel okružní plavbu podél pobřeží, radní Tritia dohlédne na přednášky a kulturní představení, radní Evidana se ujme expozice historických zbraní. Já dohlédnu, aby vše probíhalo v důstojných kulisách.“
„Hm,“ zabručela královna Eryn, „snad jsme na nic nezapomněly.“ Podívala se na Violu: „Co myslíš ty, zlatíčko?“
Viola se zavrtěla na židli, a s pohledem na složku ukrývající listy Sarvonových diářů, zabručela: „Mám ve vás plnou důvěru.“ Nemohla se dočkat, až porada skončí, protože potom půjde do čítárny za Ottou. Nenamáhala se předstírat, že ji jednání přípravného výboru zajímá. A pozvaní princové se můžou jít vycpat. Stejně si žádného nevybere. Protože už se stalo.
Trochu ji znervózňovalo, jak málo o něm ví. Všimla si, že se nerad baví o sobě. Kdykoliv zavedla řeč na jeho minulost, snažil se ji rozptýlit. Než jsem tě potkal, nedělo se nic, co by stálo za zmínku, říkal. Můj život před tebou? Dlouhá upachtěná blátivá čmouha. To jí připadalo zvláštní. Pochází z Ferbua, ale má dům na Bredeonu. Je sirotek, ale vzdálené příbuzné mít přece musí. Pokud má nějaké přátele, nezmiňuje se o nich. Viola si uvědomovala, že to není úplně normální.
„Ještě mě napadlo,“ ozvala se váhavým tónem tajemnice Tahara, „že by se slušelo přizvat několik mladých dívek, aby princezně dělaly společnost.“
„Anada slíbila, že tu bude,“ řekla Viola. „Jenom co jí skončí sezóna na Bredeonu.“
Eryn se zamračila. „Do té doby by ji měl někdo nahradit.“ Loupla očima po Jadvině. „Zvlášť poté, co tvoje prateta s babičkou Grewinou pozvaly toho Exisina spratka.“
„Je to především spratek prince Klebia, syna Rafedaxarrova,“ zapředla dotčeně Jadvina. „A udělaly jsme to s ohledem na dobré vztahy s Mizeonem.“
„Jistě,“ odsekla Eryn. „Ale já se včera dívala na podrobnější rozpis, ve kterém jsou uvedeni členové doprovodu. Prince Jasena doprovází nějaký bratránek jeho otce, na tom není nic divného. Ale docela mě šokovalo, že druhým členem doprovodu je jeho dvojče, Šerana Arci-Klebiová. Bude se také ucházet o naši princeznu?“
„Zdůrazňuji, že formálně o žádné námluvy nejde,“ odpověděla klidně Jadvina. „V pozvánce na burzu stojí, že si každý pozvaný může přivést doprovod v počtu tří osob. Předpokládají se tím služebníci nebo osobní strážcové, ale doslova to specifikováno není. Jasen tedy účastí svého dvojčete žádná pravidla neporuší.“
Stařičká tajemnice Tahara se na královnu smířlivě usmála. „Právě proto jsem chtěla, Vaše Veličenstvo, aby si princezna Viola pozvala ještě nějaké přítelkyně. Třeba ty z lycea.“
„Skvělý nápad, Taharo,“ řekla královna. „Zařiďte to, prosím.“
„Nejsou to tak úplně mé přítelkyně,“ namítla Viola. To poslední, co tu teď potřebuje, jsou bývalé spolužačky z lycea.
„Za svůj nevalný společenský život si můžeš sama, holčičko,“ řekla Jadvina.
Viola pochopila, co jí Jadvina naznačuje. Kdyby během studií „neztrácela čas“ s Qadrenem, měla by kamarádek habaděj. Zvedla se a pevně se podívala na královnu. „Už můžu jít, mami?“
Eryn jí věnovala omluvný pohled. „Jistě, zlatíčko.“
***
Vešla do čítárny s očekáváním, že Otta bude sedět nad knihou. Ale stál u jedné z krofínií a opatrně se probíral zeleno fialovými listy. Když ji uviděl, ukázal si na uši a zahalekal: „Pěkné dobré ráno, Vaše Výsosti.“
Pozorně přitom sledoval korunu krofínie. Vítězoslavně se ušklíbnul, když se drobné lístky pod vlivem jeho hulákání zatřepotaly.
Přihnala se k němu jako vítr. „Dobré ráno, doktore,“ odpověděla se stejnou průrazností, a pověsila se mu kolem krku. Spokojeně vydechla, když ji pevně objal kolem pasu.
„Pustíme se do práce, Vaše Jasnosti?“ zaburácel a vedl ji ke stolu.
„S potěšením, doktore!“
Překládali a psali. Dívali se jeden druhému do očí, a posílali si vzdušné polibky. Krátce po poledni skončili, ale Viola se nemohla dočkat půlnoci. Den za dnem se scházeli v ňavamovém sadu, a když tam posekli trávu a začali ovoce sklízet, přesunuli se do koňské ohrady a odtamtud do seníku. Čas s Ottou připomínal jízdu fantastickou krajinou. Měl nezvykle ponurý smysl pro humor, když mluvil o politice. Rád používal historická přirovnání. Cokoliv řekl, bylo hodno zaznamenání. Když se na ni díval a když se jí dotýkal, měl ve tváři výraz úžasu. Jako kdyby se stále potřeboval ujišťovat, že je skutečná.
S blížícím zahájením Burzy ořechů se Ottovo úsilí dokončit překlady stupňovalo. Pokud pořádně zaberou, bude dnes hotovo. Rozčilovalo ji, že stále mluví o odchodu. Však ona se postará, aby si to rozmyslel.
***
„To je všechno, doktore,“ řekla, jakmile krátce před večerem skončili. Urovnala papíry do hraničky. „Teď je třeba to znovu celé pročíst a hledat…,“ zaváhala, zabloudila pohledem ke krofínii, a dodala: „vy víte co.“
Přikývl a postavil se. „Bylo mi potěšením s vámi pracovat, Výsosti. Zítra odcestuji.“
„Už zítra?“ vyjekla. Tohle si přece nedomluvili! Co to sakra zkouší? Předpokládala, že jí pomůže překlad pročíst, aby jí něco neuteklo. Ale on jí nikdy neslíbil, že to tak bude.
Podíval se na krofínie pod oknem a řekl: „Ano, Výsosti. Nemůžu se dál zdržet, protože mám práci jinde. Už jsme o tom přece mluvili.“
„Co kdybychom se šli projít?“ navrhovala s pohledem upřeným na zelené donašeče. Bylo jí jasné, proč si to oznámení šetřil právě sem. Skrze krofínie se to dostane k Jadvině, a už nebude cesty zpět. „Provětráme hlavy, vymyslíme přijatelný kompromis.“
Urputně zavrtěl hlavou. „Nemůžu, Jasnosti. Mám práci. Dnes v noci letím na Bredeon. Vrátím se ráno, zajdu za knihovníkem a potom se odhlásím u madam Tahary. Rozloučím se krátce před polednem.“
Obešla stůl a chytila ho za předloktí. „A ty editace, které jste mi slíbil?“ zasyčela a bylo jí jedno, co si tom špiclové pomyslí. „Chcete se na to vykašlat?“
Zatvářil se, jako kdyby ho bolely zuby. „Nepochybuji, že to zvládnete. Hodně jste pokročila. Teď se ale vážně musím omluvit. V neodkladné… záležitosti.“
Dala si ruce v bok. Byla naštvaná, protože dnešní noc si představovala úplně jinak. Vlastně i ty následující. Měla co dělat, aby po něm neskočila a nezatřásla s ním. „Nevšimla jsem si, že byste dostal poštovního fantóma z Bredeonu. Jak moc je ten problém urgentní?“
Jeho tvář byla jako z kamene. Ale oči mu hořely žlutozeleným plamenem. „Nesmírně.“
Syčivě se nadechla, vzala tužku a na papír s hotovým překladem napsala: Opravdu mě opouštíš?
Odhodlaně se nad papír sklonil a napsal: Musím.
Cítila, jak se uvnitř ní sbírá vztek. Proč jí to neřekl, když byli sami? Proč si to šetřil až sem? Takže mě už nemiluješ? napsala. Byla to jedna velká lež?
Jeho rysy se zatvrdily. Aniž se na ni podíval, vytrhl jí tužku z ruky a napsal: Jenom příjemně strávený čas. Nic víc to neznamenalo.
Přejel ji pohledem od hlavy k patám a pak zas nahoru, až se zastavil na rtech, a řekl tak nahlas a zřetelně, aby to krofinie dobře zaznamenaly: „Vyřiďte, prosím, panu otci mé díky za jedinečnou příležitost, kterou beze zbytku využiji v další kariéře. A vám děkuji za skvělou spolupráci, Jasnosti.“
A pak odešel. Viola se roztřeseně posadila a přitiskla si přeložené texty na prsa. V hlavě měla zmatek. Nečekala, že odejde takovým způsobem. Včera v noci, kdykoliv chtěla mluvit o budoucnosti, umlčel ji polibky. A teď jí napíše, že to celé bral jenom jako příjemně strávený čas? Byla by to vzala jako smrtelnou urážku, kdyby uvěřila, že to myslí vážně. Ach ano. Zdálo se, že přesně toho chtěl tou odpovědí docílit. Až na to, že ona mu to neskočí. Cítila, jak spolu splynuli, jejich magie zpívala.
Myšlenky se jí zběsile honily hlavou. Dlouze se rozpomínala na všechno, co jí kdy o sobě řekl, na jeho mlhavé reakce, na odpovědi, které jí nikdy nedal. Nikdy neuvěřil, že by mohli skutečně být spolu, protože ona je princezna se silnou krví, zatímco on je ewoui z periferie. Ale ona věděla, že je v něm mnohem, mnohem víc. A byla si jistá, že ho miluje a že on miluje ji. Kvůli němu půjde proti tradicím. Královská rada ji formálně vyřadí z nástupnictví, ale rodiče a bratři jí odpustí, pokud se ujistí, že je šťastná. Na ničem jiném nezáleží.
Slunce zapadlo za střechy, ale venku bylo ještě světlo. Viola vstala a šla se podívat z okna na nádvoří. Otta určitě ještě neodešel, protože kdyby ano, všimla by si fialového záblesku portálu. Takže je ještě ve svém pokoji. Co tam krucinál dělá? Látá ponožky?
Vyšla z čítárny, a míjela dvořany spěchající do audienčního sálu. Jejich slavnostní oblečení Viole připomnělo, že dnes večer je to jedenáct let od tragické smrti babičky Klarisy. Viola tam nemůže chybět, to by jí Jadvina nikdy neodpustila. Naštěstí si ráno oblékla solidní zelené šaty, takže se tam vypraví rovnou.
Všechna sedadla vpředu byla obsazená, jenom jedna židle v první řadě byla prázdná – ta její. Zajásala, když uviděla Trajanise. Konečně se vrátil domů! Usadila se mezi tátu a Ewyra, se všemi se pozdravila a odevzdaně čekala, až to Jadvina spustí.
Program vnímala sotva napůl ucha, hlava jí hučela obavami o Ottu. Měla strach, že o něj přijde, sotva ho stačila najít. Proslovy o Klarisině vladařské epoše a jejích zásluhách střídaly hudební produkce z taktovky kavanského koncertního mistra. Následovalo lyricko-epické pásmo o Klarisině odkazu, kterou sesmolila radní Tritie, jejíž svébytná tvorba patřila k tomu nejhoršímu druhu dramatického umění, se kterým se Viola setkala. Uklidňovalo ji, že ostatní trpí stejně, snad až na radní Leonu, která představení díky přídělu vittrexu spokojeně prospala.
Po potlesku se začali všichni zvedat, aby se přesunuli na terasu u zimní zahrady, kde bude odhalena Klarisina socha. To už Viola nevydržela a utekla. Ještě si všimla, že se za ní otec s matkou ustaraně dívají, ale měli kolem sebe spoustu dvořanů, takže neměli čas ji zadržet.
Bez toho, aby si to předem promyslela, běžela na nádvoří. Venku se setmělo, ale v okně Ottova pokoje se svítilo. To znamená, že tam ještě pořád je!
Odmítala tu nejistotu dál snášet. Bez ohledu na záhony zvědavých webanů a krofínií nasázených kolem laviček se přitiskla k fasádě. Z prstů na nohou jí vyrašily kořeny a zachytily se ve spárách mezi dlažbou. Protahovala se do rostlinných vláken, plazila se po stěně, až v podobě tenkých větviček dosáhla nahoru k oknu. Nahlédla dovnitř. V rostlinné formě vnímala všechny kontury poněkud rozostřeně, chvíli ji trvalo, že se tomu přizpůsobila.
Otta seděl za stolem a něco psal na rovný čistý list. Byl k ní otočený z profilu. Viděla, jak se mračí, škrtá, jak si mne strniště na bradě. Na polici ležel komínek knih. Asi to má u knihovníka dobré, protože normálně ten starý stromista nikomu nedovolí vynést z knihovny ani sto let starý divadelní program. Na posteli se povalovaly papíry. Celá hromada listů, ušmudlaných a pokrčených, jako kdyby je posbíral ze dna zaprášené truhly. Na zemi byly další, tentokrát nově vypadající, zmuchlané listy. Viola už chtěla větvičkami zaťukat na okno, aby na sebe upozornila, ale vtom se to stalo.
Z terasy zaburácela slavnostní fanfára, provázející odkrývání Klarisiny sochy.
Otta se napřímil a z jeho zad vyšlehly černé prameny. Jeho postavu obklopilo mračno třepotavých temných stužek, až se mezi nim téměř ztrácel. A vzápětí, jako když utne, to zmizelo. Jako kdyby se to zatáhlo zpět do jeho těla.
Viola zůstala jako přimražená. Její vláknitá struktura se křečovitě držela nerovného povrchu stěny, aby se nezhroutila dolů. Už zase mohla vidět na Ottovu tvář. Vypadal spíš otráveně než vyděšeně. Jeho rty se hýbaly, ale nevydávaly žádný zvuk, jako kdyby neslyšně klel.
Není přece možné, aby si toho nevšiml!
S povzdechem popsaný papír složil, a zabalil ho do dalšího čistého listu. Z jeho prstů vyletělo pár rudých jisker, kterými balíček zapečetil. Něco nahoru napsal – možná adresu. Nechal dopis položený na stolní desce a vstal. Sklonil se k ušmudlaným papírům na posteli. Urovnal je, a zasunul pod matraci. Potom vyšel z pokoje na chodbu.
Co nevidět sejde po schodech a objeví se na nádvoří. Viola se začala stahovat dolů. Místo aby se přeměnila, natáhla se na trávník mezi zdí a záhonem, a v podobě pohozeného roští čekala.
Sledovala, jak Otta vyšel ze dveří, a kráčí doprostřed nádvoří, odkud si otevře portál. Za ním se objevila dvojice strážných, kteří měli podle protokolu dohlížet na přesun. Strážní zůstali u dveří, o něčem se bavili a smáli se. Nijak zvlášť se na Ottův přesun nesoustředili. Běžná rutina.
Viola zatím pomalu a neslyšně sunula své výhonky po dláždění. Držela se ve stínech.
Otta napřáhl paže a vykrojil v prostoru fialově prskající smyčku. A byla to excelentní smyčka! Okraje v místech, kde se jedna realita prolamovala do druhé, šelestily koncentrovanou energií. Violu v té chvíli napadlo, že ještě nikdy neslyšela, že by běžný ewoui dokázal vykrojit tak robustní portál. Mezitím, co se brána otevírala, ona se plazila stále blíž a blíž.
Ve chvíli, kdy Otta do portálu vkročil, se Viola odrazila a vystřelila svoje výhonky za ním. Přestože byla její struktura pořádné dlouhá, stihla to dřív, než se brána zavřela. Věděla, že si tím zadělala na průšvih. Svištěla ve stromistí formě meziprostorem bez znalosti místa přistání a už s tím nemohla nic udělat. Kdyby se nakonec ukázalo, že Ottovým cílem je hořící les, měla by to spočítané.
***
Dopadla na nerovný blátivý terén neznámého světa. Jemně mrholilo, skrze mračna prosvítalo bledé slunce. Slyšela dunění, rachot a výkřiky. Cítila otřesy, které nabývaly na intenzitě. Došlo jí, že se ocitla v úvozu se šikmo stoupajícími břehy, a že na ni valí horda jezdců na koních. Rychle sebou smýkla do strany a vtiskla své výhonky do plevele a trní svažitého kraje cesty.
Sledovala, jak kolem ní projíždějí muži v primitivní zbroji, ozbrojení meči a dýkami, zkrvavení, otrhaní a špinaví. Podle tvarů zprohýbaných přileb, a zpracování omlácených pancířů Viola poznala, že se nachází na Ok-Sawonu, světě kamenných hradů a vesnic s doškovými střechami, na kterém spolu donekonečna zápolí králové i králíčci, šikovně postrkovaní čaroději ze tří soupeřících klanů. Úvozem se proháněly desítky jezdců. Vypadali, že prchají z prohrané bitvy. Jejich ústup postrádal disciplínu a vedení, oči měli vytřeštěné hrůzou, jako kdyby je honila smečka sůsů.
Violu ovanul pach kouře a čerstvé krve. Musela vidět, co ty vojáky tak vyděsilo. Jako v transu se plazila mezi trsy, prorůstala a proplétala se mezi olámanými křovisky směrem vzhůru. Ocitla se na kraji podupaného pole. V dohledu se rozkládala vesnice, jejíž střechy byly v plamenech. Na plácku u rybníka v kalužích krve ležela těla. Desítky malých, velkých, tlustých, tenkých těl. Podle jednoduchých halen a nohavic, bylo zřejmé, že jsou to vesničané. Některá těla byla bez hlavy, jiným chyběly ruce nebo nohy. Nejotřesnější bylo, že mnohá z těl se ještě hýbala, ačkoliv to byla jen zubožená torza bez končetin.
Teprve pak Viola zaznamenala, že nad těmi skomírajícími těly se cosi vznáší. Viselo to ve vzduchu jako velký temný mrak, dokonce to vrhalo stín. Nebyl to stín. Byly to myriády temných stuh, které se natahovaly k tělům a třepotavě téměř mazlivě po nich přejížděly.
Viola stoupala pohledem vzhůru k tomu mraku, až mezi vším tím tetelením rozeznala obrysy lidské postavy. Srdce se jí sevřelo neblahým tušením. Trpělivě úkaz sledovala, až ve změti vlnících se třásní rozeznala tvář. Byl to jen prchavý okamžik, ale okamžitě ho poznala. Myslí jí zaburácela Qadrenova slova o Třepotavém přízraku, o Požírači umučených, o Zvěstovateli smrti, který se vznáší nad bitevním polem v místě, kde umírá nejvíc vojáků.
Rozpadala se na kousky. Pocit zrady ji dusil. Neexistovalo nic, co by to dokázalo napravit. Kdyby měla ústa, ječela by vztekem.
Dál jednala jako mechanická hračka. Stáhla své výhonky dolů na cestu. Tam se přeměnila do lidské podoby a otevřela si portál na Robustuu. Záměrně ho vytvořila malý. Měla co dělat, aby se do něj dostala. Nechtěla, aby si ta „věc“ nad mrtvými všimla jiskření.
***
