Sarvonův odkaz - 42. kapitola: Hořké kapky
Vynořila se na nádvoří, čímž překvapila službukonající hlídku. Ti pitomci si jejího odchodu opravdu nevšimli, a teď jenom nechápavě civěli. Ve tvářích se jim zrcadlila nedůvěra, protože Viola byla rozcuchaná jako čarodějnice, a navzdory transformaci měla šaty samý cár.
„Běžte pro otce!“ houkla na vojáky. „Řekněte, že ho čekám v pokoji Ttumora Seviniela! Hned!“
Uháněla do Ottova pokoje. Jednoduchou kletbou vypáčila zámek a byla uvnitř. Na stole byl ten balíček obsahující dopis. Na obálce bylo napsáno velkým rozmáchlým písmem:
Předejte laskavě Viole Zlověstné, princezně Robustuanské.
Rozložila papírový arch. Stálo tam:
Vaše Výsosti, princezno Violo,
Váš bratr, princ Grenedon, se pod pseudonymem Trubka nachází ve Městě bláznů, na Dvoře rozkoší boha Floena. Osobou, kterou nemohu jmenovat, byl před dvanácti lety předán do Floenova opatrování. Floen, neznalý Grenedonovy pravé totožnosti, přislíbil, že dotyčného zařadí do skupiny snovačů infonových sítí, a obdržel za to honorář ve výši dvě stě tisíc zlatých hřebenů. Měla byste vědět, že váš bratr byl toho času zubožený na těle i na duchu, zbavený vlastní vůle, a naprosto dezorientovaný. Pisatel tohoto dopisu s politováním předpokládá, že jeho stav se od té doby nezměnil.
S převelikou úctou
přítel
Violiny ruce se třásly tak moc, že musela papír odhodit, aby ho neroztrhala. Podepsal se jako anonym. Proč nechtěl, aby věděla, že ten dopis napsal on? Protože to byl on, kdo Grenedonovi ublížil?
Ach bohové! Co to udělala? Cítila se, jako kdyby jí zaťali sekeru do hrudi. Naletěla lidožravé příšeře! Byl to tentýž tvor, kterého viděla v Exisině pokladnici, který jí vyhrožoval. To po něm hodila sponu z Klarisina pláště.
Zavřela oči, protože okraje jejího zorného pole spaloval vztek. Třásla se jako v zimnici, její srdce zběsile naráželo na žebra. Výčitky na ni dorážely, otíraly se jí o kůži, až se zalykala hnusem. Kéž by dokázala vrátit čas. Kéž by toho lháře nikdy nepotkala!
Byla tak zaslepená, že ignorovala všechny varovné příznaky! Už na tom hloupém čajovém dýchánku s Tralií a Wandou, se mu udělalo špatně, čímž nejspíš reagoval na Hanův kámen visící na stěně.
A ty jeho zelenožluté oči. Tytéž oči, které viděla v pokladnici. Proč čekal jedenáct let, než ji znovu vyhledal? Co po ní chtěl?
Byla tak rozhořčená! Jak snadno se nechala zblbnout! Jak byla hloupá, že mu se vším svěřila. Určitě se dobře bavil, když mu vyprávěla, jak na Klarisin popud hledala Grenedona v Hlubině. Celou dobu o tom věděl! Proto věděl, kam se poděl Grenedon! Nebo kam ho on sám zašantročil!
Rozhlédla se po pokoji. Zaznamenala knihy na polici, ty si prohlédne potom. Zaměřila se na postel. Nadzvedla matraci, aby se podívala na ty uválené papíry, co tam ukryl. Jednalo se o omšele vyhlížející texty Sarvonových diářů psané starou netrebštinou! Kde k nim sakra přišel? Do archívu se přece dostat nemohl.
Dupání po chodbách ji přinutilo dát se dohromady.
Do pokoje vtrhl otec, následovaný generálem Wonodenem, matkou a Ewyrem. „Co se ti stalo, Violo? Jsi v pořádku? Co to má znamenat? Co je to za papíry? Kde je Seviniel? Tys ho pustila do archívu? Sakra, jak? Tak už mluv!“
Jeden přes druhého na ni doráželi.
Zhroutila se na krajíček postele, a začala vyprávět. Pověděla jim úplně všechno. Jak se Klarisa cítila zodpovědná, že dala Exis, Van-Dise a Berionu dohromady s Grenedonem. Jak z Grenedonovy ztráty obvinila Exis. Jak ty dvě přiměly Violu k pátrání v Hlubině vědomí. Jak se ona sama zhroutila z výjevů, kterým nerozuměla. Jak se potýkala s tvorem v pokladnici. Jak Exis otrávila Klarisu a vymazala Viole paměť. Jak Violu vloni kontaktoval Van-Dis a chtěl po ní Sarvonovy diáře. Jak si v kaleidoskopu zásluhou světelného média na všechno vzpomněla. A jak se rozhodla nejdřív prozkoumat diáře, protože nechtěla dávat rodičům plané naděje. A potom se jako z čistého nebe objevil dokonalý znalec staré netrebštiny, ze kterého se vyklubala tatáž příšera, která chtěla Violu sežrat v Exisině pokladnici.
„Všechno je lež. Jeho minulost, rodiče z Ferbua, studia na Sunnisenu a jinde, taky lež. On ani není ewoui. Je to stvůra.“
Eryn strčila Trajanisovi pod nos Ttumorův dopis. „Tady se píše, že Grenedon je ve Městě bláznů. Co když je to pravda?“ Obořila se na Violu: „Jak jsi k tomu přišla? Kdo to napsal?“
„Napsal to… Ttumor,“ vypravila ze sebe Viola. Jméno vyplivla s odporem. „Viděla jsem ho.“
„Okamžitě se tam vypravím!“ křikla Eryn. „Kleknu na Floena! Jestli ten hnusák vězní mého chlapečka…“ Královna se podívala na Trajanise. „Najdeme ho, i kdybych měla tu jeho odpornou flusárnu překopat kámen po kameni!“
Otec matku konejšivě objal. „Samozřejmě. Ale budeme postupovat s rozmyslem, jinak naděláme více škody než užitku.“
Eryn se v Trajanisově sevření vzepjala. „V tom dopise se píše, že byl zubožený a dezorientovaný! Kdo ví, co s ním všechno dělali! A ty čekáš, že budu dodržovat protokol? To mám Floenovi napsat zlatě orámovanou žádost o audienci?“ Prosebně se podívala na Wonodena: „Řekni něco!“
„Trajanis má pravdu,“ řekl generál. „Nemůžeme tam vtrhnout jen tak. Město bláznů je součástí riiberionského Nadsvětí. Navenek podléhá autoritě královny Krassiony.“
„Oslovíme Floena diskrétně,“ řekl jemně Trajanis. „Tak, aby se to Krassiona nedozvěděla.“
Eryn vzpurně potřásla hlavou. „Pojďme za ním hned!“
Wonoden s Trajanisem se na sebe podívali. Vypadali, že jsou připravení královně vyhovět. Všichni tři sršeli netrpělivostí.
Viola chápala jejich zápal, ale musela je zarazit. „On se vrátí,“ řekla.
„Grenedon?“ vyjekla matka. „Jestli je tak nemocný, jak se píše v tom dopise…“
„Mám na mysli to monstrum,“ upřesnila Viola. „Neví, že jsem ho odhalila.“ Pomalu přejela dlaní po papírech z diářů. „Přijde si pro tohle. Vlastně mi slíbil, že se do rána vrátí a… rozloučí se.“
„Naši vojáci ho odchytí,“ prohlásil Wonoden. Podíval se na Ewyra, který až doposud ponuře mlčel. „Svolej pohotovost! Rozestav muže na nádvoří a na střechy. Vytáhněte dezintegrátory a pro jistotu i feentexové paprskomety.“
„Ne tak zhurta, Wone,“ vložil se do toho Trajanis. „Nechci, abyste ho zmasakrovali. A není jisté, jestli byste na to stačili.“
„Nesmysl,“ odfrkla si Eryn. „Dezintegrátor funguje na vyšší démony i na nižší bohy! A feen částice likvidují všechny nesmrtelné paušálně! Co by musel být zač, aby to na něj nezabralo?“
„Myslím, že je to draven,“ šeptla Viola.
„Cože je?“ podivil Ewyr.
„Neznám,“ zabručel Wonoden.
„Něco jako hladový démon, ale mnohem mocnější,“ řekl zamračeně Trajanis. „Je ze stejného těsta jako Merrikanská obluda nebo Launa. Ten encyklopedista ale nemůže být draven. Ledaže by v sobě nějakého dravena hostil. Myslel jsem, že už je dávno odlovili.“ S omluvným výrazem se obrátil na královnu: „Musíme tu výpravu na Riiberion na chvilku odložit. Nemůžeme tříštit síly.“
„Už od začátku se mi nezdál,“ zavrčel Ewyr. Nejspíš se obviňoval, že nedokázal špeha odhalit sám, a určitě se zlobil na Violu, že ho před ním hájila.
Matka se s odhodlaným výrazem obrátila na otce: „Jak dlouhé zdržení máš na mysli?“
Bylo jasné, že Eryn nesnese čekat dlouho. To raději vletí na Floena sama. V troskách, co po ní zůstanou, se bude Grenedon hledat ještě hůře. Otec to samozřejmě věděl. Konejšivě se na matku usmál. „Slibuji ti na svou čest, že hned co toho tvora zneškodníme, otevřeme portál do Města bláznů.“
„Jistě,“ přisvědčil rozšafně Wonoden. „Vyslýchání necháme na později. Než se vrátíme, Ewyr to pohlídá. Jenom nevím, jak ho sejmeme, kdyby feen částice a dezintegrátory nestačily.“
Trajanis se na Wonodena zlověstně usmál. „Vzpomínáš na to roztomilé překvapení, co mi přichystala Jadvina, když jsem se ženil s Eryn?“
„Vím, co máš na mysli, sire,“ pochopil Wonoden.
Viola z doslechu věděla, že otcovo přijetí do robustuanské vládnoucí rodiny nebylo právě nejvřelejší. Klarisa se nerada vzdávala prestižního postavení, a její sestra Jadvina nechtěla přijít o dohled nad webanskou informační sítí. Obě dámy udělily Trajanisovi v jeho svatební den pichlavou lekci prostřednictvím speciálně vyšlechtěných fytobiontů. Trajanis ve zkoušce obstál a naučil se respektu vůči starým dobrým robustuanským zbraním.
***
Wonoden s Ewyrem odběhli zmobilizovat ochranku. V Ttumorově pokoji se rozhostilo vražedné ticho. Výbuch emocí Violu úplně vyčerpal. Chtěla se stočit do klubíčka a brečet.
Rozčilená Eryn se posadila na kraj postele k Viole. Ukázala na ušpiněné listy. „Co to má znamenat, Violo?“ štěkla. „Tys toho tvora pustila do archívu?“
„Jistěže ne,“ ohradila se Viola.
„Uklidni se drahoušku,“ zavrčel na Eryn Trajanis. „Viola tam dolů prorůstala. Jediný přístup pro cizince je trvale hlídaný a zabezpečený kletbou.“
Královna vyskočila, jako kdyby měla pod zadkem pružinu. Protože musela čekat, zaměřila svůj vztek na manžela: „Jak jsi to vůbec mohl dopustit, Trajanisi? Kam se poděla tvoje jasnozřivost? Plácáš se v cizině, a doma se ti zabydlují příšery, a ohrožují moje děti!“
„Jsou to i moje děti, drahá,“ usadil matku otec. „A do ciziny jsi mě vyštvala ty kvůli Grenedonovi, ačkoliv jsem ti nesčetněkrát opakoval, že Aliance s tím nemá co dělat. Chápu, že jsi podrážděná, protože máš strach, ale…“
„Strach?“ vyprskla Eryn. „Jsem epochálně nasraná!“
„Především máš strach o Grenedona,“ oponoval jí Trajanis. „Máš strach o všechny naše děti. To je úplně normální emoce! Tak si to sakra přiznej!“
„Hlavně že ty jsi úplně klidný!“ vřískla Eryn.
Trajanis třískl pěstí do skříně, až v ní udělal díru. „Nejsem! Jenom tím nezatěžuji ostatní!“
Viola ve snaze klíčící bouři utlumit, shrábla zmuchlané kopie a ukázala je matce. „Chtěl toto! Je to přepis Sarvonových diářů. Nějaká stará verze téhož, na čem jsme pracovali poslední týdny. Musíme zjistit, pro koho pracuje. Vidím za tím Van-Dise nebo Exis. Něco hledají.“
Trajanis si klekl před postel a jal se ušmudlané papíry zkoumat. Mnul je mezi prsty, čichal k nim, překládal jeden přes druhý, prohlížel detaily. Potom vzal Eryn z ruky dopis od „přítele“ a položil ho na jeden z těch, co vypadaly, jako kdyby se povalovaly v archívu. Vítězoslavně se usmál, když vyšlo najevo, že rozměry archů se shodují.
„Papíry s přepisy jsou ze stejného balíku jako tenhle čistý papír s dopisem,“ řekl. „Ještě se nestalo, že by sto let staré papíry z archívu byly stejného formátu, jako ty, které používáme dnes. Vždycky je tu nějaký rozdíl. To znamená, že se někdo postaral, aby jen vypadaly jako staré. Texty byly napsány teprve nedávno. Soudím, že vznikaly paralelně s tím, jak postupovaly práce s překlady v čítárně.“ Trajanis se sehnul, aby se podíval pod postel. „Skoro žádný prach. Jestli jsem si to nemyslel.“
Viola roztržitě zamžikala. „Proč by se snažil, aby čerstvé přepisy vypadaly jako staré kopie?“
„Protože je to podvodník!“ prskla Eryn. „Podvedl tebe, a nejspíš podvádí i toho, kdo ho platí!“
„Ale proč, sakra?“ zabručel Trajanis. „Muselo mu do zabrat strašně času. Kdybych tu neměl ten čistý papír k porovnání, sám bych na to skočil.“
Eryn vstala a rozhodila rukama. „Co já vím? Vůbec mě to nezajímá! Chci jít pro Grenedona! Hned!“
Dole z nádvoří se ozvalo dupání. Trajanis vstal a šel se podívat z okna. Pak udělal tři kroky a jemně Eryn objal. Matka se navzdory předchozí scéně nechala. „Do rána zbývá pár hodin,“ řekl otec. „Přísahám ti, že jakmile bude ten tvor pod zámkem, vyrazíme za Floenem.“
Eryn smířeně zabručela: „Dobrá.“
Potom se zaměřila na Violu. „Teď mi pověz, jak vůbec víš, co je ten chlap zač. Proměnil se v mrak, co požírá mrtvoly. To muselo být docela traumatizující. Ale jak jsi u všech zubatých a šupinatých došla k závěru, že je to ten…ééé… draven?“
Viola se podívala na otce a pak na matku. Oba vypadali stejně neoblomně. „Taky mě zajímá, jak jsi na to přišla,“ dodal skřípavě otec.
„Qadren mi o něm vyprávěl,“ šeptla Viola. „Kdysi dávno jednoho viděl.“
„Tím se nevysvětluje,“ zavrčela matka, „proč tě napadlo ho špehovat. Udělal něco divného? Nevhodně se k tobě zachoval? Pokud ano, proč si zpropadeně něco neřekla?“
„Choval se naprosto vzorně,“ povzdechla si Viola. „Prostě jsem měla takový pocit, že něco není v pořádku. Byla jsem zvědavá.“ A opravdu to tak bylo. To, co s ním tropila mimo dohled webanské monitorovací sítě, nikdy nepřizná. Bude to její malé špinavé tajemství. Hloupá Viola Robustuanská naletěla lidožravému monstru a bude se za to stydět po zbytek své existence.
Cítila, jak na mi matka zkoumavě hledí. Neodvažovala se jí podívat do očí, protože věděla, že jí to tak úplně neuvěřila.
„Poslouchej, Violko,“ řekl zamyšleně otec, „když ses dívala do té Hlubiny, a viděla jsi Síň snovačů…“
„Tehdy jsem netušila, co vidím,“ ohradila se Viola.
„No jistě,“ přikývnul Trajanis. „Ale mě zajímá ta zábrana. Říkala jsi, že jsi viděla prostor s modrým světlem, shrbené postavy v kruhu, a modré blesky nad nimi. Chtěla jsi jít blíž, ale něco tě odhodilo.“
„Přesně tak,“ ujistila ho Viola.
„Co ti ten zátaras připomínal? Nějakou bariéru?“
„Bylo to, jako kdybych narazila na pružnou neviditelnou blánu, která mě odmrštila.“
Trajanis se soustředěným výrazem zíral do zdi. „Tak proto,“ broukl. Podíval se na matku: „Už vím, v čem byla chyba, Eryn. Floenova autonomní infonová síť generuje svoje vlastní informační pole. Impulzy, co prosákly do pleteně Pravděpodobnostního pole, byly zkreslené. Proto se ke mně nedostaly.“
Viola z toho pochopila, že otec cítí potřebu matce objasnit, proč ho v Grenedonově případě jeho věštecký talent nechal na holičkách. Jindy by otcovy vzácné sdílnosti využila a zasypala ho otázkami. Ale dnes, v očekávání věcí příštích, zaraženě mlčela.
