Sarvonův odkaz - 43. kapitola: Trny a žihadla
Otta proletěl portálem a přistál na robustuanském nádvoří. Bylo krátce před svítáním. Jakmile ucítil hořko sladkou vůni čerstvého listí, napadlo ho, že je zle. Než se stačil porozhlédnout, něco mu pod nohama zapraskalo a zašelestilo. S nevýslovnou rychlostí ho obklopily tisíce tenkých zatraceně pichlavých úponků s drobnými ostře roztřepenými lístky. Spletenec rostlinné sítě se stahoval kolem jeho těla. Totálně znehybněný skrze mezírky v chrastí zahlédl vojáky. Byly jich mraky.
Bez varování začali střílet. Čas se zpomalil. Tmu ozářily rudé záblesky z hlavní dezintegrátorů a tenké fialové čáry feen částic. Rudé náboje běžně skolí draka v plazí formě. Největší kalibr, který se pro dezintegrátory používá. A fialové feentexové paprsky zase spolehlivě rozrušují všechny živé tkáně prosáklé magií. Feentexové zbraně jsou v Metaprostoru zakázané, dají se získat jen načerno od vahanských zbrojířů. Otta uznal, že na něm nešetřili.
Těsně předtím, než mohla hromadná palba zasáhnout cíl, vyrazili draveni k obraně a pak do protiútoku. Černé třásně se rozvinuly kolem Ottova těla, a zaštítily ho proti paprskům a střelám. Následně se rozvětvily a vyřítily na přibližující se vojáky. Se smrtící rychlostí lámaly kosti a rvaly údy.
Otta sám neviděl nic než zelenou masu, která se přimykala k jeho kůži, drala se mu do očí, do nosu, do uší. V panice zařval, a vzápětí měl plná ústa. Chtěl to vyplivnout, ale nebylo kam. Byl uvězněný v kokonu z fytobiontů. Šťáva z listů, které rozdrtil, se propalovala skrze oblečení a svědila na kůži. Nebýt dravenů, zůstal by hluchý a slepý. Jenom skrze jejich mihotavé smysly mohl sledovat, jak se boj na nádvoří vyvíjí.
Vojáky protiútok dokonale zaskočil. Když viděli, že ani ty nejtěžší zbraně nepomůžou, máchali pěstmi, v marné snaze třásně zachytit a rozdrtit.
Ale nemůžete zničit tvora starého jako svět, který vibruje částečně nikde a částečně všude, a který je na daném konkrétním místě a v daném čase pozorovatelný jen kvůli magické vazbě na hostitele. Obráceně to ale funguje bravurně. Tento tvor snadno dokáže zničit vás.
Stáhněte se! Stáhněte se! Stáhněte se! přikazoval mentálně Otta. Bylo mu jasné, že obrana útokem všechno jenom zhorší. Ale už bylo pozdě. Jeho symbionty pohltilo běsnění. Byli celí žhaví rvát robustuanské maso z kostí.
Čas plynul jako medová řeka. Prostor prolamující se do dalších rozměrů se zahustil bolestnými výkřiky. Vojáci, kteří měli to štěstí, a nacházeli se v bezpečné vzdálenosti, vyrazili zraněným na pomoc. Snažili se je dravenům vyrvat a odtáhnout z jejich dosahu. Ale museli zápolit s žahavými třásněmi, které jim drásaly kůži do krve. Těžce zranění z první linie chrčeli a skučeli, jejich zachránci zoufale kleli.
„Chcípni, potvoro!“
„Drž se zpátky, Virene!"
„Uhni!“
„Ten fujtajbl mi zlomil ruku!“
„Nastavte dezintegrátory na mráz, sakra!“ zařval kdosi.
Na výběžky prapůvodních se snesl závan mrazivého vzduchu, který jejich běsnění zpomalil. S dalším mrazem se třásně začaly stahovat směrem k hostiteli. A čím více mrazu přicházelo, tím více chapadla ustupovala a zavíjela se. Nakonec těsně obklopila Ottovo tělo změněné v zelený kokon, a výhrůžně se vlnila.
Poslední zkrvavená těla byla vyrvána z jejich dosahu.
„Palte!“
Vojáci začali znovu střílet ze všech možných zbraní. Dezintegrační pulzy, feen-částice, ani gravitační silové rázy nemohly prapůvodním vážně ublížit, ale nutily je důsledněji chránit hostitele. Zatímco oni cítili jen mírné nepohodlí, Ottu by bez jejich ochrany ta sprška dozajista zabila. Zaštítili kokon třepotavymi výběžky, odhodlaní udělat první poslední, aby se jejich příbytek nestal zapáchající mrtvolou, protože i kdyby hostitel zemřel, zůstali by s ním stále spoutaní.
„Co to, kurva je? Copak to nejde zabít?“ rozčilovali se vojáci.
„Sssssssss,“ syčeli draveni, ale už nevyjížděli, mráz je držel výhradně kolem Ottova kokonu.
„Má dost, generále!“
„Teď to přestěhujeme.“
„Ale kam s tím?“
„Nikdo se toho nesmí dotknout.“
„Co to zasypat ledem?“
„V kuchyni mají mrazicí komoru.“
„Stačí vězeňská kobka se silovým polem.“
Skrze smysly prapůvodních Otta zaznamenal, že ho pomocí silových pulzů postrkují ze středu nádvoří ke kasárnám. Protlačili ho do široce otevřených vrat, a pak ho s praskáním kulili ze schodů šachtou tak úzkou, že pleteň kokonu drásala bíle omítnuté stěny. Současně přemožitelé krotili draveny mrazivými závany. Dotlačili sešněrovaného Ottu do kouta prázdné kamenné kobky, jejíž dveře nahrazovala tlustá mříž.
Jakmile byla mříž bezpečně uzamčena a vojáci ustoupili, mrazivé salvy přestaly. Draveni okamžitě vyrazili na průzkum. Chtěli se protáhnout mezi železnými pruty, aby nahlédli do chodby. Narazili na silové pole. S mírným úsilím se membránou propasírovali, ale další mrazivý závan od strážných je přinutil ustoupit. Mimo vojáky na hlídce zaznamenali tři osoby na opačném konci chodby, které o čemsi divoce diskutovaly.
Pradávní existovali eóny, životy krátkověkých bytostí pro ně mnoho neznamenaly. Mívali ale ve zvyku rozlišovat osoby, se kterými se hostitel důvěrněji znal. Z jejich interpretace se dalo odvodit, že na konci chodby stojí Trajanis s Wonodenem a Ewyrem.
Znehybněný, oslepený a ohlušený Otta ztěžka vyhodnocoval, co se stalo. Chytili ho jako vzteklé zvíře. Umlčeli, svázali, zavřeli. Nedali možnost cokoliv říct. Nejspíš předpokládali, že by to nemělo význam.
Draveni přirozeně celou dobu podrážděně bzučeli v Ottově hlavě. Chceme pryč! Není slunce. Není vítr! Ne vězení! Ne hlad! Ne tma! Nedělali si vůbec žádné starosti s tím, že před chvíli zmasakrovali polovinu královské gardy. Oni se přece bránili. A zatímco rozhořčeně kafrali, Otta šílel. V opětovné snaze osvobodit se, napínal svaly, ale místo aby rostlinnou síť roztrhal, ještě víc ji kolem sebe utahoval. Výměšky z rozdrcených listů ho svědivě pálily. Trny se mu zakusovaly hlouběji do masa, až se koupal v krvi. Začala ho bolet hlava, což byl neklamný průvodní jev ubývání interní magie. Ta zatracená kytka ho vysávala. I kdyby na to měla sto let, nedokázala by ho vysát úplně, protože jakýkoliv deficit draveni vykryjí. Ale o to víc budou podráždění a o to dříve budou hladoví.
Bylo načase přiznat, že jsou v průšvihu.
Jak je možné, že byli robustuanští tak dobře připravení?
Co všechno vědí?
Ve snaze přenést se přes úporné bodání a svědění, zběsile uvažoval nad příčinou. Co kdyby se nějaká všetečná komorná vloudila do jeho pokoje, a našla tam dopis pro Violu a kopie diářů? Dalo se z toho odvodit, co je Otta zač?
Co bude dál? Konec maškarády. Nejspíš ho odevzdají Alianci a zlikvidují osvědčeným způsobem. Poputuje i s prapůvodními do Launina břicha. Zatímco jeho Launa bez potíží stráví, tři prapůvodní asimiluje do své podstaty. Nastane jim nová životní etapa, ne nutně horší než ta předchozí, protože bude provázena výměnou čerstvých informací a dojmů. On se konečně „osvobodí“. Jakkoliv po tom toužil celých sedm set let, právě teď mu myšlenka na definitivní konec tak atraktivní nepřipadla. Kvůli Viole. Ztratil ji ve chvíli, kdy jí v čítárně napsal o příjemně stráveném čase. Udělal to schválně, aby se naštvala a zatvrdila, aby se rychle zaměřila na někoho jiného. Bylo to to nejtěžší, co v životě udělal.
Jak se osvobodíme? doráželi hladovci. Máme úkol! Jak ho teď splníme?
Prostě ho nesplníme, bručel telepaticky Otta.
Nepřipadá v úvahu, durdili se. Nebudeme znova ve tmě. Nechceme být o hladu! Nemůžeme se vrátit s prázdnou. Paní chce ten návod.
Asi byste měli vědět, zarazil démony Otta, že ten recept jsem spálil. Byli jste u toho a ničeho jste si nevšimli, protože jste byli celí říční na muchlování s princeznou!
Zrada! Podvedl jsi nás! zaburáceli.
A udělal bych to znova, odpověděl. Nechci, aby Exis ovládla svět. Vyrovnejte se s tím. Jsem rád, že to pro mě skončí. Lepší, když mě zmasakruje Launa než moje matka. Vy se bát nemusíte. Launa se o vás postará. Už nikdy nebudete trpět hladem. Nikdo vás nebude ovládat. Bude vám líp než u mě.
Čekal výbuch nevole a výčitky, ale oni zaraženě mlčeli.
Palčivá bolest ho připravovala o vědomí. Střídavě upadal do mrákot. Budily ho hlasy debatujících dravenů. Jakmile se otřepali z počátečního ohromení, začali se dohadovat o Launě a o možnostech, které je čekají. Průběžně se vzájemně obviňovali, vyčítali jeden druhému, druhý třetímu, třetí prvnímu, že nedávali na Ottu dostatečně pozor, až je oblafnul s tím receptem. Otta jim zatím neprozradil, jak to bylo s Grenedonem. Šetřil si tu informaci na horší časy, a už se těšil, jak budou prskat. Oni teď Ottovi natruc připomínali jeho „muchlování“ s Violou. Sáhodlouze rozebírali intimní detaily, čímž ho přiváděli k šílenství, takže stále ochotněji podléhal mdlobám.
***
Dávno ztratil přehled o čase. Vzduch byl mrazivý, přesto voněl listím. Třásně se vlnily kolem.
Pocity chladu vystřídala vlažná sprška. Burcovala z mrákotného spánku do děsivého svědění a bodání. Vnímal, jak se rostlinný kryt vzpíná, jak přijímá tekutou potravu, kterou na něj kdosi zdálky stříká. No paráda! Nakrmený fytobiont snad nebudeme mít potřebu se dál zavrtávat do jeho kůže. Nebo to bude naopak?
Definitivně ho probudila vlna cizí nepřátelsky naladěné magie. Okrajem vědomí ucítil nesrozumitelné ševelení. Někdo komunikoval s fytobiontem mimo úroveň Ottových rozlišovacích schopností. Draveni referovali, že jde o běžný rozhovor mezi pěstitelem a rostlinou o dostatku živin a vláhy.
Pak se ozvaly skutečné hlasy.
„Nepotřebuje žádný komfort, madam. Stačí, když bude schopný odpovídat na otázky.“ řekl muž.
„Selektivní modulace není snadná,“ řekla žena, „ale pokusím se.“
Otta se naladil na draveny, kteří zvědavě vyhlíželi skrze škvíry kokonu. Za mříží stály dvě postavy. Prateta Jadvina a ten otravný major, referovali. Ševelení zesílilo. Jadvina dává zelenému chrastí příkazy, komentovali proces.
Pletenec větviček na Ottově obličeji se zatetelil a začal se pomalu odtahovat. Otta vyplivl chuchvalec zeleně, který měl v puse a dávivě se rozkašlal. S volnou tváří usilovně mrkal a slzel, až se jeho zorné pole vyjasnilo.
Ewyr stojící těsně u mříží zamračeně sledoval třásně třepotající se kolem kokonu. Obrátil se na Jadvinu a řekl: „Děkuju, madam, to úplně stačí. Raději byste měla jít. Není tu bezpečno.“
Královnina teta si povzdechla. „Už jsem viděla horší věci, hochu, ale jak myslíš.“
Draveni, jako kdyby chtěli podpořit Ewyrovo tvrzení, se začali pomalu plazit směrem k mříži. Ewyr se ušklíbnul a poslal na ně mrazivý závan, který jejich postup zpomalil.
Nechci, abyste toho kluka sežrali, upozornil je Otta.
Ale my máme vtek, vztek, vztek, trucovali.
Pamatujete si na prince Khera? Pamatujete na jeho vtipy o Assi-Sioně? Tohle je jeho vnuk.
Nelíbí se nám. Myslí si, že všechno ví, všechno zná.
Je mladý a arogantní, přimlouval se Otta. Časem dozraje. Snažil se na draveny působit smířlivě, ale v podstatě s jejich názory souhlasil.
Jakmile byla Jadvina pryč, Ewyr se rozkročil a houknul: „Co jsi zač, hnuse? Máš nějaké jméno?“
„Ssssss,“ zasyčeli nahlas draveni. „Chceš si hrát, vojáčku?“
„Možná později,“ zašklebil se Ewyr. „Řekni, kdo tě poslal!“
Řekněte mu, že budu mluvit jenom s Trajanisem! rozkázal jim mentálně Otta. On sám měl ústa v jednom ohni od šťávy z fytobiontů, ale to se určitě zlepší.
Ty s nikým mluvit nebudeš, Ottumore! okřikli ho trojhlasně. Už jednou jsi nás zradil. Nedopustíme abys to udělal znova.
Otta se vzepjal k zoufalému pokusu vyslovit tu větu sám, ale z jeho úst vyšlo jen nesrozumitelné zachrčení.
Draveni se sborem pustili do Ewyra: „Cítíme to až sem,“ zavrněli. „Tvoje krev je silná. Nasycená starou sladkou magií. Koktail míchaný ze všech koutů Metaprostoru. Polovina z Dervosu, čtvrtina z Roustuy, krapet z bredeonských jachadei a kapička od erektiadských draků, a dokonce se tam najde slza mizeonských arcidémonů!“
„Můj rodokmen jsme si probrali,“ prohodil Ewyr. „Teď ten tvůj.“
„My žádný nemáme!“ zahromovali hladovci trojhlasně.
Nic mu o sobě neříkejte, pitomci, zaúpěl telepaticky Otta.
Ewyr se poťouchle ušklíbnul. „Tak ono je vás tu víc? Co teda jste? Něco jako roj?“
„Roj? Sssss. Nejsme žádný hmyz!“
„Tak co jste? Á už vím. Červi. Líhnete se v hnoji?“ provokoval Ewyr.
„Tebe vyválíme v hnoji, hloupý dvounohý tvore!“
„Vy sami jste se vydávali za dvounohého! Je vidět, že se sami sobě hnusíte. Co po nás chcete? Hnůj máme na hromadě za konírnou. Měli jste to říct rovnou.“
Snaží se z vás tahat informace, hučel do mazlíků Otta.
Ale oni byli ve svém živlu. „Máme rádi krev. Ta tvoje bude stačit. Pojď blíž, cukříku.“
„Možná vám nějakou krev seženu,“ řekl Ewyr. „Až mi řeknete, co tu hledáte.“
„Nicccc,“ zasyčeli, „jenom tak jsme letěli kolem.“
„Jasně,“ zavrčel Erwyr. „A čistou náhodou jste se vlísali k naší princezně. Co jste od ní chtěli?“
„Totéžžž, co ty,“ zavrněli výsměšně. „Ale my jsme to na rozdíl od tebe… dostali!“
Následovala sprška jedovaté mrazivé magie nasměrovaná nikoliv na třásně, ale přímo na Ottův kokon. To dokazovalo, že Ewyr přesně ví, co nebo kdo je jejich slabinou. Otta. Řezavý chlad přinutil mazlíky semknout se a důkladněji kokon zaštítit. Vystresovaní fytobionti se ještě pevněji utáhli kolem Ottova těla. Otta bolestí zaskučel, ničeho jiného nebyl schopen.
Pokračovalo to jako pálkovaná. Ewyr se na něco zeptal, mazlíci něco nehorázného odpověděli, načež je Ewyr dalším útokem mrazu na jejich hostitele držel při zdi.
Draveni se chovali jako špion dopadený na cizím území. Vymýšleli si jeden nesmysl za druhým. Prohlašovali se za předvoj vracejících se vahanských bohů, potom tvrdili, že přicházejí z Equízia od císaře Zacharyho Teneviena, a vzápětí se pochlubili, že pracují pro sunnisenský zbrojařský korporát.
Otta pochopil, že oni se té myšlenky návratu k Exis dobrovolně nevzdají. Raději budou snášet teror od Exis, který znají než něco úplně neznámého. Zatím neřekli nic důležitého. Ale pokud budou stejným způsobem komunikovat s Trajanisem, ničemu to nepomůže.
Hrdlo ho pálilo, jazyk ani necítil. Přesto se stále znova pokoušel do pálkované zasáhnout, ale mazlíci ho pokaždé umlčeli. Vzhledem k jeho oslabení to pro ně byla hračka. Pochopil, že jeho mluvit prostě nenechají.
Brodil se závějemi. Drápal se do kopce, namáhavě dýchal. Mráz ho svíral, vysával jeho sílu. Na šedém nebi, přímo nad jeho hlavou, se vznášel černý mrak. Kamkoliv půjde, ten mrak ho bude následovat. Nemůže tomu utéct. Zatoužil položit se do studené sněhové náruče a hodit všechno za hlavu. Nepatrným cípem mysli věděl, že je to sen, a že ve skutečnosti leží svázaný ve sklepě robustuanského vladařského domu.
***
