Sarvonův odkaz - 44. kapitola: Divné a ještě divnější
Viola byla v archívu, stočená ve starém polštářovém hnízdě, obložená knihami. Na klíně měla otevřený „Klíč k určování magických bytostí“, znovu si pročítala pasáže o pra-entitách. Zaměřila se na tu část, ve které se psalo, že údajně mohou existovat v symbióze s nesmrtelnými.
Na Tenerisu popsal svědek pozorování jevu, který se uskutečnil po ničivém zemětřesení ve městě Hoi. Nad rozvalinami domů viděl vznášejícího se tvora lidských obrysů, ze kterého visela vibrující chapadla, pomocí kterých onen tvor pojídal umírající smrtelníky. Další pozorování pochází z Ok-Sawonského bojiště po bitvě u Birkenu, kde tvora obdobného popisu očití účastníci nazvali Třepotavým přízrakem…
Pevně zavřela oči, ale místo tmy se jí vybavily dva planoucí zelenožluté ohně. Jak mohla být tak slepá?
Při vzpomínce na ok-sawonskou vesnici se otřásla odporem. Bezpochyby to byl Třepotavý přízrak. Otta je Třepotavý přízrak. Ne Otta. Už nikdy víc Otta. Ttumor hnusák. Jaký nesmrtelný by se chtěl spojit s něčím tak nechutným? Cítila se pošpiněná a podvedená. Jenže si za to může sama! Byl to její nápad toho tvora zaměstnat. Teď nedokázala pochopit, jak se mohla do něho zakoukat. Co je s ní špatně? Opravdu je tak bláznivá, jak o ní šeptají drbny na sousedních dvorech? Je to následek zfušovaného zírání do Hlubiny věčnosti? Že by ji Ttumor prvně uhranul? Nebo ji přitahují příšery? Protože, když se to vezme kolem a kolem, ani Qadren nebyl pro robustuanskou princeznu tak úplně standardní partner, že.
Poté co rodiče s Wonodenem odcestovali za Floenem, šla Viola za Jadvinou. V prvním návalu vzteku pratetu žádala, aby tu zatracenou Ořechovou burzu včetně zahajovacího plesu zrušila. Ale Jadvina se ohradila: Odvolávat na poslední chvíli? Naprosto nepřijatelné! A spustila tirádu o etiketě a diplomacii a mezinárodních vztazích, vyjmenovala asi tisíc důvodů, proč to nejde.
Jak nad tím Viola později dál uvažovala, napadlo ji, že v zásadě jí ta šaškárna s plesem zase tolik nevadí. Možná to prospěje jejímu duševnímu zdraví. Alespoň si ověří, jestli je vůbec schopná oslovit někoho normálního a „společensky přijatelného“.
***
Večer vpadl do Violina salonu rozlícený Ewyr. Neklepal, ani se neomluvil. Pod očima měl temné kruhy, ruce měl sbalené do pěstí. „Ty jsi s tím monstrem něco měla?“ Obořil se na ni, sotva za sebou zavřel dveře. „Jak jsi mohla? Potom, co jsem ti řekl, že tě miluju?“
V první chvíli jen otevírala pusu jako ryba na suchu. Došlo jí, že Ewyr přichází od výslechu. Ttumor, ten bídák, se pochlubil! Co má na to říct? Že je to přesně tak, jak Ttumor říká?
Ewyr se na ni díval, jako kdyby ji chtěl zadupat do země. V jeho obličeji se střídalo opovržení a rozhořčení. „Uctíval jsem zem, po které chodíš!“ zasípal. „Byl bych pro tebe udělal cokoliv! Ale ty ses raději pelešila s lidožravou obludou! Jak ses mohla tolik pošpinit? Měl jsem to pochopit mnohem dřív, že nejsi stavěná pro normální vztah! Už když ses spustila s tím kamenným úchylem, mi to mělo dojít!“
V prvním popudu se chtěla rozbrečet a projevit lítost. Ale jakmile se Ewyr otřel o Qadrena, vzpamatovala se. Tak to tedy ne! Ewyrovi nic zdůvodňovat nepotřebuje. Žádnou nehynoucí lásku mu nikdy neslíbila. Vstala z gauče, vystrčila bradu a sykla: „Nic ti nedlužím, Ewyre!“
Založil si paže na prsou a zavrtěl hlavou. „Jenom proto, že se známe tak dlouho, si tvůj poklesek nechám pro sebe. Protože ti přece musí být jasné, že kdyby se to rozkřiklo, všichni nápadníci by od tebe s děsem utekli.“ Jeho vztekem stažené rysy se malinko uvolnily. „Možná, že když mi dáš čas, vzpomenu si, že jsem po tobě toužil.“ Zatvářil se tak žalostně naléhavě, že ho v té chvíli Viola musela politovat, a dodal: „Třeba to ještě můžeme zachránit.“
Při představě, že by se o ni ucházel z nějakého pochybného soucitu, nebo dokonce jen proto, aby deklaroval morální nadřazenost, se jí udělalo zle.
„Běž pryč, Ewyre,“ vypravila ze sebe. „Běž pryč, sic zapomenu, že se známe tak dlouho!“
***
Bezesné omílání, co všechno měla udělat jinak, bylo vyčerpávající. Časně zrána opustila své pokoje a procházela se po zahradě. Ani půvab rozkvetlých hvězdníků ji nemohl vyburcovat z otupělosti. Usadila se v růžové zahradě a sledovala divoké čmeláky u napajedla. Vydržela by tak celý den, kdyby nezaslechla rozruch z otevřených oken královské kanceláře. Rodiče se vrátili.
Matčin hlas se třásl zoufalstvím. „Chci vědět, co mu udělal, abychom to mohli napravit! Musíš mě k němu pustit, Trajanisi!“
Po odmlce, ve které otec matce něco daleko tišším hlasem odpovídal, to pokračovalo: „To mě sakra nezajímá! Klidně ho rozkrájím na malé kousky! Jdu tam a ty mi v tom nebudeš bránit!“
Grenedonovi se muselo stát něco hrozného, jestliže matka tolik vyvádí. Proto chce mluvit s Ttumorem. Viola běžela do paláce, srdce jí svírala špatná předtucha. V matčině kanceláři našla už jen Taharu s Jadvinou. „Kde je Grenedon? Co je s ním?“ uhodila na ně.
Tahara se podívala na Jadvinu. Prateta se hořce usmála. „Princ leží ve svém pokoji. Spí. Není na tom dobře. Už jsme poslali pro lékaře. Až ho prohlédnou, budeme vědět víc.“
„Spí?“ podivila se. „Chci ho vidět!“
„To by ničemu nepomohlo, princezno,“ řekla lítostivě Tahara. „Váš bratr je v kómatu. Magicky navozeném a obtížně udržitelném…“
Dál ji Viola neposlouchala. Vyběhla z kanceláře, řítila se chodbami, brala schody po dvou. Grenedonovy pokoje byly o patro výš než ty její. Myslela, že bude v ložnici, ale našla ho v saloně. Ležel v kovové bedně pod průhledným víkem. Z ošuntělého temně modrého hábitu byla vidět jenom tvář, kterou brázdily tenké vrásky. Takové Viola vídala u smrtelných obyvatel Bredeonu, kteří zestárli. Jeho kůže byla šedivá a téměř průsvitná. Na holé lebce se rýsovaly drobné čevenohnědé flíčky, a na vyhublé tváři rašilo řídké šedivé strniště. Jeho rty byly tenké a popraskané.
Viola se v panice zajíkavě nadechla. Její kdysi tak hezký bratr vypadá jako troska! Ttumor! To on za to může? Už chápala, proč ho matka hodlá krájet na kousky.
Nadskočila, když na její rameno dopadla malá dlaň. „Je moc nemocný, Violko,“ řekla konejšivě prateta. „Půjdeme si dát jeremenkový čaj. Tady nejsme nic platné.“
Cestou jí prateta převyprávěla průběh riiberionské mise. Trvalo dlouho, než se robustuanským podařilo Floena dostatečně zpracovat, aby jim Grenedona vydal. Nejdříve Grenedonovu přítomnost mezi snovači rezolutně popíral. Teprve až mu královna strčila pod nos ten dopis, připustil, že před lety osobu jménem Trubka skutečně převzal. Dokonce si postěžoval, že ke spřádání se Trubka nehodil, protože jeho mysl zůstala prázdná, ovšem k udržování osnovy jakž takž stačil. Floen byl přesvědčený, že Trubka v žádném případě nemůže být pohřešovaným robustuanským princem. Aby dokázal dobrou vůli, zavedl rodiče a Wonodena do Snovacího sálu. Ukázal jim tam muže, který společně s ostatními sloužil jako „nosník“ osnovy infonové sítě.
Na první pohled ho skoro nepoznali, líčila ustaraně Jadvina. Byl v tranzu, jako všichni snovači. A když se ho Eryn pokusila probrat, zhroutil se do klubíčka, třásl se a skučel. Trajanis ho musel uspat.
Dál prateta vyprávěla, co slyšela od Wonodena. Eryn dostala hysterický záchvat. Řvala na Floena, aby jí jejího chlapečka vrátil, jinak že celý Riiberion přemění v prach. Trajanis držel Grenedona v náručí a dorážel na Floena, aby si sakra rychle vzpomněl, co to bylo za posla, který mu tehdy Grenedona přinesl.
„Kdo to byl?“ chtěla vědět Viola.
Prateta se zlověstně usmála. „Představ si, že ten pokrytec prohlásil, že si nevzpomíná. Hlavně, že se předtím podřekl, že dostal zaplaceno. No uznej. Jak by na to mohl zapomenout? A dál prý udělil tvým rodičům přednášku, že by bylo nejlepší udržet celou tu politováníhodnou záležitost pod pokličkou, protože přece není v zájmu robustuanské královské rodiny, aby se všude vědělo, že jejich nejmladší syn podlehl závislosti na omamných látkách do té míry, že je z něho troska, dobrá leda tak k udržování infonové sítě.“
„To je směšné!“ vyjekla Viola. „Greny užíval drogy jenom výjimečně. Nikdy nebral koncentrovaný cihus, ani jijincový výluh!
Prateta se zatvářila pochybovačně. „Když tu ještě bydlel, experimentoval jako všichni. Ale nepřeháněl to. Ovšem v tom posledním roce, kdy se zapletl s Berionou, se to mohlo změnit.“
„Tomu nevěřím!“ vydechla Viola. „Aby se z nesmrtelného silné krve stala bezduchá troska, musel by ty drogy užívat celá desetiletí. Nemohl se tak zničit za pouhý rok.“
„Taky pravda,“ uznala prateta. „Ale zapomínáš, že náš Greny byl alchymista. Mohl namíchat něco…“ Když viděla Violin nasupený výraz, zmlkla. „Doufejme,“ povzdechla si po chvíli, „že léčitelé pomohou. Tvoje matka je přesvědčená, že tvor ve sklepě ví, kdo to Grenedonovi udělal a chce to z něj vymlátit.“
Prateta vstala a šla k otevřenému oknu. Nabízel se odkud výhled na vzdálený konec zahrady, kde pod dohledem nejlepších montérů a zahradníků vyrůstaly výstavní pavilony z inteligentního brussedeanského proutí. „Tolik jsem se na tu burzu těšila,“ povzdechla si. „Ta, co byla krátce po Klarisině smrti, nestála za nic. Chtěla jsem, aby to tentokrát bylo absolutně dokonalé.“
„Však bude,“ ujistila ji Viola. „Ty to ani jinak neumíš.“
Teta zahleděná do zeleně s nepříliš veselým úsměvem přikývla. „Aspoň že máme Grenedona doma.“
***
Jadvina se vypravila zkontrolovat staveniště. Violu už neměl kdo zadržet od prohlídky zbrojnice. Probila se kohortami stráží, seběhla do sklepení. Rozpačití vojáci v chodbě ji neochotně pustili, když na ně zavrčela, že jinak se přemění a proroste mezi kameny.
Dole u mříže fičel studený vítr. Matka s otcem, Wonoden a Ewyr zavalovali „to“ uvnitř komory mrazivými závany. Neobtěžovali se s nástroji, používali jenom interní magii.
Zajatec ležel na kamenné podlaze. Připomínal zavazadlo ve tvaru lidské postavy, sešněrované pružnými a ostře trnitými větvičkami. Ze škvír mezi pletivem se prodíraly černé stuhy a třepotaly se a vlnily těsně kolem hostitele, nejspíš v úsilí ho chránit. Kolem těla se rozlévala temně fialová krvavá kaluž. I na dálku Viola cítila, jak ta krev voní. Připomínalo to závan divokého koření z jarních bochánků, které peče Zubatá Grewina.
„Řekni, kdo to byl!“ křičela matka. „Kdo Floenovi zaplatil?“
„Nevíme, nevíme, nevíme, o čem mluvíš, královno!“ zasyčelo to.
Viola zalapala po dechu, když se jí připomněl zážitek z pokladnice. Teď nemluví Ttumor. Jsou to ty stuhy.
„Napsal jsi ten dopis!“ oponovala Eryn a poslala zajatci další mrazivý závan. „Viola tě viděla! Tak přece musíš vědět, kdo Grenedona Floenovi přinesl!“
Stvoření se vzepjalo, vydalo zvuk připomínající přidušený kašel. Rostlinný obal zašelestil, jak se další trny zarývaly do měkkých tkání. Stuhy se podrážděně zavlnily. „My jsme žádný dopis nepsali,“ zasyčely. „Nemáme s vaším princem nic společného! Protestujeme proti takovému zacházení! Vaše jednání je skandální! Nezpůsobili jsme robustuanské říši žádnou újmu!“
Eryn roztáhla prsty na rukách, připravená k další mrazivé nadílce, když ji Trajanis zastavil. „Tohle nikam nevede,“ zabručel. Obrátil se na stuhy a křikl: „Poslouchejte, prapůvodní! Uznávám, že to celé může být nedorozumění. Jsem ochotný vás propustit, jakmile vyjde najevo, že vás tu držíme neoprávněně. Ale nejdřív nám povězte, kdo poškodil zdraví našeho syna, abychom věděli, jakým způsobem ho vyléčit. Proto potřebujeme naléhavě mluvit s vaším hostitelem Ttumorem Sevinielem, nebo jakkoliv jinak se jmenuje.“
Stuhy, které se během Trajanisova proslovu zvědavě připlazily téměř na dosah mříže, zasyčely: „Už jsme vám řekli, že to není možné. Náš hostitel je jen schránka. Sedm staletí starý příbytek, který nás udržuje v této rovině reality. Chudáček, co nemá vlastní rozum ani vůli. Není schopen samostatného jednání.“
Trajanis se skepticky zašklebil. „Takže jste to byli vy? To s vámi jsem onehdy na plese klábosil o zbraních?“
„No ovšéééémmmm,“ zasyčeli škodolibě prapůvodní.
„Oni lžou!“ vyjekla Eryn. „Není přece možné, aby se tak dokonale vydávali za ewoui.“
Trajanis ukázal na tělo, které se zmítalo v kokonu. Kaluž krve se zatím rozlévala do šířky. „Takhle se nikam nedostaneme,“ řekl. „Zaletím na základnu Aliance a přivedu posily.“
„Bude jim lhát stejně jako nám,“ prskla Eryn.
V té chvíli dostala Viola nápad. Má přece ten kámen z Hanova náramku! Ten, před kterým se Ttumorovi udělalo špatně! Zatahala otce za rukáv. „Možná vím, jak to vyřešit. Ještě nikam nechoď. Něco přinesu. Hned budu zpátky.“
Nedala jim prostor na námitky a rozběhla se do svých pokojů. V duchu si nadávala, že ji to nenapadlo dřív. Zlatý Qadren! To on ji nasměroval.
Sundala vitrínu ze zdi, vypáčila ochranné sklo, a s kamenem v hrsti běžela zpět.
***
