Sarvonův odkaz - 45. kapitola: Kherovy paměti
„Hanův kámen je zkrotí,“ oznámila jim. Když se tvářili nedůvěřivě, dodala: „Asi bychom ho měli dostat co nejblíž k hostiteli.“
„Půjdu tam já,“ prohlásil zarputile Ewyr. Ani se na Violu nepodíval a dodal: „Když mě to zabije, bude to nejmenší škoda.“
„Dokud jsme tady, žádné zabíjení nebude,“ poznamenal Wonoden.
„Budeme tě krýt mrazem,“ přikývnul Trajanis.
„Doporučuju ti, aby to fungovalo, jinak budeš přebírat krofiniová semena do skonání věků,“ pohrozila Viole pochmurně Eryn.
Wonoden odemkl mříž a Ewyr s Hanovým kamenem vešel do kobky. Jak se blížil k hostiteli, stuhy před ním podrážděně ustupovaly. „Co to máš?“ ševelily. „Dej to pryč! Nelíbí se nám to! Nelíbí!“
Ewyr se brodil v krvi a zastavil se na krok před kokonem. Stuhy se už téměř zatáhly dovnitř balíku. Vyčnívající konečky syčely jako vzteklé kočky.
„Co teď?“ zeptal se Ewyr.
„Myslím, že bys to měl nacpat dovnitř,“ řekla Viola. „Aby se to dotýkalo těla.“
Ewyr se na Violu pohrdavě podíval: „Myslíš?“
„Udělej to!“ houkl Wonoden.
Major se sklonil a začal zatlačovat Hanův kámen do těsné mezery v pleteni. Polohlasně při tom klel. Kámen byl příliš objemný, musel ho skrze pružné pletivo vklínit silou. Větvičky praskaly a fytobiont se na protest kolem Ewyrovy ruky stahoval, zatímco hostitelovo tělo se třáslo, jako v posledním tažení. Černé stuhy průběžně ustupovaly.
„Jsem tam!“ zařval Ewyr. Vyprostil z pletiva ruku, ze které kapala krev. Po stuhách ani památka. Ewyr do těla jemně kopl špičkou boty a houkl: „Teď s námi budeš mluvit hnuse.“
Stvoření se vzepjalo a zachrčelo, větvičky zašelestily.
Viola zírala na svázané tělo. Zaútočila na ni žhavá neodbytná vzpomínka, jak se k němu tiskla, a jak úžasně se tehdy cítila. Opravdu je tak hloupá, že podlehla klamu? Nebo je to všechno jinak? Pevně zavřela oči, a přitiskla si zaťaté pěsti na hrudník, v bláhové obavě, že by si někdo mohl všimnout, jak prudce jí srdce naráží na žebra.
Ewyr se podíval se na srocení u mříže. „Myslím, že už je to bezpečné.“
Nahrnuli se dovnitř a Viola nezůstala pozadu. Mezi spletí větviček prosvítala jenom tvář se strupy zčernalé zaschlé krve. Z drsné masky tiše zářily zelenožluté oči. Viole připadalo, že se dívají jenom na ni. Trhaně se nadechla, protože něco podobného viděla v podsvětní pokladnici.
„Nevypadá, že by byl při smyslech,“ poznamenal Trajanis.
„Mluvit může. Včera mu Jadvina uvolnila obličej,“ konstatoval Ewyr.
„Pořád je to živá bytost,“ zabručela neochotně Eryn. „Asi bychom tomu měli dát napít.“
Wonoden přinesl vodu a opatrně ji nalil do rozbitých úst. Tvor kašlal a prskal, a jak se třásl, trny se opětovně zakusovaly do jeho masa.
„Možná bys měla jít pryč, Violo,“ poznamenala Eryn.
„Ne,“ odsekla. „Chci to vidět.“
Trajanis si dřepnul k zajatcově hlavě a oslovil ho: „Můžeš mluvit, Ttumore? Jak se ve skutečnosti jmenuješ?“
Tvor si odkašlal a pak ztěžka řekl: „Máte Hanův… kámen? Uspí je… sotva… na hodinu.“ Jeho hlas byl úplně odlišný od šelestivých zvuků, které vydávali prapůvodní. Zněl podobně, jako Ttumorův, jen ochraptěle. Místo aby se představil, řekl: „Našli jste… alchymistu? Nesmějí ho… dostat.“
„Kdo ho nesmí dostat?“ obořila se na tvora Eryn.
„Exis, Van-Dis, Pán ze Stínu.“
„Kdo z nich Grenedonovi ublížil?“
„Exis a Beriona Siberionská,“ zašeptal.
„Beriona vyvanula!“ houkl Wonoden.
„Chtějí… ty diáře,“ vypravil ze sebe zajatec. „Ale já… ty pasáže… z originálu… spálil. Mí… symbionti… nevěděli…, co přesně dělám. Pro Exis… falešné kopie. Ten návod v nich… chybí. Většinu… už jsem jí… doručil. Zbytek… pod matrací.“
„O čem to mluvíš?“ ozval se Trajanis. „Co jsi spálil?“
„Incident v čítárně!“ prskl Ewyr. „Já to tušil!“ Obrátil se na Trajanise a dodal: „Stalo se to, když jste byl v cizině, Výsosti. Tady hnusák předstíral, že pomáhá princezně s překladem. Předvedl alergický záchvat, při kterém v čítárně hořelo. Tvrdil, že listinám se nic nestalo. Lhal.“
„Trefa…, hochu,“ zamumlal zajatec. Přestože artikuloval se zjevnými potížemi, zazníval z jeho hlasu drobný triumf.
Eryn nechápavě vrtěla hlavou. „Nerozumím, jak to celé souvisí s Grenedonem.“
„Já ano,“ ozvala se tence Viola. „Grenedon ty diáře překládal a studoval, než se spolčil s Berionou.“ Slyšela jsem, jak o tom Exis mluvila s babičkou.“
„Aha,“ řekl Trajanis. „A Grenedon v diářích našel něco, co Exis chtěla.“
„Ano,“ vydechl zajatec. „Pokud ho… vyléčíte, hlídejte ho. Jinak ho… unesou a… přinutí… namíchat ten elixír znova.“
„Jaký elixír, u všech šupinatých?“ vyjekla Eryn.
„Zmatečník,“ zamumlal tázaný. „Zhouba Mastarova. Taky se mu říká… Paridiánský… parfém. Následkem je… totální… podrobení.“
Trajanis si roztržitě promnul obličej. „Není to ta legendární směs k ovládání nesmrtelných, co se o ní psalo v té zfalšované Sarvonově závěti?“
„Nebyla… zfalšovaná,“ zasípal Ttumor. „Váš syn… ten elixír… namíchal. Beriona… se zbavila nepohodlných… příbuzných. Grenedon se… přiotrávil. Takového jsem ho… našel, než jsem ho dopravil… k Floenovi. Mí symbionti nevěděli…, kam jsem Grenedona ukryl. Byli uspaní… Hanovým kamenem. Těch kamenů je…víc.“
„Symbionti,“ vybafnul Wonoden, „co jsou zač?“
„Prapůvodní,“ zachraptěl zajatec. „Nejsou… z principu… zlí. Jenom se… brání.“ Následně ztratil vědomí.
***
Nechali Ttumora v kobce pod Ewyrovým nelítostným dohledem a vrátili se do královniny úřadovny.
„Nevíme tomu konce kraje,“ bručel Trajanis. „Pokud hostitel nelže, možná že není on ten špatný. Jestli dal Grenedona Floenovi, aby ho ukryl…“
„Prapůvodní o něm tvrdili, že je prázdnou schránkou,“ oponovala Eryn. „Třeba s námi mluvili oni jeho ústy. Zahrávají si s námi stejně, jako to dělali předtím!“
„A proč by si vymýšleli pohádku o Zmatečníku?“ ušklíbnul se Trajanis.
„A co když ho na dálku ovládá Exis? Poprvé ho Viola viděla v její pokladnici. Stačí jedno speciální magické zrcadlo…“
„Že by ho vodila na špagátku ve dne v noci?“ uchechtl se Trajanis. „Ani Exis není tak vytrvalá! Já jsem s ním mluvil! Vykazoval mnohem víc intelektu, než Exis s Krassionou dohromady!“
„A co když ho diriguje Van-Dis? O tom se přece říká, že louská rébusy jak na běžícím pásu!“
„Ten by neuřídil ani sekačku na trávu!“
Rodiče by se neplodně dohadovali ještě dlouho, kdyby nepřiběhla Jadvina, že je s Grenedonem zle. Mlátí kolem sebe rukama a nohama, srší magií tak silně, že jednoho doktora zranil a další dva zahnal na útěk. Pokud se nezklidní, rozbije relaxační box, a ještě více si ublíží.
Trajanis odběhl syna opětovně uspat, zatímco Eryn se dál dohadovala s Wonodenem. Byla tak rozrušená, že se ztrácela v souvislostech. Napůl ironicky a napůl vážně spřádala fantastické teorie o metaprostorovém zmatečníkovém spiknutí, a průběžně klela. Viola s respektem sledovala, jak generál matce trpělivě naslouchá a stále dokola ty její fantasmagorie uvádí na pravou míru. Vlastně se nebylo co divit, že Eryn tak vyvádí. Měla o Grenedona strach, navíc byla šokovaná z možnosti, že se někdo odvážil zneužít jejího syna k takovému obludnému spiknutí.
Když se otec vrátil, oznámil, že hned teď poletí na základnu Aliance pro doktora Jeronýma Podivného, protože pokud někdo dokáže Grenymu pomoct, je to on. Jakmile Trajanis zmizel v portálu, odvedly Jadvina s Taharou vynervovanou královnu do postele.
V pracovně zůstali jen Viola a Wonoden.
„Přinesu z archívu originály těch diářů,“ řekla, „a porovnám je s oběma přepisy. Třeba tam najdu něco, co tu výpověď potvrdí nebo vyvrátí.“
Generál svalený v Klarisině památečním křesle pokrčil rameny. „Jak chceš hledat něco, co neexistuje? Jestli jsem to správně pochopil, tak hostitel originální stránky spálil, aby se do překladu nedostaly.“ Pak se narovnal a šibalsky se usmál. „Ledaže by ty Sarvonovy texty byly očíslované. To by potom…“
„Přesně tak,“ přikývla Viola. „Nosila jsem z archívu vždycky jen několik stránek. Pečlivě jsem hlídala, abych nerozházela pořadí. O číslování jsem se nestarala, protože v rozích stránek bylo těžko čitelné. Ale teď se na to podívám. V den, kdy hořelo, jsme překládali svazek číslo sedm. Ten byl ze všech nejtenčí. Obsahoval přibližně třicet listů.“
Generál vstal. „Neuškodí podívat se do knihovny, jestli tam nenajdeme něco o tom Zmatečníku. Zajdu domů a vyburcuju Menisu a Triven. Tvoje tety jsou z toho rozruchu celé vynervované. Potřebují dělat něco užitečného.“
***
Viola seděla na zemi v knihovně a skládala listy ze sedmého svazku do tří řad. Do té vrchní rovnala originální stránky. Pod ně kladla jim odpovídající své dwentenské překlady, a ještě pod ně zašmourané staronetrebské přepisy, které vyrobil Ttumor. V duchu si blahořečila, že ke každé staronetrebské stránce odpovídá adekvátní stránka ve dwentenštině. Kupodivu i Ttumorovy přepisy tento model opakovaly. Zdálo se, že když je pořizoval, zpětně je překládal zpaměti podle těch Violiných. Dodržoval stejné rozvržení textu, dělal stejné mezery mezi odstavci, jako kdyby ty Violiny texty měl přímo před sebou. Pokud je dopisoval až ve svém pokoji, musel mít paměť jako Merrikanská obluda.
Vyrušilo ji hlasité zavrzání. Ze stínů mezi regály se vynořila teta Menisa s hromadou knih. Byla oblečená v šedých kamaších a tunice, světle zelené vlasy měla stočené v úhledném drdolu. Nechala knihy dopadnout na stolek, až to bouchlo. „Mám tu sborníky z Podsvětního dražebního domu za posledních tři sta let. Kdysi jsem tam narazila na polemiku ohledně pravosti Sarvonovy závěti. Chci ten článek najít.“
„Tak to hodně štěstí,“ uchechtla se její sestra Triven, která právě vcházela do dveří. Nesla další svazky. „Byla jsem v jeho pokoji,“ ohlásila. Hodila komínek knížek na stůl. „Tohle si tu vypůjčil.“ Rozložila knihy na stůl a začala se jimi probírat. „Podívejme se! Paměti našeho otce! Před nedávnem mě o ně požádal náš knihovník. A co je tohle? Věstník Sunnisenského technického institutu. A tady máme katalog Muzea časomír z Mizeonu. A toto je, prosím pěkně, dvě stě let staré memorandum z Mírové konference na Lennionu.“ Triven se pyšnila stejnými rysy v obličeji a totožnými tělesnými proporcemi jako její dvojče Menisa. Ale její povaha byla mírná a zasněná. Její oblečení vypovídalo o jisté roztržitosti, protože měla na sobě typický noční úbor z dervosanského hedvábí sestávající z širokých kalhot a volné přepásané haleny.
„Ztráta času,“ houkla Menisa, která byl z těch dvou akurátnější. „Prostě si půjčil něco na čtení, aby se po večerech nenudil. Radši mi píchni s tím článkem.“
„Ale proč by si k ukrácení dlouhé chvíle půjčoval samé odborné publikace? Mohl si vzít román nebo detektivku,“ namítla Triven. „Proč zrovna Kherovy paměti? Ha! A co to memorandum z Mírové konference? Otec na Lennionu byl. Co když to má s tím monstrem něco společného? Co když se s otcem znali?“
„Ty tvoje detektivní sklony tě jednou přivedou do blázince!“
Viola byla tak zabraná do práce, že hašteření Wonodenových manželek poslouchala jedním uchem. Znovu se sklonila k textům na zemi. S pomocí lupy, posílené světleným běsem, zkoumala zašlé značky naškrábané v rozích stránek staronetrebského originálu. Materiál byl v těch místech tak odřený, až se rozpadal. Z toho důvodu se těmi značkami předtím nezabývala.
Teď jí ale nezbývalo než Sarvonovo číslování rozluštit. Naštěstí si dělala poznámky, když jí Ttumor povídal o staronetrebských číselných řadách. Porovnávala značky v rozích se sloupečky, které jí nadiktoval. Postupovala stránku po stránce. Dobrala se místa, kde tři stránky prokazatelně chyběly. Opakovaně nález porovnala s přepisy, až získala jistotu. Tři stránky originálu Ttumor skutečně zničil dřív, než je stačili přeložit a přepsat. Takže nelhal. Ať už tam bylo napsáno cokoliv, je to nenávratně pryč.
Horečnatě uvažovala, co to znamená. Pro Grenedona. Pro Robustuu. Pro ni. A konečně pro Ttumora. Nebo pro Ottu? Potácela se mezi zklamáním, nedůvěrou a opatrnou touhou uvěřit, že není tak bláznivá, aby naletěla bezduchému monstru. Jen mlhavě zaznamenávala Menisiny a Triveniny litanie.
„Otcovy paměti znám skoro nazpaměť,“ oponovala Menisa. „Ručím ti za to, že tam o žádném Ttumorovi Sevinielovi není ani zmínka. To by mi neuniklo.“
„Ten chlap se přece nejmenuje Ttumor Seviniel, drahá sestro!“
Violu zavalila vzpomínka tak palčivá, že ji přinutila zavřít oči. Mám ještě jedno jméno. Nikdo jiný mi tak neříká. Musíš mi slíbit, že ho budeš používat jenom, když budeme sami. Otta miluje Violu. Nikdy na to nezapomeň, prosím. Nikdy o tom nepochybuj. Ať se stane cokoliv.
„Meniso?“ obrátila se na tetu. „Není tam někde zmínka o chlapovi, co se jmenuje Otta?“
„Ale jistě,“ broukla teta listující sborníkem. „To byl tatínkův nejlepší přítel. Co je s ním?“
***
Kherovy paměti
Viola se ukrývala v archívu. Kherův deník vázaný v rudé baziliščí kůži si tiskla na prsa. Z očí jí tekly slzy, které nedokázala zastavit. Dervosský princ Kher měl přítele, který se jmenoval Otta. Poznali se za časů Skollských válek. Kher velel dervosské armádě, zatímco Otta měl na povel riiberionskou intervenční jednotku. Otta se vyznamenal jako excelentní stratég. Natolik si s Kherem padli do noty, že se scházeli i potom, prakticky až do Kherovy smrti. V knize nebylo uvedeno, ze které riiberionské rodiny nesmrtelných Otta pochází, ačkoliv to autor určitě věděl. Z jeho ironických narážek na adresu „rozmazleného princátka“, se dalo odvodit, že ti dva měli hodně společného.
Jistoty, že Kherův Otta je „její“ Otta, nabyla po přečtení předposlední stránky, kterou Kher napsal tři dny předtím, než ho dala Assi-Siona uvěznit a obvinila ho z vlastizrady.
Stálo tam: Právě jsem se vrátil z degustace vína na Nikodemu. Zklamalo mě, jak hluboce Deovy proslavené sklepy upadly. Místo aby zdokonaloval původní značky, naváží ten blázen ve velkém magicky modulované likéry z bredeonských fabrik. Och, jaká to bída! Navíc jsem se zase pohádal s Ottou. Ten ničema přišel pozdě, a celou dobu pak usrkával z jedné mizerné skleničky. Místo aby poreferoval, jak to šlo na Ok-Sawonu s Feustonovými pohrobky, neustále se do mě navážel kvůli mé vznešené sestře. Vzal si do hlavy, že Assi-Siona proti mně něco peče. Snažil se mě přemluvit, abych sbalil rodinu a zmizel z Dervosu, než bude pozdě. Pokolikáté už? Tak jsem mu řekl, aby si raději sehnal to Hanovo uspávadlo, abychom se pořád nemuseli „bavit“ písemně jako dva roztržití akademici. Vyhlíží to poněkud bizarně, když si kvůli zvědavým mazlíkům vyměňujeme psaníčka, zatímco sedíme u jednoho stolu. Pořád ho vidím, jak koulí těma svýma bledě zelenýma očima a kleje. Prý nemůže v poklidu obrážet dražby, dokud nemá jistotu, že jsem s rodinou v bezpečí. Musím o tom ještě popřemýšlet.
Viole se dělaly mžitky před očima. Srdce cítila až v krku. Po zádech jí stékal studený pot. Mazlíci? Hanovo uspávadlo? Realita, jak ji Viola doposud vnímala, se v jediném okamžiku přeskupila jako střípky z kaleidoskopu. Asi není všechno tak, jak se jeví.
Jestliže Menisa, Triven a Wonoden nedali na Khera dopustit, jestliže byl Kher natolik úctyhodný a statečný muž, nemohl se přátelit s lumpem. A to přátelství bylo skutečné. Upřímnost z těch pasáží sálala. Kher prokazatelně Ottu dobře znal. Věděl o dravenech a nazýval je mazlíky. Je jasné, že Otta není žádná prázdná schránka, jak se prapůvodní snažili namluvit otci. Otta pochází z Riiberionu a určitě má vlastní historii.
Úplně poslední zápis Kherových pamětí byl krátký: Nerozumím, proč se po mně chce, abych si na zasedání rady vzal místo uniformy tradiční civilní úbor. Nelíbí se mi, že Assi-Siona povolala moje děti z bredeonských a robustuanských škol, a že zakázala Jasioně odletět na Kavanský festival. Možná jsem paranoidní, ale napadlo mě, že civilní oblečení nemá kapsy, do kterých se dají ukrýt zbraně. Že by ten Otta měl nakonec pravdu?
Ty dvě poslední stránky četla pořád dokola, až je znala zpaměti. Ještě zbývalo vypátrat, kým Otta ve skutečnosti je. Vyhoupla se z polštářového hnízda a vydala se tichými chodbami do Síně moci, ve které byly uloženy rodokmeny nejdůležitějších vládnoucích rodů nesmrtelných bohů, arcidémonů, lichů, stromistů a draků z Metaprostoru.
Podél stěn se táhly skříně, jejichž obsah chránily zeleně se mihotající fantómové membrány. Uprostřed ve volném prostoru stála nízká polstrovaná lavice, jaká bývá k vidění šatnách, a na kterou se lze posadit, když si potřebujete zašněrovat boty. Ze stropu visela sunnisenská plazmová lampa, která se rozsvítila s Violiným příchodem.
Poprvé Viola Ottu spatřila v podsvětní pokladnici. Vypadal tehdy jako vysušená mrtvola, zbrázděná jizvami a strupy, opatřená až příliš živými chapadly. Jestliže je Otta příbytkem pra-entit, svázal se s nimi dobrovolně? Z hlouposti nebo z naivity? Každopádně ho hlídají a vlastně i chrání, protože bez nich by byl po zásahu na nádvoří na mraky. Ať už je spojení s draveny jakkoliv ostudné, muž jako Otta přece musí být někde zaznamenán.
Otevřela skříň zaměřenou na Riiberion. Vytahovala fascikly rodokmenů podsvětního i nadsvětního pantheonu a skládala je na lavici, ze které se zvedala oblaka rozvířeného prachu, který ji nutil ke kašli. Pak se posadila mezi ty hromady a začala listovat. K její smůle se zdálo, že v riiberionských pantheonech žádný Otta nebo Ttumor nefiguruje. Viola brblala a vzdychala a hledala dál, i když jí něco říkalo, že na to jde špatně.
***
Podzemím se rozléhalo rytmické klapání podpatků. Nikdo jiný neměl tak akurátní krok, jako Jadvina. Z vlasů jí visely cáry pavučin. Vypadala naštvaně. „Co tu tropíš, Violo? Proč jsi někomu neřekla, kam jdeš? Tvoje matka běsní, protože si myslí, že tě unesli! Chováš se stejně nezodpovědně jako Klarisa!“
Viola vstala a začala skládat fascikly do komínků. „Nevěděla jsem, že musím hlásit, když si potřebuju odskočit do archívu.“
Prateta rozhodila rukama. „Odskočit? Byla jsi tu celou noc! A ano, v současné krizi by se patřilo, abys svoje pohyby raději nahlašovala.“
„Potřebovala jsem něco prostudovat,“ řekla poraženě.
„Menisa a Triven mi řekly, čeho jste se dobraly,“ zamračila se teta. „Samé nepodložené dohady.“ Udělala několik kroků a podívala se na složky a pak na otevřenou skříň. „Tohle uklidíš později. Matka tě musí vidět, jinak snad vyhlásí Riiberioncům válku. Příhodné, že studuješ zrovna jejich pantheony.“ Chytila Violu za rukáv a táhla ji ven. „Teď se hezky přeměníš a prorosteš nahoru. Jinak ti u všech šupinatých naplácám na zadek.“
Vzpurně pohodila hlavou. „Hledala jsem ho v rodokmenech, podsvětních i nadsvětních, ale není tam.“
Jadvina si ji měřila chladnýma přimhouřenýma očima. „Chápu, že se cítíš podvedená. Ale to, s jakou vervou se angažuješ, je nepřiměřené. Všimla jsem si, že jsi s tím stvořením trávila hodně času. Snažila jsem se na tebe dohlížet. S vědomím tvé matky, přirozeně. Teď nevím, jestli nám něco neuniklo.“
Viola cítila, jak ji polévá zrádná červeň. Jasně, že ji ty dvě špehovaly. A kromě nich ještě minimálně radní Sijana s tajemnicí Taharou. Využily všechny výhody robustuanského jedinečného monitorovacího systému. Ještěže zapomněly na ňavamový sad a stáje.
„Poslouchej,“ štěkla Jadvina. „Ať už se mezi tebou a tím tvorem semlelo cokoliv, pusť ho z hlavy. Umí udělat dobrý dojem, to se mu musí nechat. Ale ve skutečnosti je to jenom slupka bez duše. Dravec bez svědomí. Ubohý zatracenec, v jehož útrobách kypí hniloba.“
„Jmenuje se Otta,“ vyhrkla vzpurně. Nelíbilo se jí, jakým způsobem o něm Jadvina mluví. A překvapilo ji, jak moc se jí to nelíbí.
Jadvina už se začala přeměňovat. Její tvář se rozvláknila a zvrásnila. Když uslyšela, co Viola řekla, proměnu na chvíli zastavila. Její ústa připomínající puklinu v kůře se trpce prohnula. „Otta říkáš? O někom takovém jsem četla. Najdu kde. Ale nejdřív uklidníme tvou zběsilou matku.“
Viola ji neochotně napodobila. Kherovy paměti vzala s sebou.
***
