Sarvonův odkaz - 46. kapitola: Ottumor alias Šílený Otta - postava z historických učebnic
Nahoře bylo ráno. Na nádvoří panoval pořádný zmatek. Rojili se tam vojáci, mezi nimi se proplétali služební démoni. Jakmile přítomní zaznamenali Violin návrat, začali jásat. Okno z královské kanceláře se doširoka otevřelo. Vyklonil se z něho Trajanis a pohrozil Viole prstem. Vedle něj se vklínila osoba s pověstně rudou hřívou kudrnatých vlasů, kterou tu Viola vůbec nečekala. Babička Grewina? A za ní vykukovala blonďatá hlava některého z bratrů. Trajanis se na Violu ještě jednou významně zaškaredil, a pak se otočil do místnosti a křikl: „Je v pořádku, Eryn. Přesně jak jsem říkal.“
„Roztrhnu ji jako hada!“ zahřímala královna.
Až tehdy Viola pocítila únavu. Podlomila se jí kolena, jako kdyby na ni hodili těžkou deku. Ještě že ji Jadvina podepřela, jinak by se rozplácla na dlažbě.
Pak se objevil Ewyr. Vzal ji do náručí a nesl do paláce. „Vypadá bledě. Co je s ní?“ zeptal se Jadviny.
„Normální přetížení smyslů,“ brblala prateta, která rázovala hned za nimi. „Trochu sikossího medu a bude jí hej.“
***
Ottumor Hrozivý alias Šílený Otta
Uložená na pohovce v královské kanceláři, Viola napůl seděla podložená polštáři, ukusovala z medového koláče a upíjela kopřivový čaj. Bosé nohy měla položené v Grewinině klíně. Zubatá babička oběma rukama masírovala její chodidla a vlévala do nich vitální sílu.
Hachen s Eudorem seděli na koberci před vyhaslým krbem a studovali listy sedmého svazku Sarvonových diářů, které si přinesli z knihovny. Polohlasně se nad nimi dohadovali, a nebrali ohled na okolí. Originály i obě sady přepisů měli naskládané ve třech řadách pod sebou, stejně jako to udělala Viola, jen ne tak úhledně a symetricky.
„Vidíš? Tady ta značka. Itia sevene. Po ní by měla následovat Itia trevede, ale místo ní je to Itia sesede,“ řekl Hachen.
„To jsem blázen,“ zabručel Eudor. „Tady ta smyčka navíc. Už to vidím.“
„Tři stránky chybí,“ křikla jejich směrem Viola. „Ověřila jsem to čtyřikrát.“
Hachen k ní neochotně vzhlédl. „Lepší to potvrdit z více stran.“
„Hlavně mi v tom nedělejte binec,“ zabručela.
Eudor se ironicky zašklebil a začal skládat listy do hromádek. „Že to říkáš zrovna ty, krákorko.“
„Přestaňte ji popichovat,“ zamračila se na ně Grewina. „To ona našla Grenedona.“
Hachen podal Eudorovi další sesbírané listy, a ponuře se na babičku podíval: „Škoda, že se naše šikovná malá sestřička neobtěžovala nám o Klarisině tanečku povědět dřív. Když si pomyslím, že můj bratr byl v té díře celých dvanáct let…“
„Exis použila Tiařino sítko,“ bránila se Viola. „Paměť se mi vrátila před půl rokem.“
„Copak nevíš, jak se takovému útoku bránit?“ zavrčel nasupeně Eudor. „A vůbec. Tak jsi nám to měla říct před půl rokem, a ne si hrát na detektiva.“
Hachen vstal, položil papíry na stůl a dodal: „Kdybys nám to řekla hned, mohli jsme si ušetřit epizodu s lidožravou obludou, co se vydávala za encyklopedistu. Jenom co Grewínek dorazí, bude mít co vysvětlovat!“
„Grewin za nic nemůže,“ prohlásil Trajanis. Stál u okna, paže měl založené na prsou a tvářil se jako bouřkový mrak. „A Violu nechejte na pokoji. Když ji Klarisa zatáhla k Exis, byla ještě dítě. Vjemy z Hlubiny vědomí, ani to trauma z pokladnice nemohla zvládnout. Nedivím se, že se neubránila. A my jsme si mysleli, že je přecitlivělá! Já sám jsem to nepoznal. Nasazujte sůsí hlavu mě, ale ne Viole.“
„Nemá smysl se vzájemně obviňovat,“ ozvala se diplomaticky Jadvina, která právě vcházela do dveří. V jedné ruce držela zahradnické kleštičky, ve druhé knihu v černé kožené vazbě.
„Souhlasím,“ přikývla Grewina a pošimrala Violu na chodidle. „Naši chytří a dokonalí princové si ventilují rozpaky, protože Viola dokázala, co oni ne.“
Viola cítila, jak na ni oba bratři nasupeně zírají. Nejraději by si přetáhla deku přes hlavu. Zatímco byl otec pryč, máti povolala posily. Zubatá Grewina, Hachen a Eudor se dostavili v rekordním čase, jenom mámin mazánek Grewin poslal fantoma, se vzkazem, že je na cestě. Než se všichni stačili přivítat, a podívat se nejdřív na Grenedona, a potom na zajatce ve sklepě, ani si nevšimli, že Viola není ve svém pokoji. Teprve když nepřišla na snídani, vyvolala Eryn pozdvižení. Ještěže Jadvinu napadlo, kde Violu hledat. Těsně předtím, než prateta prorostla do archívu, vrátil se Trajanis s doktorem. Jeroným Podivný, přední expert Aliance na bizarní choroby, Grenedona právě vyšetřuje. Proto jsou všichni tak podráždění. Mají strach, jak prohlídka dopadne.
Do pokoje vtrhla Eryn následovaná Menisou a Triven. „Ještě pořád ho prohlíží. Já se z toho zblázním!“
„Říkal jsem ti, že nemáš Jeronýma vyrušovat,“ řekl Trajanis.
„Prostě se posaď, vezmi si koláč, a čekej jako všichni ostatní!“ řekla Jadvina. Jedině ona vypadala, že má emoce pod kontrolou. Položila knihu na polici, přitočila se k matčině oblíbené stromkové krofínii a začala jí kleštičkami odštipovat odkvetlá oplodí.
„Nesnáším čekání“ prskla Eryn. Místo aby se posadila, začala rázovat po pokoji. Její pohled těžce dopadl na Violu. „A ty! Už nikdy nás tolik neděs! Co jsi v tom archívu sakra hledala?“
„Četla jsem Kherovy paměti,“ šeptla Viola. „On se s ním znal. Byli přátelé.“
„Kdo?“ obořila se na ni matka.
„Otta. Ttumor. Tedy Otta je Ttumor,“ upřesnila. Pak začala vysvětlovat, co se z Kherových pamětí dozvěděla. „Takže si myslím,“ dodala nakonec, „že Otta není v zásadě naším nepřítelem. Zničil návod na ten elixír, pro který ho Exis poslala. A navedl nás ke Grenedonovi. Chová se spíš jako náš spojenec.“
„Otec skutečně měl přítele toho jména,“ přidala se k ní Menisa. „Jednou jsem je spolu viděla na nikodemských dostizích. Bylo mi asi tolik co Viole.“ Podívala se na sestru a dodala: „Ty jsi tehdy dala přednost Kavanskému festivalu.“
Triven se zašklebila. „Tak mi to promiň, že mám raději hudbu než koně!“
Menisa se s omluvným úsměvem obrátila na Violu. „Ale ten Otta, který se znal s naším otcem, vypadal úplně jinak než tvůj falešný encyklopedista. Vzpomínám si, že byl špinavý a otrhaný. Měl holou hlavu a ošklivě zarostený obličej. Nosil škrabošku z iluze, aby nebudil zbytečný rozruch. Ale takové serepetičky zabírají na smrtelníky a běsy, a ne na starou krev. Když jsme se vrátili na Dervos, zeptala jsem se táty, co je ten Otta zač, že vypadá jako kdyby utekl z mihoniových dolů. Řekl mi, že na takové věci jsem ještě moc mladá.“
„Přiznejme si,“ ozvala se smířlivě Triven, „že ten chlap ve sklepě vypadá atraktivně. Takže to asi bude shoda jmen. Nebo se Viole představil jako Otta, aby na ni udělal větší dojem. Uznejte, že jméno Ttumor není nic moc.“
„Pořád si myslím, že Kherův Otta je zdejší Otta,“ trvala na svém Viola.
„Máš na mysli tu lidožravou příšeru,“ konstatoval kousavě Eudor.
„Ano,“ odsekla.
„A myslíš si to proč?“ vyzval ji přehnaně mile Hachen.
Viola si rozmýšlela odpověď. Nechtělo se jí vysvětlovat, jak upřímně na ni Otta působil. Nemohla jim přiznat, jak úžasný je učitel, ani jak dobře se jí s ním pracovalo. Byli by ji na věky nechali třídit semena krofinií, kdyby vyšlo najevo, co dělali v ňavamovém sadu. Ironií bylo, že to ona svedla jeho a ne naopak. Nevěděla, co si teď má myslet. Pořád se ukrutně zlobila. Nikdy mu neodpustí, že zneužil její důvěru, zatímco špehoval a intrikoval. Ale přesto všechno…
Jadvina zacvakala kleštičkami, aby na sebe přitáhla pozornost, a řekla: „O jednom Ottovi jsem četla.“ Sáhla po knize v černých deskách. „Tady to mám. Jde o Skryté dějiny riiberionského jihozápadu od Laskany Vrtošivé.“ Prateta se skromně usmála. „Autorku shodou okolností znám. Používá k interpretaci dějin alternativní zdroje. Místo aby čerpala ze schválených kronik, loví z cechovních ročenek, notářských zápisů a obchodních smluv. Bez cenzury vypadá historie úplně jinak.“
„Co tam stojí?“ nadskočila Viola.
Jadvina otevřela knihu v místě, které si předtím označila záložkou, začala nahlas číst: „Ottumor Uvyen Hrozivý, syn krále Uvyena, zvaný Šílený Otta, vládl orkenské říši na riiberionském středním světě v pátém až šedesátém čtvrtém sekodonu. Při jeho korunovaci vydala orakula orkenských chrámů prohlášení o tom, že je synem podsvětní bohyně Exis. V mladém věku sjednotil orkenské království se severním Mandefellem a východním Budenskem, uzavřel příměří s herkenským císařem Konvexem, a nakonec se sám prohlásil císařem. Vešel do dějin jako významný dobyvatel a diplomat. Zesnul v úctyhodném věku šedesáti let, následkem pádu ze schodů. Ve skutečnosti má jeho úmrtí co dělat s působením jeho prostředního syna, Sarrina. Najatí vrahové císaři rozbili lebku jeho vlastním žezlem. Nabalzamované tělo bylo uloženo do hrobky v Exisině chrámu, na posvátném ostrově Van.“
Jadvina se odmlčela a zapíchla prst do vzduchu. Tohle vás bude zajímat: Podle dobových kupeckých popěvků byla císařova rakev při pohřbu nezvykle lehká. Traduje se, že Ottumor alias Šílený Otta, byl po smrti povolán do Podsvětí, kde vstoupil do služeb své matky. Císař Otta se zasloužil o rozvoj orkenské říše. Proslul jako zakladatel škol, schopný agronom i mecenáš umění. Jeho osobní a rodinný život byl poznamenán blíže neurčenou duševní chorobou, která se projevovala výbuchy vzteku a násilným konáním. Nejspíše proto bylo jeho jméno vymazáno ze všech kronik, rodokmenů a dalších dobových dokumentů, a bylo nahrazeno jménem jeho manželky, císařovny vdovy Newinetty, rozené dědičky mandefellského trůnu.
Rozhostilo se ticho, jak si každý dával nasbíraná fakta dohromady.
Trajanis zavrtěl hlavou. „Takže dílo Newinetty Orkenské je ve skutečnosti dílem jejího manžela Otty? Že mě to nepřekvapuje.“
„Vládl v pátém až šedesátém čtvrtém sekodonu,“ řekl Hachen. „To je asi před sedmi sty lety, že?“
„A já ho viděla na těch dostizích, a to bylo asi před dvěma sty lety,“ řekla Menisa. „Ale na císaře vážně nevypadal.“
„Je to polobůh,“ zabručel Trajanis. „Takže není divu, že ho Exis veřejně nepropaguje. Riiberionští bohové jsou konzervativní idioti.“
„Je mi jedno, kdo ten zpropadenec je!“ řekla podrážděně Eryn, a z nepořádně stočeného drdolu na hlavě jí začaly rašit zelené výhonky. „Je mi fuk, kolik armád porazil a kolik škol postavil! Ať se o něj postará Aliance! Proč si pro něj ještě nepřišli?“
Trajanis zavrtěl hlavou. „Protože jsem jim o něm neřekl. Vyzvedl jsem Jeronýma, nic víc. Zatím nevidím důvod, proč se toho chlapa zbavovat.“
Eryn vykulila oči, opřela se lokty o stolní desku, a křikla: „Já ho tu nechci, Trajanisi! Vloudil se k nám pod falešnou identitou. Obalamutil a vyděsil naši Violu. Kopíroval tajné dokumenty. Zmasakroval vojáky! Když ho nejde zabít, chci, aby vypadl!“
Teď to Eryn naplno rozjela. Ukázala tvář rozlícené královny, jejíž slovo je zákon. V běžné královské rodině by přítomní po takovém projevu zmlkli a postupně by se pod nejrůznějšími výmluvami vytratili z vladařčina dosahu. Ovšem v rodině Zlověstných to chodilo trochu jinak.
„Čistě technicky,“ prolomil ticho Eudor, „by ho zabít šlo. Ewyr ověřil, že kámen udrží symbionty v limbu půldruhé hodiny. Potom ho musel odnést pryč, aby se znovu nabil. Kdyby ten chlap zlobil, možnosti tu jsou.“
Jeho starší bratr ho plácnul po rameni a ironicky se ušklíbl. „Paráda! Chlapa odkrágluješ, ale symbionty ne. Takže vyrobíš obživlou mrtvolu. Už vidím, jak si to Ottíkova kostra poháněná éterickými parazity štráduje po nádvoří. Gratuluju.“
„Nebylo by to proti dobrým mravům?“ ozvala se Menisa.
„Hanobení mrtvol? Nejspíš jo,“ připustil Hachen.
„Teď mě ale napadá,“ řekl Eudor, „že když má v sobě ty prapůvodní, možná ho tak snadno zabít nepůjde. Oni ho vlastně konzervují zevnitř.“
„Je pěkné, že o tom přemýšlíte tvůrčím způsobem, chlapci,“ zabručel pochmurně Trajanis.
„Přestaňte si z toho dělat srandu!“ zaječela Eryn, obklopená plynule se větvícími letorosty a rozzářená tvrdým zeleným světlem. „Chci, aby to nevypočitatelné monstrum z Robustuy zmizelo!“
Menisa, která stála Eryn nejblíže, se začala ošívat. Wonoden ji vzal kolem ramen a odvedl ji stranou královnina ničivého dosahu. Grewina s Violou se na sebe jen podívaly, chvatně opustily kanape, aby byly od rozběsněné Eryn co nejdál. Hachen s Eudorem sice zůstali sedět na zemi u krbu, ale bylo na nich znát, že jsou připravení na cokoliv.
Potom se konečně stalo, nač už všichni tajně čekali. Otec se odlepil od okenního parapetu. Jak kráčel k matce, jeho rozhraní nesvítilo, ale vysílalo do prostoru táhlé vlny takové síly, že křesla, pohovky, těžký pracovní stůl, i malý stolek na dohomon, se začaly sunout ze středu pracovny ke stěnám, o které se s tupými údery zastavily. Rozpohybovala se dokonce i stará vzácná váza z paridiánských vykopávek, než s provinilým křach narazila na železný koš s krbovým náčiním a rozletěla se na střepy.
Potom si Trajanis přitáhnul rozkošatělou Eryn do náručí. Přestože královna prskala jako lítá saň, pevně ji objal a řekl: „Když pošleš toho chlapa pryč, Grenedonovi nepomůžeš, miláčku. Exis s Van-Disem se jen tak nevzdají. Než se to klubko rozmotá, zůstane Ottumor tady.“ Jeho tón byl pokojný, téměř rozmarný. Ale nesl v sobě hrany, ostré jako krihonitová čepel. V této chvíli Trajanis právem silnějšího přebíral žezlo. Dělal to zřídka, a jen tehdy, když viděl, že se Eryn pod tíhou zodpovědnosti začíná prohýbat.
Ta nejdůležitější komunikace proběhla mlčky, přesto všichni přítomní zaznamenali, kdy to Eryn vzdala. Vzduch se zatetelil a vyčistil, větvičky zmizely, zelená záře pohasla. Eryn odhodila nimbus nekompromisní královny a přeměnila se v ustaranou matku. Opřela se čelem o Trajanisovo rameno, a zakňourala: „Proč se toho chlapa zastáváš? Je to špeh a masový vrah! Ničitel celých světů! Vždyť vylidnil celý Sevenek! Jak mu můžeš věřit?“
„Netvrdím, že mu věřím,“ povzdechl si Trajanis, „ale nemůžu ignorovat, že nám chtěl pomoct. A to s tím Sevenekem, ne že by to nebyla pravda, ale kdyby to tam nevyčistil, Beriona by dál žila a měla by k dispozici Zmatečník. Náš svět by možná dnes vypadal jinak, a garantuji ti, drahá, že by se ti to nelíbilo, a už vůbec by se ti nelíbilo, že by to toho byl zapletený náš Grenedon. Orkence Alianci zatím nevydám, protože znám tamější poměry. Co organizace jednou zchvátí, toho se strašně nerada vzdává. Jistě si pamatuješ, jak těžce jsem z jejich péče dostával naše krenevské příbuzné. Věř mi, když říkám, že tady toho špiona potřebujeme, a že ho zvládneme.“
Viola tu dojemnou scénu sice zaznamenala, ale duchem byla jinde. Teď když věděla, že Otta je dobrých sedm století starý, už ji nepřekvapovalo jeho prkenné vystupování. To, co jí připadalo přehnaně slušné až škrobené, on považoval za normální. To, jak reagoval, jak se pohyboval, jak opatrně dbal na každé slovo. Až na tu situaci v parku u studny, kdy jí dal nahrubo za vyučenou, protože se opovážila s ním flirtovat. A pak tu vlastně byly další situace, kdy jí to bylo jedno, protože ji fascinoval. Ve vysoké trávě v ňavamovém sadu. Stýskalo se jí po pocitech, které v ní vyvolával. Chybělo jí, s jakou vervou ji objímal. Jako kdyby byla jediná na širém světě. Jak se s tím má sakra vyrovnat? Jak má dál existovat, s tím neslučitelným rozporem?
***
