Sarvonův odkaz - 48. kapitola: Cizinec ve věži
.jpg)
Svítalo. Otta stál u okna a sledoval, jak se na blednoucím nebi honí mraky. Z věže se nabízel výhled přes park a ňavamový sad až na dubovou alej podél zahradní zdi, za kterou se rozkládalo výstaviště. Alej vedla kolem domku na nářadí, u kterého se strakatily zelinářské záhony. Tam u staré studny včera zpozoroval Violu. Seděla na hrazení, pak se vydala cestičkou směrem k sadu. Možná to bylo jeho zbožné přání, ale zdálo se mu, že se dívala směrem k věži, že zvedala hlavu nahoru. A on pokaždé od okna odskočil. Jednou se zamotal do řetězů, až skončil na zemi sešněrovaný jako pečeně, jenom ho šoupnout do trouby.
Myslet na ni ho oslabovalo a ničilo, ale nemohl si pomoct. Když zavřel oči, ještě pořád cítil doteky štíhlých prstů, které obtáčely jeho krk, a pak mu hravě cuchaly vlasy v týle. Vzpomínal na lehké polibky klouzající po jeho rozpálené kůži. Vybavoval si, jak pevně přivíral oči, protože mít je otevřené, by bylo příliš. Svíravá bolest v hrudníku ho přiměla skřípat zuby. Neexistuje možnost, že by ho k ní ještě někdy pustili. Viděla Třepotavý přízrak. Patrně ho z duše nenávidí.
Věděl, že za ten úlet zaplatí. Ale kdyby mohl vrátit čas, nezměnil by vůbec nic. Jenom nečekal, že si ho tu nechají, a že bude mít Violu i nadále tak mučivě na dohled.
Zaslechl hlasy stráží u paty věže. Za chvíli přijde Ewyr se snídaní. Mohl by poslat kohokoliv jiného, ale on si to nejspíš užívá. Pokaždé neopomene utrousit vtipnou narážku na adresu jeho neotřelého jídelníčku. Zase tě zklamu, obludo. Dnešní skopové na cibuli se nemůže rovnat šťavnaté pečínce z ok-sawonského nemluvněte.
Zpočátku se Otta snažil Ewyrovi vysvětlit, že tady nejde o jeho stravovací návyky. To draveni se potřebují krmit na objektu, který není úplně mrtvý. Jenom tehdy mohou nasávat vitální energii a někdy i magii. Proto je přiváděl na bojiště nebo na místa živelných katastrof a nechával je krmit se na umírajících zvířatech nebo lidech. Snažil se vybírat takové, kteří neměli šanci na přežití. Ewyr to podle všeho moc dobře chápal, přesto nevynechal jedinou příležitost. Mladý důstojník se na rozdíl od ostatních vůbec nenamáhal předstírat neutralitu. Jeho nenávist byla vášnivě syrová, jako kdyby si tím něco kompenzoval. Otta byl k Ewyrově zášti a urážkám mimořádně shovívavý, už z úcty k jeho dědečkovi Kherovi. Ewyr to věděl a štvalo ho to ještě víc.
Díky Grewinovým intervencím ho přestěhovali z podzemní kobky do Lilininy věže, která se tyčila uprostřed plácku za skladem zahradnického náčiní. Stavbu užívala jako velitelské stanoviště legendární robustuanská královna Lilina Zlověstná v dobách, kdy lichové válčili se stromisty. Ewyr s podivným leskem v očích Ottu upozornil, že kameny na stavbu byly dopraveny z Ok-sawonu. Obsahují krystaly kadmia, které je pro stromisty jedovaté v případě, že se promění do vláknité podoby. Jakýkoliv stromista, který by se pokusil mezi kameny prorůst až nahoru, zemře. Otta v první chvíli nechápal, proč mu to Ewyr říká, dokud ten syčák nedodal, že to platí i pro míšence. Takže narážel na princeznu. Tím Ottovi zamotal hlavu ještě víc. Viola je určitě tou poslední, která by se s ním chtěla setkat.
Z tlustých zdí čišel chlad i v nejparnějším létě. Ottův pokojík pod střechou s úzkým zamřížovaným oknem byl vybavený postelí, poličkou s knihami a stolem s psacími potřebami. Hodně místa zabíraly řetězy, patřičně zakleté a tuplovaně ukotvené. V koutě, obklopený nezbytnými krofíniemi, se leskl fungl nový videxový válec, protože ten starý vzal za své, když se draveni posledně snažili urvat z řetězů, jak reagovali na matčino volání. Z reproduktorů toho nového se linula tichá klasická hudba kavanské produkce. Stačilo přejet po válci rukou, a přeladit na bredeonské zprávy, sunnisenské populárně vědecké relace, nebo krváky z Vressu.
Hanův kámen měli u sebe hlídkující vojáci, aby ho mohli použít, kdyby se draveni znova začali bouřit. Nechávali ho ležet na slunci, aby se nabil. Legrační, že po osvícení slunečními paprsky klesala teplota kamene pod bod mrazu. Otta byl za kámen vděčný. Kdyby nebylo možné draveny v kritických chvílích uspat, byli by ho na Riiberion klidně dovlekli bez rukou a nohou, jakmile by Exis pískla. Představil si, jak se máti vzteká, když volá marně. Jeho vyhlídky byly nepěkné, přestože by raději strčil hlavu drakovi do chřtánu, než aby se vrátil.
Včera přišel ten doktor, kterého Trajanis povolal od Aliance. Představil se jako Jeroným Podivný. Zeptal se Otty, jak se cítí. Věnoval mu balzám na naleptanou kůži. Zkontroloval hojící se šrámy. Sám o sobě řekl, že se narodil na Zemi jako stoprocentní člověk. Onemocněl infonovou chřipkou, ale místo aby spořádaně zemřel, nemoc v jeho těle probudila rudimenty staré spící magie. Ještě podivnější shodou náhod skončil jako koordinátor Aliance a už tu práci dělal dobrých sto padesát let.
Doktor k Ottovi a jeho symbiontům přistupoval téměř omluvně. Řekl, že na soudy a verdikty je brzy. Dokud se Grenedon neuzdraví, budou je držet v záloze a pak se teprve uvidí.
Popravdě, Otta tomu uzdravení příliš nevěřil. A co potom? Chystají válku? Vztahy mezi Robustuou a Riiberionem byly mizerné už od Klarisiny éry, zatímco poměry s Vansionem byly neutrální, protože kvůli velkým kulturním rozdílům se elity obou světů se o sebe tolik nezajímaly.
Robustuané povstali smísením dvou ras, které se předtím navzájem téměř vyhladily. V poslední chvíli založili licho-stromisí sourodí, a tím i současnou robustuanskou vladařskou linii. Potomci zdědili ty nejlepší vlohy obou ras. Krev se neředila, naopak stala se mnohem silnější. Zatímco Erektiadé jsou prvoplánově agresivní, Mizeonci podmíněně arogantní a skollové ze Sunnisenské federace potměšilí, Robustuané si ve Čtyřdohodě zabrali pozici smiřovatele a obrušovače hran, protože si to vzhledem k jejich sebevědomí mohli dovolit. Jejich pozice ve Čtyřdohodě byla doposud pevná a nepostradatelná.
Zato Riiberion s vnitřně rozpolceným pantheonem by do elitního spolku nepřizvali ani omylem. Bylo by do nebe volající, kdyby si robustuanští nechali kálet na hlavu právě od riiberionských. Už z principu nenechají Trajanis s Wonodenem matčiny intriky bez odezvy.
***
Opatrně našlapovat
Viola nikdy nebyla ranní ptáče, na rozdíl od královny. Okolnosti ji přinutily se matčiným zvyklostem přizpůsobit. Den co den se budila před svítáním, aby byla včas na poradě generality. Vyplížila se ze svých pokojů, a vchodem pro služebnictvo pronikla do administrativního podlaží paláce. Vyhnula se honosné chodbě s krofíniemi a strážemi. Postranním točitým schodištěm se dostala k pečlivě zamčenému vstupu do kabinetu pro spisy. Malou dávkou tvůrčí magie, kterou se naučila od Grewiny, zámek odblokovala. Úzká cimra se složkami v policích sousedila přímo s matčinou pracovnou.
Přiložila ucho na malá dvířka.
Právě mluvil Wonoden: „Dnes to bylo podruhé. Vybrali si ten plácek za skladem. Webani je bez potíží odmrštili. Jenom mě štve, že se jim nestihli pověsit na paty.“
Viola se samým rozčilením kousala do rtů. Někdo si dovolil narušit výsostné území? Pokud zasahovali webani, znamená to, že útok přišel z hyperprostoru. Každý, kdo se pokusí přijít portálem mimo vyhrazenou plochu palácového nádvoří, má smůlu. Neohlášené příchozí webani zaznamenají, bleskurychle se rozrostou, vystřelí větve do míst otevírající se brány a tím ji zaslepí. Tento způsob ochrany říšského sídla je předmětem pravidelných cvičení Wonodenovy armády a Jadvininy bezpečnostní sítě.
„Byli to ti samí, co minule?“ chtěla vědět Eryn.
„Van-Dis poskoky tak snadno nestřídá,“ odpověděl Wonoden. „Aspoň myslím, že je poslal on.“
„Ten světelný šmírák,“ zavrčela královna, „hřeší na to, že zadní polovinu parku zabírá výstavní areál. Teď to bude zkoušet konzervativně, jako návštěvník burzy. Jestli nebylo lepší tu šaškárnu odložit.“
„Jenom přes mou mrtvolu!“ rozčílila se Jadvina.
„Zrušíme burzu a všichni budou vědět, že máme problémy,“ ozval se střízlivým tónem Eudor.
„Nebo můžeme té akce využít,“ uchechtl se Trajanis.
„Většinu pozvánek jsem odeslala už vloni,“ ozvala se Jadvina.
„Tudíž si nějakou ukradnou,“ zasyčela královna.
„Tomu nezabráníš, drahá,“ řekl Trajanis. „Tvrdím, že je pro nás výhodnější očekávat diverzi v pevně stanoveném období burzy než být ve střehu další tři roky.“
„Chá! Nakonec se vám moje burza hodí,“ zatetelila se Jadvina.
„Tak trochu jsem s tím počítal,“ řekl Wonoden. „Veškerý pohyb osob z města na výstaviště a zpět probíhá skrze zadní bránu. Plot za zdí, co odděluje výstaviště od našich soukromých pozemků, je v plné pohotovosti. Kromě webanů máme v zahradách vojáky v lidské i stromistí formě. Do paláce ani do věže se žádný slídil bez našeho vědomí nedostane.“
„Dobře tedy,“ řekl Trajanis. „Předpokládejme, že když jim to nevyšlo ilegálním portálem, vetřou se sem s hosty. Budou cílit na toho orkenského krále, nebo na Grenedona. Ale my budeme připravení.“
„Chytíme je a usvědčíme,“ řekla královna. „Předložíme Alianci důkazy o dvojité diverzi, a tím ji přinutíme udělat s Exis a Van-Disem krátký proces. Naše zásluhy o zamezení přístupu k Paridiánskému parfému zmírní dopady Grenedonova pochybení. Bude to probíhat za naší kontroly.“
„Nařídím vojákům,“ řekl Wonoden, „aby se naoko chovali ledabyle, abychom dali záškodníkům příležitost.“
Bylo slyšet, jak si matka zhluboka povzdechla. „Mám tu ještě jednu mrzutost.“
Cosi pláclo o stůl.
„Přišlo to dnešní fantómovou poštou z Riiberionu, společně s obvyklou obchodní korespondencí. Tahara si toho všimla teprve před chvílí. Píše nám Exis.“
Viola za dveřmi spisovny usilovně tajila dech. Srdce jí tlouklo tak hlasitě, že měla pocit, že to ti uvnitř uslyší.
„Radši vám to rovnou přečtu,“ řekla Eryn.
„Určeno: Radě koruny panovnice sourodí lichů a stromistů robustuanských, Jejího královského Veličenstva, Eryn Liliny Alveny Zlověstné.“
„Trochu mě děsí, že si dala tu práci a dodržela všechna protokolární pravidla,“ přerušil předčítání Trajanis.
„No právě,“ prskla Eryn a četla dál:
„Vaše Veličenstvo, královno Eryn, Velevážení přátelé,
My, královna Podsvětního dílu Trojsvětí riiberionského, Exis Riiberionská, se na vás obracíme:
- Na základě tradičních zvyklostí praktikovaných od dob Vahanského vrásnění
- Na základě ustanovení Čtyřdohody O právu na sdružování vládnoucích rodin
- Na základě prosté solidarity ve věci krajní nouze
s úpěnlivou žádostí o navrácení našeho těžce zdravotně postiženého syna, Ottumora z Orkenu, který se dle informací získaných z veřejně dostupných zdrojů právě zdržuje na vašem území.
Náš osudem těžce zkoušený potomek trpí chronickou formou infonové chřipky. Průvodním jevem přetrvávající choroby jest nutkavá potřeba po konzumaci masa a krve z dosud žijících subjektů, kterou se navzdory vysoké inteligenci nemocného nedaří eliminovat. Dalším důsledkem je Ottumorova manická posedlost dílem encyklopedisty Sarvona Arci-Quinna.
Před třemi dekvony náš syn Ottumor nedopatřením unikl z ochranné izolace. Pod identitou Ttumora Seviniela se nechal zaměstnat u Sarvonovy nadace. Bez našeho svolení navazuje vztahy se sběrateli, zneužívá jejich důvěru, a nelegálními metodami získává a shromažďuje artefakty ze Sarvonova odkazu.
Dovolujeme si Vás upozornit, že Ottumor je ve stavu infonové psychózy schopen vytvářet fantómové instalace, vzdáleně se podobající produktům kreativní magie Třetího řádu. V takovém rozpoložení obtížně kontroluje své jednání, chová se agresivně vůči okolním osobám.
S ohledem na vážná rizika se synovým působením spojená Vás úpěnlivě žádáme o předání Ottumora z Orkenu do naší laskavé péče.
Exis, vladařka riiberionského Podsvětí.“
„To je od ní docela mazané,“ zabručel uznale Wonoden. „Udělá z kluka nesvéprávného magora, a bude z obliga. Ona totiž ví, že Aliance proti ní otevřeně nepůjde kvůli dravenům. Organizace totiž už před pěti stoletími vydala výnos, že všechny nebezpečné pra-entity vyjma Merrikany a Launy byly úspěšně zneškodněny. A byla by ostuda, kdyby se to prohlášení ukázalo jako blamáž.“
Papíry zašustily. „Co navrhujete?“ zeptala se královna.
„Abych se přiznal, větší starosti mi dělá náš Grenedon než chlap ve věži,“ řekl napjatě Trajanis.
„Takže nebudeme dělat nic,“ konstatovala Eryn.
„Máme ho bezpečně pod zámkem,“ potvrdil Wonoden. „Trvale ho hlídá deset chlapů. Kolem věže je silové pole a trojitá hradba z webanů. Napadení ze vzduchu ani z hyperprostoru nehrozí. Dokonce ani přeměněný stromista se k němu nedostane.“
„Někdo by měl trvale dohlížet na Violu,“ ozvala se ustaraným hlasem Jadvina. „Včera se nepříjemně blízko procházela kolem věže. Mám takový dojem, že ona se cítí za to stvoření jistým způsobem zodpovědná. Vzhledem k její křehké duševní rovnováze se obávám, že by mohla udělat něco nepředloženého.“
„Není zase tak nevyrovnaná,“ protestoval Trajanis.
„A rozhodně není vyšinutá,“ přisadil si Eudor.
„Přesto bude lepší, když dostane ochranku,“ řekla královna. „Nejlépe ode dneška. Wonodene?“
„Zařídím to, madam.“
„Možná by jí měl někdo vysvětlit důvod takového opatření,“ řekla Jadvina. „Měla by konečně pochopit, že je pro ni naprosto nevhodné, aby s tím stvořením udržovala jakékoliv další…“
„Promluvím s ní,“ zarazila pratetinu litanii královna.
***
Viola uháněla uličkou mezi skleníky, před očima se jí míhaly zelené a šedé čmouhy. Jestli s ním nepromluví dnes, už ho nikdy neuvidí.
