Sarvonův odkaz - 49. kapitola: Opatrně našlapovat
Viola uháněla uličkou mezi skleníky, před očima se jí míhaly zelené a šedé čmouhy. Jestli s ním nepromluví dnes, už ho nikdy neuvidí. Zlobila se na sebe, že to tak dlouho odkládala. Zastavila se až u skladu zahradnických potřeb. Ukrytá za rohem budovy sledovala dva vojáky u paty věže. Seděli na stupních před vchodem a hráli dohomon. Bylo by se zdálo, že se flákají, ale nebyli tam sami. Hned za nízkou hradbou webanského křoví vartovali další dva, a na cestě k stájím další. Kam se Viola podívala, všude viděla uniformy.
Samozřejmě věděla, že do věže se skrze kadmium prorůstáním nedostane. Půjde na to jinak. Zvedla bradu, rázným krokem napochodovala ke vchodu a hned spustila: „Ale pánové! Neměli byste se rozptylovat, když máte hlídat!“ Než se stačili zaražení gardisté vzpamatovat, prosmýkla se mezi nimi, přeskočila hrací tabulku s figurkami a vpadla do dveří. Ještě, než je za sebou zabouchla, houkla: „Grewin dnes nemůže, takže posílá mě.“
Vyběhla schody, zvedla závoru a vtrhla dovnitř.
Seděl na kavalci s nataženýma nohama, opíral se o stěnu, na klíně měl položenou knihu. Kolem něj tančily stíny. Vlastně to nebyly stíny, protože ty nemluví.
„Princezna!“ zasyčely entity.
„Jak se máš, ty malá záškodnice?“
„Nemáš něco k snědku?“
Pradávní nadšeně repetili, jako kdyby potkali dlouho postrádaného kamaráda.
Otta ustrnul v pohybu a otřeseně zíral, zatímco symbionti kolem něj vířili, a mávali na pozdrav.
Viola před nimi zaraženě ustoupila a opřela se o dveře. Úplně na ty potvory zapomněla. Ale neuteče, dokud si to s ním nevyjasní, jinak by ji to na věky pronásledovalo.
„My tě známe!“ zahalekal jeden z dravenů.
„Máme tě v oblibě!“ přidal se další.
„Celou dobu jsme byli s ním! Zůstaneš s námi? Tak zůstaneš?“
Drmolili jeden přes druhého, stále více se natahovali přes pokoj směrem k ní.
On se konečně vzpamatoval a křikl: „Zpátky! Ani se jí nedotknete!“
„A pročččč?“ podrážděně zasyčeli.
„Protože z vás má hrůzu, proto,“ řekl skřípavě.
„Byli jsme s ní tolikrát, a nesnědli jsme ji,“ houkli uraženě. „Ani trochu krve ani kousek masa jsme jí nevzali.“ Přesto se stáhli, a ověnčili kontury Ottovy postavy jako šedá mihotavá svatozář.
Viola si ho zatím prohlížela. Od hlavy ke špičkám bot. Dolů a zase nahoru. Připomínal stlačenou pružinu, jen vyskočit. Byl pohublý, levou polovinu tváře mu protínal zarudlý šrám. Ústa měl stažená do trpké linky, oči v zapadlých důlcích mu hořely jedovatě zeleným plamenem. Na tohle nebyla připravená. On snad čeká, že se bude cítit provinile za to, že ho odhalila?
Konečně se nadechl a řekl: „Už jste se dostatečně vynadívala, madam? A teď byste měla jít.“ Mluvil stejným tónem a ve stejném rytmu, jakým jí vyčetl pokusy o koketérii. Pohled upíral na knihu v klíně, jako kdyby chtěl pokračovat ve čtení.
„Ale my nechceme!“ zašepotali draveni. „Ještě nechoď, naše princezno!“
„Ticho!“ okřikla je. „Půjdu až budu chtít. A ty,“ houkla na Ottu, „se na mě laskavě dívej, když s tebou mluvím.“
Zvedl hlavu a zlostně vycenil zuby. V očích se mu honila bouřková mračna. „Přišla jste si pro omluvu od příšery, princezno?“
Vypadal tak hrozivě, že by před ním Viola couvla, kdyby měla kam.
„Vážně vám to za to stojí?“ zachraptěl a zle se usmál. „Ale dobře. Pokorně se omlouvám, že jsem vám lhal. Nejmenuju se Ttumor Seviniel, nejsem ewoui, nepocházím z Ferbua, není mi pětačtyřicet. Stejně už všechno víte. Teď můžete hodit celé to nedopatření za hlavu.“
Sice se omlouval, ale znělo to jako výčitka. Úplně sálal rozhořčením. To ona má právo cítit se ublíženě. Jenže uraženým prásknutím dveřmi svůj vnitřní požár neuhasí. Je čas na otázku, kvůli které za ním přišla: „Zajímá mě, jestli jsi mi lhal úplně ve všem.“
„Samozřejmě,“ odsekl.
„Takže to byla lež, když ses dušoval, že mě miluješ? Když jsi mě prosil, abych na to nikdy nezapomínala, ať se stane cokoliv? Anebo jsi lhal, když jsi mi pak napsal, že to pro tebe nic neznamenalo?“ Pobouřeně potřásla hlavou. „Nějak se v těch tvých lžích ztrácím. Byla to zábava, utáhnout na vařené nudli duševně zaostalou chudinku? Tu nervově labilní a nekontrolovatelnou…“
Vyskočil z postele tak prudce, až řetězy zařinčely. „Přestaň,“ okřikl ji. „Přestaň o sobě říkat ty nesmysly.“ Zatahal, aby se řetězy do sebe nezamotaly. „Chápu, že se cítíš podvedená, protože pro tebe nejsem dost dobrý. Nikdy jsem nebyl. Nikdy nebudu. Ale opovaž se pochybovat o mé… oddanosti vůči tobě. O úctě, kterou k tobě chovám. Lhal jsem ti ve všem ostatním. Ale rozhodně jsem nelhal, když jsem ti říkal, co k tobě cítím. Byla jsi jako přeháňka nad pustinou. Zázrak, se kterým jsem nepočítal.“
Draveni vyšlehli Violiným směrem. „Líbíš se mu!“ zašuměli trojhlasně. „Viděli jsme, jak se na tebe díval! Slyšeli jsme, jak vzdychal, když psal ten dopis. Nikdy předtím nevzdychal.“
Tíha, která svírala Violin hrudník deset dlouhých dní se někam vypařila. Byla to taková úleva, až se jí zatočila hlava. „Vážně?“ vybafla.
„A nám se taky líbíš!“ zapředli.
Navzdory zákazům a prosbám zase o něco povyrostli. Kroužili kolem Otty, vykreslovali smyčky a spirály, otírali se o nábytek, až se zdálo, že je v tom rytmus i nějaká zakuklená symetrie.
„Kšááá,“ houkla na ně. V té chvíli jí došlo, že ona a ty děsivé staré bytosti mají něco společného. Ottu. A cosi hluboko v ní vědělo, že z jejich strany se nemá čeho obávat. Hodila za hlavu veškerou opatrnost. Šla k němu a výběžky jí ustupovaly z cesty.
„Vypadáš hrozně,“ šeptla.
Ohromeně zavrtěl hlavou. „Já tomu nerozumím,“ vydechl. „Jak se mnou ještě můžeš mluvit, po tom, cos viděla v té vesnici?“
„Byla jsem otřesená,“ připustila a udělala další krok. „Ale to jsem neznala všechny okolnosti. Ne že bych byla z tvých… nájemníků úplně nadšená, ale jejich přítomnost už mi v zásadě… tolik… nevadí.“
Natáhl k ní ruce a ona mu hladce vklouzla do náručí. Pevně ji objal, a ona věděla, že přesně tam patří. Cítila, jak se trhaně nadechl, jak se otřásl. A něco uvnitř ní, o čem ani nevěděla, že bylo rozbité, z třeskutým klap zapadlo na své místo.
Na ramenou a nohou ucítila opatrné dloubance dravenů. „Ty nám taky v zásadě tolik nevadíš, princezno!“ skandovali a znělo to uštěpačně a pobaveně současně.
Zasmála se. „Nešimrejte mě, vy příšery! Jak se vůbec jmenujete?“
„Nemůžeme říct,“ zahučeli trojhlasně, a znělo to skoro zlověstně. „Naše jména patří Exis.“
Ale s Violou to ani nehnulo. Ještě pohodlněji se uvelebila v jeho náruči, a zabručela: „Tak si vyberte jiná jména. Měli byste jít s dobou. Osvojit si nové dovednosti a návyky. Hlavně ty stravovací. A vůbec. Když jsme se potkali v té pokladnici, opravdu byste mě snědli?“
„Měli jsme hlad,“ pronesl jeden z nich.
Viola si položila hlavu na Ottovo rameno a řekla: „Slyšela jsem, že tou dobou jste byli dlouho bez potravy.“ Přísně semkla rty. „Uznávám, že hlad je problém. Přesto byste měli vědět, že jíst malé vylekané holčičky se nesluší.“
„Oni to vědí, lásko,“ vydechl jí Otta do vlasů. „Přísahám, že to vědí.“
Venku se ozval křik a nadávky. Následovalo dusání po schodech. Do pokoje vběhl Ewyr s dezintegrátorem. „Jdi od něj, Violo!“
Naposledy se k němu přitiskla a zašeptala: „Moc jsi mi chyběl.“
Ewyr jí s nesmiřitelným výrazem ustoupil, aby mohla projít dveřmi. Na chodbě prošla mezi dvojicí vykulených gardistů. Jeden z nich si přehazoval z ruky do ruky Hanův kámen.
***
Návštěva u matky tentokrát probíhala úplně jinak, než když si rozmarně špitaly před usnutím ve voňavých poduškách. To nebylo ani předvolání. To bylo předvedení. Eryn se dokonce posadila na trůn. Vyzbrojená autoritou vladařky kritizovala a přikazovala: Děláš mi starosti, Violo. Posloucháš za dveřmi, a zasahuješ do procesů, které jsou mimo tvou kompetenci. Nařizuji ti, aby ses zaměřila na svou budoucnost. Záležitosti s Grenedonem a s tím orkenským zatracencem nechej zkušenějším. To, do čeho ses tak nešťastným způsobem zapletla, mě přesvědčilo, že potřebuješ dohled, který tě ochrání před vlastní pošetilostí. Důrazně ti radím, aby ses nad sebou zamyslela. Napsala jsem Wandě z Tenerisu a Tralii z Kavanu, aby svůj příchod na burzu uspíšily, aby ti pomohly s přípravami. Očekávám, že přicestují co nejdříve. Pokud zásadně nezměníš postoj, budu nucena omezit tě na svobodě. Doporučuji ti, abys mě vhodným chováním přesvědčila, že toho nebude třeba.
Matka působila tak neoblomně, že se s ní Viola neodvážila diskutovat. Z jejího úsečného tónu prosakovalo zoufalství. Nejspíše se doslechla o tom Ewyrově zhrzeném výbuchu. Dala si dvě a dvě dohromady. Instinktem, kterým oplývají všechny matky, vytušila, že Ttumor Seviniel nebyl pro její jedinou dceru pouhým učitelem staronetrebštiny, ale že pro ni znamenal mnohem víc. Violina mise ve věži byla zřejmě poslední kapkou, kterou pohár královniny tolerance přetekl.
Aby matčino podezření odvrátila, slíbila se podrobit. Po dobu konání Jubilejní Burzy ořechů a zejména oněch pět dnů, co budou na Robustue pobývat elitní hosté, se přemění v milou a dobře vychovanou princeznu. Předem ale věděla, že raději uteče, než aby předstírala, že žádný Otta nikdy neexistoval. Ano, její milenec je zabiják, ale nevyžívá se v tom. Když nad tím střízlivě zapřemýšlela, překvapovalo ji, že navzdory tomu, čím byl, dokázal jednat tak civilizovaně.
***
