Sarvonův odkaz - 50. kapitola: O nás bez nás
Ležel na kavalci a pod sevřenými víčky si promítal její obličej. Jak odhodlaně se zatvářila, když si k němu klestila cestu. A jaká obrovská radost se ho zmocnila, když mu dovolila, aby ji k sobě přitiskl. Zjištění, že ona si ho neoškliví, že ho nebude na věky proklínat, mu dodávalo klid a sílu. Přece jen nežil úplně zbytečně. Cokoliv se stane dál, a on věděl, že to bude jenom horší, mu ty vzpomínky nesebere. Bude si je hýčkat až do konce.
Dvojité dusání na schodech ohlásilo návštěvu. Místo Ewyra se dostavili Trajanis a Jeroným, doprovázení trojicí gardistů s vrhači silových polí a mrazivých závanů. Dalo se čekat, že bude Trajanis naštvaný kvůli Violině včerejší vizitaci, ale rodák z Tenerisu opět dostál své pověsti nevyzpytatelného protivníka a zachoval se úplně jinak. Zadíval se někam na kořen Ottova nosu, zamával Hanovým kamenem a zahalekal: „Zdravím vás, pra-entity. Podívejte, co tu mám. Když se budete chovat slušně, nebudu nucen to použít.“
Mazlíci obezřetně prostoupili rozhraním, jejich třásně zůstaly těsně kolem Ottovy postavy. Otta uvažoval na tím, jak nedozírně zdejší zkušenosti draveny ovlivnily. Než přicestovali na Robustuu, celá staletí s nikým nekomunikovali, vyjma Exis a jeho. Tady se situace změnila, a jim se to začínalo zamlouvat. O to více je uráželo, když je ti jinak zábavní dvojnožci posílali spát jako zlobivá děcka.
„Co vy na to?“ vyzval je Trajanis.
„Chceme vědět, co s námi plánuješ, Vykladači,“ řekl první z nich, a byl to ten, který byl nejvíc hrrr.
„Protože nás tu nemůžeš držet navěky,“ přidal se ten druhý.
„Platí, co jsme vašemu hostiteli řekli minule,“ řekl Trajanis a to archaické oslovení ho nijak neurazilo. „Dokud nenajdeme lék, zůstanete pod naší ochranou. Ocenil bych, kdybyste přestali trhat hostitele na kusy pokaždé, když jistá nezodpovědná bohyně kdesi v riiberionském Podsvětí odrecituje vaše jména.“
„Naše jména jsou povolávacím imperativem!“ zasyčel draven, a byl to stále ten první. „Když je uslyšíme, musíme poslechnout.“
Trajanis vyhodil kámen do vzduchu a ladně ho chytil do dlaně. „No jasně. A ta jména mi nemůžete říct. To je taky imperativ. Bylo mi řečeno, že ani váš hostitel je nezná.“
„Přesně tak! Přesně tak! Přesně tak!“ zněla trojitá odpověď.
Trajanis si přitáhl židli a posadil se. Jeroným ho tiše napodobil. Vojáci se zbraněmi u dveří se opřeli o stěny, protože se dovtípili, že to bude nadlouho.
„Povím vám příběh, který s tím vaším nezlomným imperativem souvisí,“ řekl dravenům Trajanis. Tón jeho projevu byl téměř rozmarný, ale oči měl vážné.
Otta se zmoženě posadil na kavalec, ale nejradši by se zavrtal do spár mezi kameny. Trajanis byl o necelých pět století mladší, přesto si před ním připadal jako kluk, co rozbil okno. Čekal, že ho princ zavalí opovržením a výčitkami. Místo toho jej vůbec nebral na vědomí. To bylo ještě horší.
„Asi před sto padesáti lety,“ začal vyprávět Trajanis, „se vinou hloupých experimentů s proroky začala trhat pleteň reality. Někdo musel ty díry zalátat, jinak by se Pravděpodobnostní pole rozpadlo.“
Otta si na to pamatoval. Trajanis tehdy pracoval pro Alianci. Reparací pleteně doslova zabránil apokalypse. Způsob, jakým to provedl, halil příkrov tajemství. Protože celá záležitost vyvolávala hodně nebezpečných otázek, mediální experti Aliance ji překryli zprávami o vražedném komplotu uvnitř organizace. Veřejnost se dozvěděla, že agent Trajanis z Grenedonu pomohl to spiknutí odhalit. Exponenti světů Čtyřdohody a světů spřízněných byli sezváni do Zmarovy pevnosti, kde byly nepravosti odsouzeny a viníci byli popraveni. Exis ani Beriona pozvané nebyly, ale stejně se tam vnutily. Natahovaly uši, lichotily a lísaly se, až se dopátraly, že šlo o víc než o nějaké spiknutí.
„Tys to byl, kdo díry v pleteni zalátal, Vykladači,“ zapředl třetí z dravenů, který byl sice nejpomalejší, ale taky nejmazanější.
„Víte, proč se mi to povedlo?“ nedal pokoj Trajanis. „Protože jsem ignorant. Neposlouchal jsem, když všichni z vedení Aliance tvrdili, že je to naprosto nemožné.“
Otta nechápal, oč Trajanisovi jde. Ale možná si bývalý agent jen potřeboval zavzpomínat na staré časy s někým, kdo dokáže jeho podíl na odvrácení konce světa ocenit. Překvapilo ho, jakým způsobem mazlíci s robustuanským princem diskutují. Jako rovný s rovným. Bez hloupého popichování a infantilních poznámek. Takto je neznal. Vůči Exis se chovali podlézavě, a k němu se stavěli přezíravě.
Draveni zavlnili třásněmi. „Využil jsi Slzy Netrebů a Larionin pohár.“
„Kromě jiného,“ ušklíbnul se bývalý agent. „Ale připomenete mi, prosím, jak jste se k té informaci dostaly vy, milé pra-entity?“
„Víme, co chceme, protože jsme to, co jsme,“ zahučeli podrážděně draveni. „Vazba na hostitele nás drží v této časoprostorové verzi Metaprostoru, ale naše výběžky těkají. Konečky našich bytostí oscilujeme mezi realitami, dotýkáme se linií Pravděpodobnostního pole. Můžeme si odtamtud kdykoliv vytáhnout potřebnou informaci. A jsme v tom mnohem dokonalejší než ty, Vykladači. Stačí?“
„Jaká jsou vaše jména?“
„Nemůžeme říct.“
„Kde jste pobývali, než vás Exis svázala s Ottou?“
„Nemůžeme říct.“
Otta čekal, že se Trajanis urazí a naštve, ale ten se vítězoslavně usmál. „Když jsem opravoval poškozenou pleteň reality, bylo nejtěžší se k ní dostat. Je všude kolem, ale nejde ji uchopit. Aby to šlo, musel jsem se transformovat. K tomu mi dopomohly předměty moci, tedy Larionin pohár a slzy Netrebů.“ Princ se na chvíli odmlčel, vyměnil si pohled s Jeronýmem a pak dodal: „Co tím chci říct, milé entity, je, že váš hostitel, by se do té pleteně mohl dostat taky, protože je částečně vaší součástí. Kdybyste mu pomohli, kdybyste ho navedli, kdybyste ho ochránili před šílenstvím.“
Draveni pobouřeně zasyčeli. „A proč? Proč taková nehoráznost? Proč mu dávat takovou moc?“
Otta ani nedýchal.
„Kdybyste ho k pleteni pustili,“ pokračoval klidným hlasem Trajanis, „mohl by z ní přečíst vaše jména, protože jemu to nikdo nezakázal. Potom byste dostali možnost volby, jestli poslouchat Exis nebo jeho.“
„Taky bychom si mohli načíst složení Paridiánského parfému,“ kontrovali škodolibě draveni. „A odevzdat ho Exis, nebo ho prodat vyšší nabídce.“
Trajanis se rozchechtal a zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Kdyby to bylo tak snadné, Exis už by ten dryák měla doma na polici. Z dobrých zdrojů vím, že Sarvon svoje deníky izoloval. Postaral se, aby ty informace do Pravděpodobnostního pole neprosákly. Kdežto Exis je natolik arogantní, že vaše jména klidně pustila dolů vodou. Byla si jistá, že vás i hostitele má dokonale pod palcem, že nikdo jiný se po těch jménech pídit nebude, protože se neví, že existujete.“
Draveni vyčkávavě mlčeli.
„Popřemýšlejte, jestli by to s Ottou nebylo lepší,“ doporučoval Trajanis. „Jestli tomu dobře rozumím, Exis vás už od začátku postavila proti sobě. Tak, abyste si navzájem nevěřili. Abyste se vzájemně konfrontovali, místo abyste se podporovali.“
„Ottumor nás nenávidí. Hned po svázání se chtěl zabít. Mučil nás hladem, že jsme museli jíst služebnictvo. Proklínal nás. Hnusil si nás. V Podsvětí nám dělal naschvály. Neposlouchal příkazy, a následky jsme museli snášet s ním.“
„Přesto se za vás přimlouval, když jste spali,“ řekl Trajanis. „Zvažte, co je únosnější. Existovat pod Ottovým dohledem, nebo splynout s příbuzenstvem v útrobách Launy. Musí vám být jasné, že k Exis se už nikdy nevrátíte.“
„Nechceme k Launě,“ řekl první draven, „ale taky nechceme být otroky.“
„Nenávidíme být otroky,“ přidal se druhý.
Trajanis vstal a poprvé se podíval přímo na Ottu. „Mám za to, že Ottumor Orkenský vás nezotročil. O žádné symbionty nežádal. Musel to být šok, když vás Exis spojila. Nedivím se, že se vás chtěl zbavit. Přesto nakonec vymyslel snesitelný způsob, jak vás nakrmit. Naučil se s vámi koexistovat, aniž by úplně přišel o duši. Žijete spolu sedm století. Musíte ho přece znát.“
„Nepouští nás do svých myšlenek!“ zasyčeli rozhořčeně.
Trajanis pokrčil rameny. „To se nedivím. Každý má právo na trochu toho soukromí. Vy ho do těch svých pouštíte? Podělili jste se s ním někdy o staré vědění? Pomohli jste mu v obtížné situaci?“
„Nikdy nás nepožádal. Dokola nás napomínal, abychom se neukazovali, abychom byli zticha, abychom se nehádali, a nerušili ho.“
Otta odmítavě zavrtěl hlavou. Byly doby, kdy žádal a prosil, přemlouval, všechno marně. To nemůže fungovat. Nikdy. Už už otevíral ústa na protest, ale Trajanis ho mávnutím paže zarazil.
Tentokrát se podíval někam nad Ottovu hlavu, aby bylo jasné, že mluví k dravenům, a řekl: „Třeba změní přístup.“
„Nesmysl!“ odsekl první.
„Nevěří nám. Opakovaně nás podváděl,“ argumentoval druhý.
„Ještě by se vidělo, kam by to povedlo,“ dodal třetí.
Otta neřekl nic.
***
Dlouho poté, co Trajanis s doktorem a ochrankou opustili celu, zůstávali draveni zticha. Otta využil nebývalého klidu. Ležel na kavalci a listoval si ve Skrytých dějinách riiberionského jihozápadu od Laskany Vrtošivé. Autorka bez cirátů odlupovala nánosy mystifikací, kterými mocní běžně deformují dějinné události, aby zamaskovali skutečné motivace svých činů. Něco takového mohla sepsat jedině novinářka z Bredeonu, těm není nic svaté.
Celá jedna kapitola dějin popisovala období Ottovy vlády. A to si až doposud myslel, že císařovna vdova veškeré zmínky o jeho osobě z análů vymazala. Newinetta Mandefelská se odjakživa chtěla stát císařovnou. Bez výčitek obětovala samostatnost své malé zemičky, přičemž Ottova pověst zuřivého šílence jí pálila ze všeho nejméně. Během třicetiletého manželství jí Otta nikdy fyzicky neublížil, i když pro jedovaté slovo nechodil daleko.
„Byla to panovačná zakyslá potvora,“ uvažoval nahlas. „Přesto se vás bála víc než epidemie fialových puchýřnic. Věděla o vás, ale nikdy vás nepřijala.“
Newinetta? Cítili jsme její strach, její odpor, řekl jeden z dravenů, nejspíš ten třetí. Ale stejně takový odpor chovala vůči tobě, ještě dřív, než se za tebe provdala. Neměla ráda nikoho, a tebe nenáviděla už z principu. Naše účast či neúčast by na tom nic nezměnila.
Otta s podivem uznal, že by na tom skutečně mohlo něco být. Celá ta staletí žil v dojmu, že by jeho lidské manželství a rodinný život probíhaly bez dravenů lépe a šťastněji. Ale nejspíš by to byla stejná mizérie, jako s draveny. A dokonce i jeho přátelství s Kherem by dozajista existovalo jak s draveny tak bez nich.
