Sarvonův odkaz - 53. kapitola: Někdo to udělat musí

16.03.2025 13:27

Jakmile to vyslovila, už nedokázala na plese vydržet ani chvilku. Vyběhla na balkon, přeskočila zábradlí, a bez ohledu na to, kdo ji uvidí, uháněla s vykasanou sukní do administrativního křídla paláce. Úspěšně se proplížila do spisovny a přitiskla ucho na dveře.

„Zkusil jsem magii i drogy,“ referoval doktor. „Tolik cihusu by rozmluvilo spícího quosibana. Ale on se pořád kontroluje,“ dodal poraženě. „Zarytě odmítá spolupracovat a Urbiel čeká zbytečně. Je mi trapné ho tu dál držet, když má na Bredeonu práci.“

„Pusťte mě na něj,“ zavrčela matka. „Nejdřív mu vyškrábu oči. Potom ho zarazím do kompostu a nechám ho prorůst tím nejjedovatějším…“

„Je odolný díky pradávným,“ řekl zamyšleně otec.

Viola za dveřmi se pobaveně ušklíbla. Byla na Ottu pyšná, že se nátlaku ubránil. Ale co když má doktor pravdu? Co když jiný způsob ke Grenedonově uzdravení nenajdou?

„Potíž je v tom, že mu nemůžeme nic kloudného slíbit,“ poznamenal otec pragmaticky. „On ví, že na svobodu se nedostane. Moc toho ví. A potom jsou tu jeho symbionti. Až s ním skončíme, musíme ho předat Alianci. Budou ho nějakou dobu zkoumat, ale potom…“

Viola se zhrozila při té představě. Vtrhla dovnitř a řekla: „Já s ním promluvím.“

Přivítaly ji nasupené obličeje rodičů a Wonodena, zatímco doktor se pobaveně šklebil.

„Zase jsi poslouchala za dveřmi,“ konstatoval otec.

„Přikázala jsem ti, aby ses do toho nepletla,“ zlobila se matka. Z paží a ramen jí vyrašily sukovité větve opatřené dlouhými tenkými trny. Nebylo by divné, kdyby z nich kapal jed.

Viola si založila ruce na prsou. „Znám ho nejlíp. Přesvědčím ho, aby spolupracoval.“

Eryn se chytila za hlavu. „Trajanisi! Odveď to pošetilé dítě zpátky do plesového sálu, sic udělám něco, čeho budu litovat!“

Viola vzdorně zadupala. „Grenedonovi ubíhá čas. Vy jste to už zkusili. Teď je řada na mně.“

Eryn se vyhoupla z křesla a začala rázovat po pokoji. Její trnitá stromistí aureola čněla vysoko ke stropu. Pokaždé, když královna procházela pod lustrem, chytré křoví nad její hlavou uhnulo do stran, jinak by svítidlo zachytilo a nejspíš urvalo. „Proč si myslíš, že tě bude poslouchat? Jak si to vůbec představuješ? Budeš mu lhát, že ho pak pustíme na svobodu? Nebo na něho budeš dělat oči? Přemůžeš odpor a slíbíš zrůdě nehynoucí lásku? Dokážeš snést, že každé tvoje slovo bude lež? Dokážeš s tím pak dál žít? Ne, něco takového ti nedovolím!“   

„Nebudu lhát,“ oponovala Viola. „Nezalžu jedno jediné slovo. Přesto mi ten recept sepíše, když mě s ním necháte promluvit.“ Nevěděla, odkud bere tu jistotu. Zaznamenala, jak se po sobě otec s doktorem podívali.

Eryn zatřepala hlavou, jako kdyby nevěřila, co slyšela. Trny nad její hlavou zachrastily.

Viola zaťala zuby a zůstala na místě. „Chceš, aby Grenedon vyvanul, máti?“ 

Královna toho času připomínající rozkošatělý šípkový keř se nadechla k rezolutní odpovědi, když ji Trajanis tichým hlasem umlčel: „Samozřejmě že nechce,“ řekl Viole. „A udělá pro to maximum, že Eryn?“

Královna zbledla. „Netlač na mě, Trajanisi,“ zasyčela.

Otcova tvář byla jako z kamene. „Nebo mě dáš zavřít, drahoušku? Protože mám pravdu? To už máme za sebou, ne? Ujišťuju tě, že ten chlap Violu momentálně nemůže ohrozit. Sotva se drží na nohou následkem chemikálií, co do něj doktor napumpoval.“

„Podotýkám, že jsem to dělal s krajním sebezapřením,“ poznamenal s kamennou tváří Jeroným.

„Nejhorší je, že to bylo zbytečné,“ přisvědčil Trajanis. S nadějeplným výrazem se znovu obrátil na Eryn: „Podívej, drahá: Viola a ten zajatec strávili hodně společného času. Dá se očekávat, že k sobě chovají jisté… sympatie. Nehledě na to, že i náš Grewin o něm melduje jen to nejlepší.“

„Kdybych souhlasila, udělala bych to z čirého zoufalství,“ řekla váhavě Eryn. Dlouze se nadechla, a nechala trnité křoví zmizet. Unaveně se na Violu podívala: „Musím vědět, co tě to bude stát. Co nás to bude stát.“

„Nic nás to nebude stát,“ odsekla Viola. „Vůbec nic.“

***

Milenci ve věži

Vydala se do věže hned, generál s otcem nedali jinak, než že půjdou s ní. Spěchali kolem skladu nářadí, když zaslechli rachocení, rány a řev. Kolem věže se to hemžilo vojáky, v oknech nahoře se modře a fialově blýskalo.

„Už zase poletuje, sire,“ raportoval velící důstojník, „zatím to máme pod kontrolou, ale raději jsme poslali pro posily.“

Viola se prosmýkla dveřmi a běžela nahoru, navzdory tomu, že na ni otec křičel, aby se vrátila. Dveře byly dokořán. Dva vojáci byli uvnitř cely. Měli dezintegrátory a mířili s nimi ke stropu. Tam, těsně pod střechou se tetelila masa rozvlněných třásní, vzpínající se na čtveřici řetězů, ukotvených ve stěně. Ottovo tělo mezi nimi nebylo vůbec vidět, ozývaly se jen jeho výkřiky. Pra-entity působily rozzuřeně a hrozivě. Syčely a zmítaly se, pulzovaly v podivném rytmu, střídavě zalévaly komoru zášlehy temnoty.

„Nechejte toho!“ křikla Viola. „Zabíjíte ho!“

Hulákala, nadávala, vyhrožovala, ale pradávní ji ignorovali, jako kdyby tam vůbec nebyla. Bez ohledu na to, že na ně vojáci posílali další a další vlny mrazu, nebyli ochotní se stáhnout. S elegancí se vyhýbali mrazivým salvám, a Ottovo tělo dál s tupým bušením naráželo do stropních trámů. Řetězy povážlivě skřípaly.

„Dnes je nějak umanutej!“

„Nezakopni o řetěz!“

„Dáme mu, co proto, zmetkovi!“

„Zavazíte, princezno!“

Najednou tam byl otec. Tak rozzlobeného ho Viola ještě nikdy neviděla. „Zbláznila ses?“ Chytil ji kolem pasu a ve všeobecném chaosu ji odtáhl na chodbu, právě když kolem nich proběhli Wonoden s dalšími vojáky. Viola strnule pozorovala, jak další a další mrazivé závany přinutily draveny ustoupit. Třásně se zavinovaly, syčení a zášlehů temnoty ubývalo. Konečně i ty nejposlednější zmizely za Ottovým rozhraním. Jeho tělo dopadlo s tupým plesknutím na kamenné dláždění.

Otec Violu pustil. „Ani se odtud nehni!“ Šel dovnitř za Wonodenem, který se nad zajatcem skláněl a vsouval mu za roztrhanou košili Hanův kámen.

Draveni sice usnuli, ale těžce pomlácený Otta byl sotva při vědomí. Trajanis ho s Wonodenovou pomocí přenesl na kavalec. S těžkým povzdechem se ohlédl na Violu, která čekala ve dveřích. „Jak vidíš, teď není ve stavu na rozhovor.“ Ukázal na zajatcovy paže. „Má to vykloubené. Zajdu pro Jeronýma.“

***

Ze vzduchu čišel chlad, ale Ottovi bylo jako v peci. Hlava mu pulzovala bolestí, břicho svíraly křeče. Ruce a nohy necítil. Pomalu si vybavoval, že mazlíci tahali za řetězy. A tentokrát se do toho opřeli. Málem prorazili díru do střechy. To znamená, že Exis volala opravdu hodně naléhavě.

Kromě postele rozmlátili veškerý nábytek. Z videxového válce udělali hromadu plastexových střepů. Co teprve jeho tělesná schránka? Ottovou myslí se mihl hrozivý obrázek torza s krvavými pahýly. Nadzvedl hlavu, aby se přesvědčil, jestli má končetiny na svém místě. V pokoji bylo šero, od okna zavanula květinová vůně. Podle ticha zevnitř i zvenčí se dalo usoudit, že je těsně nad ránem.

Noční masakr následoval po dlouhém dni, naplněném citovým vydíráním a přesvědčováním, které doktor z Aliance nazýval mučením. Místo aby trhal nehty a pálil žhavým železem, dal Jeroným Ottu přivázat k posteli, naléval ho smradlavými dryáky, píchal mu barevné vodičky do žil, dokonce se ho snažil zhypnotizovat, jen aby z něj vypáčil složení Paridiánského parfému. Jeronýmovy výslechové metody byly zatím žalostně měkké, ale Otta nepochyboval o tom, že by doktor dokázal přitvrdit, kdyby nebylo zbytí. Pozdě večer to doktor vzdal.

Ottovi tou dobou nebylo ze všech těch sajrajtů právě nejlépe. Dávala se do něj zimnice, žaludek měl jako na vodě, srdce mu bušilo jak válečný buben. Přesto nedokázal doktora nenávidět. Svůj postoj ale nezměnil. Toho kluka je mu líto, ale recepis jim prostě nedá. Jde o princip. Obětoval už příliš. Vlastně všechno.

Vyzkoušeli to po dobrém, teď začnou po zlém. Nedokázal si představit, že by po něm šla královna s nažhavenými kleštěmi. Něco takového Trajanis s ohledem na její důstojnost nedopustí. Takže to svěří Ewyrovi. Chudák hoch se toho ujme s potěšením a zaneřádí si duši na sto let dopředu.

Hanův kámen už nemrazil. Mazlíci se brzy proberou. Spustí další kolovrátek litanií na téma, jak by jim teď bylo báječně, kdyby je nechytili. Jak už se mohli ráchat v Ottově pohodlné vaně, doma v Podsvětí, kdyby se nezapletli s tím všetečným děvčetem. Překvapivě neházeli vinu jenom na Ottu. Nejspíš i oni se cítili zodpovědní, že se nechali rozptýlit pohodovým robustuanským klimatem. On sám nelitoval ničeho. Snad jenom, že s tím všetečným děvčetem nemohl zůstat o něco déle. Vzal kámen a napřáhl se. Ostrá bolest v rameni ho přinutila zalapat po dechu. S vypětím sil odhodil šutr ke dveřím, aby ho vojáci snadno našli.

Buch.  

Něco v uvnitř pokoje tichounce zašelestilo a vydechlo.

Překulil se na bok, aby se podíval, kdo tam s ním je. Šero ředilo bledničkové světlo vodní lampy, nedbale zavěšené na místě zdemolovaného videxového válce.

Za stolem, a musel to být jiný stůl než ten, co v noci rozmlátili, seděla Viola. Skláněla se nad stolní deskou, hlavu měla složenou na pažích a… spala. Ve vlasech měla tiáru z bílého kovu zdobenou průzračně zelenými kameny. Její šaty byly zelené jako lesní mech, zdobené třpytivými lístky. Podle té honosné róby přišla rovnou z večírku.

Zavrtěla se, jako kdyby vycítila tíži Ottova pohledu. Otevřela oči, pomalu se narovnala. Její diadém se svezl na stranu. Vlasy měla rozcuchané, líčidla kolem očí rozmazaná.

Dívala se jenom na něj. „Jak se cítíš?“ Její hlas zněl ochraptěle, jako kdyby předtím hodně křičela.   

Jen těžce formuloval slova. „Jako blázen. Protože… se mi zdáš?“ 

Opřela se rukama o stůl, aby vstala.

„Zůstaň na místě Violo,“ ozvalo se ode dveří. Znělo to rozhořčeně a naštvaně.

Otta si až tehdy všiml Ewyra. Seděl na zemi, opřený o dveře. Na klíně držel dezintegrátor. Kapitán pružně vstal a namířil na Ottu. „A ty se ani nehni!“ Přešel k posteli a uštědřil Ottovi masivní mrazivou dávku.

Otta by moc rád provokativně zacloumal řetězy, ale nedostávalo se mu elánu.

Zarachotila židle. Viola vstala, hlavu hrdě vztyčenou, tělo napjaté, ústa sevřená, oči jako dvě studny. „To stačí, Ewyre,“ štěkla. Rázovala ke dveřím, otevřela je a křikla: „A teď běž!“    

„Ani ve snu,“ zatvrdil se major.

Dala si ruce v bok. „Přestaň mi házet klacky pod nohy, sic za sebe neručím!“

Ewyr se na Ottu zle podíval. „Zůstanu za dveřmi, hnuse.“ Potom zvolna odešel, a ještě pomaleji za sebou zavřel. Než se tak stalo, Otta zahlédl v chodbě další vojáky.

Viola přešla k posteli a posadila se na pelest. „Viděla jsem, jak tě otloukali o strop. Ruce a nohy jsi měl vyhozené z kloubů,“ dodala. Položila mu dlaň na tvář. Její prsty zastudily, až to zabolelo.

 Zamračila se ještě víc. „Vždyť celý hoříš! Zajdu pro doktora.“

Zadržel ji. „To není potřeba. Draveni se probudí, dají mě do pořádku.“

Cítil, jak se mu bokem opírá o stehno. Ohromeně na ni zíral. Ewyr mu dokonale vysvětlil, že hned po burze se s ní ožení. Že se postará, aby byla šťastná. A že tentokrát pohlídá, aby se už nesetkali. To přece není možné, aby ji k němu jenom tak pustili. Ledaže by něco chtěli.

Tím by se všechno vysvětlovalo. Právě ona, která ho už od počátku vyváděla z míry přímým jednáním, se chystá ve prospěch rodiny přetvařovat a slibovat věci, které nemůže splnit. V krku ucítil hořkost. Nelíbilo se mu, že ji k tomu přinutili. Při podívané na její klidnou tvář stíněnou řasami, se trhaně nadechl.