Sarvonův odkaz - 55. kapitola: Belzelstně a radostně přímo do maléru
Tralia s Wandou přivítaly Violu s netrpělivými úsměvy. Dělaly si starosti, že bude zahradní slavnost sabotovat, stejně jako dopolední program. Vzhledem k jejich rolím by se nehodilo, kdyby se šly večer bavit bez ní. Ku znepokojení přítomných matron bohatě stačilo, že byly dopoledne na lodi, zatímco princezna podle Hachenova vysvětlení dělala cosi neodkladného v Jadvinině skleníku.
„Vážně jsi přesazovala jakési rostliny?“
„Pikýrovala,“ opravila Tralii Viola. „Může za to neobvyklé teplo. Fistenie vyklíčily dříve, než prateta předpokládala. Kdyby se včas nerozesadily, celá náročná práce se šlechtěním by přišla vniveč. Za normálních okolností by si to Jadvina udělala sama, ale tentokrát jí v tom bránily společenské povinnosti.“
„Zvláštní, že za celé ty roky na Senedonu ses o zahradničení vůbec nezmínila,“ poznamenala Wanda.
Stejně tak byly dívky rozladěné z doprovodu, který jim během dopolední plavby na lodi kolem ostrova nabídli Eudor s Hachenem.
„Tví bratři jsou pěkně nudní patroni,“ vzdychala Wanda. „Eudor mlel o výzkumu v sunnisenských laboratořích, zatímco Hachen nám pořád strkal pod nos tu svou dračici. Jako kdybychom nevěděly, že je zasnoubený. Seen říkal, že Hachenova nastávající je o dobrých tři sta let starší, a že není jisté, zda bude schopná porodit dědice.“
Viola se naježila. „A co ještě říkal Seen?“ O problémech erektiadských dračic s plodností se vědělo věky. Ale Hachen se do Ionessy zamiloval. Byl odhodlaný si ji vzít navzdory všem rizikům. Rodina ho podporovala. Sama královna z vyhlídky, že syn možná zůstane bezdětný, nadšená nebyla, ale statečně prohlásila, že především chce, aby byl šťastný.
„Arcikníže to jistě nemyslel špatně,“ obrušovala hrany Tralia. „Jenom se snažil na Wandu zapůsobit svým politickým přehledem.“
„Nemusí se snažit,“ odsekla Wanda. „Už si mě získal. Nechci to zakřiknout, ale naznačil, že má v úmyslu se o mě ucházet. Tak mi to laskavě nekažte. Já na rozdíl od vás tolik možností nemám.“
„Udělá z tebe arcikněžnu?“ výskla Tralia. „Jistěže tě podpoříme, seč to půjde, že Violo?“
„Ovšem,“ přisvědčila Viola, ale pomyslela si, že to Wanda bere pěkně hopem.
Společnice už byly náležitě vyfintěné a popoháněly ji, aby si pospíšila. „Slyšela jsem od babičky,“ řekla Tralia, „že Jadvina pozvala tu kontroverzní bredeonskou spisovatelku. Jak se to jenom jmenuje… Prý hledá v archívech a přepisuje dějiny.“ Kavanka se pomalu otáčela před zrcadlem a zkoumala, jestli její ledově modrá plisovaná sukně správně splývá přes boky.
„Laskana Vrtošivá,“ řekla Wanda, usazená na krajíčku křesla, připravená okamžitě vyrazit. „Seen se o ní zmínil. Ta dáma vyhledává laciné senzace. Prý si koleduje o potíže. Ale zábavná nesporně bude.“ Sebassova dcera si na dnešní večer oblékla sytě žluté poloprůhledné šaty bez rukávů s živůtkem posázeným o odstín světlejšími kamínky. Moc jí to slušelo.
Viola řekla komorné, aby jí přinesla první večerní šaty, které ve skříni uvidí. Los padl na ty černé se stříbrnými nitkami. Dobré jako každé jiné. Hned na chodbě krásky narazily na Ewyra a další dva vojáky, kteří tam na ně čekali. Ewyr v černo stříbrné slavností uniformě se vítězoslavně usmál, když viděl, jak spolu jeho a Violina garderoba pěkně ladí. Na chvilku tím Viole připomněl toho nekonfliktního kamaráda, kterým kdysi býval.
Zahradní slavnosti se obvykle odehrávaly na západním prostranství u skleníků. Ale protože toto místo bylo nebezpečně blízko věže, vybrala Jadvina rozárium, které se rozkládalo na opačné straně palácového komplexu. Nízké živé ploty kolem záhonů zdobily miniaturní vodní lampičky. Z opěrných konstrukcí pro sadové růže sršely myriády studených jisker. Pod baldachýnem omamně vonících pnoucích kultivarů hrál kavanský smyčcový kvartet. Dámy a pánové korzovali po pěšinkách, a tlumeně konverzovali. Byly jich sotva tři desítky. Jadvina skutečně pozvala jenom ty nejvýznamnější z významných.
Pratetu zahlédli ve společnosti vládce tenerisského pantheonu Tyneona a jeho manželky Senedy. Radní Sijana, vášnivá sběratelka brouků, se točila kolem předsedy bredeonského Konventu a jeho manželky Francínie. Radní Evidana bavila dračího generála Dorresona. Hachen s Eudorem stáli stranou ostatních a diskutovali s Wonodenem. Nepochybně probírali detaily umístění hlídek. Oba bratři měli na sobě tradiční robustuanské lehké brnění, jehož užití pro formální společenské příležitosti ve svém breviáři doporučovala dokonce i tenerisská pratetinka Seneda. Brnění bylo navržené podle mnohem těžších historických předloh a bylo určené k reprezentaci. Důslednému pozorovateli by neuniklo, že oba bratři mají ve stehenních pouzdrech palné zbraně místo dýk.
Tralia zatahala Violu za rukáv a ukázala na Šeranu, která si o něčem špitala s Patrikem. „Nevadí, že ti oblbuje Patrika?“ zašeptala.
Viola pokrčila rameny. „Ona jeho požadavky na dekorum splňuje mnohem lépe než já.“
Prateta na Violu s Ewyrem zamávala, a naznačila jim, aby se šli podívat k fontáně.
Na schůdku u fontány seděla drobná osůbka v černém kalhotovém kostýmu, s rudými vlasy na ježka. Přednášela a energicky mávala rukama: „Jejich civilizace se vyvíjejí po etapách. Mezníky pokroku představují války. Největší pozornosti se těší vítězové, zatímco poražení končí v zapomnění. V tom jsou nám podobní.“
Kolem se shromáždila desítka posluchačů včetně Jasena Arci-Klebia a jeho strýce Seena Arci-Kesalla.
Wanda se k Viole naklonila a zašeptala: „To je ona. Laskana Vrtošivá!“
Viola usoudila, že tohle se Jadvině opravdu povedlo. Autorka Skrytých dějin riiberionského jihozápadu byla zlatým hřebem večera. Právě popisovala různé aspekty života smrtelníků: „Extrémní pozornost věnují odkazům na morálku a právo v běhu jejich dějin. Pro nás je to těžko pochopitelné, zejména když víme, že...“
„Že existují tak krátce,“ dopověděl arcidémon Seen Arci-Kesall.
Laskana se zapýřila. „Je to odlišnou perspektivou, s jakou pohlížejí na plynutí času. Čím kratší životní cyklus, tím vyšší ambice a tím úpornější lpění na životě.“
Seen zaznamenal Violinu přítomnost. Přistoupil blíž a vysekl jí parádní poklonu. Ewyrovi zběžně pokynul, načež přešel k Wandě a nabídl jí rámě. Černovláska s radostným povzdechem přijala. Laskana Vrtošivá dál pokračovala v přibližování životní filozofie smrtelníků, a arcidémon jí nahlas s neobyčejným šarmem doplňoval. Nejspíš to bylo zábavné, protože se ostatní smáli a tleskali, dokonce se zapojil i Ewyr.
Viola tam stála obklopená veselím, přepychem a vůněmi, ale po zádech jí přejížděl mráz. Nacházela se v těsné blízkosti muže, kterého znala celý život, o kterém věděla, že by ji zahrnul péčí a bezpečím. Ale ona myslela na hrobku na posvátném ostrově Van, kde by měl podle formálních dějin odpočívat orkenský císař Otta. Měl by být dávno prachem ve větru, přesto je pořád tady. Sotva sto kroků odtud. Jak tam stála a nuceně křivila rty do úsměvu, něco třeskutě zásadního si musela přiznat. Ať dělá cokoliv, Ottův obraz zůstane stále přítomný v jejích myšlenkách. Je jako režné plátno, na kterém malujete krajinu. Ukrytý za vrstvami barev, ale o nic méně skutečný. Chyběl jí tím víc, jak se blížil čas, kdy je okolnosti oddělí. A ona tu marní čas tlacháním o ničem.
Oblohu rozťal fialový záblesk, následovalo zadunění a tlumené rachocení, jako když padají kameny ze skal.
Hosté polekaně nadskočili, ale hned začali tleskat v očekávání dalšího Jadvinina překvapení. Jejich radost se přeměnila v rozpaky, jakmile se na ně ze vzduchu snesla oblaka bílého prachu.
„Že by nepovedený ohňostroj?“ podivila se Wanda.
„Něco takového se tu ještě nestalo,“ prohodila radní Sijana.
„Babička je rozrušená, musím za ní,“ vyhrkla Tralia a odběhla.
Podrážděný šeptot uťalo rázné tleskání. „Drazí přátelé,“ zvolala Jadvina, „právě jste slyšeli dělovou salvu z lodi plující na řece. Přiznávám, že výstřely zněly poněkud nepovedeně. To bude tím, že jsem nedala na doporučení specialistů, a trvala na použití originálních, pět staletí starých děl z našeho muzea.“
Viola obdivovala pratetinu improvizaci, protože o lodích na sezení organizačního výboru nepadlo ani slovo. Teprve pak zjistila, že kromě Ewyra zmizeli i generál s Hachenem a Eudorem.
„A právě ona salva,“ pokračovala Jadvina s odzbrojujícím úsměvem, „měla předznamenat další etapu zábavy, kterou jsem vám na tento večer přichystala. Následujte mě, prosím, do královské jízdárny, jejíž prostory hostí expozici historických zbraní. Kromě excelentní podívané tam čekají pultíky s horkými kronýšovými rolkami a dervosské plněné mušle.“
Zahradní slavnost se za všeobecného štěbetání z rozária přesouvala do jízdárny, muzikanti balili nástroje, personál začal odnášet nádobí, protože podnosy s vínem pokrývaly jemné závěje prachu.
Viola cítila, že země pod jejíma nohama se stále ještě chvěje. Co se děje? Záblesk, rachot zříceného zdiva a prach. Když se soustředila, zaslechla větrem nesené hlasy ze západní strany. Věž Liliny Zlověstné stojí nedaleko užitných budov za západním křídlem. Odmítala dál uvažovat nad důsledky, dokud to sama neuvidí. Chtěla se tam rozeběhnout… a oba gardisté ji zadrželi. „Jenom obyčejná nehoda Výsosti,“ řekl Viole ten služebně starší. Viola si konečně vzpomněla, že poručík se jmenuje Tadeas, a že je to Ewyrův bratranec z druhého kolene.
Z hloučku se vynořila Jadvina následovaná Francínií a Senedou. Prateta Violu konejšivě objala. „Ale dítě, ty se celá třeseš! Přece se nelekneš zpackané dělové salvy!“
„Možná má starost o toho pěkného majora,“ dodala Traliina babička se shovívavým úsměvem.
„Nejsme všichni stejně odolní, to je jasná věc,“ konstatovala Francínie Sana-Tonová. „Chtělo by to něco na uklidnění. Já nedám dopustit na cihusové kapky.“
„Nesmysl,“ odsekla Jadvina. „Na leknutí je nejlepší sladký koláček. Jdeme si pro něj.“ Objala Violu kolem ramen a vedla ji směrem k jízdárně.
Opravdu jí nebylo dobře. Popravdě byla šílená strachem o Ottu. Toužila všechny umlčet, zmačkat do kuličky a odhodit, aby mohla běžet po svých. Přesto se podvolila a jak šla po tetině boku, cítila v zádech zvědavé pohledy. Se škodolibým zadostiučiněním si pomyslela, že všechny ty významné matróny právě teď docházejí k závěru, že na zvěstech o křehké duševní rovnováze robustuanské princezny něco bude. A Francínii Sana-Tonové jistě spadl kámen ze srdce, když její pokusy oženit Patrika s Violou ztroskotaly dříve, než stačily nadělat škodu na rodinné pověsti. A Viole bylo úplně fuk, co si kdo o jejím duševním zdraví pomyslí.
***
***
Bezelstně a radostně
V jízdárně prateta Violu usadila do proutěného křesílka a plácla jí do klína talíř s teplými kronýšovými rolkami. Významně se zamračila na vojáky, a odešla se věnovat hostům. Viola mechanicky ukusovala, ale křehké těsto chutnalo jako piliny. Sir Tadeas a jeho kolega zaujali pozici u vchodu, sotva pár kroků od jejího posezení, a nespouštěli ji z očí.
V prostoru cvičiště se ve třech řadách leskly vitríny s vystavenými zbraněmi. Mnoho pocházelo z rodinné zbrojnice, další byly zapůjčeny od sběratelů z ciziny. Podél obvodových stěn budovy se vinuly řady sedadel. Společnost se shromáždila kolem radní Evidany, která kromě toho, že měla fetiš na boty, zbožňovala zbraně, a proto právě ona byla organizačním výborem vybrána expozici komentovat. Evidana prohlídku zahájila u největší vitríny. „Tady vidíte těžký pancíř z pátého sekodonu, uzpůsobený pro draka. Takovou zbroj nosívali erektiadští pro boj v otevřeném vesmíru, než se naučili stavět válečné lodě. Všimněte si dokonalého ergonomického vytvarování…“
Zatímco se všichni rozplývali nad uspořádáním krihonitových lamel brnění, Violinou hlavou vířily katastrofické scénáře. Kdyby si Van-Dis najal vahanské křižníky, musel by nejdříve prolomit obrannou linii na orbitě. V takovém případě by se Wonoden těsně před zábleskem nepoflakoval v rozáriu. Pokud by se jednalo o útok z dimenzionální brány, zareagovali by fytobionti a toho by si všichni všimli. Ba ne, přišlo to zespoda. A cílem byla, ač se té možnosti Viola děsila, s nejvyšší pravděpodobností věž. Pobořili věž a unesli Ottu?
Připadala si jako v pasti. Jízdárna byla postavená z žulových kamenů a dubových trámů, ale všechny spáry obsahovaly bizárová vlákna, díky čemuž se z haly nedala otevřít prostorová brána. Všechny stavby vybudované za Klarisiny éry byly dobře zabezpečené proti zlodějům. Takže bránou to nepůjde. A kdyby se pokusila zakořenit? Proces přeměny chvilku trvá. Vojáci by si toho všimli a zarazili by to. Měla toho právě dost. Odejde po svých a vojákům nezbude než ji následovat. Odložila talíř na stolek a zamířila k východu.
„Zapomněla jsem zalít fistenie ve skleníku,“ řekla Tadeasovi. „Tak kdybyste mě omluvili…“
Sir Tadeas zachoval kamenný obličej. „Jako kdyby nějaké existovaly, Výsosti,“ řekl. „Dostali jsme jasný příkaz vás tu udržet, než se situace v západním sektoru vysvětlí. Už to nemůže dlouho trvat a major někoho pošle, aby nás informoval.“
„No právě,“ zasyčela. „Ani vy nevíte, co se tam děje.“
Důstojník prkenně přikývl. „Máte pravdu, ale máme své rozkazy. S nejvyšší pravděpodobností právě čelíme napadení. A s ohledem na další souvislosti to potřebujeme udržet v tajnosti co nejdéle to půjde, jak jistě víte.“
„Ovšemže to vím,“ procedila skrze zuby a šla se znovu posadit. Ten schopný poručík jí právě jinými slovy naznačil, že se chová jako rozmazlená hysterka. A z jeho úhlu pohledu to tak vypadalo. Jako členka královské rodiny měla respektovat nařízení generality. Měla chránit zájmy říše, která se kvůli Grenedonově pochybení ocitla ve zranitelné situaci. Viola to samozřejmě věděla. Ale co Otta? Pevně doufala, že ho draveni ochránili, ať už se stalo cokoliv.
Hlouček obdivovatelů historických zbraní zatím postoupil k replice legendárního žezla, do kterého tenerisští sahíjinové uložili krenevskou magii. Nebyla to tak úplně zbraň, ale v přehlídce nemohla chybět. Wandu se Seenem historie žezla zřejmě tolik nezaujala, protože skupinu opustili a zamířili uličkou s vitrínami k Viole.
„Už je ti lépe?“ zajímala se Wanda.
„Ale ovšem,“ přinutila se odpovědět Viola, ale bylo jí jedno, jestli jí uvěří.
Arcidémon ukázal směrem k vitrínám. „Pěkná přehlídka, princezno! Tak zachovalé vibromeče z raně vahanské éry jsem ještě neviděl. Ty leptodýky z Wansionu jsem viděl na dražbě u Exis. V kolekci ostrobřitů postrádám ty dervosské, ale budou další výstavy. Napadlo mě, že vám ukážu kousky, které jsem zapůjčil já sám.“ Vyzývavě se usmál. „Schválně jsem zvědavý, co mi o nich absolventky uměnovědného lycea řeknou.“
Wanda vzala Violu za ruku a přiměla ji vstát. „Takové výzvě přece neodoláme. No tak pojď! Trocha bádání ti udělá dobře.“ Zazubila se na vojáky. „Tady pánové jistě souhlasí.“
„Skvělý nápad,“ zabručel sir Tadeas. Nejspíš usoudil, že čím bude princezna zaměstnanější, tím menší bude pravděpodobnost, že všechny přivede do maléru.
***
Procházeli kolem dalších vitrín a Wanda se Seenem soutěžili, kdo toho více ví. Viola se debaty neúčastnila, protože se každou chvíli ohlížela ke vchodu. Čekají posla s informacemi? Ona si to nenechá ujít!
Zastavili se u podstavce s hranatým skleněným poklopem. Uvnitř na plyšové podušce spočívala dýka ze žlutého kovu. Na rukojeti zářily bledě modré kameny, záštitu zdobily typické propletené vlnovky.
„Co mi řeknete o tomto kousku, drahé přítelkyně?“ zeptal se arcidémon.
„Že by to byl okren?“ prohodila ponuře Viola. To přece pozná každý.
„Spíše jeho kopie,“ upřesnila Wanda. Rozhodila rukama a zadeklamovala jako na dražbě: „Zde vidíme kopii trhací dýky z riiberionského archaického období. Jednalo se o tvarový zářič. Podle Sarvona páral specifickým způsobem prostorovou pleteň. Cílovým místem byl pokaždé Riiberion.“
„A proč myslíte, že je to kopie, má drahá?“ zeptal se Seen.
Wanda se vědoucně zazubila. „Kdyby to byl originál, jeho cena by se nedala vyčíslit. Podle Tveona Šarkadského jsou všechny okreny dávno ztracené. Ten poslední popsal Sarvon, a není jisté, že ho vůbec držel v ruce. Chtěla bych vidět blázna, který by sem skutečně pravý okren zapůjčil.“
Violu znervózňovalo, že z toho místa neměla přehled o dění u vchodu. Ve výhledu jí bránila vysoká a široká vitrína s dračím brněním. Kdyby právě teď od Ewyra někdo přišel, neviděla by ho.
Wandiny řeči ji otravovaly, protože kecala nesmysly. Jeden pravý okren, zdobený fialovými kameny, leží v Klarisině archívu a ona přesně ví, kde. Asi třináct kusů vlastní mizeonský arcikníže Destruktiel, dalších pět okrenů má v Deo z Nikodemu, a jeden opatruje riiberionský bůh Floen ve Městě bláznů. Sehnula se, aby se přesvědčila, jestli má Wanda pravdu aspoň s tou kopií. Skrze průhledný chránič nemohla cítit silové vibrace, ale usmála se, když na oblém zakončení rukojeti spatřila rytinu třílístku. Dýka je pravá a Wanda se trapně mýlí. Ale ona ji z omylu vyvádět nebude.
„Něco vás pobavilo, princezno?“ zajímal se Seen.
„Nic důležitého,“ mávla rukou. Nemohla se dočkat, až postoupí k další vitríně, odkud se výhled na vojáky u vchodu zlepší.
„Ale nebuďte tak nemožně komisní, Výsosti,“ řekl smířlivě Seen. Odklopil kryt a vzal trhací dýku do rukou. „Co myslíte? Je ta dýka pravá?“
„Samozřejmě,“ odsekla. „Měl byste to vrátit na místo.“ Co to na ni ten arcidémon hraje? Jakmile zbavil okren krytu, okamžitě na kůži ucítila bodání tenkých jehliček síly, které z předmětu vystřelovaly.
„Tu dýku jsem Jadvině zapůjčil já,“ řekl blazeovaně. „Koupil jsem ji na bredeonském bleším trhu. Stála mě tři hřebeny. Klidně s ní můžete hodit, a nic se nestane.“
Wanda se hlasitě rozesmála. Vždycky se smála nahlas, ale tentokrát z jejího smíchu až bolely uši.
„To bych raději nezkoušela,“ zamračila se Viola. Musí o tom promluvit s pratetou. Nechávat okren bez dozoru je nezodpovědnost. Ta věc trhá prostor způsobem, který dnes nikdo nedokáže vysvětlit. Jeho magie nereaguje ani na bizárové nulové pole, ani na bariéry kreponových vláken.
„Jen se toho nebojte,“ zapředl rozšafně. „Jak jinak dokážete, že je pravá?“
Viola neměla zájem cokoliv dokazovat. Nemohla se dočkat, až prohlídka skončí.
„Tak to zkusím já,“ řekla Wanda, vytrhla Seenovi okren z ruky a mrštila jím proti obvodové stěně jízdárny. Samým vzrušením se zajíkla, když se dýka do stěny nezabodla, ani se od ní neodrazila. Místo toho ve vzduchu vyřízla šikmou trhlinu lemovanou zelenými svítivými okraji, za kterou se svíjely kotouče tmy.
Dřív, než stačila Viola zareagovat, chytil ji Seen kolem pasu, a skočil s ní dovnitř.
***
