Sarvonův odkaz - 59. kapitola: Hledá se Pán ze Stínu!
Čas běžel a Otta a draveni se topili v domněnkách. Nejhorší byla možnost, že je Vykladač vydá agentům a oni už nebudou mít šanci cokoliv ovlivnit. Dávno byl bílý den. Z okna věže Otta sledoval úklidové práce kolem rumiště. V dálce za parkovou zdí viděl čilý ruch na výstavišti. Byl příjemný slunečný den, lehkým větrem se k němu nesly zvuky hudby a vůně koření. Konečně shůry Otta zahlédl Grewina s Eudorem jak přicházejí od skleníků.
Grewin s Eudorem měli stejné postavy a shodné obličejové rysy, zelené oči po matce, zlatou pleť po otci. Ale povahově byli jako noc a den. O chvilku starší Grewin byl filozof a rétor, ke všem otevřený milovník historie a labužník života, což potvrzovaly i jeho světlé pěstěné vlasy, které většinou nosil rozpuštěné, ale v poslední době je svazoval do praktického copu. Mladší na krátko ostříhaný Eudor, pojmenovaný po jejich napůl smrtelném a napůl krenevském dědečkovi, byl asketa a úzce zaměřený technik. Nikdy neplýtval slovy a na rozdíl od bratra nazýval věci pravými jmény. Grewina měl Otta pro jeho bezelstný šarm a laskavost docela rád, ačkoliv jindy mu podobní mluvkové lezli na nervy. Ale Eudor byl ve věži jen jednou, protože se chtěl, podívat na draveny, jak to později Ottovi zdůvodnil Grewin. Technik za celou dobu neřekl jedno jediné slovo, jenom se díval. V jeho očích se zrcadlila tichá účelná vražda. Bylo jasné, že Eudorovým úkolem bude Grewina pohlídat, aby nebyl k zajatci přehnaně vstřícný.
Nahoru do věže vystoupali jen princové. Oba měli na sobě slavnostní vojenské uniformy s historickými detaily. Grewin hodil na kavalec objemný balík. „Přinesl jsem oblečení, cos měl v pokoji.“
Eudor dal na stůl hraničku ušmudlaných popsaných papírů a na svrchní list položil prsten s perleťovým kamenem. „Kopie diářů, které jsi nestačil odevzdat Exis,“ řekl škrobeně. „Tvarový zářič maskovaný jako prsten. Ležel na polici. Předpokládám, že je tvůj.“
„Patřil mému otci,“ řekl Otta. „Děkuji.“ Vyklidili jeho původní pokoj. Znamená to, že agenti Aliance už jsou na cestě?
„Nemáš zač, špione,“ řekl nevlídně Eudor. „Naše matka královna se vypravila do riiberionského Podsvětí a otec šel s ní. Ještě předtím rozhodl, že ti toho arcidémona máme ukázat. Ať už ho poznáš nebo ne, stejně se potom vrátíš sem. Protože pokud matka zjistí, že sestru vězní Exis, staneš se předmětem výměny.“
Otta si představil ten randál v Dražebním paláci. Přepadnou Exis v jejím domácím prostředí, kde je nejsilnější, a ještě má po ruce staré silové artefakty. Robustuanská královna je ostrá jako břitva, ale v prostředí cizího světa nebude v plné síle. Trajanis je po otci krenev. O těch je známo, že umějí tahat sílu z pleteně Pravděpodobnostního pole, ať jsou kdekoliv. Jenže on je oslabený. Tak jako tak budou síly robustuanského královského páru vůči jeho matce téměř vyrovnané.
„Opravdu si myslíte, že Violu vězní moje matka?“ ujistil se.
„A kdo jiný?“ opáčil Eudor. „Tvoje matka napsala dopis, ve kterém žádala, abychom tě propustili, protože jsi nesvéprávný kripl. Pokud se Viola vypravila na Riiberion, sama si vlezla na lopatu. Ale my tě za ni bez cirátů vyměníme. Hned co bude sestra v bezpečí, poštveme do Podsvětí Alianci. Takže se neraduj, protože pro tebe z toho nic dobrého nekouká.“
Otta si pomyslel, že když jde do tuhého, ukecaný Grewin mlčí, a roli mluvčího přebírá Eudor.
Draveni byli navzdory nepříjemné energii, kterou Eudor vyzařoval, poměrně klidní. Ale poslední princova věta je vyprovokovala. Vyšlehli z Ottova těla směrem k Eudorovi a zasyčeli: „Kouká nekouká, ještě pořád tě můžeme sežrat, nevlídné Grewinovo dvojče!“
„Jenom si to zkuste, příšery,“ houkl zavile Eudor. Na jeho kůži se vyrýsovaly jemné fialové linie podpůrné bionické sítě. Implantáty takové úrovně dokázaly nositele ochránit před značnou přesilou. Dobíjely se průběžně z bazální zásoby nositelovy interní magie.
„A koho se máme bát? Pokusného panáka sunnisenských patlalů?“ zapředl první z dravenů.
Eudor se na třásně hrozivě zašklebil, rozkomíhal svoje tělo, napřáhl ruce a zatřepetal prsty. „Jo, to byste měli, vy pologramotný vykopávky!“
„To stačí, Eudy,“ okřikl bratra Grewin. „A vy milé pra-entity, nás laskavě nechejte pracovat. Času je málo a práce moc.“ Omluvně se na Ottu usmál, ukázal na balík na kavalci a řekl: „Rychle se převleč, ať můžeme vyrazit.“
Zatímco se Otta převlékal, Grewin popisoval, že jejich cílem bude výstaviště, kde se právě koná přehlídka nejúspěšnějších výpěstků, po které bude následovat udílení cen. „Nás podezřelý je členem hodnotící komise, takže bude pěkně na očích. Půjdeme s tebou. Já budu mít u sebe Hanův kámen a...“
„A já tě budu mít celou dobu na mušce,“ dopověděl Eudor. Odhrnul lem krátkého pláštíku, který měl švihácky upevněný na pravém rameni, a ukázal na pouzdro s feentexovým emitorem, a zálibně pohladil pažbu.
„Chtěl jsem říct,“ pokračoval Grewin, „že já budu mít Hanův kámen a ty budeš mít tohle.“ Podával Ottovi náramek z černého kovu. „Otec řekl, že budeš vědět, co to je. Je skoro vybitý, ale pro naše účely prý postačí.“
Otta si náramek převzal a potěžkal ho v dlani. „Tvarovan?“ vydechl. Za jiných okolností by skákal tři metry vysoko. Skutečný nefalšovaný tvarovan! Legendární tvarovací náramky z dílen Vahanských bohů fungovaly na základě sloučení techniky a magie, naprosto unikátním způsobem. Otta je znal jenom z literatury. A všechno to byly jenom přepisy mnohem starších sdělení. Jak mohl Vykladač přijít k takovému pokladu? Jedině u Aliance. Ottovi došlo, že Trajanis šíleně riskuje, když dává tvarovan z rukou. Ale oba princové se tvářili, jako kdyby se nic nedělo.
„Přemění tvou vizáž do podoby muže kavanského fenotypu,“ řekl Grewin. „Jmenuješ se Ahren. Kdysi jsi pracoval jako archivář na Kavanu, ale už dobrých sto let jsi tam nebyl, protože jsi poznával krásy světů za Předělem. Tady na Robustue jsi působil těsně předtím, než jsi Metaprostor opustil. Je možné, že tě někteří dvořané poznají, tak se nenechej zaskočit.“ Grewin ukázal na náramek. „Otec vzkazuje, aby sis ho nasadil už tady. Chvíli potrvá, než si zvykneš na dlouhý nos.“
***
Sbíhali ze schodů. Eudor s rukou na zbrani, Grewin s kamenem v náprsní kapse, Otta s tvarovanem na předloktí. Vahanský technologický zázrak měl bezpečně ukrytý pod rukávem Jasenova šedého saka, které teď vypadalo modré a mělo střih, o kterém Grewin řekl, že dávno vyšel z módy a Eudor dodal, že pro masového vraha jsou ty hadry dobré až moc.
Kráčeli parkem k výstavišti s pěticí vojáků za zády. Grewin byl opět neobvykle zticha, zatímco jeho zarputilé dvojče nezavřelo pusu. „Byl jsi vůbec někdy na Kavanu? Víš, jak se jmenuje jejich bohyně? Umíš hrát na hudební nástroj? Přečteš vůbec noty?“
„Jmenuju se Ahren a na Kavanu jsem pracoval jako archivář,“ přednášel Otta. „Posledních sto let jsem pobýval za Předělem, v Říši Mlžného roje, kterou my nazýváme Equízium.“
Necítil se ve své kůži, protože jeho nový kavanský nos byl tak dlouhý, že si na něj vážně viděl. Docela to kazilo výhled a jeden měl pořád nutkání se na ten rušivý prvek podívat. A to kavanci nedělají, protože v tom případě šilhají, což se pokládá za nevychované. Ottovy ruce, nohy i jeho trup, všechno bylo tenčí a delší, že si nebyl jistý, zda by v prstech udržel tužku. Celá jeho postava se o něco protáhla a zúžila. Kdyby nevěděl, že je to celé jenom kamufláž, založená na deformaci pleteně reality v prostoru omezeném na kontury jeho těla, byl by řval děsem. Nelíbí se nám to, hučeli mazlíci.
Mně taky ne, odsekl bezhlesně.
„A cos tam dělal, Ahrene?“ zeptal se uštěpačně Eudor.
Otta ani nemrkl a pokračoval: „Byl jsem tam na pozvání ředitele císařského archívu. Mým úkolem bylo navrhnout nová kritéria třídění spisů. Tamější archív je neobyčejně komplexní, protože světy a soustavy equízianské říše byly odjakživa spravovány z jednoho mocenského centra. Nejstarší archiválie pocházejí z éry císaře Archena Ab-Teneviena, který vládl před osmi milénii, ale velký binec ve spisech udělal jeho nástupce Urval Ab-Nirruvien, jehož vláda netrvala ani sto let. Mým úkolem bylo ty spisy analyzovat a vypracovat návrh nového třídění, který jsem předložil současnému císaři Zacharymu Ab-Tenevienovi. Výsledky se císaři líbily, tedy mě pověřil realizací projektu. Zabralo to několik desetiletí. Mohl bych v Equíziu zůstat natrvalo, ale stýskalo se mi po domově.“
Eudor zůstal zaraženě mlčet.
„Nevěděl jsem, že současný císař se jmenuje podobně jako ten předminulý,“ poznamenal překvapeně Grewin.
„Oba patřili k ab-Tenevienům. Archen byl Zacharyho dědeček,“ prohodil konverzačním tónem Otta.
Řekni těm usmrkancům, napovídali Ottovi draveni, že equízianský císař Zachary byl příbuzný nejenom s Archenem, ale i s Urvalem. Archen byl jeho dědeček z otcovy strany, Urval z matčiny. Archena zabil Urval a nahradil ho. A potom Urvala zabil Zachary a nahradil ho.
Nemám potřebu se vytahovat, odsekl Otta.
O univerzech za Předělem se v Metaprostoru všeobecně vědělo málo, dokonce ani akademické kruhy nebyly výjimkou. Jediným relevantním zdrojem informací byla Aliance. Trajanis pro ně příležitostně pracoval, takže ty informace nejspíš synům předal on. Ale Otta měl taky svoje zdroje, a na sbírání střípků měl sedm staletí.
„Mě neohromíš, příšero,“ houkl Eudor.
Vyřiď mu, že až bude po všem, počkáme si na něj! Vytrháme mu z těla tu směšnou sunnisenskou napodobeninu primitivní subprostorové pleteně, a potom mu ukousneme obě uši! ševelili draveni za Ottovým rozhraním.
Nic mu vyřizovat nebudu, odpovídal Otta. Navzdory zakořeněné nenávisti mazlíky politoval, protože si pořád odmítali připustit, že to mají spočítané. Můžeme být rádi, že nás tam pustí. A nerušte!
Široce otevřenou bránou vešli do výstavního areálu. Po obou stranách cesty stály kryté výstavní haly, lemované špalírem prodejních stánků s laskominami a suvenýry. Mezi pavilony bylo vymeteno, veškerý ruch zazníval z kruhového prostranství. Lidé usazení na lavičkách sledovali aktéry na vyvýšeném podiu.
Nejvíce pozornosti přitahovala madam Jadvina, obklopená dekorativně uspořádanou krajkou větviček s třpytivými barevnými lístky. V rukou držela napůl srolovaný pergamen a četla: „Druhé místo za nejdokonalejší mramorování uakrenových jader si vybojoval náš starý dobrý známý šlechtitel Reon Tua-Von z Bredeonu! Cenou pro vítěze je plastika uakrenového ořechu o velikosti dětské hlavy, vyřezaná z pravého axionitu, jejíž autorem je světoznámý Veron z Kodície,“ vysvětlovala sugestivně. „Vyzývám předsedu poroty, sira Seena, aby cenu předal!“
Šťastného pěstitele Otta vůbec nevzal na vědomí, protože ho okamžitě zaujal udíleč ceny. Krasavec měl na sobě garderobu, nad kterou by i Šerana uznale povzdechla. Vysoce decentní sako jistě pocházelo z nejdražšího bredeonského salonu. Žádná magická splácanina. Pravá ruční práce. Vlasy toho chlapa byly černé a vlnité, a svítily v nic stříbrné nitky, poznávací znak potomků Rafedaxarrových. Tak to je Seen Arci-Kesall, hrdina, který chtěl zachránit Violu.
Otta pořádně neslyšel, co ten arcidémon říká, protože jeho hlas zanikal v potlesku a výskání obecenstva. Bedlivě sledoval, jakým způsobem ten chlap používá ruce, v jakém rytmu mluví. Pak přišel na řadu vítěz kategorie. Zatímco ho Jadvina představovala, Seen těkal pohledem po okolí, až zaznamenal oba prince. Obřadně jim kývnul na pozdrav, načež zběžně přejel pohledem nosatého Ottu a vojáky.
Je to on! Je to on! To on je Pán ze Stínu! křičeli draveni v Ottově hlavě.
Jste si jistí? chladil jejich zápal Otta. Vždycky ho viděli jen jeho očima. Nikdy nedostali šanci ho prozkoumat vlastními mnohem ostřejšími smysly. Ukážeme na špatného chlapa, a ten pravý mezitím frnkne. Musíme si být jistí. Totéž, co mazlíkům řekl i dvojčatům.
„Není problém,“ řekl Grewin. „Po oceňování tady začne hudební estráda. Prominenti se přesunou do Pavilonu poledních květin na něco onačejšího.“
„Máme na to sotva polovinu cyklu, potom se vracíš za katr,“ dodal stroze Eudor.
***
