23.03.2025 14:57

Kořeny v ledu

 

Duhové plameny tančily všude kolem. Bolelo to a pálilo.

Viola přeměněná do stromistí formy se prodírala spárami mezi ledovými bloky. Aby se dostala ke kamenitému podloží, potřebovala překonat několik podlaží. Zatím zdolala tři bariéry, u té čtvrté uvízla, protože venku vyšlo slunce. Paprsky lámané ledovými stěnami ji oslepovaly. Kdyby měla oči, byla by je přivřela. Ale ve vláknité formě vnímala světlo každým výběžkem, a nedalo se před tím chránit. Nacházela se zapasovaná v kvantech zmrzlé vody, přesto cítila, jak ji prostředí vysušuje. Přicházela o sílu a o vláhu, vyčerpávala poslední zbytky interní magie. Byla unavená. Toužila se na všechno vykašlat a spát.

Kdy naposledy se cítila přesně takto? Když na ni Exis vyrukovala s Tiařiným sítkem. A ona se nebránila a dalších deset let prožila v nevědomosti. Ne, tentokrát se tak snadno nevzdá! Uznala, že snaha zakořenit nebyl zrovna nejlepší nápad. Ale musela se pokusit. Co teď? Jestliže se rychle nestáhne a nepřemění, zůstane trčet mezi zdmi a uschne. A vyvane.

***

Tváří v tvář

 

Stoly v Pavilonu poledních květin se prohýbaly pod dobrotami, a skřetí orchestr, tolik odlišný od populární kapely řádící venku, hrál jeden klasický kousek za druhým. Pomalu se proplétali mezi hosty. Roztomilejší z dvojčat šel v čele, odpovídal na pozdravy a rozdával úsměvy. „Ale jistě že jsme přišli! Takovou událost jsme si nemohli nechat ujít!“ Grewin snad s každým prohodil pár slov, dokonce i s Jasenem. Ottův bratr dělal společnost nepatrně světélkující slečně, ve které Otta poznal dceru majitele nikodemského vesmírného překladiště, Dea. Otta si uvědomoval, že Jasena možná vidí úplně naposledy. Celých čtyři sta let, co byl Jasen na světě, se jenom obcházeli, a teď bylo pozdě na cokoliv dalšího. Vlastně ani nevěděl, co by bratrovi řekl, kdyby mohl.

On s Eudorem se drželi těsně za Grewinem, vojáci se příhodně rozptýlili kolem. Eudor Ottu každou chvíli „přátelsky“ poplácal po rameni, přičemž druhou ruku držel na pažbě emitoru pod pláštěm. Otta na sobě cítil cizí pohledy, ale naštěstí nijak intenzivní. Hosté přesycení dojmy už neměli energii na další. 

Pak si k nim našla cestu rozdováděná radní Leona Ladara, o které bylo známo, že si ráda přihne. S velkým zápalem se vrhla do Ottovy náruče, a vlepila mu dva mlaskavé polibky na obě tváře. „Sire Ahrene! Kde jste se celých sto let potloukal, vy šibale?“ Chytila Ottu za dlouhý kavanský nos a hravě zatahala. Byla tak neobytná, a tolik se rozmachovala kolem sebe, že od nich Eudor obezřetně odstoupil, snad z obavy, aby nepostihla obdobnou pozorností i jeho.

„Ptala jsem se na vás přátel z Kavanu, ale oni vrtěli hlavami, že o vás nikdy neslyšeli!“ Radní Leona se spiklenecky nahrbila a ztišila hlas do rádoby svůdného chrapotu: „Bohyně Tesivel si vás drží pěkně v ústraní, že? Vyslala vás na další tajnou misi?“

Otta rozvážným a uctivým způsobem odrecitoval naučenou legendu a stařičká radní koulela očima a vědoucně se chichotala. Pevně se chytila Ottova předloktí. „Musíte mi všechno říct, než vás ukořistí Sijana nebo ta potvora Evidana!“

To už zasáhl Grewin, který starou dámu od Otty odtrhl a ukonejšil ji slibem, že dostane příležitost se starým přítelem promluvit večer na plese, ale teď ho musí nechat jít, protože je po přesunu portálem unavený, a jen co se přivítá s Jadvinou, má namířeno do postele, aby byl do večerního plesu při síle.

„Baba jedna vlezlá,“ zabručel Eudor, když byli v bezpečné vzdálenosti.

„Byla nalitá jak brigadýr,“ konstatoval Otta. 

„Cihusové kapky a vitrexx,“ ozvalo se za jeho zády.

Ten hlas Otta okamžitě poznal. Je to on! Je to on! Zaburáceli draveni v jeho hlavě. Prudce se otočil a díval se do tváře mizeonskému arciknížeti.

Arcidémon se tvářil ustaraně. Decentně robustuanským princům pokynul, naklonil se k Eudorově uchu a zašeptal: „Tak jak to dopadlo? Našli jste ji?“

„Ještě ne,“ řekl bezvýrazně Eudor, „ale je to jenom otázka času.“

Seen zkormouceně stiskl rty. „Kdybyste přece jen potřebovali pomoc…“

„Vážíme si vaší nabídky, sire,“ Eudor se povzbudivě usmál. „Ale nedělejte si s tím hlavu. Taková je prostě naše sestra. Mívá extravagantní nápady a exotické cíle, ale ještě nikdy se nestalo, aby se nevrátila.“

Mizeonec se pobaveně zazubil a potřásl hlavou. „Měla to po kom zdědit, že?“ Když téma a-la Viola vyčerpal, obrátil se na Ottu: „Promiňte, pane, ale nemohl jsem přeslechnout madam Leonu. Takže to jste vy, ten legendární archivář, co pracoval pro nebožku Klarisu? Jmenuji se Seen Arci-Kesall, a pocházím z Mizeonu. Jestliže jste se vrátil z Equízia, rád bych s vámi promluvil o tamějších politických poměrech.“

„To je sir Ahren z Kavanu, otcův dlouholetý přítel,“ představil Ottu bryskně Grewin.

Ottu brnělo za krkem od toho, jak pozorně si ho Seen prohlížel. Je to on! Vážně je to on! rozptylovali jeho koncentraci draveni.

Toporně se uklonil. „Moc rád vás poznávám, excelence. Kdysi jsem četl vaše pojednání O nezbytnosti koncentrace moci.“ Ten spisek skutečně zahlédl v matčině dílně. Ulpěla mu v paměti arogance, s jakou autor zdůvodňoval nutnost soustředit absolutní moc v rukou jednoho vyvoleného jedince, který stanoví spravedlivá pravidla pro odbojná božstva všech rozmanitých světů.

Seen se skromně usmál. „Ano, to téma mě stále zajímá. Chystáte se o Equíziu napsat knihu? Mohl bych vás doporučit předsedovi komise Sarvonovy nadace, kdybyste měl zájem.“

Otta odpovídal spíše automaticky než promyšleně. Jeho srdce svíraly obavy o Violu. Arcidémon jeho rozrušení zaznamenal, ale jistě si ho vyložil jako trému.

„Cením si vaší nabídky,“ řekl uctivě. „Ale vrátil jsem se teprve předevčírem. Ještě jsem se nestačil zorientovat. Snad bychom se mohli setkat později.“  

Seen pokýval hlavou. „Samozřejmě. Vlastně jsem také na odchodu. Moje snoubenka čeká, že ji doprovodím na Teneris.“ Povzbudivě se na Ottu usmál. „Až se rozkoukáte, určitě se za mnou zastavte.“

***

„Slizoun jeden vlezlá,“ zamumlal záštiplně Eudor, když opouštěli výstaviště. Kupodivu se přitom nedíval na Ottu.

„Takže už mi věříš?“ podivil se Otta. Arcidémon z objektivního hlediska neudělal ani neřekl nic podezřelého. Popravdě, kdyby Otta sám nevěděl svoje, nikdy by ho nepodezíral.

„Bratr má na podvodníky čich,“ povzdechl si Grewin. „Mě by ani nenapadlo, že s tím chlapem není něco v pořádku.“

„Není to těžké, když jeden ví, čeho si má všímat,“ řekl Eudor. Sekl po Ottovi pohledem: „Spletl jsem se jenom jednou. V tvém případě.“

U otevřené brány spojující park s výstavním areálem se zastavili, aby počkali na vojáky, kteří nemohli pavilon opustit v jednom chumlu. Otta chtě nechtě musel obdivovat Violinu pratetu, jak dokonale přesměrovala pozornost prominentů od skutečných problémů k margináliím, třeba ke skandálnímu zmizení Henrexova syna s děvčetem, které by mu doma neschválili. I tak robustuanská burza dodala cizokrajné smetánce mnohem více materiálu ke klevetám než jindy. Nepovedená dělová salva, zničené skleníky a zelený záblesk na výstavě zbraní pro zjitření fantazie stačily. Naštěstí se Wonoden a Tahara postarali, aby se nikdo nedostal ke zdemolovaným hospodářským budovám za západním křídlem, takže útok na sklad se podařilo ututlat, stejně jako fakt, že po zeleném záblesku na výstavě se po princezně slehla zem. Violinu nepřítomnost Jadvina eufemicky odůvodnila nervovým rozrušením z nadměrné pozornosti, jíž byla princezna během posledních dnů vystavena. Přestože tím prateta ještě více přiživila klepy kolem Violiny nestálé duševní rovnováhy, bylo to pořád lepší než pravda.     

Nervózní Grewin popocházel od jednoho křídla otevřené brány ke druhému a polohlasně lamentoval, Eudor se opřel o zídku a pochmurně zíral směrem k paláci. Otta se rozhodl kout železo, dokud bylo žhavé: „Řekl, že doprovodí Wandu na Teneris. Potom nejspíš půjde zkontrolovat Violu, ať je kdekoliv. Neměl by zůstat bez dozoru. Wandu jsem tam neviděl. Možná je v paláci a balí. Můžou zmizet každou chvíli.“  

Grewin se vážně podíval na své dvojče: „Je ti jasné, že se tam musíme vrátit?“

„Pověsíme se mu na paty, a uvidíme,“ přikývnul Eudor.

„Chcete ho sledovat sami dva?“ rozčílil se Otta. „To vám nestačí, co o něm víte? Šéfuje mizeonskému Chřtánu, je velitelem Trestného komanda. Co jsem slyšel, používá hodně špinavé metody!“  

Nezdálo se, že by ho bratři poslouchali. Grewin se na Eudora podíval. „Musíme na to diskrétně, jinak to celé ještě zhoršíme.“

„Neexistuje, aby si vás nevšiml!“ nadskočil Otta. „Snadno se dovtípí, že ho podezíráme. Já a draveni si s ním poradíme. Máme zkušenosti se stopováním. Zachytíme reziduální vibrace pleteně i poté, co se portál úplně uzavře. Umíme být nenápadní. Nechejte to na nás!“

„To určitě,“ zasyčel Eudor.

Grewin se na Ottu chladně podíval: „Promiň, ale tebe na to nasadit nemůžeme. Nastokrát můžeš mít poctivé úmysly, ale když tvá matka zavolá, pradávné nezastavíš.“

Eudor mezitím oslovil velícího důstojníka: „Tak jste to slyšel, Roane. Odveďte zajatce do izolace a odeberte mu tvarovan. Vyřiďte Zubaté Grewině a generálovi, že do večera budeme zpátky.“

***

Otta seděl na kavalci ve věži a na nadával si do idiotů. Přísahal, že neuteče a slovo dodržel. A co z toho má? Jenom další polízanici. Eudor s Grewinem jsou chytří a vzdělaní, ale se sledováním nemají zkušenosti. Otta by se byl vsadil, že kdyby se předtím poradili se Zubatou, byla by jim to zatrhla, stejně tak Wonoden. A Trajanis s královnou se pořád nevraceli. Hachen taky ne. A kde byl konec tomu bláznovi Ewyrovi, to se neodvažoval ani domyslet.       

***