Sarvonův odkaz - 63. kapitola: Po stopě
Chodili kolem dveří a pomocí škvír u podlahy prozkoumávali, co je uvnitř. Zaznamenali laboratoře, ze kterých se ozýval uši drásající řev. Minuli řadu prázdných pokojů, z jejichž vybavení se nedalo odhadnout, zda slouží jako nemocnice či jako vězení. Našli šatny, odpočívárnu, i komoru s ventilátory, v níž se ukryli pokaždé, když slyšeli hluk. U posledních dveří se draveni radostně zatetelili. Znovu ucítili kuvisový kouř. Jsou tam skříně a police s knihami, oznámili, když nakoukli pode dveřmi. Arcidémon je ve vedlejší místnosti a není sám.
Otta díky nim viděl totéž, ale nic neslyšel. Musíme se dostat blíž, rozčiloval se. Byl otrávený, netrpělivý, a hlavně zhnusený, z toho, co mizeonci provádějí vlastním příbuzným. Bylo by lepší ty zlobivé arcidémony zabít než vyrábět nemyslící loutky. Připadalo mu to úchylné.
Draveni pronikli do místnosti, a pomalu se plazili po zdi a po stropě směrem k navazujícímu pokoji. Otta díky spojení sledoval, jak pronikli do reprezentativně zařízené místnosti s pohodlným nábytkem, drahocennými lampami a starými obrazy.
Pán Chřtánu se rozvaloval na gauči, u jeho nohou klečela drobná černovlasá démonka a upravovala mu nehty. On měl na sobě župan, ona byla nahá. „A co dalšího náš starostlivý Lissarius ještě říkal, drahý bratranče?“ zeptal se. Sladce se usmíval, ale z jeho slov kapal sarkasmus.
Jeho společník seděl na protějším otomanu, dlouhé nohy měl položené na nízkém stolku, v ruce držel sklenici. V reakci na Seenovu otázku se zamračil. „Neměl jsi tam ta děcka nechávat samotná,“ řekl příkře. „Aťsi je Lissarius idiot, v tomto s ním souhlasím. Vrhá to špatné světlo na naši říši.“
Seen Arci-Kesall mechanicky pohladil dívku po hlavě, a zakoulel očima. „Plácal jsem se na té pitomé burze celých pět dní. Odešel jsem těsně před zakončením. Mladí Arci-Klebiové se vrátili sami, ale docela dobře to zvládli, tak z toho nedělej drama, Krepene.“
To je Krepen Arci-Jeen, ministr války a člen rady, konstatoval Otta. Potkali jsme ho na Lennionu, vzpomínáte?
Ovšemže. Jeho rodina vlastní krihonitové doly, proto si tolik dovoluje, přizvukovali mazlíci.
Jmenovaný se napil a zavrtěl hlavou. „Slyšel jsem, že robustuanští jsou ve při s riiberionským Podsvětím. Co o tom víš?“
Seen Arci-Kesall udělal udivený obličej. „To jsou pořád, ne?“ vybafl. „Proč bych o tom měl něco vědět?“
„Protože jsi tam byl,“ ušklíbnul se Krepen. „Máš dobré vztahy s Exis. Pamatuješ, jak se ztratil ten Trajanisův kluk? Říkalo se, že ho zlikvidovala Exis, protože dal přednost Berioně. A teď se zčista jasna, během jubilejní burzy, robustuanská královna vykašle na protokol, a vyrazí do Dražebního paláce, a ještě přizve Alianci. To přece musí nějak souviset.“
Seen pokrčil rameny. „Přišlo mi divné, že se královna a její manžel oficiálních akcí burzy neúčastnili, ale že bych nad tím nějak zvlášť přemýšlel…“
Krepen se netrpělivě zavrtěl. „Takže je pravda, že jsi celou dobu poskakoval kolem té polokrevné Sebassovy holky? Vážně z ní chceš udělat arcikněžnu?“
„Je sice polokrevná,“ uchechtl se Seen, „ale v posteli docela… vynalézavá. Na chvilku si ji nechám. Už jsem mluvil s jejím otcem. Je štěstím bez sebe, že se jí zbaví. Co se čistoty rodové linie týká, kvalitní potomky už mám, a další nepotřebuji. Tak v čem je problém?“
Krepen se zatvářil konsternovaně. „S patronátem nad Klebiovými dvojčaty jsi souhlasil až podezřele snadno. A ty nic neděláš jenom tak. Proto jsem si myslel, že chceš přinejmenším ulovit robustuanskou princeznu. Místo toho si vybereš rajdu z Tenerisu.“
Seen přezíravě našpulil rty. „Princezna je sice pěkná, ale nemá to v hlavě v pořádku.“
Roztrhat ho na cucky bude málo! zahučelo v Ottově hlavě. Cítil to stejně.
Krepen vůbec nevypadal přesvědčeně. Povzdechl si a vstal. „Ostatní radní se tě na ty robustuanské události taky budou ptát.“
„Řeknu jim totéž, co tobě,“ zašklebil se Seen. „A teď mě laskavě omluv. Musím si něco vyřídit tam nahoře.“
„Zajisté něco stejně důležitého jako předevčírem,“ zabručel Krepen.
„Přesně tak.“
***
Oba arcidémoni se vydali do další chodby. Otta s mazlíky je opatrně sledovali. Jejich cesta skončila u antigravitačního výtahu, kterým Mizeonci vyletěli nahoru.
Teď, když byl Pán Chřtánu pryč, měli spoustu času na hledání Violy. Ale mazlík číslo dvě prohlásil, že princezna tu není a nikdy nebyla. Další dva se k němu přidali. Prý instinkt. Prý musejí hledat jinde. A nejlepší prý bude Seena rychle dohnat a pověsit se mu na paty. Dříve než jeho stopa v Pravděpodobnostním poli úplně zmizí.
Je třeba to udělat velice rychle. Nechej to na nás. Jinak nás tvoje pochybnosti zpomalí.
Otta si představil, jak se předivo reality trhá a jak kolem něj sviští hory kamení a betonu. Pokaždé, když ho draveni uchopili a navzdory všem fyzikálním a metafyzickým zákonitostem protahovali skrze hmotné překážky, energetické bariéry, skrze zakřivení prostoru a času, snažil se vzdorovat. Minimálně řval a nadával. Nejenom že to bolelo, štípalo a drásalo. Útočilo to na jeho duševní integritu. Klepal se hrůzou, že přijde o rozum. A teď po něm chtějí, aby to neztěžoval, aby se nebránil. Protentokrát ale zaťal zuby a souhlasil.
Nechej to na nás, připomněl mu třetí z mazlíků.
Svět kolem se rozvlnil. Zavírat oči nepomáhalo. Otta stejně všechno viděl skrze dravení smysly. Kupodivu se tentokrát realita rozestupovala a posunovala s daleko menším odporem než dřív.
***
V ledu a sněhu
Letěli a bum, zabořili se do chladivé závěje. Kolem Ottových uší svištěl vítr a zasypával ho přívaly sněhu. Draveni nesnášeli mráz, přesto se natáhli k olověně šedému nebi, aby měli lepší výhled. Terén se zvolna zvedal. Na vrcholku kopce se rýsovaly obrysy nějaké stavby, ale přes husté chumelení nerozeznávali detaily. Museli přijít blíž.
Byli byste té dobroty, a řekli mi, kam jsme se to sakra dostali? Zeptal se Otta.
Hrouda kamení na okraji mizeonské soustavy. Sarvon tomu říkal planetka, v současnosti to nazýváte asteroidem, zněla odpověď. Tato je daleko od hvězdy. Je obalená ledem.
Pod ledem cítím kamení, dodal ten další.
Nelíbí se mi tu, završil hodnocení poslední.
