Sarvonův odkaz - 62. kapitola: Dozvuky minulosti
Otta si vykračoval širokou ulicí mizeonské metropole Kernoku. Bylo teplé pozdní odpoledne, ve vzduchu se vznášely vůně časného podzimu. Nad střechami budov s tichým vrněním přelétala vznášedla, ale jinak byl v Kernoku klid jako v lázních.
Jediná známá cesta tam dolů vede přes císařův palác, meldoval třetí z dravenů. Sídlo stojí uprostřed města a je hlídané elitní jednotkou císařské gardy.
Potkávali prostě oblečené démony, kteří se vraceli z práce nebo z nákupů. Občas mezi bledými obličeji zasvítila sytě pomalovaná tvář raisi-démona, jak tu nazývali příslušníky středního stavu. Zatímco prostí démoni se Ottovi klidili z cesty, uvědomělí raisi-démoni cizince zastavovali s dotazy, co chce a koho hledá.
Opakovaně vysvětloval, že je posel, a nese osobní dopis. A hned se ujišťoval, jestli jde správným směrem. Všetečkům, co se zajímali o podrobnosti, bezelstně povyprávěl, že ho posílá jeho paní, Stokrát chválená nadsvětní bohyně čisté pravdy, Pravena Riiberionská. A když ani tak nedali pokoj, pyšně dodal, že adresátem je Arcikníže Seen Arci-Kesall. Jakmile vyslovil Seenovo jméno, iniciativa tazatelů se rázem vypařila.
Tak my jdeme od tetinky Praveny? pochechtával se mazlík číslo dvě. Hlavně se nezapomeň pořádně hrbit. Víš, jak důkladně vycepovaný má Pravena personál.
Ještě že víme, co od arcidémonů čekat. Jsou tak dojemně nafoukaní! zasnil se ten první.
Kdy že jsme tu byli naposledy?
Před patnácti lety, odbyl je Otta. Exis je vyslala ukrást tři exempláře ze sbírky magických zrcadel arcikněžny Morety Arci-Nubielové. Tady v Kernoku, v městském domě Arci-Nubielů je nenašel. Uspěl až ve venkovském sídle v Abderanské vrchovině. Naštěstí měla ta dáma ve sbírce binec. Vzácné kousky se válely v pavučinách a prachu, některé ležely rozbité na zemi. S takovou nehrozilo, že někdo bude ty uzmuté kousky postrádat.
V Kernoku to Otta zběžně znal, ale v císařském paláci nikoliv. A do Chřtánu se jinudy nedostane. Jak se blížili k cíli, kolemjdoucích ubývalo. Mazlíci měli pravdu v tom, že arcidémoni jsou nafoukaní. S tím se dá pracovat. V Ottově hlavě hučelo jak pod vodopádem. Věci se děly děsivě rychle, a on je sotva stíhal zpracovávat.
Uplynuly teprve dva cykly, co ho Vykladač osvobodil. Sekerou, která vskutku nesloužila k sekání dříví, přesekal očarované řetězy, pomocí kletby prolomil okovy. Klíče mají vojáci, a já tě nemůžu pustit legálně, protože to královna neposvětila. Alianci se to nebude líbit, ale na to jim kašlu. Kesallové mají palác někde na kraji Kernoku, ale Seena najdeš spíše v Chřtánu. Nejradši bych tam naběhl sám, ale nejsem soukromá osoba. Mizeonští mě znají, moje přítomnost by vyvolala diplomatickou krizi. Možná vědí, co je Seen zač, ale drží při sobě, a já nemám důkazy. Mohl bych jít inkognito, ale tvarovan je vybitý, a já nemám čas shánět jiný. Zato ty jsi divoká karta. S draveny v záloze bys to mohl zvládnout. Pořád je tu riziko, že tě matka přivolá. Ale neudělá to, dokud jí budeme v Dražebním paláci funět za krk. Najdi mou dceru, Orkenče, a já se postarám, aby tě Launa nedostala.
Kdyby Otta nebyl tolik vyvedený z míry, byl by Trajanisovi řekl, že Violu najde i bez podmínek. Takto se zmohl na prosté přikývnutí. S vědomím, že do věže se už nikdy nevrátí, navlékl si na prostředník otcův prsten, ale perleťový kámen otočil do dlaně.
***
Procházel parčíkem, za kterým se tyčila velkolepá stavba císařova sídla. Draveni stažení za rozhraním téměř neslyšně lamentovali, jestli o Seenových aktivitách s maskami ví jeho pradědeček císař, a co by se stalo, kdyby se o jeho spolupráci s Exis dozvěděli další prominentní příbuzní. Debatovali o Seenově vlivu, který vnímali jako masivní. Seen se nestal Pánem Chřtánu, protože by byl hloupý. S tím, že unesl a uvěznil robustuanskou princeznu, se nikomu chlubit nebude. A kdyby to přece prasklo, Mizeonci by se to snažili zamést pod koberec, protože Seenova pozice v hierarchii je příliš vysoká.
Otta jejich drmolení vnímal jen mlhavě, protože promýšlel, jak celou misi pojme. Použít hrubou sílu by bylo kontraproduktivní. Vzpomínal na krvavou scénu na robustuanském nádvoří. Ale tenkrát je přepadli ze zálohy. Tady by útočili oni. Prozrazení si nemůžeme dovolit. Jenom tak můžeme Violu zachránit.
Průčelí paláce zdobily dramatické reliéfy s výjevy nejstarší mizeonské legendy o Krvavém dešti. Vysoké dvoukřídlé dveře byly otevřené dokořán. Vstup hlídali dva vojáci v černých uniformách zdobených stříbrem. Byli vysocí a štíhlí, ve vlasech jim svítily stříbrné nitky. Podobali se jeden druhému, protože všichni arcidémoni jsou rodově spříznění. Otta si vzpomněl na Jasena. Jestli se bratr skutečně vrátil k otcově rodině, čeká ho neodvratný osud všech prvorozených arcidémonů: kariéra v armádě nebo čestná služba v císařově gardě, a po čase možná v nejvyšší politice.
Otta před vojáky předstoupil a opravdu uctivým tónem zopakoval totéž, co řekl zvědavým raisi na ulici. Představil se jako Hoasim Trpělivý, viceprezident Praveniny kanceláře. Dodal, že jeho mise je naléhavá, a že musí lorda Seena kontaktovat bez zbytečných průtahů, to znamená okamžitě. Moc dobře si uvědomoval, jak nehorázně taková žádost zní.
Strážným spadly brady údivem. „Uvědomujete si, že je dávno po úředních hodinách?“
„Samozřejmě, pánové,“ naježil se. „Kdyby tomu tak nebylo, moje paní by poslala obyčejného poštovního fantóma a ne mě.“
„Lord Seen v paláci není,“ zněla odpověď.
„V paláci možná ne, ale pod palácem ano,“ řekl Otta. „A velmi by se rozlítil, kdyby zjistil, že jste mě zdržovali, když na tu zprávu netrpělivě čeká.“
Arcidémoni nejspíš ještě nikdy nepotkali cizince, který by se dobrovolně cpal do Chřtánu. Byli tak konsternovaní, že Ottu předali asistence s pokynem, aby ho doprovodila do minus devátého podlaží, ve kterém se lord Seen pohybuje nejčastěji. Ženin obličej byl pomalovaný klanovými ornamenty, ale stejně bylo znát, jak je zkřivený strachem.
U stříbrného tubusu, kolem kterého se ovíjelo točité schodiště, se démonka zastavila a řekla, že přesně tímto výtahem sestupuje lord Seen do minus devátého podlaží.
Otta jí jemně poklepal na rameno a řekl: „Nemusíte se mnou až dolů, madam. Už jsem tam byl, takže trefím.“
Raisi-démonce se viditelně ulevilo. Zmizela tak rychle, jako kdyby nikdy neexistovala.
***
Fííííííí! mazlíci řvali nadšením.
Letěli dolů rychlostí padající brambory. Otta zatínal zuby a doufal, že ty tři zvrácené příšery vycítí zavčasu dno a přibrzdí.
Stříbřitý tubus, kolem kterého se ovíjelo točité schodiště do nejvyššího patra paláce, skrýval antigravitační zdviž. Zařízení generovalo pevný podklad a iluzi podlahy až ve chvíli, když do něj přepravovaná osoba nastoupila. Jenom na Bredeonu a zde jsou tak šílení, že jim to nevadí. Otta ani draveni nikde nenašli žádný ovládací panel a průvodkyni poslali pryč. Výtah se jim nepodařilo aktivovat. S vědomím, že se žádné pevné opory nedočkají, do tubusu skočili.
Pád do hlubin pokračoval tak dlouho, že Otta začal podléhat dojmu, že on stojí, a svět kolem se protahuje. Konečně se draveni rozprostřeli a rozvětvili, svištění se zpomalilo, až nakonec se zhoupnutím ustalo. Otta se snažil dopadnout na obě nohy, a zapružit v kolenou, ale stejně se rozplácnul o zem.
Tubus ústil do komory vyrubané ve skále, odkud vedla chodba na podzemní křižovatku. Stísněné prostory osvětlovala přízračně nazelenalá záře tenerisského mechu. Otta se vydal tím nejširším koridorem, až došel k masivním krihonitovým vratům. Nikde žádná cedule, ani nápis, podle kterého by mohli zjistit, kde konkrétně přistáli.
Jste si jistí, že tudy opravdu prošel? ujišťoval se Otta. Podle pověstí by tudy mohli bloudit měsíce bez toho, že by někoho potkali. Maximálně by narazili na hrobku staromizeonských bohů.
Cítíme stejná kuvisová cigára, co kouřil na burze, takže tady byl.
Kudy jinudy by měl jít? Normální trasa do práce a zpět.
Ani stopa po listí. Ani kapka rosy. Ani náznak po naší princezně.
Za jiných okolností by se Otta pobaveně rozchechtal nad způsobem, jakým si draveni Violu přivlastňují. Ale před vraty mu do smíchu nebylo. Zámek nebyl mechanický. Otevíral se pomocí kletby, kterou nikdo z nich neznal. Vrata byla posuvná a těsně přiléhala k rámu. Otta si dřepnul, aby se podíval, jak je široká škvíra u podlahy.
Kouřově šedé třásně se skulinou snadno protáhly. Vypadá to na skladiště. Na opačném konci je východ.
Existoval jenom jediný způsob. Ztěžka si povzdechl: Dostanete nás skrz?
Draveni se nezdržovali s odpovědí. Obklopili Ottu tak těsně, jako kdyby ho chtěli pohltit, napojili se na pleteň reality, a nepatrně pozměnili její vlastnosti, aby ji mohli uchopit a posunout. Obdobným způsobem pronikali pevnými materiály anebo cestovali volným prostorem ze světa na svět. Ottovi se z toho dělalo špatně, ale mnohem víc trpěla jeho hrdost, protože přesně takovým způsobem překonávali jeho vzdor, když reagovali na matčino zavolání.
Na druhé straně dveří našli sál osvětlený ostrým bílým světlem. Ležely tam podlouhlé průhledné bedny položené na kamenných podstavcích. Na každé bedně byl kovový štítek s písmeny a čísly. Byly jich tam tři řady, oddělené uličkami. Většina beden byla prázdných, ale ve třech na opačné straně sálu něco bylo. Než stačil Otta přijít blíž, aby se na to podíval, zaslechl hlasy a přibližující se kroky. Draveni se rozvinuli a vznesli se i s Ottou k vysokému stropu.
Z chodby na protilehlém konci vyšli dva zeleně a stříbrně počmáraní raisi-démoni, navlečení v šedých overalech, a zastavili se u tří naplněných beden.
„Říkal T2032 nebo T2033?“ zeptal se jeden toho druhého.
„Vím já? Říkal to tobě a ne mně,“ naježil se ten druhý.
„A na co tě mám, když ani nedáváš pozor?“
Při pohledu shůry se Ottovi naskytl lepší výhled na obsah beden. Ležela v nich nahá mužská těla. Nevypadala jako mrtvá. Zdálo se, že jsou v nějaké stázi. Dva ze spících měli ve vlasech stříbrné nitky, ten třetí žádné vlasy neměl.
To jsou arcidémoni? zděsil se Otta. Seen tu vězní vlastní příbuzné?
Nečekal, že draveni na dotaz odpoví, ale překvapili ho: Takže s tím nepřestali, prohodil první.
S čím nepřestali?
S proměňováním neposlušných členů rodiny v příšery, zněla odpověď. Transformace ničí původní osobnost, nahrazuje ji novou. Kombinuje magii a sunnisenskou technologii. Něco mnohem účinnějšího než ty posilovače nervových drah, co si nechal implantovat ten nafoukaný Violin bratr. Musíme Viole říct, aby Eudora zavčasu varovala, že si hraje s ohněm. Takto Seen vyrábí vojáky Trestného komanda. Nic necítí, jenom poslouchají rozkazy. Jsou neživí. Zničení. Všechno se děje se souhlasem císaře a rady.
Jak to sakra víte?
Už jsme tu byli. Už jsme to viděli. Náš předchozí nositel byl šílenec odsouzený k transformaci, ale raději se sám zabil, než aby to dopustil. Jeho tělo rozsekali na 333 kusů, spálili na krodoším trusu a popel nasypali do Jalového moře. Jeho kati dodrželi Rituál konečného zničení a tím nás nevědomky osvobodili. O něco později nás ulovila tvoje matka.
Váš předchozí hostitel byl… arcidémon? užasl Otta.
No jistě. Sám nám poskytl útočiště, protože nás chtěl využít k pomstě. Ale jeho vědomí bylo příliš staré a přespříliš komplikované, takže se mu nepodařilo s námi propojit. Proto zešílel. Spáchal hrozné věci a skončil neslavně.
Svět, jak ho Otta doposud znal, dostal rázem úplně jiné parametry. Jak se jmenoval? Odpověď už tušil a stejně tak se jí hrozil.
Sarvon Arci-Quinn. Kdo jiný? Jeho nepříčetnost nás poškodila. Jinak by nás Exis tak snadno nedostala.
Ve všech dostupných pramenech stálo, že příbuzní Sarvona popravili. Nikde se nepsalo, že z něho chtěli vyrobit monstrum. Ale jestliže měl v sobě draveny dávno předtím, než ho chytili, stejně tím monstrem už byl. Znamená to, že by z něj udělali tuplované monstrum? Tady je aspoň odpověď na otázku, se kterou si lámou hlavu všichni interpreti, obdivovatelé a pokračovatelé Sarvonova díla. Žádnému z nich se doposud nepodařilo vypátrat, co bylo příčinou náhlé změny historikovy osobnosti, a především opakovaných záchvatů nepříčetnosti. Kdyby Otta mohl, byl by se chytil za hlavu. A co já? Taky zešílím?
Už by se stalo. Když jsme se s tebou spojili, byla tvoje mysl mladá a ve vývinu, proto ses přizpůsobil.
Technici dole se mezitím shodli, že menší škoda vznikne, když ten box vyberou namátkou, než aby šéfa rozčílili dodatečným vyptáváním. Otta apaticky sledoval, jak uvolňují průhlednou bednu z podstavce, ale hlavou mu vířily další naléhavé otázky.
Proč jste mi to neřekli dřív? Nedokázal rozlišit, jestli ho to náhlé odhalení víc navztekalo nebo rozlítostnilo. Nechali ho sedm století tápat.
Nezasloužil sis to vědět.
Neustále ses nás chtěl zbavit.
Dával jsi nám najevo nenávist, pohrdání a hnus.
Hlavně že jste mi to usnadnili. Sám pro sebe ovšem uznal, že ještě donedávna v nich viděl jenom nevypočitatelné mentální parazity, zdegenerované vlivem nekonečné existence.
Ber na vědomí, Ottumore, že jsme se v tobě zpočátku necítili zrovna nejlépe. Tvoje nezralá infantilní osobnost vyvolávala nezralé a infantilní reakce i v nás. Na Zemi mají přísloví: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Technici naložili bednu na antigravitační plošinu a manévrovali nákladem do chodby vyložené bílými plastexovými plotnami. Otta s mazlíky počkali, až démoni zmizí za rohem, pak se snesli na zem a tichounce je následovali. Zastavili se v místě, kde se chodba lomila, a čekali. Zaslechli syčení otevírajících se dveří a rachot, jak se náklad otřel o futra. Potom se v chodbě rozhostil klid a oni mohli pokračovat dál.
