Sarvonův odkaz - 64. kapitola: Země ledu a sněhu
.jpg)
Letěli a bum, zabořili se do chladivé závěje. Kolem Ottových uší svištěl vítr a zasypával ho přívaly sněhu. Draveni nesnášeli mráz, přesto se natáhli k olověně šedému nebi, aby měli lepší výhled. Terén se zvolna zvedal. Na vrcholku kopce se rýsovaly obrysy nějaké stavby, ale přes husté chumelení nerozeznávali detaily. Museli přijít blíž.
Byli byste té dobroty, a řekli mi, kam jsme se to sakra dostali? Zeptal se Otta.
Hrouda kamení na okraji mizeonské soustavy. Sarvon tomu říkal planetka, v současnosti to nazýváte asteroidem, zněla odpověď. Tato je daleko od hvězdy. Je obalená ledem.
Pod ledem cítím kamení, dodal ten další.
Nelíbí se mi tu, završil hodnocení poslední.
Dům působil stejně nehostinně jako okolní krajina. Otta se brodil vysokým sněhem. Jak se blížili k cíli, zaznamenal, že sníh unášený větrem, se v těsném okolí stavby chová jinak. Jako kdyby jeho víření zpomalovala neviditelná bariéra. Ten barák je chráněný nulovým polem, poznamenal.
Jestli je naše princezna uvnitř, nemůže si otevřít ani obyčejný portál, přizvukovali draveni.
A s kamením pod sněhem, nedokáže zakořenit, aby se mohla natáhnout prostorem. Její interní magie ji nezachrání. Pokud tu vůbec je, vyslal další myšlenku Otta. Mluvit se ani nepokoušel, jeho hlas by zanikl ve hvízdání větru.
Otta stanul před hladkou stěnou a položil na ni dlaně. Sníh mu padal do očí, viditelnost byla mizerná. Sunul se podél a hledal vstup. Nenašel nic, co by připomínalo okna nebo dveře. Dýchl na zavátou stěnu, cípem rukávu sedřel sníh a narazil na led. Zíral skrze poloprůhlednou vrstvu ve snaze zjistit, jak to vypadá uvnitř. Zdálo se mu, že vidí pohybující se skvrny, ale mohl to být klam vyvolaný lomem světla. Potřebuju, abyste nás dostali dovnitř, vyzval draveny.
Nemáme rádi mráz, zahučel druhý.
A já povětšinu času nemám rád vás, odpověděl uštěpačně Otta. Překonejte se.
Oslabí nás to. Zmalátníme stejně jako na Robustue. Zůstaneš na to sám. Co odtud zmizet a informovat Vykladače? On si poradí.
Udeřil pěstí do ledu. Ne. Pokud tu Viola je, nenechám ji tu ani o mžik déle, než je nutné. Prostě mě tam procpěte. Sám byl promrzlý na kost, ruce téměř necítil. Nechápal, jak se draveni můžou řítit otevřeným vesmírem, když tolik nesnášejí chlad. Možná to mělo co dělat s jejich darem deformovat pleteň reality. Ale teď neměl sílu o tom přemýšlet.
Draveni se s dětinským reptáním začali pomalu vysunovat skrze rozhraní.
Vtom za Ottovými zády něco zasvištělo, a dopadlo do sněhu. Otočil se, a spatřil chlapa v černém brnění a přilbě. Voják dopadl do kotoulu, a už se zvedal, a hned se napřahoval. Otta byl připravený se porvat, ale vzápětí ho cosi brutálně strhlo k zemi. Nakonec se jich shůry zřítilo pět.
Buďte v klidu! instruoval draveny. Čas na obranu stejně promeškali. Něco mu říkalo, že bude lepší, když zůstanou schovaní.
Tři ho drželi, další mu svázal ruce za zády, a ten poslední paprskometem vykrajoval otvor v ledové zdi. Byli stejně vybavení, ve tvářích měli masky. Podobnou nosil Pán ze Stínu. Pohybovali se s vláčnou elegancí. Nikdo z nich neřekl ani slovo.
Otta nasadil grimasu snaživého blba a zahájil konverzaci: „Jsem Ottumor z Orkenu a hledám Pána Chřtánu.“
Nenamáhali se s odpovědí. Uvedli ho do haly s vysokým stropem a schodištěm. Všechno z ledu. „Ocenil bych kapku vstřícnosti, pánové,“ drmolil Otta, zatímco ho hrubě postrkovali kamsi do patra. „Nechápu, proč se mnou jednáte jako se zločincem! Nepřišel jsem ve zlém.“
Na vrcholu schodiště čekal Seen s rukama v bok.
Tvářil se, jako kdyby rozšlápl tlustého červa. „A my se známe?“ zasyčel.
Vojáci Ottu mezitím dovlekli až nahoru, srazili ho na kolena, přitlačili jeho tvář k Seenovým holínkám. Zaskřípal zuby. Třásl se vztekem, ale bude jen dobře, když si to protivník vyloží jako strach. „Jistým způsobem ano, excelence,“ zahuhlal. „Posílá mě má matka, Exis Riiberionská. Pokud je mi známo, byli jste přátelé.“
Studená ruka s tenkými prsty Ottu drapla za vlasy, a tahem ho přiměla vstát. Některý z obrněnců ho zezadu chytil za svázané ruce, aby se necukal. Otta zíral do studených stříbřitých očí.
Tenké rty se prohnuly v prkenném úsměvu. „Byli? A copak mi má bývalá přítelkyně, Exis Riiberionská, chce?“
„Vzkazuje, že čelí napadení. Do Dražebního paláce vtrhla robustuanská královna Eryn. Je přesvědčená, že Exis unesla její dceru. Dokonce vyburcovala Alianci, a byla vyslyšena, protože její manžel má nadstandartní kontakty s vedením. Podsvětní říše čelí bezprecedentním persekucím. Není v matčině zájmu, aby se jí robustuanští, a už vůbec ne agenti Aliance, hrabali ve věcech.“
„To všechno vím,“ uťal Ottovu tirádu arcidémon. Dal se do chůze a ranaři z Trestného komanda, protože to museli být oni, Ottu pošťuchovali za ním. Vešli do ledového pokoje s ledovým nábytkem. Arcidémon se usadil do křesla vystlaného kožešinami sněžných xir, a Ottu nechal stát. „Ptal jsem se, proč tě matka poslala právě za mnou.“
Otta se křehce usmál. „Protože se cítí zneužitá, můj pane. Svádějí na ni zločin, který nespáchala.“
Aecidémon podiveně přimhouřil oči. „Ale nepovídej!“
Otta si odkašlal. „Matka se přirozeně dovtípila, že princeznu máte vy. Vzkazuje, že je ochotná mlčet, ale požaduje, abyste princeznu neprodleně vrátil.“
Seen se rozesmál. Jeho smích zněl kupodivu velice příjemně. „Ještě mi řekni, že Exis očekává, že ti tu holku rovnou vydám! Doopravdy zblbla věkem, že mě má za takového pitomce? Jak ostudné.“
Otta zaťal zuby a poníženě sklonil hlavu. „Tak to není, pane. Matka navrhuje, abyste princeznu vrátil vy. Navrhuje i vysvětlení: Trhlina generovaná okrenem princeznu vyplivla do sekvijských slatin. Našli ji bahenní běsové a nijak nespěchali to hlásit. Výpary bahenních plynů mají omamné účinky i na nesmrtelné. Ještě budete za hrdinu.“
Muž na trůnu znechuceně mávl rukou. „To vůbec neřeší mé zájmy!“
„Ale řeší,“ oponoval Otta. „Víte, co jsem na Robustue vyřizoval, a že mě… chytili. Ale předtím jsem stačil ty deníky ukrást a matce jsem je doručil. Udělal jsem chybu, že jsem se na Robustuu vrátil. Čapli mě v den, kdy jsem se chtěl formálně rozloučit. Tím chci říct, že Exis ty písemnosti má, a stále s vámi a s Van-Disem počítá. Na důkaz dobré vůle posílá mě.“
„Milovaného syna, mi posílá jako rukojmí?“ podivil se arcidémon.
Otta pochopil, že teď je na čase projevit zranitelnost. „Nejsem matčin milovaný syn, pane. Tuto misi mám za trest. Ale právě vám vděčím za svobodu. Kdybyste princeznu neunesl, nevznikl by takový chaos, a nepodařilo by se mi utéct. Přirozeně jsem nevěděl, co se děje. Přenesl jsem se do Podsvětí, kde se to hemžilo robustuanskými vojáky. S matkou jsem se sešel ve vedralí oboře, protože jinde by nás viděli. Byla rozlícená. V prvé řadě na mě, potom na vás. Řekla mi, kdo skutečně jste. A poslala mě za vámi se vzkazem.“ Otta se odmlčel, aby dal slovům větší váhu, a dodal: „Nechtěla mě tam. Kdyby mě agenti Aliance chytili a vyslýchali, mohlo by se stát, že…“
„…by z tebe ty citlivé informace vymlátili,“ dopověděl opovržlivým tónem Seen. „Tvůj otec byl smrtelník, že? Vy míšenci nic nevydržíte. Toto místo formálně neexistuje. Jak se o něm Exis dozvěděla?“
Otta se bezelstně usmál. „I podsvětní bohyně mají své zdroje, excelence.“
Arcidémon se na trůně popuzeně zavrtěl. „Pokud se Exis cítila tvou přítomností ohrožená, měla tě zabít, a ne posílat ke mně. Už za to, že ses nechal chytit, tě měla stáhnout z kůže.“
Obrátil se na ranaře: „Trochu ho naklepejte. Ale ještě ho nezabíjejte.“
Nezasahujte! Hlavně nic nedělejte! varoval mazlíky, než dopadla první rána.
Stejně by to nešlo, je tu moc velká zima, odpověděl kterýsi z nich.
***
To šlo dobře, pošklebovali se draveni.
Otta se pomalu posadil, a vytřel si krev z očí. Mohlo to dopadnout hůř, oponoval. Opatrně si ohmatal ruce a nohy. Celé tělo ho bolelo, ale kosti byly celé. Kobka měla pět kroků na šířku a pět na délku. Přes ledové stěny se dalo dohlédnout do dalších místností a chodeb. Prostory v Ottově blízkosti byly prázdné, ale za dalšími stěnami se míhaly tmavé skvrny s obrysy vojáků Trestného komanda.
Proč jsi mu řekl, že víš, kým je? Proč jsi ho provokoval? Je ti jasné, že tě teď zabije?
A proč? Nepředstavuji žádné ohrožení. Kdybych někde mluvil, nikdo by mi nevěřil. Bylo by to moje slovo proti jeho. Slovo polokrevného poskoka proti slovu váženého reprezentanta mizeonské smetánky. Tím spíš, že matka už mě hodila přes palubu. Aspoň jsem získal trochu času.
Vážně? Všechno jsi pokazil! Vypadlo ti, že se arcidémon zapletl s Wandou? Jestli mu pomohla s únosem, určitě mu řekla, že princezna má pro nás slabost. Nikdy neuvěří, že nám na Viole nezáleží.
Ano, Wanda ztělesňovala problém. Otta potřeboval arcidémona utvrdit v názoru, že je vystrašený ubožák, co prchá před spravedlností. Ovšem Wanda mohla jeho postup nabourat, a nejspíš se tak stalo. Přehnaně ambiciózní Tenerisanka chtěla na arcidémona zapůsobit. Nejspíš se jí to povedlo, protože i ti nejobávanější mužové moci milují klepy. Zdálo se téměř nemožné, že by nedala k dobrému nezvykle důvěrný poměr mezi robustuanskou princeznou a neurozeným encyklopedistou z Ferbua.
Do té míry měli draveni pravdu, ovšem ne docela. Seen má dvě tváře. Vzpomínáte, jak jsme byli podat hlášení v matčině ateliéru? Tehdy mě Seen, jako Pán ze Stínu, sám nabádal, abych princeznu svedl. Nemůže se divit, že jsem ho poslechl.
Budiž. Kdyby tě chtěl zabít, už by se stalo. Tak uvidíme.
Otta si promnul promrzlé ruce. Cítil se mizerně, jako kdyby selhal. Potřebuju, abyste nás dostali pryč,
Chmm, a před chvílí jsi se chtěl dostat dovnitř. A co princezna? Máš v plánu se na ni vykašlat?
Samozřejmě že ne, naježil se. Ale jak vidíte, tady není. Musíme hledat jinde.
A kdo říkal, že tu není? Na schodišti bylo cítit čerstvé listí. Bylo to slabé, ale skutečné. Naše princezna tu je. A není na tom dobře. Ty, a jenom ty, jsi její naděje na záchranu.
V té chvíli byl Otta vděčný za telepatickou komunikaci, protože díky ní mohl na ty darebáky řvát bezhlesně. Toto měla být první informace, kterou měli sdělit předtím, než ho začali deptat. A taky že řval. Když to ze sebe dostal, znovu mazlíky vyzval, aby ho dostali ven.
Zcela ho vyvedli z míry prohlášením, že to nepůjde, protože je tu příliš mnoho ledu.
Nechápal to. Multi-dimenzionální transcendentální entity a neprojdou skrze obyčejný led?
Bylo mu řečeno, že voda je unikátní materiál. Existuje ve všech univerzech. Je nejvzácnější a nejtvárnější sloučeninou skrze čas a prostor. A právě voda ve zmrazeném stavu ztělesňuje jedinou překážku, kterou ani multi-dimenzionální entity neprojdou. Běžně ji nechávají protékat kolem sebe, ale nikdy nejdou skrz. A protože i spáry mezi bloky jsou z ledu…
Otta prohledal kapsy, i když předem věděl, že v nich nemá nic, co by mohl použít. Zrovna se chtěl pustit do ledové stěny vlastními zuby a nehty, když se před ním sama rozestoupila.
Vešel Seen a vypadal naštvaně. Za ním se jako černá hradba tyčily jeho loutky. „Tvoje matka se nemýlí, míšenče,“ prohlásil. „Sebral jsem tu holku, když se mi doneslo, že tě zajali.“
