Sarvonův odkaz - 65. kapitola: Seen Studená huba
Arcidémon začal chodit po komoře, a když mluvil, rozhazoval rukama, jako kdyby měla gesta moc jeho tvrzení podpořit. „A svedl jsem robustuanské na falešnou stopu s cílem vyvolat válku,“ pokračoval a dál neklidně přecházel od zdi ke zdi. „Plánoval jsem princeznu vyměnit za Sarvonovy deníky. A během války by se taková iniciativa dala snadno zakamuflovat. Ale ty a ta tvoje hrozná matka jste všechno zkomplikovali!“
„Jak zkomplikovali?“ zavrčel Otta. „Ty deníky jsem ukradl a předal Exis. Cíl mise jsem splnil! To že mě chytili, vás nijak neohrozilo. To vy jste to zkomplikoval, pane. Tím, že jste byl netrpělivý a chamtivý. Unesl jste princeznu, čímž jste je na nás všechny poštval.“ Jak zvedal hlas, ani si nevšiml, že ho ranaři těsněji obestoupili, připravení udělit další nakládačku.
Arcidémon se zarazil v pohybu a vztekle na Ottu vycenil zuby. Ale když viděl, k čemu se vojáci chystají, gestem je zarazil. „Ty máš ale drzost!“ zasyčel. „S těmi deníky to vidím jako průšvih. Jestli je má Exis, je tu riziko, že je agenti najdou a zabaví pro sebe. A to nedopustím!“
Ještě že ho nenapadlo, že ten recept bys mohl znát ty, prohodil třetí z dravenů. Štěstí, že v tobě vidí neurozeného burana. Opovaž se mu to říct!
„To doufám, sire,“ přisvědčil Otta s bušícím srdcem. Způsobovalo mu pořád větší a větší problémy tu hru hrát. Jak dlouho se ještě vydrží přetvařovat? „Proto by bylo nejlepší,“ pokračoval, „princeznu urychleně vrátit, než se k těm deníkům agenti prohrabou. Udělejte z toho nedorozumění. Řeknete, že princezna blouzní z jedovatých bahenních plynů. Ukažte agentům dlouhý nos. Sami vyklidí pole, a ještě se omluví.“
Nasměroval jsi to dobře, ale výsledek jsi posral, ozval se v Ottově mysli třetí z mazlíků.
Nikdy neříkej mizeonci, co má dělat, podotkl první.
Kdyby mu hořela prdel, a někdo neurozený mu doporučil to uhasit, arcidémon raději shoří na popel, než aby burana poslechl, rozebral situaci ten druhý, nejukecanější z nich.
Další variantou je, že poslechne, ale potom toho otravně chytrého burana zabije, dodal ten třetí.
Seen na Ottu chvíli zaraženě zíral. Pak k němu přistoupil a tenkým prstem ho bodl do hrudníku. „Nepotřebuju, aby mi nějaký neuctivý spratek uděloval rady!“
Potom se dostavil zkrat. Ottova ruka chňapla po Seenově zápěstí a stiskla. „Pokud jsem dobře počítal, ty hnido,“ zasyčel, „Jsme přibližně stejně staří.“
Vzápětí proletěl vzduchem a tvrdě narazil na ledovou zeď. Ranaři Trestného komanda ho obestoupili.
Mezi lesem jejich holínek sledoval, jak si Seen potahuje manžety modelového saka. „Šedesát pětko,“ houkl, „máš to tu na povel, než se vrátím.“ Ukázal na Ottu: „Zabijte ho. A nemusíte spěchat.“
Načež pomalu odešel.
***
První kopanec byl do žeber. Ten druhý do břicha.
Otta se skulil do klubka, a dostal to do ledvin. Potom ho zvedli a začali s ním hrát feretu. Oni byli hráči a on košíkem hadů. Bylo jich pět a jakkoliv se Otta snažil bránit, nestačil na ně. Postupovali systematicky, synchronizovaně a naprosto tiše. Byly slyšet jenom tupé rány a chrčení. Opravdu nespěchali. Zatím si jenom hráli.
Nezbývalo než uznat chybu. Vždycky byl lepší dobyvatel než diplomat. Potřebuju pomoc! žadonil. Klidně je můžete sežrat. Vážně se nebudu zlobit.
A my potřebujeme aspoň trochu tepla! řičeli draveni v jeho mysli.
Otta si poprvé v životě položil otázku, jestli jim bude chybět. Přemýšlel, jestli se jeho otec cítil stejně, když umíral na bojišti. Nač asi myslel? Možná ho utěšovalo vědomí, že má syna, který to po něm přebere. Někoho, kdo bude dál nosit jeho korunu, žezlo i prsten… Prsten! Až zemřu, bude tvůj, hochu. Dobře se o něj starej. Taková věc tě udrží v teple i v nejmrazivější noci.
Zvedli ho na kolena a chytili za paže, aby se mohli lépe strefovat do obličeje. Nejdřív jedno oko, potom druhé. Potom křupnul nos. Další kopanec do žeber. Něco prasklo.
Zatraceně to bolelo! Jestli něco hned neudělá, začnou mu lámat dlouhé kosti. Zaměřil se na prsten, který pořád bezpečně vězel na prostředníku jeho pravé ruky. Magie tvarových zářičů funguje na principu prostého cíleného soustředění. Posledním zbytkem vůle zablokoval bolest, a vyslal cílený mentální příkaz: Hřej!
Nic neviděl, sotva dýchal, cítil jenom bolest. Ale něco se muselo stát, protože draveni se hnuli, a s nadšeným řevem vyrazili na zteč. Jakmile pronikli skrze rozhraní, Otta mohl sledovat dění vezdejší jejich smysly. A nebylo to pěkné. Vojáci byli zaskočení, nejspíš něčemu podobnému nikdy nečelili. Jenom jeden z pěti stačil odjistit paprskomet, ale stejně mu to nepomohlo.
***
„Otumore? No, tak se prober, ty rváči! To už stačí!“
„Naše princezna nás potřebuje!“
„Viděli jsme ji a ona viděla nás! Čeká na nás!“
Cítil, jak do něj dloubají. Připadal si jako matrace, po které skáčou tři neodbytní skřeti.
Otočil se na břicho a zvracel krev, která hned namrzala. Celá ledová komora byla vymalovaná načerveno mazlavou krustou tkání se zbytky výstroje a výzbroje. Už pokročili s léčením. Bylo fajn znova vidět na obě oči, dokonce i dýchání se dařilo bez bublinek.
„Potřebujeme přitopit, zase se ochlazuje!“
No jo, no jo, pořád, odpověděl a soustředil na prsten, aby aktivoval zářič. Tentokrát teplo ucítil i on. Bylo to jako příjemná uklidňující lázeň.
Rozvětvení mazlíci zaplnili celou komoru. Vlévali do něj sílu, dávali dohromady rozmašírované plíce, hojili tržné rány a scelovali zlomeniny. Bolelo to skoro stejně.
Když bylo po všem, Otta silou vůle vstal. Sebral z hromady jeden paprskomet a potácel se za nataženými třásněmi. Po schodech se vydrápal jen díky tomu, že ho mazlíci podpírali. A pak narazil na ledovou stěnu, za kterou ji uviděl.
Ležela na boku, s přivřenýma očima, na tváři měla zasněný úsměv. Jednu nebezpečně bělostnou dlaň tiskla k ledovému bloku, který ji odděloval od rejdících třásní.
„Viděla nás, usmála se na nás! Kdyby ti to netrvalo tak dlouho…“
„Běžte od té zdi,“ vydechl a namířil paprskomet.
***
