Sarvonův odkaz - 66. kapitola: Slovo dělá muže

30.03.2025 17:03

 

Vzal ji do náručí a nesl ze schodů. Nepatrně voněla listím, ale neprobírala se. Její srdce bilo pomalu, ale pravidelně. Děsilo ho, jak je nehybná a tichá. Ale to se spraví, jen co se trochu zahřeje. Dýchal jí do obličeje a její řasy se chvěly. Draveni se košatili kolem nich a rejdili v Ottově mozku. Nepřetržitě ho popichovali, aby si pospíšil, protože ten arcidémon se jistě vrátí.

Další otvor vykrojený ve stěně a byli venku. Zbývalo probojovat se sněhem za hranici nulového pole, aby mohli otevřít portál.

Jeho nohy se bořily do načechraných závějí. Kráčel podél zasněžených balvanů a zvolna sestupoval z kopce. Kalné světlo vzdáleného slunce jen chabě prosakovalo skrze světlá šedá mračna, ze kterých se tiše snášel mokrý těžký sníh. Huňaté vločky měkce dosedaly na jeho tvář, a pomalu tály. Jeho přízrační společníci se rozprostírali do široka i do výšky kolem jeho postavy. Třepotali se a mihotali a pořád o něčem blekotali, ale on je ignoroval. Veškerou pozornost věnoval spící víle ve svém náručí. Její stříbrná pleť se zeleným nádechem se pomalu ohřívala. Jiskřičky ledu v jejích vlasech se rozpouštěly. Vějířky dlouhých řas se třepotaly. Brzy se probudí. 

Nechceš skočit na Robustuu, že ne, Ottumore? zeptal se ten první.

Když to uděláš, oni nám ji nenechají! Na věky ji ztratíme! přidal se ten třetí.

Trajanis nás možná ušetří Launiny tlamy, ale dceru nám nedá, pokračoval první.

Co kdybys ji vzal na Ok-Sawon? navrhoval ten druhý, co tak rád mluvil. Pamatuješ na tu opuštěnou tvrz v Glenesii? Široko daleko jenom lesy a tůně s čistou vodou. Co se tam nastěhovat? Viole by se to líbilo…

Díval se do její tváře a srdce ho bodalo. 

Byla to pěkná tvrz, tam na Ok-Sawonu. Střechu měla zborcenou, ale zdi byly festovní. Stačilo by porazit pár stromů na krov. Představil si Violu, jak stojí na hradbách a dívá se na vrcholky stromů. On ji zezadu objímá kolem pasu, ona se zády opírá o jeho hrudník.

Jenomže na pohádky přestal věřit před sedmi sty lety. Hořce se usmál. Odpověděl nahlas, protože potřeboval, aby to zaznělo. A jak mluvil, sbíral se v něm vztek: „Možná by nám to nějaký čas procházelo. Dokud by matka žila v dojmu, že jsem v zajetí nebo mrtvý. Ale potom by si to chtěla ověřit. Jak dlouho by trvalo, než by nás přivolala? Rok nebo dva? Co by potom bylo s Violou? Co s našimi dětmi? Protože ona pochází z početné rodiny, a děti by určitě chtěla. Nemůžeme s ní zůstat, když ji nedokážeme ochránit. Nedokážeme ochránit ani sebe!“

Na to mazlíci odpověď neměli. 

Sníh pod nohama ostře křupal. Jediné zvuky v tichu. Mazlíci uraženě mlčeli, a on jim byl vděčný. Ve snaze dostat se za hranice energetické bariéry hledal místo, kde přistáli, ale jejich stopy byly dávno zaváté. Otevíral portál metodou pokus-omyl, až se dostal ke skupince stromů a zamrzlé řece.

Zadařilo se to na třetí pokus.

***

Při došlapu na nádvoří robustuanského paláce málem klopýtnul, ale mazlíci ho podepřeli. Viola se v jeho sevření poprvé zavrtěla a zhluboka se nadechla. Bylo úžasné sledovat, jak se celá její bytost opětovně napojuje na uzdravující a posilující magii rodného světa.

Otevřela oči, usmála se mu do tváře. Pak se zaměřila na třásně rejdící okolo jeho hlavy a broukla: „Věděla jsem, že mě najdete.“

„Vždycky,“ vydechl.

Draveni to už nevydrželi a začali se překřikovat: „Máme tě rádi, princezno!“ „A ty máš ráda nás!“

„Jistěže mám,“ broukla.

„Roztrháme a sežereme každého, kdo se na tebe škaredě podívá!“

Hlídkující gardisté je mezitím v tichosti obestoupili.

„Řekněte Trajanisovi, že mu vracím dceru,“ řekl Otta, aniž by se na ně podíval.   

„Jeho Výsost dosud dlí v riiberionském Trojsvětí, pane,“ odpověděl kdosi. „Kdybyste prosím odvolal své… ehm, společníky, abychom mohli princeznu převzít.“

Zaťal zuby a myšlenkou draveny požádal, aby se stáhli. Když poslechli, nasadil svůj nejarogantnější výraz, vzhlédl do namířených hlavní a zasyčel: „Zajisté, pánové. Ovšem kdybyste nejdříve laskavě sklonili ty zbraně.“

„Ale mě je tady docela dobře,“ prskla Viola. Natáhla paže a pevně se mu pověsila kolem krku.

Mezi vojáky, kteří mu ustupovali z cesty, přicházel vysoký cizinec v černém plášti. Jeho šedivý obličej brázdila pavučina tenkých světlých linií. Obklopovala ho chvějivá aura moci, která, pokud by ji rozvinul, by na okolí působila destruktivně. Ponurý dojem jeho bytosti oživovaly oči s jasně fialovými duhovkami a vlasy spletené do dlouhého copu, bílé jako mléko. Byl děsivý, a přesto zvláštním způsobem přitažlivý.

Pohlavár Aliance, protože nikdo jiný to být nemohl, zběžně přehlédl Violu uhnízděnou v Ottově náručí. Pak se zaměřil na Ottu. „Ottumor z Orkenu alias Třepotavý přízrak? Rozlučte se s princeznou, odcházíme.“

Viola na zjizveného nenávistně shlídla. „Nedovolím, abyste ho zabili! Budu kousat a škrábat. Leda že bych šla s ním. A vy to pak můžete vysvětlit tatínkovi, Nirruviene.“

Hlavoun povzneseně zakoulel očima. „Nevyhrožujte, nebo vás vezmu za slovo, slečno,“ řekl skřípavě. „Váš otec mě požádal, abych se s tím zabíjením neukvapoval, ale my se tu řídíme Protokolem Čtyřdohody. A podle něj musíme nositele a symbionty zadržet a izolovat. V tom nám nemůžete bránit.“

Robustuanští vojáci mezitím udělali místo agentům v šedých brněních, která se až groteskně podobala výstroji Trestného komanda. První z Triády se znovu obrátil na Ottu: „Buď s námi půjdete po dobrém nebo po zlém. My už víme, co na vás platí. Tak si to neztěžujte a nikomu se nic zlého nestane.“

Otta nevěřil vlastním uším. Ten chlápek mu právě řekl, že kdyby se bránil, ohrozil by tím Violu? Zběžně přehlédl jejich výzbroj. Měli těžké dezintegrátory, emitory feen-částic, vibromeče, leptodýky. Ale mezi tím byla hromada dalších zbraní, které nikdy neviděl. 

Chceš se jim postavit? Můžeme to zkusit, četl mu myšlenky první. Ale není jisté, že bys to přežil. A Viola by se na to musela dívat, dodal druhý. V tom lepším případě, neodpustil si dodatek třetí. 

Naposledy ji k sobě přitiskl, spustil ji na nohy a šeptl: „Dávej na sebe pozor.“

Tvářila se zaskočeně a nechápavě, její oči mu připadaly obrovské.  

***