Sarvonův odkaz - 69. kapitola: Otta v úzkých
Zhouba Mastarova, Paridiánský parfém, Zmatečník. Otázky se opakovaly. Jaké je složení. Na jakém principu funguje, a tak dokola. Otta neodpovídal. Dělal hloupého. Draveni situaci neklidně kometovali.
Zavřeli je do mrazící komory. Cimry s bělostnými stěnami, stropem i podlahou. Nechali je levitovat a pomalu rotovat v ohnisku cílených silových paprsků. Chvíli hlavou dolů, a potom zas hlavou nahoru. Otta naštěstí záhy poznal, že nemá otevírat oči, jinak to bude ještě horší. Draveni se drželi za rozhraním využívali jeho tělesného tepla, a taky ho částečně chránili před naprostým podchlazením. Občas utrousili poznámku nebo vtípek, snad aby dali najevo loajalitu.
Nebýt dravenů, neměl by Otta pojetí o čase. Byl by si myslel, že tam rotuje celá staletí. Takto věděl, že to snáší necelé tři dny. Dezorientace je slabé slovo. Totální smyslová deprivace rovněž. Kdyby byl ve své mysli jenom on sám, dávno by přišel o rozum. Takto ho mazlíci drželi nad vodou.
Nedokázal se rozhodnout, jestli je to dobře nebo špatně.
…mohl by nám pomoct.
Proč by to dělal? Aby se zkompromitoval? Předstíral, že nás nikdy neviděl.
Nemůže přiznat, že byl u toho, když ten elixír Urbiel vyráběl.
Mazlíci diskutovali o Jeronýmovi. Zahlédli doktora Ottovýma očima hned po přesunu na základnu Aliance, která se rozkládala na nenápadném mrtvém asteroidu jménem Leno-o-vin. Viděli ho mezi ostatními agenty, kteří se seběhli, aby se na vlastní oči přesvědčili, že jsou legendy o Třepotavém přízraku pravdivé.
Brána je vyplivla v příletovém hangáru základny. Nebylo vidět, kde hala začíná a kde končí. V řadách tam stály kosmické stíhačky a v kotevních jámách na antigravitačních polštářích se vznášely těžké taktické raketoplány. Ocitli se uprostřed kruhu vydlážděného jiskřivým průsvitným materiálem, kterému se v běžném slangu říkalo doskočiště. Doskočiště věnčila řada širokých průhledných tubusů, ze kterých se vyhrnuli po zuby ozbrojení obyvatelé základny. Bylo jich tolik, až zaplnili prostranství mezi doskočištěm a řadami plavidel.
Igor ab-Nirruvien se k Ottovi přitočil a řekl: Mí kolegové z Triády nechtěli věřit, že existujete, ale stejně poslali posily. Asi by bylo lepší, kdybyste se jim ukázal v plné nádheře, ať to máme za sebou.
Otta mu odpověděl, že jim tu nebude dělat divadlo, přičemž draveni ho telepaticky popichovali, že by mohl s tím představením souhlasit, kdyby mu slíbili honorář. Jak se kolem doskočiště hromadili další a další agenti, zahlédl Otta Jeronýmův zachmuřený obličej. Doktorovi asi nebylo do zpěvu, protože on epizodu se Zmatečníkem nenahlásil. Otta ve snaze ho uklidnit nedal najevo, že ho poznává.
Potom nějaký pitomý wemur nevydržel s nervy, transmutoval do světelné fáze, a jako blesk proletěl Ottovým břichem.
Naráz se přihodilo několik věcí. Draveni vyšlehli ven a smetli k zemi vojáky, co stáli nejblíž. Popadali jako kuželky. Ti za nimi začali na rozvětvené třásně pálit mrazivé salvy, čímž je přinutili k ústupu. Teprve potom Otta ucítil zápach spáleného masa a bolest mu podlomila kolena.
Lapal po dechu, protože měl v břiše díru. Draveni znovu svinutí v jeho těle, se podrážděně vzpínali, ale okamžitě začali s léčením. Mezi hekáním a zvracením krve si Otta povšiml, jak se povalení vojáci pomalu zvedají. Nezdálo se, že někdo přišel k újmě. Muselo je chránit silové pole. Takže ten blesk byla plánovaná provokace. Chtěli, aby jim předvedl, co draveni dokážou.
***
Igor ab-Nirruvien mu pak řekl: „Tak vidíte, Vaše Veličenstvo. Stejně jste se nám předvedl. Jenom to víc bolelo. Měl jste mě poslechnout, když jsem vás žádal po dobrém.“
Oslovil Ottu jako císaře. Naposledy ho tak titulovali před šesti sty lety. Z toho se dalo usoudit, že První z Triády patří k těm studeným čumákům, co jsou schopní zajatcům pomalu odkrajovat maso z těla, ale důsledně při tom dbají na dekorum.
Igor je přenechal šéfovi oddělení strategického výzkumu, koordinátorovi Hedisovi. Předtím je obřadně navzájem představil. Jak jinak. Hedis byl tím wemurem, který se v podobě blesku propálil Ottovými útrobami, a byl to pěkný hajzl. Když nepochodil s prostým výslechem, skoro ho to potěšilo. Aspoň bude větší legrace, prohodil. Asi byl ve svém oboru dobrý, protože si okamžitě všiml Ottova prstenu. Zabavil ho s odůvodněním, že by emise tvarového zářiče zkreslovaly výsledky testů. Potom Ottu zavřel do mrazicí cimry. Otta byl tak unavený a rozbolavělý, že se ani nebránil.
Cykly a cykly smyslové deprivace si vybíraly svou daň. Fyzické nepohodlí dokázali draveni kompenzovat. Zatím. Ale ani oni bez potravy nevydrží věčně. Možná právě na to je test nastavený. Hedise zajímá, za jak dlouho se mazlíci vyčerpají, než začnou pomalounku ujídat z Otty.
Už to jednou zažili, když je matka zavřela do pokladnice. Ani během těch hladových let Ottu mazlíci nesežrali, protože byl přece jen polobůh. Ale byl moc rád, že v pokladnici nebylo zrcadlo, a že neviděl, co přesně z něj po letech půstu zbylo. Jediná osoba kromě matky, která ho v tom stavu viděla, byla Viola. Samozřejmě, že se vyděsila. A navzdory tomu se na něj později dokázala dívat jako na něco cenného a draveni se jí nehnusili. Vzpomínat na ni bylo nebezpečné. Srdce se mu svíralo. Nedostávalo se vzduchu. V panice otevřel oči, a bílé paprsky na bělostném pozadí ho oslepily. Udělalo se mu zle, protože nedokázal odhadnout, kde je nahoře a kde dole. A taky zaznamenal, že se otáčí mnohem rychleji. Byl by ječel, ale měl sílu jen rychle a chrčivě dýchat.
Okamžitě zavři oči, Ottumore! navigovala jednička. Udělej to hned!
Vidíš, ani to nebolelo.
Pamatuješ si, co se dělo po tvé korunovaci? vyrušil ho mazlík číslo dvě.
Matně, odpověděl myšlenkou. Už nedodal, že oni to přece musejí vědět. Krátce po korunovaci ho Exis spojila s prvním, a později i s druhým a třetím, a on z toho šílel a trvalo téměř deset let, než se naučil s nimi jakž tak žít.
Pamatuješ si na strážce pečeti, starého lorda Veysena? dál dotíral dvojka.
Nevalně. Byl to můj prastrýc. Umřel na záduchu, zatímco jsem dobýval Mandefell. Proč?
Byla s ním totiž veliká sranda. Jednou jste cosi řešili u něho doma. A starý pán ti ukazoval svoje trofeje. Tady toho medvěda jsem ulovil na herkenském pomezí před třiceti lety, chlubil se. A tady toho tagrotesa jsem skolil na Deštivých ostrovech. Ale tebe vyděsila vycpanina vousatého mladého chlapa. A toto je co, drahý prastrýčku, zeptal ses. Vzpomínáš, co ti na to Veysen odpověděl?
Toho jsem zastřelil v manželčině ložnici, odpověděl Otta a nehlučně se rozchechtal.
Lord Veysen měl velice šikovného komorníka, vystřídal dvojku jednička. Jmenoval se Odpal. Znal jsi ho?
Co je to sakra za blbou otázku, rozčílil se Otta. Ale místo aby jedničku poslal do háje, došlo mu, jakou hru s ním hrají. Rovněž konečně pochopil, že draveni mívali sklon hrát tutéž hru, když bručeli v pokladnici. Vždycky je rázně odbyl, protože si myslel, že se mu pošklebují. Až poté, co poznal a miloval Violu, dokázal jejich úsilí ocenit. Tvrdíš, že se ten chlap jmenoval Odpal? Neřekl bych, že jsem ho znal. Vládl jsem velké říši. Nemůžu si pamatovat každého podomka.
To je škoda. Protože Odpal byl formát. Jednou si ho stařičký lord Veysen zavolal a řekl mu, že ví, že už si na světě dlouho nepobude a že by, před tím, než umře, rád vykonal nějaký dobrý skutek. Ale že ho nic nenapadá, a jestli by mu tedy Odpal něco neporadil. Komorník chvíli přemýšlel, a pak lordovi řekl, že se do Orkenu blíží tuhá zima, všechno brzy pokryje sníh, a že by tedy bylo pěkné, kdyby pomohl hladovým ptáčkům. Stačí, aby lord nasypal trochu zrní na okenní římsu své ložnice. Lordovi Veysenovi se radostně rozzářily oči: Odpale, ty jsi génius! To bych mohl ty ptáky střílet rovnou z postele!
Vůbec jsem nevěděl, že byl prastrýček Veysen tak populární, poznamenal Otta.
A co teprve jeho komorník! dodal trojka. Je ale pravda, že většinu jejich příhod si služebnictvo v paláci vyprávělo až po Veysenově smrti. A začal s tím právě Odpal, v den lordova pohřbu. Když je řeč o pohřbech, pamatuješ si, Ottumore, na generála Jusina?
Toho idiota mi radši nepřipomínej, naježil se Otta. Rozložil vojenský tábor na úbočí hory a plánoval útočit v údolí. Když mi to zvědové donesli, poslal jsem mu rozkaz, aby okamžitě ustoupil, protože se chystalo do deště. Bylo jasné, že jakmile začne pršet, naše těžce obrněná jízda uvízne v bahně, a lehce vyzbrojení mandefellští je umlátí čepicemi. Jusin mě neposlechl. Zařvaly tam tři tisíce mužů.
Ale Jusin tu bitvu přežil, že?
Jasně, potvrdil Otta. Hrdinně ustoupil, když viděl, že je to v pytli.
A ty sis ho potom předvolal. A zeptal ses ho, kolik je mu let.
Vážně? Na to se fakt nepamatuju. Proč bych to dělal? Ten chlap si zasloužil leda zastřelit za úsvitu!
Zeptal ses ho, kolik je mu let. Generál ti odpověděl, že mu nazítří bude jeden a padesát. A ty ses usmál, a odpověděl: Hm. Nebude.
Ale no jasně, vzpomněl si Otta. Dal jsem ho popravit. Neposlechl přímý rozkaz. Nechal zmasakrovat tři tisíce dobrých chlapů. Za blbost se platí.
***
Pobyt v mrazicí cimře vystřídalo zdravotnické zařízení, opět přiměřeně vychlazené. Pevně připoutaný Otta spočíval na kovovém stole, a nad ním se skláněla bytost z kovu a tvrzeného plastu, kterou nazývali BJ. Nebyla živá, tudíž pro draveny nebyla zajímavá. BJ bodala Ottovi jehly do kůže, odebírala tělesné tekutiny, vkládala mu kovové sondy do tělesných dutin, což bylo hodně nedůstojné.
Senzory připevněné k hrudníku podněcovaly Ottovu zvědavost. Odjakživa se zajímal o techniku a technologie. Snad proto, že během orkenské éry poznal akorát kývací čerpadlo a katapult, se v následujících staletích vyžíval ve studiu fyzikálních disciplín, od mechaniky a elektromagnetismu až k oborům tak delikátním jako materiálové inženýrství nebo nanotechnologie.
Teď se nacházel přímo uprostřed vědeckotechnické báze Aliance, kde se koncentrovalo veškeré vědění nejvyspělejších světů Metaprostoru. Bylo to jen o stupínek níže, než kdyby se dostal do zapečetěných laboratoří Vahanských bohů. Splnil by se mu nejtajnější sen, kdyby tu nepobýval v pozici studijního objektu.
Veškeré testování prováděli standardními fyzikálními metodami. Zatím na něj nezkoušeli magii, takže žádné kletby ani tvarové zářiče. Ale to přijde.
***
