Sarvonův oskaz - 35. kapitola: Třepotavý přízrak? Nesmysl!
Viola se nacházela v bývalé Klarisině pracovně, několik pater pod úrovní terénu, obklopená stěnami z bílého hlazeného kamene. Byla uvelebená v pohodlném hnízdě z polštářů, které sem Klarisa instalovala jenom pro ni, když jí bylo osm. Přesně taková hnízda si ke spaní stelou erektiadští draci. Mají v nich dostatek místa pro křídla. Za ty roky byly polštáře v hnízdě poněkud ošoupané. Z některých švů trčely nitě, ale Viola to vždycky znovu poopravila jednoduchým kouzlem a používala je dál.
Bylo tam takové ticho, že slyšela vlastní dech. Na zkřížených nohách držela otevřený katalog a zírala do tabulek. Hledala tvory, kteří na sebe umějí vzít humanoidní formu, ale jejich původní forma je odlišná. Pominula světelné wemury a vensionce, přelétla antropomorfní draky a fytohominidy, mezi jejichž míšence patřila i ona, usmála se nad quosibany. Zastavila se u vyhynulých karraků, vyřadila vzácné oktapody z Verdenu. O humanoidech vystřelujících éterické třásně nenašla ani zmínku.
Listovala stránkami, až narazila na metafyzické parazity, taxonomicky zařazené mezi hladové démony. Vyznačují se tím, že hostitele manipulují, nutí jej měnit zavedené modely jednání. Napadají zejména běsy, ale v nouzi se spokojí i se smrtelníkem. Kupříkladu ifetea vtěrná. Patří k infonovým nákazám, to znamená, že se přenáší verbálně formulovanou kletbou. Druh ifetea má asi třicet poddruhů, z nichž nejvíce četný se jeví poddruh žravka nesytná, který u infikovaného do třiceti dnů vyvolá žravou psychózu. Postižený má nutkání se neustále krmit a není schopný tomu odolat. Z hodin magické praxe znala Viola historku o bohyni Assi-Sioně, která pomocí žravky likvidovala své sokyně v lásce tak, že ty ubohé ženy stále jedly a tloustly do morbidních rozměrů. Zklamaně obrátila list, protože žravka Ttumora určitě netrápí.
Dál už byl jenom seznam vyhynulých druhů. Mezi neznámými termíny našla jeden povědomý.
Draven – entita Třetího řádu, náležela mezi Prapůvodní. Nesprávně zařazovaná mezi éterické parazity (viz. taxonomický řád hladoví démoni), se kterými bývala zaměňována.
Viola četla: Jednalo se o zdegenerované ideové pozůstatky původních pra-entit (produktů nulté fáze tvoření), které unikly ukotvení v hmotné bázi. Draveni se krmili teplokrevnými tvory s krátkým životním cyklem, kterým odebírali vitální energii a transformovali ji v magii. Bez potravy upadali do stáze, po nakrmení regenerovali beze ztrát. Údajně mohli prosperovat v symbióze s nesmrtelnými, ideálně s bohy. Podle výnosu Aliance Čtyřdohody z roku 402 po Rean Kwanteru byly tyto nebezpečné entity beze zbytku vyhubeny. Navzdory tomu byla bytost odpovídající popisu spojení tvora neznámé rasy s dravenem pozorována na Ok-Sawonu, Riiberionu, a Tenerisu, v letech 889, 994, a 1225 po Rean Kwanteru. Na Tenerisu popsal svědek pozorování jevu, který se uskutečnil po ničivém zemětřesení ve městě Hoi. Nad rozvalinami domů viděl vznášejícího se tvora lidských obrysů, ze kterého visela vibrující chapadla, pomocí kterých onen tvor pojídal umírající smrtelníky. Další pozorování pochází z ok-sawonského bojiště po bitvě u Birkenu, kde tvora obdobného popisu očití účastníci nazvali Třepotavým přízrakem.
Viola si vzpomněla, co o dravenech vyprávěl Qadren. Že nekontrolovaně povlávali pletení jsoucna a tím ji poškozovali. A proto je prvotní bohové zadržovali v tělech hmotných bytostí, až se na nich draveni naučili parazitovat. Proto je staří bohové postupně lovili a předhazovali Launě. Ovšem ani absolutně nesmrtelná Launa, jako multidimenzionální bytost Třetího řádu, vibrující napříč časem a prostorem, draveny úplně zabít nedokázala, protože byli ze stejné prapodstaty jako ona sama. Mohla je jedině absorbovat, což se také dělo. Ale Qadren také zmínil, že ty nejnadanější draveny si staří bohové nechávali jako domácí mazlíčky, nebo je používali jako zbraň. Qadren mluvil o Třepotavém přízraku. O Požírači umučených. O Zvěstovateli smrti.
Viola se prudce nadechla a knihu s klapnutím zavřela. Podívala se na svoje ruce. Třásly se.
Mohla být ta bytost v pokladnici spojená s dravenem? Nejspíš ano. Ale Ttumor? Nikdy!
Zavřela oči a vzpomněla si, jak jí vyprávěl o osudu prince Khera. Byl tak rozhořčený jeho smutným koncem, jako kdyby dervosského generála osobně znal. Copak by takový úžasný, chytrý a hezký chlap mohl být spojený krvelačnou příšerou?
Když došla v úvahách až tam, ulehčeně se rozesmála. Neměla by psát romány? Ttumorovi se prostě jen zatočila hlava, protože není zvyklý na tolik pozornosti. A pokud jde o černé pentličky? Jenom zrakový klam. Odraz světla zabarvený strachem. Jak prosté.
Spokojená sama se sebou se vyhoupla z hnízda a vytáhla ze skříně další sešit Sarvonových diářů.
***
Křišťálový válec naplněný světelnými běsy, sloužící jako primitivní časomíra, ukazoval, že nahoře se dávno rozednilo. Přímou trasu na nádvoří Viola použít nemohla, protože tou dobou už tam bude živo. Nezbylo než využít diskrétní východ skrze studnu na konci zelinářské zahrady. Na plácku před kůlnou spletla tělo do lidské formy, zaklonila hlavu a zhluboka se nadechla. Vzduch byl po nočním dešti chladný a čistý. Skrze koruny vysokých dubů rostoucích za zdí, prosvítaly první sluneční paprsky. Tvary, vůně, barvy a odstíny svěží zeleně zapůsobily jako hojivý balzám na rozjitřené nervy.
Až teď si všimla, jak nedostatečně je oblečená. Kdyby ji v takové parádě uviděla prateta, nepromluvila by s ní do dalšího Květinkového plesu. Aby se Viola riziku vyhnula, ignorovala dlážděnou a často používanou širokou cestu podél obvodové zdi. Minula úzkou, pískem sypanou pěšinu, vinoucí se kolem altánu k rozáriu, a namířila si to skrze ňavamový sad ke stájím a skladům. Prokličkuje mezi technickými budovami ke kuchyni, a postranním schodištěm se nepozorovaně vrátí do svého patra.
Modrozelené bobule visící z větví právě dozrávaly. Ze silných kmenů se vypínaly nepříliš rozvětvené letorosty, které se pod vahou nalévajícího ovoce ohýbaly, a nabízely plody kolemjdoucím. Stačilo natáhnout ruku. Trsuah jednou prohlásil, že robustuanské ňavamy se podobají proutěným slunečníkům z dervosanských perleťových pláží. Ten, kdo na Dervosu vyráběl a prodával slunečníky, musel předtím navštívit ňavamový sad.
Tráva v sadu byla vysoká, aby udržela v půdě vláhu pro kořeny ňavamových stromů. Kosili ji těsně před sklizní, a ta se blížila. Hned potom vyrostou na sousedních pozemcích výstavní pavilony Jubilejní Burzy ořechů. Sem mezi stromy umístí Jadvina stánky s občerstvením a suvenýry. Burza ořechů se pořádá každých deset let. Tu minulou, krátce po Klarisině smrti, si Viola nijak neužila. Držela ve svém pokoji, a lekala se každého šramotu, aniž by věděla proč. Letos to bude jiné.
Stébla rozkvetlých travin Viole sahala až pod bradu. Drobné klasy šelestily a vlnily se, a ona mezi nimi proplouvala jako loď. Kamínky, ztvrdlé hroudy kolem čmeláčích hnízd a dřevnaté lodyhy vytrvalých plevelů píchaly do bosých chodidel. Když byli Viola s Ewyrem malí, provrtávali v hustém podrostu tunely, kterými se plížili k růžovému sadu. Tam ukrytí v zeleném kožichu poslouchali milenecké hašteření vrchního zahradníka a pratety Jadviny, a tlumeně se jim pošklebovali. Bylo to tak dávno.
Viola by se mohla vznést nad zem a letět, mohla by kus cesty prorůst, minimálně k výběhu u stájí by jí to prošlo, ale jí se to plavení lučním mořem a našlapování do nejistého těžko kontrolovatelného podkladu líbilo. V něčem to připomínalo její současné rozpoložení – našlapovat opatrně.
Byla uprostřed sadu, když uviděla postavu sedící v trávě. Překvapeně vyjekla: „Co vy tady?“
Ttumor z Ferbua se zády opíral o kmen ňavamového stromu. Všiml si jí dřív než ona jeho. Pobaveně se ušklíbnul, když málem zakopla o jeho natažené nohy. „Opatrně, Výsosti.“
Kdyby šla jen o kousek stranou, ani by si ho nevšimla. Tak dobře byl ve vysokém porostu schovaný. „Chodíte sem často?“ vybafla.
„Je to zakázané?“ Tázavě se na ni podíval. Jeho zelenožluté oči se potměšile blýskaly, ale ústa se mu křivila v trpkém, nepříliš veselém úsměvu.
Něco v napjatém držení jeho těla ji varovalo, aby se držela dál, ale neudělala to. Svezla se do trávy kousek vedle něj, rudý župan se kolem ní rozprostřel jako velké okvětí. „Samozřejmě, že to není zakázané.“ Sklonila hlavu, pečlivě si uhladila záhyby noční košile na nahých stehnech a řekla: „Sad je součástí palácových pozemků. Můžete sem chodit, jak se vám zachce.“
Cítila na sobě jeho pohled. Slyšela, jak se trhaně nadechl.
V duchu si pogratulovala. Tady má důkaz, že doktor z Ferbua není tak nevšímavý k ženským půvabům, jakým se dělá. Ačkoliv si uvědomovala, že je nedostatečně oblečená, a měla by proto okamžitě odejít, nemohla si pomoct. Bylo to jako natáhnout ruku k plamenům, aby si ověřila, že skutečně pálí.
„Jenom bych prosila, abyste tu neválel sudy. Tráva by se pak špatně kosila.“
„Válet sudy?“ podivil se. „Plné nebo prázdné? Vždyť ani nevím, kde je máte.“
„Co kde máme?“
„Ty sudy, přece,“ zachraptěl. „To je nějaký místní zvyk? Něco mi o tom povězte. My encyklopedisté nikdy nepohrdneme novými zkušenostmi.“
Už se chtěla pustit do vysvětlování, co znamená válet sudy po louce, než jí došlo, že ten bídák si z ní utahuje. Popuzeně si odfrkla. „Až dodneška jsem si nevšimla, že máte smysl pro humor.“
„Nemám,“ zabručel.
Konečně vzhlédla. Nadskočil, jako kdyby ho přistihli při něčem nekalém. Byla by přísahala, že v jeho stažených rysech se zrcadlí cosi divokého a syrového. Vypadal jako cizokrajné zvíře, zahnané do pasti. Fascinovaně sledovala, jak se podíval na své ruce, zelené od trávy, a zamračil se. Byl tak vykolejený, že si ani nevšiml, že si hraje s jitrocelovými listy. „Omlouvám se,“ zablekotal, ale omluvně to neznělo. „Neumím reagovat na žert. Toto je… poněkud… extrémní situace.“
Nasadila vážný tón. „Abyste věděl, válení sudů je regulérní soutěž.“
Urputně přikývnul. „Že mě to hned nenapadlo! Pořádá se na počest princezny, která se dostaví bosá a v nedbalkách. A co vítěz? Co dostane za odměnu?“
Otevřela pusu, aby něco odsekla, ale vtom jí došlo, jak ponurým a naštvaným tónem s ní Ttumor mluví. Jako kdyby ho něco bolelo, jako kdyby stál nad hrobem nejlepšího přítele, jako kdyby mu ze života zmizelo veškeré světlo, a on už měl nadosmrti vidět jenom tmu.
Nejspíš si všiml jejího rozpačitého výrazu. Rychle se zvedl a podíval se směrem k paláci. „Asi bych měl jít,“
„Jdu taky,“ řekla.
Podal jí ruku, aby jí pomohl na nohy, a ona se jí pevně chytila. Jeho kůže byla suchá a teplá. Jeho oči zeleně a žlutě hořely.
Nejlepší bude dělat, že nic. Pomyslela si.
Vydali se pěšinou, kterou předtím vyšlapal. On šel první, ona šla těsně za ním a pásla se na jeho plynulé a pružné chůzi. Taky si všimla, že jím vyšlapaná stezka je mnohem širší než ta její. Tráva byla udusaná, jako kdyby se tudy prohnalo stádo. „Kam jste ukryl toho slona, kterého jste hnal před sebou?“ křikla do jeho zad. Na moment se zarazil a pak znovu vykročil. „Prostě mám větší nohy, Výsosti,“ zabručel.
***
Našlapovat opatrně
Říkal jsem vám, že nemáte vystrkovat pařáty, hartusil Otta, když za sebou zavřel dveře svého pokoje. Všimla si, že jsme podupali mnohem víc trávy, než by se dalo čekat. Teď nad tím bude přemýšlet. Nikomu neprospěje, když o nás bude pochybovat.
Když jsme tam šli, byla ještě noc! bránili se. Aspoň na chvilku se protáhnout, se nám líbilo! Vůbec ti to nevadilo!
No jo, to jsem ještě nevěděl, že nás tam načapá!
Ve skutečnosti nebyl naštvaný na mazlíky, ale na sebe. Měl být opatrnější. Měl se Viole pečlivěji vyhýbat. Když sedávali nad překlady, bylo těžké ji nesledovat. Jak nakláněla hlavu, jak mávala řasami, jak voněla. Navzdory tomu se vůči ní choval, jako kdyby ani neměl koule. Zacházel s ní s nejvyšším respektem, protože její jednání se až na tu epizodu s koketováním, dalo vykládat jako bezelstné. Dokonce i při tom rozhovoru v koňské ohradě s ním jednala na rovinu. Dnes to ale bylo jiné. Vážně se pokusila ho svést? Proč?
V té chvíli Otta neměl sílu popírat, jak moc je z malé princezny vykolejený. Kdykoliv na ni jen pomyslí, jeho srdce se bolestivě sevře. Nikdy nic takového nezažil. Je tak nádherná a živá. Padl do postele, stulil se do klubíčka, a bezmocně skřípal zuby, když pochopil, jak moc ji chce.
Už dávno se smířil s tím, co je zač, a naučil se s tím žít. Ovšem teď, když poznal Violu, nedokázal si představit, jak bude dál existovat bez možnosti pobývat v její blízkosti. Pro ni bude nejlepší, když se jejich cesty rozejdou co nejdříve. Jak by se asi ta „malá krásná věcička“, jak ji nazývali draveni, tvářila, kdyby věděla, s kým má co do činění? Bylo k uzoufání mít ji tak blízko a vědět, že na ni nikdy nedosáhne.
***
