Sibiel - 11. kapitola (IV. kniha série Návrat na Mizeon)
Z matčina pokoje byl slyšet chichotání, brebentění, šoupání židlemi a dupot malých nožek. Jakmile Sibiel vstoupil, naskytl se mu pohled, který ho přinutil roztáhnout ústa v úsměvu. Kolem stolu sedělo osm dětí. Poznal obě Brigitiny vnučky a Atesia, ty další musely být od Fezzielů a Tassiů. Děti lovily z malých krabiček skleněné barevné různě tvarované kamínky. Do rámu na předkreslenou papírovou předlohu společně lepily mozaiku znázorňující bojový křižník třídy C vznášející se na pozadí nějaké planetární soustavy. Izzel chodila kolem a radila: Ne, ten s ostrými rohy se nehodí, Adreno. Vyber ten zaoblený. Ano, ten. Jsi si jistý, že by to mělo být tak tmavé, Tessi? Co nějaký světlejší kousek?
„Ahoj vespolek,“ řekl Sibiel. „Vidím, že se dobře bavíte. Přijdu později.“
Izzel zavrtěla hlavou. „Stejně končíme. Wrella už na ně čeká s písmenky.“ Sibiel pobaveně sledoval, jak jeho matka revoltující nezbedníky shání do hejna. Nebylo divu, že se jim od rozdělané mozaiky nechce. „Jenom zavolám na Ddyru, ať je odvede, a hned ti budu k dispozici,“ řekla a zmizela s dětmi v chodbě.
Když se vrátila, Sibiel se zamyšleně probíral prsty v krabičce s mechově zelenými sklíčky. „Tohle sis s sebou z Mizeonu nepřinesla,“ prohodil.
„Jistěže ne,“ ušklíbla se Izzel. „Koupila jsem to na Bredeonu. Doprovodila jsem Wrellu, když šla shánět ty knihy. Očekávala jsem, že bude stát o mé rady. Přecenila jsem se. Bohatě mě nahradil Jerones. Tak ochotně jí chtěl pomáhat, až jsem se cítila přebytečná. Tudíž jsem je nechala v knihkupectví a šla si po svých.“
„Šla jsi po nákupech sama?“ přerušil ji Sibiel. „Pěkně riskantní. Kdyby tě někdo poznal…“
Izzel obrátila oči v sloup. „Celý život je riziko, synu. No, kdybych se netrhla, neměla bych ty skvělé kamínky. Co říkáš na Wrellu a Jeronese? Jerones mě formálně požádal, zda se o ni může ucházet. Řekla jsem ano. Ti dva se k sobě docela hodí.“
Sibiel přikývnul. V duchu se uchechtl, jak obratně matka umí převádět řeč, když přijde na její poklesky. „Mně to jen oznámil. Ne, že by se obtěžoval žádat, sakra. Vystupuje jako diplomat, ale co se týká Wrelly, chová se jak jeskynní sůs. Nechci být krutý, ale myslím, že Wrella je pro Jeronese daleko vhodnější, než byla Loreta.“
„Úplně přesně vím, jak to myslíš,“ usmála se Izzel. Ukázala směrem ke křeslům. „Co mi neseš, drahoušku? Souvisí to s draky, že?“ Bylo patrné, že matka se už doslechla, že Issak se předevčírem z Erektiadu vrátil. Ale pokud by s tím Sibiel sám nezačal, na nic by se neptala. Stejně tak to měla s otcem. Nechávala ho na pokoji a vyjadřovala se jen, když ji o to požádal. Snad právě pro tu nevtíravost Destruktiel své záležitosti s Izzel konzultoval tak často.
Sibiel kolem sebe a matky rozprostřel tlumicí duhově měňavou membránu a vyprávěl, na čem se předevčírem na můstku dohodli. Sáhnul do kapsy a podal matce složený list papíru. „Tady je návrh smlouvy o smlouvě budoucí, kterou sestavili Jerones s Ulrikou. Potřebuju, aby ses na to podívala a zamyslela se nad tím, jestli tam něco nechybí nebo nepřebývá. Já jsem to četl už devětkrát. Mám pocit, že by to ještě něco chtělo, jen nevím co.“
„Do kdy to potřebuješ? Včera bylo pozdě, že?“
„Tak nějak.“
Izzel přikývla. „Ráno ti to vrátím. Připomínky dám písemně. Ale ty by sis měl odpočinout. Jsi celý šedivý. Kdy ses naposledy pořádně vyspal?“
Sibiel podrážděně zafuněl. Měl pocit, že nespal od té zatracené noci, co se Lissarius přenesl z Bredeonu na Mizeon. Pokaždé, když se mu podaří na chvíli usnout, budí se s hrůzou. Stále dokola se mu vybavuje ta chvíle, kdy ho Sari posílá za Xanem a Lennym, a zatímco byl pryč, vrátil se Keinon se zlými zprávami z Mizeonu. A Lissarius se tam vypravil a zemřel… Pochybnosti a výčitky ho dusily. Neměl tehdy Sariho poslechnout, když na něj naléhal, aby letěl stíhačkou. Měl to vzít portálem. Tak by se stačil vrátit ještě před tím, než císař odešel na Mizeon. Šel by s ním. Pokusil by se mu v té sebevražedné misi zabránit. Kdyby byl Sibiel ostražitější, Lissarius by možná nezemřel, Padlí by zůstali v relikviáři. Trixen by byl naživu.
Už dost. Svými můrami se matce chlubit nebude. Promnul si tvář a skrze těžká víčka se na ni podíval. Navzdory všemu vypadala Izzel neskutečně svěže. Pleť měla hladkou a oči jasné jako hvězdy. „Musím ti složit kompliment, arcikněžno. Práce s dětmi ti svědčí.“
„Máš pravdu, Sibi,“ povzdechla si. „Děti jsou naší nadějí.“ Vzápětí se její tvář starostlivě stáhla. „Neříkal Issak něco o tom Arrakielově děvčeti? A o tom dráčeti?“
„Jo, viděl je,“ přiznal Sibiel. „Vikkason mu Keren a Ysyana představil. Keren je hezká plavovlasá žena, no a Ysyan je malý rudozlatý drak. Prý nevydrží ani chvíli na jednom místě. Poletuje pod stropem jak rorýs. Issak s Keren nemluvil. Celou dobu se kolem ní motal Rexův první ministr, Dorreson. A ona prý nevypadala, že by jí to vadilo.“
Izzel znechuceně ohrnula ret. „Požádal jsi Issaka, aby si to nechal pro sebe?“
„Ovšem,“ zabručel Sibiel. „Kdyby to slyšel Arrakiel, nejspíš by se neudržel. A to je to poslední, co potřebujeme.“
Izzel uhodila dlaní o koleno. „Sakra práce! Žádné z mých dětí nemá štěstí na normálního partnera. Wrella má dítě s mrtvým císařem, Arrakiel má dračici, která flirtuje s jiným a dráče, které nejspíš nikdy neuvidí, Owiana se provdala za velezrádce a dítěte se zřekla! Diriana se dala na vojnu a ty žiješ jako stínový mnich. Asi jsem někde udělala chybu!“
„To si nemyslím,“ rozchechtal se Sibiel. „Dvě krásná zdravá vnoučata máš u sebe a třetí je na cestě. Zapomněl jsem ti totiž říct, že jsem dnes ráno dostal depeši od Keinona z Ven-sebenu v systému Brussedea. Byl tam i krátký vzkaz od Diriany. Žádá mě, abych ti nějak taktně sdělil, že se chce vdávat. Za týden, až se budou střídat turnusy, se chystají přesunout sem. Mám prý počítat s tím, že mě Grennon přijde požádat o její ruku. Sestra pak zůstane tady, zatímco Grenny se vrátí zpět do služby. Rovnou mě upozornila, abych nedělal potíže, protože buchta už je v troubě. Znáš Dirianu.“
Izzel se radostně zatetelila. „Čeká dítě? S Grennonem?“
Sibiel zakoulel očima. „S kým jiným? Dokonce prý prohlásila, že pokud nebudu souhlasit se svatbou, uplatní zákon o Dožádání. Ta potvora.“
Izzel se rozesmála. „Hrávali si spolu, když bývali na prázdninách v Levenu. Byli spolu tak často, že si toho Grennonova matka všimla. Ta důra Arci-Kesallová mi oznámila, abych si nedělala marné naděje. Má prý pro Grennona vyhlídnutou sahíjinskou bohyni z Tenerisu. Chápeš to? Grennonovi bylo tehdy dvanáct a naší holce deset.“
„Radujme se, že jim to vyšlo,“ řekl krotce Sibiel a vstal. „Musím zkontrolovat můstek. Pořád ještě jsme nedostali odpověď od Aliance. Jako kdyby nás záměrně ignorovali.“ Nebo že by nás už odepsali? Násilím ty myšlenky potlačil a křečovitě se na matku usmál.
„Ještě počkej,“ zadržela ho Izzel, „nemysli si, že jsem si toho nevšimla. Bavili jsme se o tvé duševní hygieně a tys to bravurně zamluvil. Chystám se ti to říct už celé týdny. Vypadáš, jako kdyby ti na ramenou ležela tíže celého světa. Jako kdybys držel permanentně smutek. To, co se stalo, se vrátit nedá, chápeš? Už nikdy. A co s námi bude dál? Myslíš, že to záleží jen na tobě? Omyl, zlato. Ať se snažíš sebevíc, nad vším kontrolu mít nemůžeš. Lissarius zemřel, aniž by poznal svého syna. Ty jsi naživu. Neměl bys zůstávat sám. Uvědomuješ si, že Rada, která by ti mluvila do výběru partnerky, už tu není? Diriana se podle toho už zařídila. Měl bys i ty.“
„To jako vážně?“ zaskřehotal. „Přišli jsme o domov a o čtyři pětiny naší populace. Jsme vydaní na milost a nemilost našim úhlavním nepřátelům. A ty mi vážně radíš, abych se bavil? Honil ženské? Nebo se… dokonce… oženil?“
Izzel trucovitě našpulila pusu. „Přesně tak. Potřebuješ se odreagovat. Kdy sis udělal čas na přátele?“
Rozhodil rukama. „S tím na mě vážně nechoď, máti. A vůbec. Jsem vytížený. Pořád s někým komunikuju. Dokonce i s Ditruxem se snáším, což je skoro zázrak.“
***
Maharáví, pokoje přidělené arcikněžně Izzel
Bylo krátce po půlnoci. Až na službu konající vojáky všichni na základně spali. Ovdovělá arcikněžna Izzel Arci-Quinnová si naposledy zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Navlečená do černé vojenské uniformy s vlasy stočenými do uzlu jako by se vrátila o pět set let v čase. Přikradla se ke dveřím a naposledy si ověřila, že je na chodbách klid. Pak se vrátila ke kanapi, na kterém podřimovala Attesiova xira. Izzel zvíře něžně pohladila po huňatém kožichu a sjela dlaní až k silné tlapě zakončené tupými drápy. Rychlým hmatem si ze zápěstí sundala svůj identifikační náramek a navlékla ho zvířeti na přední běhu. Xira se zavrtěla a ospale na svou okroužkovanou nohu zamrkala, jako by se podivila, co to na ni ti dvojnožci zase zkouší. „Ččččč,“zasyčela konejšivě Izzel. Chvíli vyčkávala v obavě, že se ozve poplašná siréna vyprovokovaná přerušením kontaktu náramku s jeho nositelem. Ale nic se nestalo. Její předpoklad byl tedy správný. Čidla registrují živočišné teplo. Kratinké přerušení nevadí, protože náramek nestačil vychladnout. Izzel znovu zvíře pohladila po hlavě. „Pěkně mi ho hlídej.“
Potom si otevřela bránu a přemístila se na Bredeon. Z měkkého šera základny se ocitla v plném slunečním světle na mořském břehu. V nose ji pošimrala vůně soli. Kráčela od pláže k temně zeleným vysokým stromům, za kterými prosvítala bílá zeď lemující komplex budov. Přišla k bráně. Právě chtěla vzít za kliku, když se brána sama otevřela. Nepřekvapilo ji to. Radostně se zajíkla, protože to znamená, že vzkaz, který zanechala na Bredeonu v obchodě s výtvarnými potřebami, byl doručen.
Je tady a čeká na ni. Vešla na vydlážděné prostranství a pokračovala až k průčelí hlavní budovy. Stál ve dveřích. Byl v černém, obutý ve vysokých těžkých botách s tlustými podrážkami. Na opasku kolem štíhlých boků i ve stehenních pouzdrech mu visely zbraně, jaké Izzel dosud nikde neviděla. Za pravým ramenem strměla rukojeť meče, který vězel v pochvě na zádech. Temné vlasy prokvetlé stříbrnými nitkami měl stažené černým šátkem, jeho ruce vězely v kožených rukavicích. Jediným světlým místem byla jeho tvář. Bledá a ostře vyrýsovaná. S vysokým čelem, rovným ušlechtilým nosem, šedýma jiskrnýma očima a ústy staženými soustředěním. Izzel se roztřásla, když si znovu potvrdila, že je skutečný. Co na tom, že se můžou vídat jen tajně? Co na tom, že on má povinnosti k Alianci a že ona zase k Maharáví? Záleží jen na tom, že můžou být po třech stovkách let zase spolu. Destru jí dal pět krásných dětí a Izzel s ním byla šťastná, ale na manželovo starší dvojče, které milovala úplně stejně, nikdy nezapomněla. Pocitu viny za to, že se Destruktiel s Razzielem rozešli ve zlém a že to bylo kvůli ní, se nikdy úplně nezbavila. Kdybys jí někdy ublížil nebo ji opustil, kdyby z nějakého důvodu zůstala sama, vrátím se, zlověstně sliboval bratrovi Razziel, když po poslední drsné rvačce odcházel. Neublížím jí a nikdy ji neopustím, ujišťoval Razziela Destruktiel, ale kdyby se mi něco stalo a ona zůstala sama a ty ses k ní vrátil, bude to v pořádku.
Destruktiel dodržel, co slíbil, a Razziel také. Skutečně se vrátil. Půl roku po bratrově smrti zaťukal na Izzelino okno, a když otevřela, řekl: Jsem na řadě, Kytičko. Ani ho nenapadlo se jí zeptat, zda ho ještě chce. Věděl, že není zapotřebí se ptát. Viděli se zatím jen dvakrát. Poprvé, když si šel Razziel promluvit s císařem o dračí hrozbě, podruhé, když přišel Izzel varovat před katastrofou. Poprvé spolu strávili sotva hodinu, podruhé to bylo ještě kratší. Ale teď mají čas až do rána. Skrze slzy sotva viděla, jak se k němu rozeběhla. Roztáhl paže a ona mu skočila do náručí. „Miláčku,“ šeptla.
Arcidémon, který se tak zoufale podobal jejímu manželovi, neřekl ani slovo, jen ji k sobě těsně přivinul a zaútočil na její ústa. Líbali se snad sto let. Konečně se od ní odtáhnul, aby se jí mohl podívat do očí. „Vím, že ho nemůžu nahradit, ale přísahám, že když mi dáš šanci…“
„Šššš,“ umlčela ho. „Tu šanci jsi nikdy neztratil. Dobře víš, že bych si vás vzala oba, jenom kdybyste se byli schopni snést. Jenže vy jste museli soupeřit, kdo dál dočůrá.“
Opatrně se usmál. „Mrzí mě, že je mrtvý, ale nemrzí mě, že jsi teď se mnou,“ řekl uctivě. Načež ji vzal do náručí a nesl ji to chladných útrob domu.
***
