Sibiel - 22. kapitola (IV. kniha série Návrat na Mizeon)
(Užitečná hořkost, svět Taho-oa v systému Sunisen)
„Blíží se bouře,“ řekl Haren. Slunce viselo nízko nad oranžově zbarvenými dunami. Zvedal se vítr. Jemné částečky prachu bodaly do kůže. Vojáci udusili oheň založený z dovezeného dřeva pískem a přesunuli se k čtyřkolkám zaparkovaným v kaktusové houštině. Měli za sebou třetí pracovní den na této zaprášené planetě. Po dvanácti hodinách v poušti se i ti nejotužilejší nemohli dočkat, až se vrátí do hotelu a využijí výhod civilizace.
Arri dokončil zápis do tabulky a podal blok s tužkou Sedenovi. „Podrž to, prosím,“ řekl mu. Nosit stojan s měřící aparaturou nebo držet psací potřeby Seden zvládal. Jeho stav se pomalu lepšil. Už nezíral do prázdna, a dokonce sem tam něco řekl. Svůj volný čas trávil hlavně s Ditruxem a s Grennonem. Byl zjevně potěšený, že se synovec oženil a čeká rodinu.
Loudavou chůzí se k nim přivlekl Ditrux. „Co to dnes zabalit? Jsme připravení k odjezdu.“
„Ještě poslední pokus,“ řekl Arri.
Ditrux ukázal k hrozícímu nebi: „Nevidíš, co se žene? Zítra je taky den.“
„To jsi říkal i včera. Jestli to budeme flákat, můžeme to dělat dalších sto let. Tolik času nemám,“ trval na svém Arrakiel. To oni se museli přizpůsobovat jemu. Takže toho bez uzardění využíval. Nedbal na Ditruxovy tlumené lamentace o zasrané a zablešené misi v prdeli tak velké, že by se do ní vešel i Sunisenský bitevník třídy tau s návlekem, a přešel ke skupině napůl zavátých balvanů. Vstoupil do kruhu vytyčeného červeně zakončenými kolíky. Mírně se rozkročil a zavřel oči, aby vyprázdnil mysl. Bylo těžké se soustředit a opakovat tentýž proces zas a znova, aniž by získal jakoukoliv zpětnou vazbu. Ale pořád byl Arri ten jediný, kdo měl jakous takous šanci na úspěch. Ještě donedávna téměř nadskakoval nervozitou. Už už chtěl mít ten úkol za sebou, aby mohl na Erektiad. Jenže co se dozvěděl o Kerenině zasnoubení, byl jako praštěný lopatou. Předtím ho strašně rušilo, jak se vojáci rojí kolem a jak ho sledují a všechno komentují, ale teď si připadal podivně apatický a klidný. Nevěděl, co se svým životem udělá, ale teď je tady a je potřeba pokračovat.
Zvedl paži a zařval, aby ho všichni slyšeli: „Jdu na to!“ Alespoň už je naučil, že když otevírá průrvu, mají se držet dál od vnějších okrajů kruhu.
Bílá jako sněžné pláně, meditoval Arri. Bílá jako oblaka na nebi. Bílá jako liliové plátky. Bílá jako Kereniny zuby… Ach ne. Ta nevěrná děvka se mu zase vpašovala do myšlenek. Děje se to stále. Den co den. Frustrovaně zasyčel. Jeho hrudník se prudce zvedal a klesal. Kdyby nezatínal ruce do pěstí, byly by se mu třásly. Potřebuje se soustředit. Možná by toho vážně měl nechat. Vzhlédl k nebi. Slunce už zcela zapadlo, původně šedá obloha se zabarvila do špinavě žluté. Vítr sílil. Bouře tu bude za chvíli. Tak znova. Zkusí jinou barvu: Rudá jako zapadající slunce. Rudá jako smuteční šaty císařovy nevěsty. Rudá jako Dorresonova krev…
Dva metry nad terénem a asi metr od místa, kde Arri stál, se zablýsklo. Ve vzduchu se mihotal fialový terčík. Vzápětí se chvějivě spirálovitě roztočil. Okraje průrvy vykrajovaly vstup. Průměr se pomalu roztahoval. Nepříjemně to skřípalo, jak se lemy reality tohoto světa třely o hrany reality cizí, ať už byla miliony vionů vzdálená, nebo naprosto nová a umělá. Zevnitř vyšlehlo světlo tak ostré, až byl Arri nucený přivřít oči. Udělal dva kroky, aby se tam podíval, ale vzápětí byl prudce sražen k zemi něčím teplým a těžkým. Dřív, než ho obestřela tma, pochopil, že ho složila věc, která vyletěla z průrvy.
***
Arri ležel na čemsi tvrdém a hlava ho bolela jako po ráně kladivem. Do jeho uší se drásavě opíralo burácení větru a syčení vanoucího písku. Bouře. Proč už nejsou pryč? Rozeznal další zvuky. Kdosi na něj křičí. „Arrakiele? No tak, vím, že jsi vzhůru. Můžeš otevřít ty pitomý oči a mluvit se mnou? Skoro pět let jsem mluvil jenom sám se sebou. Tak buď tak laskavý a…“
Ten hlas. Tak známý. Prudce otevřel oči a hned je před vanoucím pískem zase přivřel. Skrze škvíry víček se snažil rozeznat, kdo se nad ním sklání. Rawantes? Jeho vlasy byly stažené do culíku, tvář hladká, jako kdyby se před chvílí oholil. Jeho oblečení působilo upraveně a nažehleně. Dokonce i navzdory vichřici bylo cítit, jak voní. Směsí motorového oleje a gitusové toaletní vody. Vypadal naprosto stejně, jako když sešel dolů do vinného sklepa na Arrakielovu párty. Tvářil se stejně blahosklonně, jako když ho Arri požádal, aby mu vysvětlil, co jsou to parciální derivace.
„Ty… nejsi… šílený,“ vyrazil se sebe Arri. Tíživé závaží výčitek a strachu, které tak dlouho v sobě nosil, se pomalu zvedalo.
Raw nakrčil obočí, jak se snažil v randálu běsnících živlů porozumět. Sáhnul do kapsy bundy a povytáhl s ní svazek zmuchlaných papírů popsaných snad do posledního místečka písmem tak drobným, že Arri nedokázal přečíst ani slovo. Pak se sehnul až k Arriho uchu: „Šetřil jsem interní magií. Cíleně jsem se zaměstnal. Počítal jsem. Věřil bys, že existuje osmdesátiprocentní pravděpodobnost, že náš svět, tak jako ho známe, asi v horizontu padesáti let skončí? Máme co dělat, abychom to zvrátili.“
Skrze záclony vanoucího písku Arri registroval další tváře za Rawantovými zády. Ditrux zaklepal Rawantovi na rameno a zařval: „Pojďme odtud, princi.“
„Jasně,“ křikl Rawantes. „Otevřu portál domů.“
Ditrux vyplivl z pusy písek a zařval: „Domů ne! Musíme se přesunout na základnu!“
Rawantova tvář ztvrdla. „Jakou základnu?“
„Děly se věci, Rawe,“ povzdechl si Arri. „Není tu bezpečno. Musíme jít.“
***
Rawantův návrat
„…teď jsme dohodnutí s erektiady, zatímco bredeonce jsme poslali k šípku. Pokud dohodu s draky dodržíme, pomůžou nám ten útok odrazit. Bredeonci dostanou za plán s epidemií kartáč od Aliance, ale kdyby s tím nepřestali, bylo by lepší debhátary varovat, než něco takového dopustit. Předevčírem jsme obdrželi reakci Aliance na můj oficiální dopis Triádě. Oznamují, že poslali na Mizeon Varovnou nótu. Pokud debhátarové tebechety použijí, ať už na Mizeonu, či jinde v metaprostoru, bude Mizeon vojsky Aliance zničen. Upřímně, nečekám, že by takovou hrozbu debhátarové vzali vážně, ale možná mezi ně zaseje semínko sváru. Minimálně Grom, Huat a Narena by mohli být proti, protože ti tři, alespoň podle legend, patří k těm rozumnějším. To by nám mohlo získat trochu času. Aby toho nebylo málo, včera mi přišla máti vyřídit vzkaz od Razziela na můj osobní dopis ohledně změny zadání pro Nertega. Razziel vzkazuje, že se pokusí s tím něco udělat. Můžu jen doufat, že si Nerteg s Owianou poradí. Víš, jak je ztřeštěná.“
Sibiel mluvil dlouho. Snažil se nic nevynechat.
Rawantes jen zíral do prázdna a poslouchal. Jeho ústa byla stažená do bílé linky, oči plné neprolitých slz. Sibiel byl rád, že ho s ním ostatní nechali o samotě. Rawantes se toho jedním rázem dozvěděl příliš. Nejen, že ztratili rodný svět, že přišli o čtyři pětiny populace, že na ně útočí supi ze všech stran, ale taky mu vyhubili většinu nejbližší rodiny. Jenže na truchlení není čas.
„Takže,“ zachraptěl konečně Rawantes, „Sari je mrtvý?“
„Mrzí mě to,“ vydechl Sibiel. „A strašně mě štve, že tě musíme vydat drakům. Nebude to navždy, to přísahám. A jsem si jistý, že s tebou budou zacházet s respektem…“
Rawantes se hořce ušklíbnul. „Chceš říct, že se mnou budou zacházet jako s plemenným hřebcem.“ Položil si hlavu do dlaní. „Ale žádný strach, já povinnosti vůči rase splním. Je to pořád lepší než ten sňatek s riiberionskou princeznou, který mi vnucovala matka.“
Sibiel si v té chvíli připadal jako špinavý hadr. „Nenecháme tě tam jít samotného. Doprovodí tě všichni Arci-Tassiové a půjde i Arrakiel. Neexistuje způsob, jak ho tu udržet, pokud bych ho ovšem nezalil do krihonitu.“ To, že zatím bratra dal svázat a zavřít do cimry bez oken, raději nezmínil. „Kdyby tam šel sám, zabili by ho,“ dodal přiškrceně. Uvědomoval si, jak je to všechno absurdní. Očekává, že se Rawantes trpně podvolí, když s ním budou kšeftovat jako s pytlem uhlí, a ještě předpokládá, že na Arrakiela na Erektiadu dohlídne.
„Chápu,“ zamručel dutě Rawantes. „Už žádné další ztráty.“
„Ehm, oceňuju, že se na to díváš takhle.“
„Dax,“ vydechl Rawantes. Jeho pohled těkal po stěnách. „Chci ho vidět. Než odejdu.“
***
Rafedaxarrovo tělo spočívalo na prostorném vyvýšeném lůžku, které připomínalo spíš katafalk. Jeho krásná tvář byla hladká a lesklá jako z vosku. V tlumeně osvětlené místnosti bylo chladno. Filtrovaný vzduch vanoucí z klimatizačních mřížek byl suchý a sterilní. Kromě postele a stojanů s monitory kontrolujícími císařovy vitální funkce byla místnost na nejnižším podlaží sekce X0 prázdná.
„Chci s ním být sám,“ řekl tiše Rawantes.
Sibiel přikývnul, vrátil se na chodbu a tiše zavřel dveře. Oba arcidémoni stojící na stráži na něj tázavě pohlédli. Jen pokrčil rameny. Zády opřený o nahrubo omítnutou zeď se pomalu sesunul k zemi. Neměl pojem, jak dlouho tak zůstal. Vyrušily ho kroky a ucítil dým. Flebussion se krátce pozdravil se strážnými a pak se posadil na zem k Sibielovi. „Jak to vzal?“ zabručel.
„Pragmaticky,“ zavrčel Sibiel.
„Jsi naštvaný? Proč? Tohle nikdo neplánoval. Tančíme mezi vejci, sakra, ale děláme, co můžeme. Řekl jsi mu, že tam půjdeme s ním?“
„Ale jo,“ broukl Sibiel. „Na první pohled to bude vypadat jako součást poválečného uspořádání. Vydáme prohlášení pro média: Arci-Tassiové svým pobytem na Erektiadu deklarují nabytí právní moci mírových dohod. Přítomnost Rawanta a Arrakiela se tím zamlží.“
Šlupka pohodil hlavou k zavřeným dveřím do Rafedaxarrova pokoje. „Co tam dělá tak dlouho?“
„Vím já?“ vybafnul Sibiel a prudce vstal. Okamžitě mu došlo, co Šlupka naznačuje. Rawantes už jednou sebedestrukční sklony prokázal. Nebylo by divu, kdyby po tom nákladu katastrof, kterými byl zavalen, zareagoval stejně. Se Šlupkou v zádech Sibi bez klepání vtrhnul dovnitř.
Rawantes ležel těsně přitulený k Daxovi. Nohu měl přehozenou přes Daxova stehna. Jeho paže spočívala na Daxově hrudi. Vypadal, jako kdyby spal, ale jakmile zaregistroval, že už není s Daxem sám, otráveně si povzdechl a otevřel oči. S grimasou, jako kdyby mu rvali maso z těla, se odtáhl, ale ještě předtím Daxe jemně pohladil po tváři a zašeptal: „Pamatuj, co jsem ti slíbil, miláčku.“
***
„Dokázal bych ho vzbudit,“ řekl téměř neslyšně, když se z X0 vraceli nahoru. „Ale kdybych mu vzápětí oznámil, kam odcházím a co tam budu dělat, byl by ho popadl rapl. Je příliš vysílený. Nezvládl by to.“
„Kam se jeho síla poděla?“ zeptal se Flebussion, jakmile se dostali do Sibielovy pracovny. „Rigidus Arci-Lered se snažil to zjistit. Na nic nepřišel.“
Rawantes se prkenně opřel o skříň s paměťovými krystaly. „To je přece jasné. Dax byl rozpolcený. Jedna jeho část byla odhodlaná naplnit, co od něj rodina očekávala a držela se ode mě dál. Ale ta druhá nechtěla nic jiného, než abych se k němu vrátil. Bojoval sám proti sobě. Je to bůh. Tak, jak je silný, stejně silně se ničil. Moje zmizení musela být poslední kapka.“
Rawantes se zajíkl, zkroutil tvář zoufalstvím a praštil pěstí do ocelového pancíře skříně, který se pod jeho náporem prohnul, jako kdyby byl z papíru. „Všichni mi lhali! Matka, Krepen, Igisius i Tanog! Tvrdili, že mi Dax vzkazuje, že to mezi námi bylo nedorozumění. Že moje vzpomínky na předešlou inkarnaci a na mou identitu Dárce života jsou jen utkvělou představou. Prý se mám podvolit léčbě. Byl jsem tak vykolejený a ukřivděný, až jsem začal pochybovat. Chtěl jsem jít za Sarim, protože ten mi nikdy nelhal, ale poslali ho vyjednat konsolidační dohodu na Robustuu. Tak jsem vyrazil za Daxem, abych si s ním promluvil přímo. Nepustili mě k němu, prý mě nechce vidět. Na každém kroku mi Soliss dýchal na záda… Pak si mě radní zavolali a oznámili mi, že si císař přeje, abych se oženil s riiberionskou princeznou.“ Rawantes si položil dlaň na srdce. „Tady, uvnitř, jsem tomu nevěřil, ale oni byli tak přesvědčiví a tak sebejistí. Věděl jsem, že Dax není v pořádku. A taky mi bylo jasné, že se do toho stavu dostal kvůli mně. Rozhodl jsem se podvolit, abych ho ochránil. Jenže pak se stala ta věc s trhací dýkou. Owiana otevřela ten subkridiální průlom. Napadlo mě, že když na nějakou dobu zmizím, získáme oba čas. Já se vyhnu svatbě a Dax nabere síly. Netušil jsem, že je na tom tak zle. Místo aby se vzchopil, dorazilo ho to. A už vůbec mě nenapadlo, jak to všechno dopadne na Arrakiela a vaši rodinu. Měl jsem čas přemýšlet. V té průrvě. Teprve tehdy jsem pochopil, jak bylo moje myšlení zkreslené a jak jsem byl naivní.“
